Zdánlivé právní jednání

§ 551: O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

I. O zdánlivé právní jednání jde tehdy, když se jenom zdá, že osoba právně jedná, tedy jedná s právními následky (totiž, že její jednání vyvolá právní následky: vznik, změnu nebo zánik práv a/nebo povinností), ale po právu se nestalo nic. Stejné, co platí o právním jednání jedné osoby, platí i o právním jednání dvou stran, tedy o smlouvě.

Nejde přitom o to, že jednající (nebo strany) sní, že se jí (jim) zdá nějaký sen! Ani o to, že sní třetí osoby. Jde o to, že jednání, projevování vůle, se jenom jeví jako právní jednání, které vyvolává právní následky. Přitom ale jde o jednání, které žádné právní následky nevyvolává, ani vyvolat nemůže. O takovém jednání je třeba říct, že nelze posuzovat jeho platnost, resp. neplatnost, ani jeho účinnost nebo neúčinnost – protože není, není, co by bylo možné posuzovat. Takové jednání není, neexistuje, a to pro právo, jinak řečeno: neexistuje z hlediska práva, přestože fakticky tak či onak jednáno bylo, osoba se tak či onak chovala. Lze tedy také říct, že jednající jedná z hlediska práva naprosto nedokonale, ono jednání - jen domněle právní - nesplňuje základní předpoklady, na nichž je v zájmu daného společenského uspořádání nezbytně třeba trvat (kupř. jednající jednal jsa uvázán na provaze nad propastí), anebo se ještě nesplnilo všechno, co je k tomu, aby šlo o právní jednání, zapotřebí učinit (např. právní jednání, které je perfektní až v okamžiku, kdy dojde do sféry právní dispozice svého adresáta, ještě do tohoto místa nedošlo).

II. S pojmem „zdánlivé právní jednání“ se v našem právním řádu setkáváme zcela nově. Dosud soukromé právo používalo výraz „neexistující“[1] ve stejném významu. Zatímco ve statusovém právu se nic nezměnilo (srov. dále), výrazu „zdánlivý“ používá občanský zákoník nově, avšak nelze říct, že se princip, že jde o sankci pro ta jednání, která trpí závadou zcela zásadní, nějak změnil. Právě naopak.

III. Zdánlivost se v občanském zákoníku 2014 objevuje ve čtyřech skupinách vad právních jednání.

1. Prvou skupinu tvoří projevy vůle, které sice měly být právním jednáním, dokonce je zjevné, že úmysl stran směřuje k vyvolání právních následků, ale ještě nebylo splněno všechno, čeho bylo zapotřebí, anebo nebylo splněno všechno, čeho bylo zapotřebí (a může tak stanovit zákon, i to mohou ujednat strany), aby projev vůle byl skutečně způsobilý právní následky vyvolat.

Perfekcí se rozumí hotovost čili dovršenost právního jednání. Není-li právní jednání perfektní, a to např. proto, že adresované právní jednání nedošlo druhé straně, resp. nedošlo svému adresátovi, takže nebylo učiněno vše, co zákon stanoví pro perfektní, tj. právní jednání. Jinak řečeno – z právního hlediska - právní jednání nebylo dovršeno. Proto toto jednání právní není, neexistuje, teorie práva říká, že je to právní jednání jenom zdánlivé (jde o ne-jednání, zvané také non negotium).[2]

Obdobnou situaci nehotovosti právního jednání představuje situace, kdy si strany neujednají podstatné náležitosti smlouvy, ať již stanovené zákonem, anebo tak, že dohoda o řešení nějaké otázky je podle jedné ze stran conditio sine qua non uzavření smlouvy, a takové dohody nebylo dosaženo.

2. Hlavní skupinou zdánlivých právních jednání, dokonce výslovně takto rubrikou označenou, jsou případy závad právních jednání uvedené v ust. § 551 až § 553.

O zdánlivé právní jednání podle cit. ustanovení jde tehdy, nesplňuje-li právní jednání zvláštní náležitosti tam stanovené. Korektně řečeno, jde o to, že náležitosti nesplňuje projev vůle, který představuje samu podstatu právního jednání (§ 547), a proto nemůže jít o právní jednání. Jde o vady, které nelze napravit jiným způsobem, než právním jednáním, které takovými vadami stiženo nebude. (Nikoli jiným nebo novým právním jednáním, ale novým projevem vůle, který již bude mít náležitosti, které vyžaduje právní jednání.)

Jedná se především o závadu spočívající v nedostatku vůle jednající osoby (srov. dále sub IV.). Dále jde o to, že vůle jednající osoby zjevně nebyla vážná (§ 552). A konečně je takovou závadou to, že projev vůle není dostatečně určitý a/nebo srozumitelný (§ 553).

