Relevantním kontextem je přitom oblast mezinárodní investiční arbitráže. Článek ústí v závěr, že pokud na Pravidla UNCITRAL odkazuje mezinárodní smlouva, měla by být pro jejich výklad použita pravidla interpretace mezinárodních smluv.
ÚVOD
Rozhodčí Pravidla UNCITRAL (dále "Pravidla UNCITRAL" nebo "Pravidla") jsou nejčastěji používaný soubor procesních pravidel využívaných v mezinárodní investiční arbitráži pro spory ad hoc. Tato pravidla, jako kterýkoli jiný text, vyvolávají určité interpretační otázky či nejasnosti.
Tento příspěvek si klade otázku, jaká výkladová pravidla by se měla použít pro výklad Pravidel UNCITRAL jako arguendo ne-právního textu v kontextu mezinárodní investiční arbitráže. Druhá, související otázka, jíž se bude příspěvek zabývat, je, zda použití určitého souboru interpretačních pravidel na Pravidla UNCITRAL souvisí s chápáním mezinárodní investiční arbitráže jako "soukromé", "veřejné", či event. "hybridní" formy řešení sporu mezi státem a investorem.
(NE-)PRÁVO
Význam tázání, co je "právo", bývá zpochybňován.[1] Přesto se tato otázka jeví být smysluplnou přinejmenším proto, že je důležité umět rozlišit mezi právem a tím, co právem není.[2] Subjekty musejí mít možnost předvídat, zda z jednání může vzniknout právní odpovědnost či je právně závazná určitá dohoda.
České učebnice teorie práva (resp. právní dogmatiky) definují právo jako soubor norem/pravidel, které vydává stát v jím uznané formě a jež také vynucuje.[3] Je to pouze stát, kdo tvoří právo a jako "právo" se nepřipouští žádné pravidlo, které by nebylo přijato státem nebo jím nebylo alespoň uznáno.
Existují však také alternativní koncepce práva, a to jak v právu vnitrostátním, tak v právu mezinárodním, které spatřují jako nedostatečné pojetí práva, založené na normě/pravidle vydané či uznané státem.[4] Stát dle nich není jedinou entitou, jež může být původcem práva.
V odborné literatuře se obvykle neklade otázka, co je ne-právo (non droit, non-law)?[5] Ne-právo přitom tvoří s právem vzájemně dialektický protiklad.[6] Ne-právem pro účely tohoto příspěvku rozumíme taková pravidla chování, jejichž základem není vůle státu a jež nejsou zakotvena ve státem uznávané formě pramene práva. Jak bude osvětleno dále, i ne-právo může vyvolávat právně relevantní účinky, což bude demonstrováno na příkladu Pravidel UNCITRAL.
Metodologickými východisky tohoto příspěvku jsou právní pozitivismus a formalismus, kteréžto umožňují striktní rozlišení mezi právem a ne-právem.[7] Pozitivismus se projevuje, mj., v tom, že právo se odvozuje pouze od státu, formalismus pak v tom, že právo musí splňovat formu předvídanou vnitrostátním či mezinárodním právem. Již na tomto místě je však třeba zmínit, že proces interpretace ne-práva zavdává k přehodnocení takto striktní dělící linie mezi právem a ne-právem. K tomu přispívá také skutečnost, že i ne-právo může mít dílčí právní důsledky (viz dále).
Mezinárodně-právní pozitivismus má s tím vnitrostátním společný výchozí bod, a to stát jako tvůrce práva (a neoddělitelnost těchto dvou elementů). Zatímco ve vnitrostátním právu je zdrojem práva jediný zákonodárce, v mezinárodním právu jediný zákonodárce neexistuje.[8] Nenalezneme v něm rovněž unifikovanou zákonodárnou proceduru.[9]
Co je tedy rozlišujícím kritériem mezi mezinárodním právem a ne-právem z mezinárodně-pozitivistického pohledu?[10] Z pozitivistické pozice jsou mezinárodním právem pouze taková pravidla,[11] která jsou přijata na základě vůle státu či států splňují určitá formální kritéria (formální prameny práva).[12]
Mezinárodním ne-právem přitom rozumíme taková pravidla, které nejsou z formálního hlediska prameny mezinárodního práva. Budeme-li vyznávat dichotomii "formální" a "materiální" prameny práva,[13] pak při dodržení této binární "logiky" mezinárodní ne-právo může být pouze materiálním pramenem mezinárodního práva.
