Menu

Články

Aktuální výkladové problémy zákona o obchodních korporacích

ČlánkyObchodní právoRekodifikaceprof. JUDr. Jan Dědič26.05.2016
prof. JUDr. Jan Dědič26.05.2016

Zákon o obchodních korporacích, stejně jako každý nový zákon, není nerozporný, tj. není napsán tak, že by nevyvolával výkladové problémy. Ostatně za dobu své praxe jsem se se zákonem, který by neměl výkladové problémy, nesetkal. Otázkou však je, čím byly tyto výkladové problémy způsobeny, jak lze takové výkladové problémy vyřešit či zda vůbec jsou řešitelné jinak, než novelizací zákona.

Proč se vlastně potýkáme s výkladovými problémy v ZOK?

Pokusil jsem se udělat si analýzu toho, co výkladové problémy zákona o obchodních korporacích způsobuje. Za prvé, co vyvolává výkladové problémy zhruba na 30 až 40 místech zákona o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), jsou necitlivé zásahy způsobené pozměňovacími návrhy při projednávání v Poslanecké sněmovně, které způsobují v podstatě dva druhy vad. Předně zakládají rozpor s komunitárním (unijním) právem. Zde vyvstává otázka, nakolik je tento problém vůbec řešitelný interpretací zákona. Za druhé se jedná o vady spočívající v tom, že byl na jednom místě upraven určitý institut, avšak nebyl promítnut do desítek dalších ustanovení, které s tímto institutem souvisejí. ZOK na některých místech tak působí jako velmi nesrozumitelný, k čemuž by však nedošlo, pakliže by nebyl učiněn onen zmíněný necitlivý zásah v podobě pozměňovacích návrhů.

Další značné výkladové problémy jsou způsobeny nepříliš dobře zvolenou metodou právní úpravy ve vazbě na ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kde jsou vyjmenovány kritéria, za nichž se mohou účastníci v soukromém právu odchýlit od právní úpravy, tj. která ustanovení je nutno považovat na kogentní a od kterých je možno se odchýlit. Zde se použila metoda původně zakotvená v obchodním zákoníku, a tak je v celé řadě ustanovení ZOK uvedeno, že je možno odchýlit se od daného ustanovení zákona ve společenské smlouvě nebo ve stanovách. Problém však je, že výčet těchto ustanovení není taxativní. Čili vedle ustanovení, u nichž zákon výslovně uvádí, že je možno se od jejich úpravy odchýlit, je nepochybně možné se odchýlit i od jiných ustanovení zákona, pakliže nenarazíme na bariéru podle § 1 odst. 2 o. z. Je otázka, zda tato metoda byla správná, neboť následně představím několik příkladů, kde to činí výkladové problémy. V důsledku toho je možné uvažovat nad tím, zda by se zákonodárce neměl spokojit pouze s oním § 1 odst. 2 o. z., a neříkat pak již v zákoně přímo, kde je odchýlení možné. Je tedy nepochybné, že se můžeme odchýlit od těch ustanovení zákona, u kterých to zákon sám výslovně uvádí, ale lze se odchýlit i od těch ustanovení, u kterých to zákon o obchodních korporacích výslovně neuvádí, není-li zde nějaký z důvodů uvedených v § 1 odst. 2 o. z.

Dalším problémem je nedostatečné domyšlení všech nově zaváděných právních institutů, což je obvyklý problém zavedení každého nového institutu, který není vyzkoušený praxí.

Čtvrtým okruhem problémů je ne zcela šťastný způsob převzetí některých úprav z obchodního zákoníku za pomoci jiných slov, byť právní úprava měla zůstat totožná. V některých případech toto přechýlení bylo odůvodněné, neboť se změnou terminologie občanského zákoníku muselo logicky přijít i její promítnutí do zákona o obchodních korporacích. Existují ale příklady, kdy odchylka nutná nebyla, v důsledku čehož vznikly některé výkladové problémy. Vyvstává pak otázka, zda bylo úmyslem zákonodárce odchýlit se od dosavadní právní úpravy obchodního zákoníku, nebo se jedná pouze o nepřesné přepsání právní úpravy, která však měla zůstat nedotčená.

