Možnosti uplatnění doktríny průniku v českém právním prostředí – eventualita odpovědnosti či ručení společníků za dluhy společnosti Zdroj: Fotolia

Možnosti uplatnění doktríny průniku v českém právním prostředí – eventualita odpovědnosti či ručení společníků za dluhy společnosti

Předmětem tohoto článku je stručný popis doktríny průniku, vycházející zejména z německé jurisdikce, a to konkrétně tzv. průniku za účelem odpovědnosti (pro účely tohoto článku dále jen „doktrína průniku“) a posouzení možnosti aplikace doktríny průniku v českém korporačním právu.

Michal Jakoubek

Michal Jakoubek

právní asistent, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář

Michal Jakoubek

právní asistent, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář

Níže tedy budou popsány jednotlivé skupiny případů uplatnění doktríny průniku, jak je vytvořila německá judikatura a jurisprudence, a naznačena možnost jejich aplikace, či jejich projevu, v podmínkách České republiky.

Úvodem je třeba říci, že je nezbytně nutné mít vždy na paměti, že jedním z východisek práva obchodních korporací a charakteristickým znakem právnických osob (pro účely tohoto článku uvažujme toliko kapitálové obchodní společnosti – dále jen „společnost“) jako takových je jejich majetková samostatnost, tedy striktní oddělení majetku společnosti a majetku jejího společníka[1]. Je to právě majetková samostatnost, jež mimo jiné způsobuje, že věřitelé společnosti se mohou uspokojit toliko z majetku dané společnosti, nikoliv z majetku jejich společníků, co činí ze společností tak užitečný nástroj pro realizaci obchodních záměrů jejich společníků a jakékoliv nešetrné či dokonce paušální prolomení nebo přehlížení majetkové samostatnosti by samozřejmě mělo velmi závažné a nežádoucí následky.   

Na druhou stranu však majetková samostatnost s sebou nese podstatná rizika, a to zejména ve vztahu k věřitelům společnosti, kteří jsou při uspokojování svých pohledávek odkázáni toliko na majetek společnosti a nezbývá jim než doufat, že společnost a její majetek je řádně spravována. Právo samozřejmě konstruuje několik institutů, jež by měly zajistit, že společnost bude disponovat majetkem sloužícím k uspokojení jejích dluhů, z nichž lze zmínit příkladmo pravidla vytváření základního kapitálu (vkladová povinnost, minimální výše základního kapitálu a vkladů, ocenění nepeněžitých vkladů, či důsledky prodlení se splněním vkladové povinnosti atd.), jeho udržení (pravidla pro výplatu dividend a jiných vlastních zdrojů společnosti, finanční asistence, nabývání vlastních akcií atd.) či pravidla jednání členů statutárního orgánu a následky jejich porušení. Je však zřejmé, že v případě úmyslného a plánového zneužití majetkové samostatnosti společnosti a výhod z ní plynoucích nemusí být, a v praxi velmi často nebývají, tyto prostředky dostačující.

Již z výše uvedeného se nabízí první a obecný důvod uplatnění průniku, a sice tzv. koncept „zneužití“ právní formy. Německou literaturou je tento koncept zmiňován v souvislosti s požadavky dobré víry – Treu und Glauben[2]. Primárním východiskem v tomto případě je zákaz zneužití právní konstrukce právnické osoby[3], nicméně vzhledem k níže vymezeným „skutkovým podstatám“ lze tento koncept považovat za jakousi zbytkovou kategorii, byť subsidiární povahy. 

Německá komercionalistika klade zvláštní důraz na ochranu kapitálu, přičemž dodržení předpisů vztahujících se k jeho ochraně bývá považováno za předpoklad dovolání se majetkové samostatnosti společnosti a z toho vyplývající ochrany jejích společníků. Z této premisy pak vycházejí jednotlivé „skutkové podstaty“ prolomení majetkové samostatnosti vytvořené judikaturou.

