Právní následky neplatnosti akcionářské dohody
Povědomí o existenci limitů smluvní svobody je významné nejen pro předcházení sporů o platnost akcionářské dohody, resp. právního jednání učiněného na jejím základě. I v případě sporů o vynutitelnost dohody porušované některou smluvní stranou je totiž základním předpokladem úspěšného uplatnění nároku její platnost.
Typickým důsledkem překročení limitů smluvní svobody je neplatnost dohody jako celku, resp. neplatnost konkrétního ujednání. Otázka platnosti dohody o výkonu hlasovacího práva může být řešena samostatně, na základě žaloby na určení její neplatnosti, či jako obranná námitka dohodu porušující strany v řízení u nárocích z porušení dohody, případně jako předběžná otázka při posuzování návrhu na prohlášení usnesení valné hromady za neplatné.
Pokud jde o posledně jmenovaný typ řízení, klíčovou otázkou je vliv deklarované neplatnosti akcionářské dohody na učiněné hlasování a konsekventně i na přijaté usnesení valné hromady, bylo-li přijato silou hlasů osoby vykonávající hlasovací právo z neplatné dohody. Vzhledem k zásadně pouze obligačněprávní povaze ujednání v akcionářské dohodě by obecně mělo platit, že otázka platnosti dohody bude zásadně bez významu při posuzování platnosti přijatého usnesení. Neplatnost dohody zavazující pouze některé akcionáře by neměla ovlivnit právní postavení osob, jež nejsou jejími kontrahenty. Uvažovat lze i tak, že je-li dohoda neplatná, může akcionář vykonávat své hlasovací právo libovolně na základě vlastního úsudku bez jakýchkoliv omezení. Přitom není vyloučeno, aby se akcionář rozhodl hlasovat právě tím způsobem, který předjímala neplatná akcionářská dohoda. Zda hlasující akcionář o důvodu neplatnosti věděl, či nikoliv, přitom není podstatné. Následně totiž nelze vyloučit, že akcionář hlasoval z titulu svého přesvědčení, a nikoliv pouze z důvodu existence závazku obsaženého v neplatné dohodě. Jinými slovy, nelze předložit důkaz o tom, že kdyby akcionář věděl o neplatnosti dohody, hlasoval by jinak.[2] Výkon hlasovacího práva i přijímané usnesení bude proto nutné zásadně označit za platné bez ohledu na skutečnost, zda akcionář hlasoval v souladu či v rozporu s dohodou.
Výjimku by nicméně mohly představovat případy obcházení zákona či stanov společnosti. Inspirací při řešení otázky následků akcionářské dohody obcházející zákon by mohlo být např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 5 Cmo 202/2014.[3] Vrchní soud konkrétně dospěl k závěru, že: „I když zákon výslovně nestanoví sankci za takovéto jednání, je nutné dovodit, že touto sankcí musí být opak toho, čeho uvedené subjekty chtěly svým nedovoleným jednáním dosáhnout, tj. účastnit se (i skrytě) valných hromad. Takovou sankcí je podle názoru odvolacího soudu zákaz (sistace) výkonu hlasovacích práv na valné hromadě (valných hromadách).“ V posuzovaném případě přitom v důsledku sistace hlasů akcionáře zavázaného ujednáním o výkonu hlasovacího práva došlo k přehodnocení výsledku hlasování. Odvoláním napadená usnesení tak nebyla schválena požadovanou většinou hlasů. Vzhledem k okolnostem případu je přitom evidentní, že jiná sankce než nepřihlížení k hlasům akcionáře vázaného z akcionářské dohody by nebyla dostatečně efektivní a neodrazovala by účastníky dohody od realizace jejich protiprávního záměru (stínového převodu akcií).
Právní následky porušení platné akcionářské dohody
Vedle řízení, v nichž je řešena otázka platnosti smluvními stranami dodržované dohody o výkonu hlasovacích práv, je dále nutné zmínit spory, jejichž smyslem je uplatnění nároků z porušení závazku hlasovat způsobem sjednaným v platné akcionářské dohodě. Terminaci dohody výpovědí z důvodu porušení závazku, vymáhání nároků na náhradu škody či smluvní pokuty lze označit za standardně používané prostředky. Neřeší se jimi však meritum věci, tedy vynucení přímého splnění povinnosti, k níž se porušitel v dohodě zavázal.