Posledním okruhem problémů jsou nedostatky legislativně technického charakteru, kterých je bohužel poměrně velké množství. Zpravidla se jedná o chybné odkazy, kterých je v zákoně zhruba třicet. V některých případech byla chyba způsobena vypuštěním některých paragrafů při projednávání v Poslanecké sněmovně, některé chyby vznikly v průběhu legislativního procesu tak, že nebylo důsledně posouzeno, zda je odkaz správný. Objevují se rovněž i chyby v pojmech či jazykově nepřesná vyjádření.

V současné době pracuje na Ministerstvu spravedlnosti komise, která se snaží věcné i technické problémy zákona o obchodních korporacích odstranit, je však otázka, zda je reálné toto stihnout do konce volebního období.

Výkladové problémy na příkladech

Pokud jde o příklady jednotlivých výkladových problémů, dovolím si uvést některé z nich.

U prvého příkladu založil necitlivý zásah ve formě schváleného pozměňovacího návrhu rozpor s dosavadní právní úpravou i komunitárním právem. Jedná se o hlasování per rollam ve společnostech s ručením omezeným, a to zejména ve věci změn společenské smlouvy. Obchodní zákoník obsahoval úpravu, podle které v případě, že se při hlasování per rollam měnila společenská smlouva, muselo mít vyjádření společníků formu notářského zápisu z důvodu, aby notář přezkoumal zákonnost změn obsahu společenské smlouvy. V této podobě byl návrh předložen též Poslanecké sněmovně, tedy i nově měl být požadavek formy veřejné listiny pro vyjádření společníka, kterým se mění společenská smlouva, zachován. Výsledek je ale takový, že podle ustanovení § 175 odst. 3 ZOK postačí, pakliže bude podpis společníka na písemném vyjádření úředně ověřen. Kdybychom nebyli vázáni unijním právem, problém by zřejmě nevyvstal. Nebylo by to ale příliš logické, neboť je-li rozhodováno o změně společenské smlouvy na valné hromadě nebo dohodou společníků, vystupuje zde notář jako strážce zákonnosti, který nesmí sepsat příslušný notářský zápis o změně společenské smlouvy, byla-li by změna společenské smlouvy v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, resp. dát výhradu do notářského zápisu osvědčujícího přijetí rozhodnutí valné hromady o změně společenské smlouvy. Evropská směrnice 2009/101/ES v čl. 11 uvádí, že „ve všech členských státech, jejichž právní předpisy nestanoví předběžnou správní nebo soudní kontrolu při zakládání společnosti, musí být akt, kterým se společnost zakládá, a stanovy, jakož i jejich změny úředně ověřeny“. Jedná se však o chybný překlad směrnice do českého jazyka, neboť v cizojazyčných zněních je ve směrnici jasně uveden požadavek na formu veřejné listiny, nikoli toliko na úředně ověřené podpisy. Úředně ověřený podpis nepostačuje, neboť v takovém případě nikdo neprovádí obsahovou kontrolu zákonnosti. Jelikož nemáme předběžnou správní či soudní kontrolu změn společenské smlouvy, neboť rejstříkové řízení je založeno na registračním principu, nesplňuje Česká republika v současné době v tomto ohledu ani jeden z požadavků vyplývajících z komunitárního práva. Rozporu českého a komunitárního práva si zřejmě nevšiml ani Vrchní soud v Praze, když ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Cmo 445/2014 ze dne 3. března 2015 potvrdil správnost postupu v tom směru, že postačuje úředně ověřený podpis. Nejvyššímu soudu nezbude, bude-li rozhodovat obdobný případ, než se obrátit na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou směřující k výkladu evropského práva, tj. s otázkou, zda česká právní úprava odpovídá či neodpovídá komunitárnímu právu. Doporučuji tedy všem setrvat na formě notářského zápisu a nespoléhat se pouze na úředně ověřené podpisy podle § 175 odst. 3 ZOK. U tohoto příkladu se jedná o zásah, jenž nemůže být napraven jinak, než novelou zákona. Je totiž velmi problematické, až nemožné, jít eurokonformním výkladem proti doslovnému znění zákona, neboť by se jednalo výklad contra legem.