Mezinárodní ne-právo však může mít také dílčí právní důsledky. Než přistoupíme k jejich rozboru, je však třeba odhalit nosné pilíře tématu tohoto článku.
ČTYŘI PERSPEKTIVY NE-PRÁVA
Tento příspěvek je založen na propojení čtyř perspektiv.
Za prvé, referenčním rámcem je arbitráž jako způsob řešení sporů. Arbitráží máme na mysli rozhodování sporu třetí nezávislou osobou, již strany pověřily k rozhodování sporu svojí dohodou, přičemž jejím výsledkem je rozhodnutí (rozhodčí nález) s obdobnými účinky jako soudní rozhodnutí.
Druhým aspektem zkoumání je pak mezinárodní právo veřejné, v rámci nějž se arbitráž zhruba od 19. století stává jedním z nejvýznamnějších způsobu pokojného řešení mezinárodně veřejných sporů mezi státy.[14] Třetí perspektivu nabízí národní právo, konkrétně ve sporech s mezinárodním prvkem pak mezinárodní právo soukromé. To se dotýká i arbitráže. Čtvrtým aspektem, který zastřešuje předchozí tři, je interpretace. Všechny čtyři oblasti mají přitom úzký vztah k ne-právu.
Arbitráž byla původně přinejmenším neformálním, podle některých názorů též ne-právním fenoménem.[15] Její největší rozkvět lze spatřovat v období středověku, kdy ještě nebyl zrozen stát v moderním slova smyslu,[16] a tedy neexistovala soustava soudů.[17] Arbitráž tedy představovala prakticky jediný způsob řešení sporů mezi středověkými obchodníky.
Pokud se týká mezinárodního práva veřejného, pak asi není třeba připomínat debatu mezi těmi, kdo popírají právní povahu mezinárodního práva (pro ně ne-práva) a těmi, kdož jsou "believers".[18]
Na druhé straně, pozitivistické pojetí mezinárodního práva, spojené s jeho výlučností a nadřazeností právu vnitrostátnímu, považuje národní právo za pouhý fakt, a tedy ne-právo.[19] Státy obvykle neodmítají existenci mezinárodního práva z pohledu práva vnitrostátního, nicméně k vymezení vztahu těchto dvou právních řádů přistupují různě.[20]
V rámci vědeckého diskurzu mezinárodního práva soukromého jako součásti vnitrostátního práva (sic) se pak nabízí další ne-právní úvahy, jako např. otázky volby ne-státního práva či připuštění existence tzv. contrat sans loi.[21] Mezinárodně-soukromoprávnímu aspektu však nebude v tomto článku věnována širší pozornost, vyjma otázek, které se dotýkají mezinárodní obchodní arbitráže.[22]
Čtvrtým pilířem je interpretace. Slovo "interpretace" má vícero (někdy těžce slučitelných) významů. Znamená mj. odhalování smyslu textu, vysvětlení a rozumění (si).[23] Někteří spatřují etymologický původ tohoto slova v latinském "inter", tj. "mezi" a "pretium", tj. "cena".[24] V tomto smyslu je interpretace přikládáním hodnoty jednotlivým významům, jejich hodnocení a posuzování.[25]
Interpretace má vztah k ne-právu v otázce předmětu interpretace. Není to tak, že interpretace práva je "interpretací", jen pokud se týká "práva"? Jinými slovy, lze vůbec nazývat interpretací v mezích diskursu právní vědy interpretaci ne-práva? Tato otázka se jeví být legitimní, neboť v řeči práva se jiné texty či relevantní skutečnosti neinterpretují, ale kupř. kvalifikují či hodnotí.[26] Nicméně v širším, ne-právním slova smyslu, lze hovořit o interpretaci literárních děl, hudebních skladeb apod. Pojem interpretace tedy nemusíme v tomto příspěvku nutně vyhrazovat pro předmět, který je dle stanoviska právního pozitivismu právem.