Možnost aplikace jiných prostředků nápravy teoreticky přicházejících v úvahu je však limitovaná. Problematická je zejména otázka možného uplatnění návrhu na prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady přijatého vahou hlasů akcionáře porušujícího dohodu. V odborné literatuře je k předmětné problematice odkazováno zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003, dle jehož závěrů může být důvodem neplatnosti usnesení valné hromady i výkon hlasovacího práva v rozporu s dobrými mravy, přičemž rozpor s dobrými mravy může být dán výkonem hlasovacího práva v rozporu s uzavřenou smlouvou.[4] Otázka, zda porušení vedlejšího obligačního ujednání může být důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, by mohla být tedy zodpovězena kladně, tím spíše, že dle současné právní úpravy se hlasování na valné hromadě považuje za právní jednání, a lze jej tedy poměřovat prostřednictvím právní regulace vztahující se k problematice právních úkonů.[5]
Argumentovat lze i opačně. Porušení dohody je v principu (primárně) porušením smluvní povinnosti, ačkoliv z určitého úhlu pohledu lze toto porušení nazírat (sekundárně) i jako rozpor se zákonem, resp. s dobrými mravy. Na takové úvaze však nelze postavit argument o automatickém naplnění důvodů neplatnosti usnesení předvídaných v § 428 z. o. k. V úvahu je nutné brát i smysl řízení o prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady, které je „především zákonem předvídaným nástrojem obecné ochrany zákonnosti ve vnitřních poměrech společnosti, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou v zakladatelských dokumentech či stanovách, a to s ohledem na širší kontext ochrany společnosti, resp. všech osob oprávněných takový návrh podat, jakož i dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny“.[6] V jiných případech rozhodovací praxe na závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 102/2003 bohužel nenavázala. Nelze tedy učinit spolehlivý závěr o obecné uplatnitelnosti návrhu na prohlášení neplatnosti usnesení z důvodu porušení dohody o výkonu hlasovacího práva. Rovněž v tuzemské literatuře lze narazit na odlišná stanoviska.[7]
V zahraničních pramenech se lze setkat se zdůrazňováním čistě obligačních účinků akcionářských dohod. Např. z čl. 1165 francouzského Code civil nauka dovozuje, že vzhledem k relativní povaze ujednání (principe de l’effet relatif des conventions) zavazují akcionářské dohody pouze smluvní strany a jejich právní nástupce. Porušení zásady pacta sunt servanda se proto zásadně projeví pouze vznikem povinnosti odpovědné strany k náhradě škody dle obecných civilněprávních principů (čl. 1142 Code civil), případně může vést ke zrušení dohody soudem.[8]
Výslovně se omezení účinků akcionářské dohody projevuje v § 66c odst. 2 slovenského obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Zb., obchodný zákonník), dle kterého „Rozpor rozhodnutia orgánu spoločnosti s dohodou medzi spoločníkmi nespôsobuje jeho neplatnosť.“
Podobně v německém právu existuje základní shoda v tom, že dohoda o výkonu hlasovacího práva je závazná inter partes, a její porušení proto zásadně nebude mít vliv na přijaté usnesení. Připuštěny jsou však i výjimky, jejichž aplikace závisí na posouzení konkrétních okolností. Jak dovodil německý Spolkový soudní dvůr, v případě, že jsou dohodou vázáni všichni společníci, lze zpochybnit platnost přijatého usnesení ze strany přehlasovaných společníků. Navzdory skutečnosti, že se formálně vzato nejedná o společenskou smlouvu, lze dohodu všech společníků považovat za dohodu společnosti.[9]
Z praktického hlediska je však současně nutné doplnit, že v řadě případů by ani vyhovění návrhu na prohlášení usnesení valné hromady přijatého v rozporu s dohodou za neplatné nebylo adekvátním prostředkem nápravy. Za efektivnější nástroj lze naopak označit nahrazení projevu vůle účastníka porušujícího dohodu soudním rozhodnutím korespondujícím se závazkem stran vyplývajícím z dohody. V rámci českého práva nelze v současnosti pro ingerenci soudu do vnitřních záležitostí společnosti z důvodu porušení obligačního ujednání z akcionářské smlouvy nalézt oporu. Odlišná situace panuje v německém právu. S určitým zjednodušením lze přímé nároky na plnění dohody diferencovat dle jejího předmětu. Je-li předmětem dohody závazek nehlasovat určitým způsobem nebo nehlasovat vůbec, lze povinnost druhé smluvní strany uplatňovat žalobou na zdržení se určitého jednání. Nárok je vymahatelný dle § 890 civilního procesního řádu (Zivilprozessordnung, dále jen „ZPO“), který nesplnění závazku spojuje s možností uložení pořádkové pokuty až do výše 250 000 eur, při jejímž stanovení se přihlíží i ke sjednané výši smluvní pokuty, případně s pořádkovým trestem odnětí svobody až na dva roky (Ordnungshaft). V souladu s principem smluvní svobody lze postup při vymáhání závazku dle § 890 ZPO v dohodě předem vyloučit.
Žaloby na plnění z dohod, jejichž předmětem je závazek hlasovat pro přijetí usnesení dle pokynů druhé smluvní strany, jsou vynutitelné dle § 894 ZPO. Obecně platí, že nahrazován je vždy pouze hlasovací projev žalovaného akcionáře, nikoliv usnesení jako takové. Splnění povinnosti (odevzdání hlasů určitým způsobem) uvedené ve výroku rozhodnutí je na základě právní fikce časově spjato s právní mocí rozsudku, který je následně zpřístupněn na valné hromadě prostřednictvím předsedajícího. Výhodou tohoto řešení je efektivní umožnění realizace akcionářské dohody nezávisle na postoji žalované strany. Přípustnost žaloby na plnění přitom není omezena na případy, kdy žalovaný akcionář již hlasoval v rozporu s dohodou či prohlásil, že dohodu poruší. Žalobce tedy nemusí čekat na svolání valné hromady, na které očekává porušení smluvního závazku protistrany.[10]
Možnost žádat nahrazení projevu vůle nicméně neplatí vždy. Ve výroku soudního rozhodnutí musí být specifikováno, jakým způsobem má žalovaný hlasovat (Abstimmungsurteil). Základním předpokladem úspěšného vynucení povinnosti je tak konkretizace smluvního závazku (Bestimmtheitserfordernis). I v případě určitě formulovaného závazku lze však narazit na případy odmítnutí žádosti o nahrazení projevu vůle z důvodu obavy soudu z ingerence do vnitřní rozhodovací autonomie jak žalovaného společníka, jehož vůle by měla být nahrazována, tak i samotné společnosti.[11] Při celkovém hodnocení všech okolností a vyvažování zájmů zainteresovaných stran (Interessenabwägung) tak mohou převážit důvody pro odmítnutí návrhu.
Závěr
Princip smluvní svobody (nikoliv však ryzí voluntarismus) je obecně platným východiskem při formulaci akcionářských dohod, jejichž uzavírání se otevřely nové možnosti. Omezená praktická využitelnost standardizovaných „instantních“ řešení při formulaci jednotlivých klauzulí bývá současně důvodem vyhledání odborné právní pomoci. Profesionální poradenství může podstatně eliminovat obavy akcionářů z obtížné vymahatelnosti ujednání, stejně tak redukovat nejistotu ohledně jejich platnosti.
Za zvláště rizikové lze označit dohody opravňující třetí osobu k výkonu hlasovacího práva na základě vlastního uvážení na dobu neurčitou spojené s protiplněním ve prospěch vlastníka akcií, jenž nebude po dobu platnosti dohody své právo vykonávat. Uzavření takové dohody může být kvalifikováno jako neplatné z důvodu obcházení zákona či stanov, porušení korporační loajality či nepřiměřených podmínek. Zmíněná konstelace ujednání může být současně negativně hodnocena z pohledu veřejnoprávního. Vyloučit nelze aplikaci norem práva hospodářské soutěže, v krajním případně uložení sankcí v trestním či daňovém řízení.
Smysl právního poradenství nespočívá pouze v eliminaci rizika sepsání neplatné akcionářské dohody. Primárním cílem by mělo být nalezení řešení korespondujícího s individuálními potřebami investorů zahrnující současně garance proti rizikům porušení dohody. V dané souvislosti je nutné upozornit, že množství ujednání sloužících jako „pojistky“ vymahatelnosti mohou za určitých okolností (kombinace jednostranně výhodných klauzulí) ve výsledku způsobit neplatnost akcionářské dohody z důvodu příliš svazujících podmínek. Nevyváženost garancí přitom může vést nejen k nežádoucím soukromoprávním následkům, ale i konsekvencím v oblasti veřejnoprávní (např. v podobě protisoutěžního deliktu).
Pokud jde o otázku vynutitelnosti platné akcionářské dohody, přes badatelskou atraktivitu otázky možného nahrazení projevu vůle strany porušující dohodu soudním rozhodnutím je nutné upozornit na skutečnost, že dle převládající praxe (tuzemské i zahraniční) jsou při porušení dohody některou smluvní stranou uplatňovány primárně relutární nároky na náhradu škody a/nebo zaplacení smluvní pokuty. Vzhledem k praktickým obtížím spojeným s vymáháním nároku na přímé splnění dohody a časovým nárokům litigace lze očekávat, že tento trend přetrvá i v budoucnu. Žaloba na plnění by se nicméně mohla prosadit alespoň v některých případech, např. v situaci maření prodeje akcií prostřednictvím hlasování na valné hromadě rozhodující o udělení souhlasu s převodem.
Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopise Bulletin Advokacie č. 7-8/2019.