Dalším necitlivým zásahem byla změna pojetí zaknihovaných akcií. Ministerstvo financí ČR při přípravě občanského zákoníku navrhlo, že by nemělo být rozlišováno mezi listinou a zaknihovanou podobou cenného papíru, neboť cenný papír je něco jiného než zaknihovaný cenný papír, a to i věcně. Z toho poté rovněž vyplynulo, že zákon o obchodních korporacích pouze u akcií vydávaných jako listina (cenný papír) rozlišuje, zda znějí na majitele či na jméno, neboť u zaknihovaných cenných papírů se forma podle občanského zákoníku nerozlišuje. Tato filosofie občanského zákoníku byla pracně přepsána do ZOK. Ve vládním návrhu zákona bylo původně v ustanovení § 271 odst. 4 potvrzeno to, co plyne z občanského zákoníku, tedy že „ustanovení o formě akcií se nepoužijí na zaknihované akcie“. Pokud se tedy ve vládním návrhu ZOK hovořilo o akciích na jméno nebo akciích na majitele, mělo se dané pravidlo vztahovat toliko na listinné akcie, nikoli na zaknihované. Poslanecká sněmovna však dané ustanovení vypustila a schválila ustanovení § 263 odst. 1 ZOK, podle nějž „Akcie může mít formu cenného papíru na řad nebo na doručitele; to platí obdobně pro zaknihované akcie“. Jedná se však z věcného hlediska o nesmysl, neboť žádná zaknihovaná akcie nemůže být nikdy na řad, neboť zde není možné umístit rubopis, nemůže být však ani na doručitele, neboť její vlastník je vždy identifikován na určitém vlastnickém účtu.

Příkladem, kde změna pojetí zaknihované akcie vyvolává výkladový problém, může být ustanovení § 250 odst. 2 písm. c) ZOK, který stanoví, že „počet akcií, jejich jmenovitou hodnotu, určení, zda a kolik akcií bude znít na jméno nebo na majitele, anebo zda budou vydány jako zaknihované cenné papíry, popřípadě údaj o omezení převoditelnosti akcií, popřípadě údaj, zda jsou akcie imobilizovány“. Při změně koncepce obsažené v pozměněném ustanovení § 263 ZOK vyznívá toto ustanovení problematicky, neboť podle něho i u zaknihovaných akcií musí být ve stanovách uvedeno, zda budou znít na jméno nebo na majitele. Na druhou stranu v ustanovení není uvedeno, že musí být určeno, zda jsou akcie vydány jako cenné papíry. V důsledku uvedeného je třeba toto ustanovení vyložit zcela jinak než zní. Ve světle historického výkladu je tedy třeba říci, že stanovy musí obsahovat určení, zda akcie budou vydány jako cenné papíry či zaknihované cenné papíry, zda budou znít na jméno či majitele, a to bez ohledu na to, že toto zákonné ustanovení tak přímo vůbec neuvádí.

Ještě nesrozumitelněji působí ustanovení § 406 odst. 1 ZOK, který upravuje pravidla pro svolávání valné hromady. Zde se lze ve větě prvé dočíst, že „Svolavatel nejméně 30 dnů přede dnem konání valné hromady uveřejní pozvánku na valnou hromadu na internetových stránkách společnosti a současně ji zašle akcionářům vlastnícím akcie na jméno nebo zaknihované akcie na adresu uvedenou v seznamu akcionářů nebo v evidenci zaknihovaných cenných papírů anebo v evidenci vedené schovatelem držícím imobilizované akcie v úschově.“ Není ale jednoznačné, na jakou adresu má být zaslána pozvánka, pokud společnost vydala zaknihované akcie na jméno. Nebýt legislativního zmatku, platilo by, že u listinných akcií se zasílá pozvánka podle seznamu akcionářů a u zaknihovaných akcií na adresy podle seznamu vedeného v evidenci zaknihovaných cenných papírů. Nyní však vznikl tento výkladový problém. Ten, kdo zná historii této právní úpravy, ví, že i zaknihované akcie na jméno mají být posílány na adresu uvedenou v evidenci zaknihovaných cenných papírů.