PRAMENY MEZINÁRODNÍHO PRÁVA VEŘEJNÉHO - PROLEGOMENON K PRAVIDLŮM UNCITRAL
V mezinárodním právu veřejném je náhled na to, co je právo, a tedy i ne-právo, determinován odlišnými faktory oproti právu vnitrostátnímu.[27]
Klade se přitom otázka nejenom formy, leč také kvality (substance) vnitrostátního právního řádu oproti ne-právním pravidlům vznikajícím v mezinárodním společenství. Jak poznamenává jeden z předních odborníků na mezinárodní arbitráž Jan Paulsson, pouhé členství disfunkčního státu v Organizaci spojených národů (OSN) neimplikuje, že jeho právní řád vykazuje vyšší kvalitu či míru vynucení práva než kupř. pravidla UNCITRAL, tj. ne-právo.[28]
Tradičním startovním bodem úvah o formálních pramenech mezinárodního práva veřejného je čl. 38 odst. 1 Statutu MSD, jenž mezi prameny řadí:
a) Mezinárodní smlouvy;
b) Mezinárodní obyčeje;
c) Obecné zásady právní;
d) Soudní rozhodnutí a učení nejkvalifikovanějších znalců veřejného práva.[29]
Legitimita tohoto startovního bodu pramení z funkce MSD jako "hlavního soudního orgánu" OSN,[30] tj. mezinárodní organizace sdružující téměř všechny státy, který řeší spory mezi státy. Nicméně čl. 38 odst. 1 Statutu MSD výčet pramenů mezinárodního práva nevyčerpává. Náleží mezi ně dle některých názorů ještě např. jednostranné akty států.[31] V mezinárodním právu veřejném tedy není jednou pro vždy stanoven závazný a konečný výčet pramenů mezinárodního práva. Proto nemůžeme bez dalšího zkoumání vyloučit určitý soubor pravidel chování z pramenů mezinárodního práva veřejného.
(Ne)právní povaha Pravidel UNCITRAL z pohledu mezinárodního práva veřejného
OSN má dvě komise, jež se zabývají právními otázkami. První z nich je Komise pro mezinárodní právo (ILC), jež má dosti široký mandát, včetně mezinárodního práva soukromého[32] a arbitráže.[33]
V průběhu času však bylo seznáno, že specifické a zvláště důležité otázky mezinárodního obchodu by měly být vyhrazeny dalšímu odbornému tělesu.[34] Takto vznikla Komise pro mezinárodní obchodní právo (United Nations Commission on International Trade Law, UNCITRAL) zřízená rezolucí Valného shromáždění OSN v roce 1966.[35] Problematikou mezinárodní arbitráže se pak zabývá její Working Group II.[36]
UNCITRAL využívá celou řadu technik, pomocí níž dosahuje harmonizace a sjednocení právní úpravy v oblasti mezinárodního obchodu, mezi něž patří mj. "soubory jednotných pravidel určených k inkorporaci stranami do jejich smlouvy nebo jiných dohod".[37]
Z pohledu teorie mezinárodního práva veřejného jsou Pravidla UNCITRAL aktem mezinárodní organizace, tj. OSN.[38] Akty mezinárodních organizací se pak dělí na závazné a ne-závazné. Valné shromáždění OSN přijalo Pravidla UNCITRAL ve všech jejich třech verzích[39] ve formě rezoluce.[40]
Ve světle výše uvedeného se nabízí otázka právní povahy Pravidel UNCITRAL. Patocchi s Niedermaierem přitom konstatují, že "Pravidla UNCITRAL se v principu neuplatňují ani jako principy mezinárodního (veřejného) práva ani jako součást systému nějakého národního práva".[41]
V odborné literatuře probíhá dlouhodobější diskuze, zda rezoluce Valného shromáždění jsou právně závazné.[42] MSD, jenž musel této otázce již vícekrát čelit, na ni nepodává jednoznačnou odpověď. Např. v případu Jihozápadní Afriky explicitně konstatoval, že "rezoluce nejsou závazné, leč svojí podstatou pouze doporučující".[43]
Některé doktrinální názory pak uznávají, že mezinárodní organizace mohou vydávat akty, které samy nejsou pramenem práva, nicméně mohou vyvolávat dílčí právní účinky.[44] Právním účinkem máme na mysli, že Pravidla mohou mít pozitivní i negativní dopady ve zájmové sféře subjektů práva.[45] To platí také pro pravidla UNCITRAL (viz dále).