[1] Akcionářská dohoda (shareholders agreement, Aktionärsvereinbarung, le pacte d’actionnaires) je jakákoliv dohoda uzavíraná akcionáři inter se, upravující jejich vzájemné vztahy vyplývající z účasti na obchodní korporaci nad rámec povinných ujednání obsažených v zakladatelských dokumentech, resp. nad rámec zákonem daných práv a povinností. Jedná se o institut vyvinutý cestou praxe, proto nepřekvapí absence zákonné definice ani nejednotná terminologie („akcionářské smlouvy“, „akcionářské dohody“, „vedlejší dohody“, „extrastatutární dohody“ apod.).
[2] S. Mock in K. Csach, S. Mock, B. Havel: International Handbook on Shareholdersʼ Agreements: Regulation, Practice and Comparative Analysis, Walter de Gruyter, Berlín 2018, str. 302.
[3] Shodně V. Janošek: Vrchní soud v Olomouci: Zákaz převodu hlasovacího práva bez převodu akcie, Obchodněprávní revue č. 9/2017, str. 263.
[4] Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 102/2003 ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze (usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 8 Cmo 235/2002) jako odvolací instance konstatující ohledně neplatnosti usnesení, že „Důvodem neplatnosti napadaného usnesení by mohl být výkon hlasovacího práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Pokud by totiž soud shledal výkon hlasovacích práv druhého žalovaného při přijímání napadaného usnesení v rozporu s dobrými mravy, nebylo by k jeho hlasování možné přihlížet a pro přijetí usnesení by nebyla dosažena potřebná většina hlasů společníků.“
[5] Srov. P. Čech: Právní povaha úkonů spojených s valnou hromadou, dostupné online na: https://pravniradce.ihned.cz/c1-20014320-pravni-povaha-ukonu-spojenych-s-valnou-hromadou (19. 12. 2006).
[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1400/2006.
[7] Např. Janošek dospívá k závěru, dle nějž „Pokud bude akcionář (třetí osoba) hlasovat v rozporu s tím, co bylo v dohodě o výkonu hlasovacích práv ujednáno, na platnost unesení valné hromady to nebude mít žádný vliv, ledaže se tato dohoda stane součástí stanov.“ Viz V. Janošek: Dohody o výkonu hlasovacích práv, akcie bez hlasovacích práv, sistace hlasovacích práv akcionáře (nejen) na základě ujednání stanov, Obchodněprávní revue č. 4/2016, str. 109-118. Naopak Novotná uvádí, že „pokud akcionář porušil při hlasování svůj smluvní závazek, a tím též zákon a dobré mravy, nemůže být usnesení přijaté na valné hromadě silou jeho hlasů považováno za usnesení, které je v souladu se zákonem a dobrými mravy“. Viz M. Novotná: Rozhodování o neplatnosti usnesení orgánu obchodní korporace v intencích základních zásad soukromého práva, Bulletin advokacie č. 3/2017, str. 43.
[8] Ch. Hirschmann: Neue Gestaltungsfreiheit im französischen Gesellschaftsrecht, Duncker und Humblot, Berlín 2001, str. 135-136.
[9] Viz rozsudky Spolkového soudního dvora ze dne 20. 1. 1983, sp. zn. II ZR 243/81, a ze dne 27. 10. 1986, sp. zn. II ZR 240/85. Zobecnění učiněných závěrů je však diskutabilní s ohledem na chybějící distinkci mezi odlišnou povahou a závazností společenské smlouvy na straně jedné a dohody společníků na straně druhé. Aplikovatelnost judikatury z 80. let i na případy akcionářských dohod lze zpochybnit i s ohledem na skutečnost, že v obou posuzovaných případech se jednalo o společníky spol. s r. o., mezi kterými existovaly úzké rodinné vazby. Blíže viz A. Göhmann in G. Henn: Handbuch des Aktienrechts, C. F. Müller, Heidelberg 2009, str. 540.
[10] Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 29. 5. 1967, sp. zn. II ZR 105/66. V souzeném případě žalovaný hlasoval proti přijetí usnesení o schválení převodu podílu na žalobkyni, čímž převod znemožnil, ačkoliv předtím převodní smlouvu podepsal jako prodávající. Navzdory absenci výslovného ujednání o hlasování pro převod byla dovozena konkludentní povinnost žalovaného akcionáře-převodce hlasovat pro přijetí usnesení o převodu podílu jako tzv. Nebenpflicht vyplývající ze smluvního závazku převést vlastnické právo k podílu.
[11] S. Schneider: Der Stimmbindungsvertrag: Eine prinzipiengeleitete Untersuchung im System der Aktiengesellschaft, Mohr Siebeck, Tübingen 2017, str. 317. Podobně v Rakousku N. Vavrovsky: Stimmbindungsverträge im Gesellschaftsrecht, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, Wien 2000, str. 139.
Diskuze k článku ()