3. Druhou hlavní (a celkově třetí) skupinu ustanovení, kde jde o otázku zdánlivého právního jednání, představují ta ustanovení, v nichž čteme výraz „nepřihlíží se …“. Tento výraz znamená, že právní jednání, k němuž se přihlížet nemá, neexistuje, není, jen se jeví jako právní jednání, tj. jen se zdá právním jednáním být, a je tudíž jenom zdánlivé – a to právě z hlediska práva. V těchto případech se nejedná o důsledek závady v projevu vůle. V těchto případech jde o závadu v právním jednání samém: zákonodárce rozhodl, že si takové právní jednání vůbec nepřeje. Obsahuje-li právní ustanovení výraz „nepřihlíží se …“, jedná se o kogentní právní normu.

4. Také v rodinném právu se mluví o „zdánlivosti“, a to o zdánlivém manželství (§ 677 až § 679). Občanský zákoník tady jednotlivé důvody neexistence neuvádí: manželství nevznikne (bude tedy existovat jen zdánlivě, tj. po právu nebude existovat, jedná se o „matrimonium non existens“, „non matrimonium“), pokud alespoň u jedné z osob, které hodlaly uzavřít manželství, nebyly v projevu vůle o vstupu do manželství nebo ve sňatečném obřadu nebo v souvislosti s ním splněny takové náležitosti, na jejichž splnění je nutno bezvýhradně trvat.[3]

IV. Mezi závadami projevu vůle, jenž se měl stát právním jednáním, ustanovuje občanský zákoník na prvním místě o existenci vůle jednající osoby, a praví, že o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

Právní teorie, a zpravidla také civilní kodexy, požadují, aby projevená vůle byla svobodná. Není-li vůle svobodná, z hlediska práva neexistuje.

V podrobnostech je třeba uvést, že - teoreticky vzato - nemá jednající (potřebnou) řádnou vůli ani v případě, kdy je k projevu vůle doveden, donucen cizí fyzickou silou (mocí, násilím), takže ve skutečnosti projevuje cizí vůli (vis absoluta), ani v případě, kdy je vůle jednajícího zásadně ovlivněna vůlí jiné osoby, která jednajícímu hrozí fyzickým nebo psychickým násilím (vis compulsiva), a tato hrozba vzbuzuje důvodné obavy.

Občanský zákoník 2014 ovšem obě situace přísně rozlišuje, a s každou z nich spojuje jiné negativní následky. Jestliže je na jednající osobu vyvíjen fyzický nátlak (nátlak působí jiná osoba, nebo jiná osoba vyvolá fyzické okolnosti, které způsobují nátlak, působí na jednající osobu fyzickou silou), jedná ve skutečnosti ten, kdo na jednající osobu tak či onak fyzicky působil (popř. ji omámil drogou atp.), takže tzv. jednající právně (vůbec) nejedná. Proto jde o zdánlivé právní jednání (§ 551). Naproti tomu, jestliže jednající osoba byla k právnímu jednání přinucena (pouhou) hrozbou násilí, vyvolávající vzhledem k okolnostem její důvodnou bázeň, takové jednání právně existuje, je to (skutečně) právní jednání, čili není to zdánlivé právní jednání. Trpí ale vadou, a proto je neplatné, a to tak, že dotyčná jednající osoba má právo se neplatnosti dovolat (případ tzv. relativní neplatnosti, § 587). Jedná se o návrat ke staré římsko-právní zásadě „i když donucen, přece jen to – zjevně – chtěl“, etsi coactus, tamen voluit. O správnosti tohoto návratu lze však vážně pochybovat, a to vzhledem k principům chránícím osobnost člověka.

Osoba, která byla přivedena k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, má právo na náhradu vzniklé újmy, a to od toho, kdo takto její chování ovlivnil (§ 587 odst. 2).

Ze zahraničí

Sankci zdánlivosti najdeme v civilních kodexech jen zřídka, srov. např. „Scheingeschäft“ v § 117 BGB. Ust. čl. 1111 n. Code civil ustanovuje o protiprávním nátlaku, hrozbě, a o psychickém násilí – bezprávné výhrůžce; sankcí je neplatnost, jíž se dotčená strana musí dovolat. Naproti tomu fyzické násilí vede k neexistenci jednání.

Zpravidla ale právní teorie jednotlivých států jen dovozují, že zdánlivé je takové právní jednání, které svým obsahem a účelem odporuje těm ustanovením zákona, na nichž je s ohledem na dobré mravy a veřejný pořádek nezbytné trvat.

 

§ 552: O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle

I. Vedle nedostatku vůle jednajícího, resp. toho, kdo projevuje svou vůli s úmyslem vyvolat právní následky, je dalším nedostatkem projevu vůle způsobujícím zdánlivost právního jednání nedostatek vážnosti projevené vůle.

II. Kromě toho, že vůle musí existovat, resp. utvářet se svobodně, je rovněž nezbytné, aby byla také vážná, tj. aby šlo skutečně o takovou vůli, která jsouc projevena, způsobí právní následky.

Nevážná je vůle, s níž se lze setkat při vtipkování, při hře, a to i na divadle nebo ve filmu, při výuce apod. Nevážnými jsou také právní jednání simulovaná, tj. projevy vůle, které jen zdánlivě, jen na oko mají vyvolat právní následky, k nimž by, jsouc vážná, směřovala, které by „chtěla“ způsobit. Podstatou simulace je rozpor mezi vůlí skutečnou a projevenou.

Právní teorie a zákon[4] rozlišují simulaci, kdy ten, kdo jedná, kdo projevuje vůli, nemá vůbec v úmyslu jednat právně, a simulaci, kdy jednající simuluje jedno právní jednání, ale jeho úmysl – kromě simulace – směřuje k jinému právnímu jednání. Ve druhém případě máme co činit se dvěma projevy vůle – přitom se obvykle mluví o dvou právních jednáních: právním jednání simulovaném a disimulovaném, můžeme také říct, o zastírajícím a zastřeném. Právně relevantní je jednání disimulované, resp. zastřené (srov. také § 555 odst. 2).

 

§ 553 odst. 1: O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. odst. 2: Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.

I. Ustanovení § 551 a § 552 jsou věnována vůli, otázce nedostatku její existence a nedostatku její vážnosti. Zdejší ustanovení je věnováno nedostatkům, které přicházejí v úvahu u projevu (roz. vůle). Poslední nedostatek, který teorie s požadavky kladenými na projev (vůle) spojuje, je nedostatek náležité formy.

II. Nesrozumitelné právní jednání je, jak ze slova samého plyne, že třetí osoby, a někdy ani jednající sám, resp. sami, tomu, co je vysloveno, napsáno, vykonáno atp. nerozumějí, nevědí co jednající (zejména kontrahenti, ale např. i zůstavitel) zamýšlel/zamýšleli, jaké právní následky chtěl/chtěli způsobit, jaká práva a povinnosti měly vzniknout, změnit se a/nebo zaniknout, jakého předmětu se měly týkat.

V případě, kdy je právní jednání nesrozumitelné, je na místě nejprve použít vykládacích, resp. výkladových pomůcek v § 555 n., a přitom sledovat princip in favorem negotii. Teprve kdyby ani potom nebylo právní jednání srozumitelné, lze dovodit, že o právní jednání vůbec nejde, že jde o právní jednání zdánlivé. Jde tedy jen o projev vůle, který snad měl právní následky vyvolat, ale jaké, o tom není jasno.

Nesrozumitelnost je třeba posuzovat vždy objektivně: mluvíme-li o nesrozumitelnosti, je nezbytné, aby se každému (jen absolutní nesrozumitelnost je právně významná), kdo se s dotyčným právním jednáním setká, jednání jevilo jako nesrozumitelné, tj. aby mu nerozuměl nikdo. Zpravidla jde o právní jednání v písemné formě, ale je možné, že vzhledem k variantní povaze právního jednání je nesrozumitelné i jiné chování jednajícího.

Obdobné platí i o neurčitosti obsahu, popř. předmětného právního jednání. Jedná se o to, že obsah právního jednání je sice dobře srozumitelný, ať jde o slovní projev nebo jiné vyjádření, je však po stránce svého obsahu, popř. předmětu neurčitý do té míry, že ani tady výkladová pravidla nestačí.

I zde se ovšem nutně uplatní objektivní posouzení: nejde jen o názor stran, resp. jednajícího (tedy, jak se jednání jim nebo jemu jeví), jde i o názor třetích osob, které nejsou schopny obsah, resp. předmět dotyčného právního jednání s veškerou potřebnou určitostí vyložit.

Proto je třeba dbát na to, aby především písemné projevy vůle jednajících osob byly ve všech ohledech dostatečně určité: recentní judikatura svědčí o tom, že pro právní jednání, jejichž předmětem jsou hmotné věci v právním smyslu, a to nemovité, prakticky nelze vykládací pravidla použít. Nejsou-li jednotlivé nemovitosti, včetně těch, které tvoří příslušenství, náležitě, to jest přesně podle zákonných pravidel, vyjmenovány a označeny, dotyčné právní jednání je podle této judikatury neplatné, podle zdejšího ustanovení půjde o právní jednání jen zdánlivé, tedy neexistující.

Soudní praxe, vedená ustanoveními OZ 1964 ve všech zněních, prve zmíněná se týkala vlastně pouze nemovitých věcí. Nicméně, lze si jistě představit nedostatek určitosti i v jiných směrech, a nejen, pokud jde o předmět. Neurčité mohou být i povinnosti a práva, resp. jejich vznik, změna a/nebo zánik.

III. Neurčitost i nesrozumitelnost, kterou dané právní jednání trpí, jde-li o právní jednání dvoustranné, tedy o smlouvu, je možné podle odst. 2 zdejšího ustanovení zhojit. Závada může být napravena. To je novinka v našem právním řádu.

Kromě toho se ale klade otázka, zda vlastně vůbec o zhojení, tedy o konvalidaci jde. Vždyť právní jednání tu nebylo, ale za určitých podmínek se považuje (fikce) za existující od samého počátku.[5]

V případě neurčitosti a/nebo nesrozumitelnosti projevu vůle smluvní povahy mohou strany dodatečně vyjasnit, čeho se vlastně smlouva týkala, co si vlastně smluvily, jaké mají být vlastně následky jejich smluvního ujednání. Podtextem tohoto ustanovení je zajisté snaha vyhovět potřebě lidské nepodnikatelské praxe, ale v nemenší míře také potřebám podnikatelské praxe, a postupovat v souladu s požadavkem, že pokud je to jen trochu možné, má být rozhodnuto in favorem negotii, in favorem contractu.

Je jen konsekventní, že případná náprava projevu vůle, pokud jde o jeho určitost a srozumitelnost, nutně musí mít právní následky ex tunc, ab initio. Jinak by tato možnost „narovnání“ postrádala smysl. Jde totiž hlavně o to, udržet stav, kdy majetkové hodnoty již přešly, jako stav po právu. Tím spíš pak pro případ, že majetkovou hodnotu původně vadně převedenou, kontrahent převedl dále, na třetí osobu.

 

§ 554: K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

Zdejší ustanovení je zjevně redundantní. Je totiž zcela samozřejmé, že to, co je jen zdánlivé, co se tedy jen zdá, co tudíž není, neexistuje, to nelze brát na zřetel.

Je pouze třeba dodat, že naopak o těch právních jednáních, o nichž zákon výslovně stanoví, že se k nim nepřihlíží, platí, že jejich podstatou je neexistence. Jsou to zdánlivá jednání. Tato ovšem, je třeba zdůraznit, „se jenom zdají“, přesto, že se o právní jednání se vším všudy skutečně jednalo.

---

[1] Zákon o rodině, č. 94/1963 Sb., v posledním znění, používá právě pojem neexistentní tam, kde je po 1. 1. 2014 rozhodným výrazem „zdánlivost“ (srov. § 17a, kde je jakýsi rádoby enumerativní výčet případů neexistentních manželství). Podle pravidel části druhé OZ 2014, která je věnována rodinnému právu, je zdánlivým takové manželství, při jehož uzavření nebylo dbáno pravidel, na nichž je bezvýjimečně třeba trvat. Vzhledem ke statusové povaze manželství je pochopitelné, že se zdánlivost stanoví pouze a právě tam, kde v případě obecné právní úpravy právního jednání stačí sankce absolutní neplatnosti.

[2] Chybné označení „nicotné“ které se do našeho soukromého práva i právní teorie dostalo na začátku 20. století vadným překladem nového výrazu BGB „nichtig“, který neznamená nic jiného než „neplatný“ - ovšem v BGB! (Novelou ABGB, která přijímala prvky moderního práva BGB, vznikla  v ABGB dost zmatená situace dvou označení pro totéž!)

[3] Obdobné řešení statusové závady znal také Obchodní zákoník, pokud jde o založení, resp. vznik právnické osoby.

[4] A zdaleka ne toliko jednotlivé civilní kodexy, ale např. také Draft Common Frame of Reference, znamenající první krok směrem k evropskému zákoníku soukromého práva, který se v mnoha zemích již stal používaným vzorem při tvorbě novel či nových zákonů a zákoníků. U nás také.

[5] Z hlediska právní teorie je toto řešení stejně vadné, jako bylo svého času zákonné ustanovení novely zákona o rodině z r. 1991, které přiznávalo právní platnost manželství, které podle československého právního řádu neexistovalo, protože bylo uzavřeno církevní formou, a to v cizině.