Z těchto lze na prvním místě zmínit tzv. smíšení majetku, tedy situaci, kdy není majetek společníka a majetek společnosti oddělen a nelze rozpoznat, co z majetku náleží společníkovi a co společnosti. Primárním hlediskem je zde samozřejmě účetnictví, přičemž nepřehledné účetnictví nezakládá odpovědnost společníka, nicméně v případě nevedení účetnictví by bylo možné takovou odpovědnost dovodit[4]. Odpovědnost společníka je však dle doktríny možná pouze v tom rozsahu, v jakém nelze oddělit majetek společníka od společnosti, tj. rozpoznat, který majetek náleží společnosti a který již nikoliv. 

Dalším z případů možné odpovědnosti společníka za dluhy společnosti je tzv. zničující zásah, resp. zničení existence, jenž spočívá v jednání společníka, který bez ohledu na závazky společnosti vůči jejím věřitelům odčerpá ze společnosti majetek a společnost následkem toho není schopna závazky splnit. Po několika obratech se judikatura ustálila v názoru, že v tomto případě se nejedná o odpovědnost společníka vůči věřitelům společnosti, ale o odpovědnost společníka vůči společnosti samotné[5], přičemž odpovědnost je zde dovozována na základě obecného deliktního práva – porušení dobrých mravů a je vázána na způsobení úpadku společnosti. 

Jako další případ deliktní odpovědnosti vyplývající z úmyslného způsobení škody jednáním proti dobrým mravům lze zmínit tzv. podkapitalizaci, tedy situaci, kdy vybavení společnosti kapitálem (tj. od počátku jejího podnikání), včetně případných zápůjček společníků evidentně nedostačuje a lze s velkou mírou pravděpodobnosti očekávat hospodářský neúspěch[6].

Stejně, jako v případě německé komercionalistiky, je i českém právním prostředí patrná snaha ochrany základního kapitálu, jenž by měl plnit garanční funkci ve vztahu k věřitelům společnosti a v této souvislosti zavádí zákon o obchodních korporacích četná pravidla vztahující se k vytvoření základního kapitálu a k jeho udržení. Tato pravidla byla obecně zmíněna již výše, přičemž pro účely odpovědnosti společníků za dluhy společnosti, resp. ručení za tyto dluhy, lze v souvislosti s vytvořením základního kapitálu zmínit zejména ručení společníků společnosti s ručením omezeným po dobu, dokud není do společnosti vnesen základní kapitál v celém rozsahu, a to právě v rozsahu nesplaceného kapitálu. Pravidla pro udržení základního kapitálu formulovaná zákonem o obchodních korporacích, tj. stanovení maximální výše částky, kterou je možno rozdělit mezi společníky, proces schvalování výplaty prostředků, test úpadku atd., jakož i následky porušení těchto pravidel (např. eventuální povinnost vrátit vyplacený podíl na zisku) mají samozřejmě svou důležitost, nicméně nejsou s to zajistit ochranu věřitelů, a to právě v případě nepoctivého záměru společníků společnosti, jež by společnost užívali toliko jako štít (k tomu viz níže).

Jako krok správným směrem, ve vztahu k problematice, jíž je věnován tento článek, lze hodnotit úpravu podnikatelských seskupení, jak ji podává zákon o obchodních korporacích. Tuto lze považovat za projev doktríny průniku v právním řádu České republiky. Posledně uvedené je dáno zejména následky spojenými s „negativním ovlivněním“ když ze zákona o obchodních korporacích vyplývá, že každý, kdo využije svého vlivu ve společnosti a ovlivní tak její chování k újmě této společnosti, je povinen takovou újmu společnosti nahradit. Posledně uvedené se týká právě společníků společnosti (byť nejenom těch) zejména pak společníků většinových, u nichž se předpokládá, že jsou tou osobou, která může ve společnosti přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv.