Ačkoli rezoluce Valného shromáždění OSN samy o sobě netvoří mezinárodní právo, mohou deklarovat, existenci určitého obyčejového pravidla mezi státy. Státy, které hlasují o rezoluci, vyjadřují své opinionem iuris jako jeden z elementů mezinárodního obyčeje.[46]
Jak však poznamenává finský internacionalista Jan Klabbers, žádný mezinárodní soud či tribunál zatím nerozhodl, že by Valné shromáždění mělo legislativní pravomoc.[47] Týž autor odkazuje pouze na jedinou výjimku, a to případ Klahr Ehlert z roku 1952, v němž Guatemalský nejvyšší soud rozhodl, že Všeobecná deklarace lidských práv je nadřazena kolidujícímu vnitrostátnímu právu.[48]
V mezinárodním právu veřejném se také objevuje dichotomie hard law a soft law.[49] Důvodem jejího vzniku byla právě nezřetelná linie mezi právem a ne- -právem v mezinárodním prostředí.
Hard law splňuje dvě základní parametry právního pravidla (v intencích právního pozitivismu a formalismu - viz 1 výše): formu a vynucení. Soft law nesplňuje alespoň jeden z těchto požadavků. Pravidla UNICTRAL přijatá formou rezoluce Valného shromáždění by mohla být řazena do poslední zmíněné kategorie soft law.[50]
V tomto příspěvku nicméně kategorizaci soft law a hard law nepoužíváme, neboť ji považujeme za poněkud matoucí. Namísto této dichotomie rozlišujeme "právo" a "ne-právo".
Prozatím jsme šířeji rozebrali formální stránku Pravidel, z hlediska jejich substance je však již na tomto místě třeba poznamenat, že Pravidla UNCITRAL poskytují stranám procesní rámec pro jejich arbitráž, včetně zakotvení základních procesních kroků, které jsou tradiční součástí kteréhokoli rozhodčího řízení.
Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
[1] Srov. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. BECK, 1995, s. 42 a tam citovanou literaturu. Rovněž lze pochybovat, společně s Knappem a dalšími, o tom, zda je tato otázka vůbec správně položena.
[2] Touto otázkou ostatně otevírá své klasické pojednání HART, H. L. A. Pojem práva. Přel. Petr Fantys. Praha: Prostor, 2010, s. 1. Pojmem práva se v tomto příspěvku rozumí právo objektivní, nikoli tedy subjektivní oprávnění. Příspěvek byl přednesen na konferenci Weyrovy dny právní teorie, konané ve dnech 31.5.-1. 6. 2017 na Právnické fakultě Masarykovy univerzity Příspěvek vznikl za podpory projektu Grantové agentury ČR GA15-081825 "Role veřejného zájmu v mezinárodní obchodní a investiční arbitráži".
[3] Srov. GERLOCH, A. Teorie práva. 2 rozšíření vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, s. 15. Miloš Večeřa přitom spojuje s pozitivistickým přístupem k právu trvání na "formální (ch) zna(cích) práva". Viz VEČEŘA, M. Pojem a povaha práva. In: HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 22.
[4] V této souvislosti je možno zmínit do českého jazyka dosud nepřeložené dílo italského autora Santi Romana, který přišel s koncepcí (a stejnojmennou knihou) "ordinamento giuridico" (pojem, který je těžko přeložitelný do českého právního jazyka, neboť veškerá vyjádření typu "právní řád", "právní pořádek" či "právní systém" nedokáží plně postihnout význam tohoto pojmu). Santi Romanovou hlavní tezí je, že kterékoliv uspořádané společenství může vytvářet právní řád, což nutně ústní v právní pluralismus (mnohost právních řádů). K tomu srov ROMANO, S. L'ordre juridique Traduction française de la 2e édition "ordinamento giuridico" par Lucien François et Pierre Gothot. Paris: Dallož, 1975.
[5] Autor si je nicméně vědom existence výzkumů v oblasti ne-právních vztahů jako např. klasická studie MACAULAY, S. Non-Contractual Relations in Business: A Preliminary Study. American Sociological Review, 1963, sv. 28, č. 1, s. 55-67.