Výkladový problém je spjat rovněž s větou první odst. 2 ustanovení § 406, podle níž „uveřejněním pozvánky se považuje pozvánka za doručenou akcionářům vlastnícím akcie na majitele“. Znamená to tedy, že u zaknihovaných akcií na majitele se nemusí pozvánka zasílat, neboť se považuje za doručenou v okamžiku, kdy je zveřejněna na internetových stránkách? Tento výklad je samozřejmě chybný. Akcie na majitele byly podle vládní předlohy pouze listinné akcie nebo imobilizované akcie. Jelikož u listinných či imobilizovaných akcií na majitele není či nemusí být znám společnosti majitel, není možno mu doručovat pozvánku, proto bylo v zákoně uvedeno, že se pozvánka považuje za doručenou uveřejněním na internetových stránkách. V žádném případě by však toto ustanovení nemělo být vykládáno tak, že u majitele zaknihovaných akcií není pozvánka odesílána.

Dispozitivní nebo kogentní?

Neméně zajímavou je otázka, čím jsou limitováni společníci ve svých ujednáních podle § 1 odst. 2 o. z. Co vlastně znamená, že strany se mohou odchýlit od zákona, „nezakazuje-li to zákon výslovně“, jež nalezneme ve zmíněném § 1 odst. 2 o. z.? Můžeme si položit otázku, jak musí být v ZOK formulován výslovný zákaz, aby nebylo možné se od dotčeného ustanovení odchýlit. Jedním z takových příkladů je formulace, podle níž „se k něčemu nepřihlíží“, neboť v takovém případě právní účinky daného jednání nenastanou. Dalším příkladem formulace je ustanovení, že určité „ujednání je neplatné“, případně přímo formulace „zakazuje se“. Výslovný zákaz tedy nemusí být psán tak, že „se zakazuje“.

V ZOK však nalezneme i některé sporné formulace, například „nesmí se“. Znamená toto zákaz? Nemusí tomu tak být, neboť z formulace pouze vyplývá, že jde o povinnost, nikoliv o zákaz ji vyloučit nebo modifikovat. Příkladem je ustanovení § 17 odst. 2 ZOK, podle nějž „Nepeněžitým vkladem nesmí být práce nebo služby“. Přesto se domnívám, že se nejedná o dispozitivní ustanovení, přestože zde není uveden přímý a výslovný zákaz, a to pro rozpor takového ujednání s veřejným pořádkem a požadavky komunitárního práva. V některých případech naopak slovo „nesmí“ neznamená zákaz, ale je zde možnost se od právní úpravy odchýlit. Např. podle § 59 odst. 5 ZOK: „Člen orgánu obchodní korporace může ze své funkce odstoupit. Nesmí tak však učinit v době, která je pro obchodní korporaci nevhodná.“ Jsem názoru, že smlouva o výkonu funkce může připustit odstoupení v jakékoliv době. Na tom rozpor s veřejným pořádkem neshledávám.

Další z pohledu pravidla výslovného zákazu nejednoznačnou formulací je použití slova „musí“, jež nalezneme například v § 115 odst. 2 ZOK: „S podáním návrhu na vyloučení společníka musí souhlasit společníci, kteří mají ve společnosti většinu hlasů.“ Domnívám se, že v tomto případě je při výkladu potřeba vzít v úvahu ochranu společníků, tedy dobré mravy, eventuálně veřejný pořádek, neboť účelem je zamezení svévole ze strany jednatele za účelem vyloučení osoby ze společnosti, proto jsem přesvědčen, že se jedná o ustanovení kogentní.

Spornou formulací je rovněž „připouští-li to tento zákon“. Kupříkladu podle ustanovení § 202 odst. 1 ZOK „Společník může ze společnosti vystoupit jen, připouští-li to tento zákon“. Domnívám se, že i v tomto případě se jedná o formulaci zákazu, nicméně existuje i názor opačný. Podle tohoto opačného názoru je účel tohoto ustanovení takový, že pokud není ve společenské smlouvě dohodnuto něco jiného, může společník ze společnosti vystoupit jen v případech, které stanoví zákon. Takový výklad je podle mého názoru přinejmenším sporný, neboť užije-li zákonodárce formulaci, podle níž mohu něco učinit pouze tehdy, připouští-li to zákon, je výklad, že nejde o formulaci výslovného zákazu přinejmenším odvážný.


Kongres Právní prostor 2016

Ve dnech 19. a 20. dubna 2016 se v Seči u Chrudimi konal již 6. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, ministryně pro místní rozvoj, náměstek ministra vnitra pro řízení sekce legislativy a archivnictví a předseda Ústavního soudu.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

prof. JUDr. Jan Dědičspolečník, Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o.
0%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři