Dále se dle čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně za profesní standard pokládá nutnost provádět jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, v souladu s příslušnými profesními standardy. Za postup non lege artis je tak považováno počínání poskytovatele zdravotních služeb v rozporu s pravidlem obsaženým v ZoZS a v rozporu s profesními standardy uvedenými v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, jež může mít závažné právní důsledky. Pro účely tohoto článku budeme brát v potaz především občanskoprávní aspekty postupu non lege artis a nebudeme se zabývat aspekty trestněprávními.
Újma na zdraví v důsledku postupu non lege artis
Vznikla-li újma na zdraví, která byla zapříčiněna tvrzeným porušením povinnosti postupovat lege artis, je založena povinnost poskytovatele zdravotních služeb nahradit škodu, respektive odčinit způsobenou újmu na zdraví. Vychází se z ust. § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „Obč. zák.“), kde je v odst. 1 stanoveno: „Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.“ Na vznik újmy na zdraví postupem non lege artis se užije porušení smluvní povinnosti s odkazem na ust. § 2636 a násl. Obč. zák., která upravují jako smluvní typ smlouvu o péči o zdraví, kdy lékaři jsou při poskytování zdravotní péče vázáni jednak standardy dle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, ale i profesní etikou; příkladem závazného postupu lékaře je například stanovení diagnózy a zajištění další lékařské péče před operací i po operaci pacienta.
Aby byla založena povinnost odčinit způsobenou újmu na zdraví, je nutné, aby došlo k naplnění stanovených předpokladů, a to k existenci protiprávního činu, ke vzniku škody (újmy) a k existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním činem a vznikem újmy neboli kauzálního nexu. Zavinění není vyžadováno, neboť se jedná o tzv. objektivní odpovědnost. Prvé dva předpoklady jsou jasné, obtížnější je však třetí předpoklad – prokazování příčinné souvislosti.
Příčinná souvislost a její prokazování
Obecně je požadováno, aby bylo prokázáno najisto, že vznik újmy byl v příčinné souvislosti s činem, nepostačuje tedy pouhá pravděpodobnost příčinné souvislosti mezi činem a vznikem újmy. V judikatuře lze však spatřovat občasné prolamování tohoto principu, např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 1062/2002, kde soud hovoří pouze o největší pravděpodobnosti.
K prokázání příčinné souvislosti je užívána mimo jiné tzv. teorie podmínky (conditio sine qua non), kde je zkoumáno, zda posuzovaný předpoklad (protiprávní čin) byl podmínkou vzniku újmy, bez něhož by daná újma nevznikla. Příčinou újmy může být jen ta okolnost, bez které by újma nevznikla. Jiná teorie, tzv. teorie adekvátní příčinné souvislosti, hovoří o adekvátnosti následku, kdy je nutné určit, zda je dána adekvátní příčinná souvislost. Pro objasnění této teorie lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, dle kterého je z hlediska české občanskoprávní teorie největší důraz kladen právě na teorii adekvátní příčinné souvislosti. „Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny.“
Nejvyšší soud ČR se prokazováním příčinné souvislosti zabýval také ve svém rozsudku ze dne 30. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 1062/2002, ve kterém byl řešen případ operace slepého střeva z roku 1992, kdy po operaci v důsledku pochybení lékařů především při pooperační péči došlo k selhání ledvin žalobkyně. Nejvyšší soud neshledal správným názor odvolacího soudu, dle kterého nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem újmy na zdraví a protiprávním jednáním žalované nemocnice. V předmětném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal. Bylo prokázáno, že dehydratace organismu žalobkyně byla s největší pravděpodobností vyvolávajícím činitelem selhání ledvin, přičemž žalovaná nezajistila žalobkyni dostatečný přísun tekutin a až opožděně nechala žalobkyni převézt do specializované nemocnice. Léčebný postup žalované v pooperační době tak nelze dle Nejvyššího soudu považovat za odpovídající tehdejším poznatkům lékařské vědy.
Ve svém nejnovějším rozsudku, který se týká problematiky příčinné souvislosti mezi postupem non lege artis a škodou, ze dne 5. září 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019, se Nejvyšší soud ČR také zabýval otázkou, zda žalovaný, zdravotnické zařízení, postupoval lege artis. Nezletilá žalobkyně se domáhala zaplacení bolestného ve výši 1.000.000,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 10.000.000,- Kč za újmu na zdraví spočívající v paréze levého brachiálního plexu a bránice (poranění nervů horní končetiny a následná omezená hybnost paže a částečná porucha hybnosti bránice), které utrpěla při svém porodu v roce 2013 v důsledku dystokie ramének (komplikace porodu, kdy není možné porodit raménka dítěte plynulým tahem po porodu hlavičky a je nezbytné uvolnit raménka speciálními manévry). Nejvyšší soud se vyjádřil k problematice příčinné souvislosti z hlediska teorie adekvátní příčinné souvislosti tak, že: „Škůdci nelze přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Adekvátnost kauzality je třeba posoudit ex ante z hlediska škůdce – jaké okolnosti bylo možno z hlediska optimálního pozorovatele v postavení škůdce rozpoznat.“ Dále Nejvyšší soud konstatoval, že to, co je pro konkrétní subjekt předvídatelné, musí být předvídatelné i pro optimálního pozorovatele. Příčinná souvislost je tak dána tehdy, kdy je škoda dle obvyklého chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. V daném případě byla bezprostřední příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně, bez níž by k této újmě (paréze brachiálního plexu a bránice) nedošlo, dystokie ramének, která nastala při porodu, jenž byl veden přirozenou cestou dle uznávaného medicínského postupu, tedy v souladu s ust. § 4 odst. 5 ZoZS, a nedošlo při něm k porušení právní povinnosti poskytovatele zdravotních služeb. Nejvyšší soud uzavřel, že bezprostřední příčinou vzniku újmy tak byla samotná dystokie ramének, nikoliv postup non lege artis.
Závěr
Prokazování příčinné souvislosti v problematice pochybení v postupu lege artis není nikterak jednoduché. Poškozenému bude přiznána náhrada za újmu na zdraví pouze v případě, když bude prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním činem a vznikem újmy, přičemž je nutné určit bezprostřední příčinu vzniku újmy, která musí záviset na zvoleném medicínském postupu poskytovatele zdravotních služeb.
Diskuze k článku ()