[6] Autor pro účely argumentace v tomto příspěvku vychází z binární "logiky" právo/ ne-právo a tertium non datur. Lze se domnívat, že toto rozlišení je relevantní také pro zkoumání ohledně regulace vztahů, které by měly či mají určité právní důsledky, mimoprávními prostředky. Srov. BERNSTEIN, L. Opting Out of the Legal System: Extralegal Contractual Relations in the Diamond Industry. The Journal of Legal Studies, 1992, sv. 21, č. 1, s. 115-157.
[7] Autor tohoto článku nepovažuje formalismus jako přístup či teorii mezinárodního práva za něco zavrženíhodného, zejména pokud se jím rozumí snaha o purifikaci mezinárodního práva od ideologie/politiky. Formalismem se tedy v tomto kontextu nemyslí přepjaté spoléhání se na doslovný výklad zákona, leč vysvětlování práva z něj samého, nikoli z účelů je přesahujících. V tom se shodujeme s WEINRIEB, E. J. The Idea of Private Law. First Edition. Oxford: OUP, 2012, s. 30-31.
[8] Srov. GERLOCH, A., op. cit. v pozn. 3, s. 15.
[9] Srov. HIGGINS, R. Problems &Processes. International Law and How We use It. Oxford: Clarendon Press, 1994, s. 1.
[10] Koncepce ne-práva sleduje obdobnou "logiku" jako vymezení státu vs. ne-státních akterů, které jednou označil přední britský internacionalista Phillip Alston jako "not-a-cat syndrom". Srov. ALSTON, P. The "not-a-cat syndrom": Can the International Human Rights Regime Acommodate Non-State Actors? In: ALSTON. P. (ed.). Non-state Actors and Human Rights. Oxford: OUP, 2005, s. 3-36. V jiných oborech práva jako např. arbitráži,se setkáváme např. s pojmem "negativní volby" ("the negative choice") v teorii švédské odborníka v oblasti arbitráže HJERNER, L. Choice of Law Problems in international Arbitration with Particular Reference to Arbitration in Sweden. In: FRANKE, U. (ed.). Swedish&International Arbitration. Stockholm: Arbitration Institute of the Stockholm Chamber of Commerce, 1982, s. 22-23. Pokud hovoříme o ne-právu v mezinárodním právu, je třeba také zmínit, že existuje tzv. domaine reservé států, která je politickou oblastí, kam mezinárodní právo nedopadá.
[11] WEIL, P. Towards Relative normativity in International Law? The American Journal of International Law, 1983, sv. 77, s. 413. Madam Higgins pojímá mezinárodní právo nikoli jako soubor pravidel, leč zdůrazňuje, že mezinárodní právo se odráží až v rozhodovací činnosti, čímž emanuje "pravidlo" jako základ definice práva. Srov. HIGGINS, R., op. cit. v pozn. 9, s. 2-3.
[12] BIANCHI, A. International Law Theories. An Inquiry into Different Ways of Thinking. Oxford: OUP, 2016. s. 40.
[13] Německý právní komparatista Stefan Vogenauer správně konstatuje, že nepanuje shoda o tom, co se myslí pramenem práva v rámci jednoho právního řádu, natož pak v komparativním pohledu. Týž autor poukazu na pozoruhodnou skutečnost, že prameny práva lze chápat v širším a užším pojetí- První z nich zahrnuje vše, co může orgán aplikující právo použít při svém rozhodování. V druhém případě, který je typický pro právní pozitivismus, je pramenem práva pouze to, co musí být použito (tj. je závazné) při řešení určitého případu. Viz. VOGENAUER, S. Sources of Law and Legal Method in Comparative Law. In: REIMANN, M., ZIMMERMANN, R. The Oxford Handbook of Comparative Law. Oxford: OUP, 2006, s. 877 a 879.
[14] K tomu srov. obecně FRANKE, U., MAGNUSSON, A., DAHLQUIST, J. (eds.). Arbitrating for Peace. How arbitration made a difference. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2016.
[15] DAVID, R. Arbitrage et droit comparé. Revue international de droit comparé, vol. 11, no. 1, Janvier-mars, 1959, 14.
[16] K tomu, že vznik arbitráže předchází moderní stát srov. PLANTEY, A. L'arbitrage commercial comme instrument du droit international. Revue québecoise de droit international, 1993-1994, sv. 8, č.2, s. 235. Pojem státu v moderním smyslu bývá spojován s dílem MACHIAVELLI, N. Il Principe. Pioltello: Edirem, 2014, s. 7 (kapitola 1). Nicméně již ve 14. století se pojem "status", resp. "stato" začal objevovat s větší frekvencí, jak dokládá SKINNER, Q. O státě. 1. vyd. Přeložil Jakub Jinek. Praha: Oikoymenh, 2012, s. 19.
[17] Srov. kupř JAKUBOWSKI, J. Reflections on the philosophy of international commercial arbitration and conciliation. In: VAN DEN BERG, A. J., SCHULTSZ, J. C. (eds.). The Art of Arbitration. Deventer: Kluwer, 1982, s.178-179.
[18] Srov. např. diskuzi v THIRLWAY, H. Concepts, principles, rules and analogies: international and municipal legal reasoning. RDCADI vol. 294. Leiden/Boston: Martinus Nijhoff, 2002, s. 299-318.
[19] Viz MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné. Obecná část a poměr k jiným právním systémům. 6., upravené a doplněné vydání. Brno-Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 384. Jedním z důsledků této striktní pozice je, že před mezinárodními soudy a tribunály, jakož i v mezinárodní arbitráži se neuplatní zásada iura novit curia, pokud se týká vnitrostátního práva. Posledně zmíněné je totiž pod pohledem mezinárodního práva factum, nikoli ius.
[20] Jiří Malenovský upozorňuje, že je třeba vnímat vztah mezinárodního a vnitrostátního práva vždy "očima práva mezinárodního" a "očima práva vnitrostátního". Viz MALENOVSKÝ, J., op. cit. v pozn. 19, s. 383 a násl.
[21] K poslednímu srov. např. SYMEONIDES, S. C. Contracts Subject to Non-State Norms. American Journal of Comparative Law, 2006 sv. 54, s. 209-231.
[22] Do jaké míry spadá arbitráž do oblasti mezinárodního práva soukromého je otázka překračující rámec tématu tohoto příspěvku. Odpověď na tuto otázku bude záviset mj. na koncepci/doktríně rozhodčího řízení, z níž vycházíme, což se projevuje mj. také na přístupu k mezinárodnímu vs. vnitrostátnímu rozhodčímu řízení. Srov. mezi jinými BERNARDINI, P. L'arbitrato nel commercio e negli ivestimenti internazionali. Seconda edizione. Milano: Giuffre editore, 2008, s. 2 a 7.
[23] Srov. VOGENAUER, S. Statutory Interpretation. In: SMITS, J. M. Elgar Encyclopedia of Comparative Law. Cheltenham (UK)-Northampton (US): Edward Elgar Publishing Limited, 2006, sw. 677.
[24] Viz DJEFALL, CH. Static and Evolutive Treaty Interpretation. A Functional Reconstruction. Cambridge: CUP, 2016, s. 9.
[25] Tamtéž.
[26] Např. kvalifikace v mezinárodním právu soukromém. K ní viz § 20 zák, č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v účinném znění.; srov. také hodnocení v § 132-136. Zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, jakož i v § 2 odst. 6 zák. č. 141/1961, trestní řád, v účinném znění.
[27] Nabízí se tedy otázka, zda při srovnávání požadavků kladených na (ne)právo ve vnitrostátním právu a v právu mezinárodním, srovnáváme srovnatelné. Autor tohoto článku se domnívá, že mezinárodní právo nemusí a ani nemůže sdílet všechny atributy práva vnitrostátního. Srov. také THIRLWAY, H., op. cit. v pozn. 18, s. 299-318. Srov. AGO, R. Positive Law and International Law. American Journal of International Law, 1957, sv. 51, č. 4, s. 691-733.
[28] PAULSSON, J. The Idea of Arbitration. Oxford: OUP, 2013, s. 189. Disfunkčním státem (failed state nebo mírněji fragile state) se rozumí takový stát, jenž dočasně postrádá některý z atributů státu nebo je tento atribut značně potlačen. Typickým příkladem jsou státy, které přestaly po delší dobu efektivně vykonávat moc na podstatnou částí území, jako např. Somálsko.
[29] Srov. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 30/1947 Sb., o chartě Spojených národů a Statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci "Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku, v účinném znění.
[30] Srov. čl. 92 Charty OSN.
[31] Srov. MALENOVSKÝ, J., op. cit. v pozn. 19, s. 185-189.
[32] Viz FLEISCHAUER, C.-A., SIMMA, B. Art. 13. In: SIMMA, B. et al. The Charter of the United Nations. A Commentary. Volume I. Third Edition. Oxford/NY: OUP, 2012, s. 535.
[33] Model Rules on Arbitral Procedure with general commentary 1958. Dostupný na: http://legal.un.org/ilc/texts/instruments/english/commentaries/10_1_1958.pdf
[34] Rozdíl mezi oběma komisemi spočívá mj. v tom, že ILC je složena ze znalců mezinárodního práva, kteří jsou nepolitičtí, tj. nereprezentují zájmy konkrétního státu. UNICTRAL je naopak tvořen zástupci států a jako taková nevylučuje reflexi otázek, jimiž se komise zabývá, z vnitrostátního hlediska.
[35] Rezoluce 2205 (XXI), přijatá na plenárním zasedání č. 1497, 17. prosince 1966.
[36] Srov. http://www.uncitral.org/uncitral/en/commission/working_groups.html
[37] Viz FLEISCHAUER,C.-A., SIMMA, B. Art. 13. In: SIMMA, B. et al., op. cit v pozn 32, s. 535.
[38] Viz PATOCCHI, P. M., NIEDERMAIER, T. Chapter XV UNCITRAL Arbitration Rules -UNCITRAL Rules-. In: SCHÜTZE, R. A. (ed.). Institutional Arbitration. Article-by-Article Commentary. München: C. H. BECK/Hart/Nomos, 2013, s. 1015.
[39] General Assembly Resolution 31/98 Arbitration Rules of the Uinted Nations Commission on International Trade Law (15. 12. 1976); General Assembly. Resolution 65/22 adopted by the General Assembly on 6 December 2010. UNCITRAL Arbitration Rules as revised in 2010 (6. 12. 2010); Resolution 68/109n adopted by the General Assembly on 16 December 2013 [on the report of the Sixth Committee (A/68/462)]. United Nations Commission on International Trade Law Rules on Transparency in Treaty-based Investor-State Arbitration and Arbitration Rules (as revised in 2010, with new article 1, paragraph 4, as adopted in 2013).
[40] Srov. zejména čl. 10 a 13 Charty OSN. Publ. jako Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 30/1947 Sb., o chartě Spojených národů a Statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. června 1945 na konferenci "Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku, v účinném znění.
[41] Tamtéž.
[42] To se týká zejména rezolucí, které obsahují tzv. doporučení ("recommendations"). K tomu srov. např. SLOAN, B. The Binding Force of a 'Recommendation' of the General Assembly of the United Nations. British Yearbook of International Law, 1948, sv. 25, č. 1, s. 1-33; srov. také VIRALLY, M. Le Droit International en devenir. Essais 0crits au fil des ans. Geneve: Graduate Institute Publications/PUF 1990, s. 169-194. Podrobněji pak CASTANEDA, J. G. Legal effects of United Nations Resolutions. New York: Columbia University Press, 1969.
[43] South West Africa, Second Phase, Judgment, I. C. J: Reports, 1966, p. 48: "[T]hey are not binding, but only recommendatory in character." Dostupný na: http://www.icj-cij.org/files/case-related/46/046-19660718-JUD-01-00-EN.pdf
[44] Viz MALENOVSKÝ, J., op. cit. v pozn. 19, s. 191.
[45] Ponecháváme zde stranou, zda subjektů mezinárodního nebo vnitrostátního práva.
[46] KLABBERS, J. An Introduction to International Organizations Law. Third edition.Cambridge: CUP, 2015, s. 165.
[47] Tamtéž, s. 163.
[48] Tamtéž.
[49] Srov. MALENOVSKÝ, J., op. cit. v pozn. 19, s. 211-216.
[50] K tomu, že Rezoluce Valného shromáždění OSN mohou náležet do kategorie soft law. viz DEL GIUDICE, F. Manuale di Diritto Internazionale Pubblico. XI Edizione. Napoli: Simone, 2014, s. 74.
Diskuze k článku ()