Zákon o obchodních korporacích počítá s několika následky spojenými s uplatněním negativního vlivu ve společnosti, z nichž primárním je povinnost vlivné osoby nahradit společnosti újmu, jež jí byla ovlivněním způsobena. Mnohem zajímavějším pro věřitele takovéto ovlivněné společnosti je založení ručení vlivné osoby za dluhy společnosti, které ovlivněná osoba není schopna v důsledku ovlivnění, byť i z části, splnit. Tuto zákonnou úpravu lze vnímat právě jako případ průniku, kdy za splnění zákonem stanovených podmínek je možné, aby se věřitelé společnosti uspokojili z majetku jejího společníka, či jiné vlivné osoby, byť se v tomto případě nejedná o průnik v pravém slova smyslu, neboť není založena odpovědnost vlivné osoby za dluhy společnosti, ale toliko ručení dluhy, které v souvislosti s jejím protiprávním jedním není schopna ovlivněná společnost splnit. Z výše vymezených „skutkových podstat“ uplatnění průniku dle německé judikatury, lze negativní ovlivnění nejlépe přirovnat ke zničujícímu zásahu, i když podmínky pro vznik ručení (není vyžadován úpadek), jakož i následky spojené s negativním ovlivněním jsou do jisté míry odlišné. 

Dále je třeba zmínit, že zákon o obchodních korporacích předvídá, obdobně jako v případě členů statutárního orgánu, možnost založení ručení ovládající (nebo vlivné) osoby, pokud bylo rozhodnuto o úpadku společnosti a ovládající osoba zákonem předvídaným způsobem neodvracela úpadek této společnosti. Ohledně možnosti aplikace tohoto pravidla se v současně době velmi diskutuje, přičemž odborná veřejnost shledává hlavní problém v tom, že na ovládající osobu (nejčastěji společníka) nelze klást povinnost odvracet úpadek společnosti, tím spíše jednat s péčí řádného hospodáře, neboť taková povinnost nevyplývá z žádného zákonného ustanovení a nelze tak dovozovat z „porušení této povinnosti“ jakékoliv sankce[7]. Zda je možno i v tomto případě založit ručení ovládající osoby musí být tedy vyloženo až judikaturou. 

Výše byly vyloženy zákonem explicitně stanovené případy, kdy je věřitelům umožněno uspokojit své dluhy z majetku společníka. Autor tohoto článku však má za to, že český právní řád poskytuje východiska, na základě kterých lze dovodit obecný koncept umožňující za výjimečných okolností prolomit majetkovou samostatnost společnosti a dovodit odpovědnost společníka za dluhy společnosti, obdobně jako je výše popsaný koncept zneužití právní formy. Za primární východisko lze považovat povinnost každého jednat v právním styku poctivě, jakož i zákaz těžit z nepoctivého a protiprávního činu, ale zejména pak zákaz zneužití práva, tedy v tomto případě práva obchodních korporací, konkrétně pak institut majetkové samostatnosti společnosti a s tím spojenou omezenou či vyloučenou odpovědnost, resp. ručení, společníka za dluhy společnosti. V situaci, kdy by bylo zřejmé, že společník využívá společnost pouze jako skořápku a ochranný štít vylučujícího jeho odpovědnost a riziko za neúspěchy v podnikání, a to toliko za účelem způsobení újmy věřitelům, bylo by dle názoru autora článku možno, na základě výše vyjmenovaných zásad občanského práva, prolomit majetkovou samostatnost a založit odpovědnost společníka za dluhy společnosti. 

Jako typický příklad lze brát výše popsané smíšení majetku, resp. situaci, kdy majetek společnosti de facto neexistuje, neboť tento zcela splývá s majetkem společníka, jelikož vlastní majetek je jeden z definičních znaků společnosti[8]. V odůvodněném případě by mohlo být možné zcela odhlédnout od existence společnosti, jež funguje jako pouhá skořápka, za níž se schovává její společník, když by navíc tato nesplňovala jeden z definičních znaků právnické osoby, pokud by takovýto postup společníka byl prokazatelně zneužitím práva a nepoctivým jednáním. 

Oporu lze hledat rovněž v ustanoveních týkajících se závazků z deliktů, zejména pokud jde o obecnou prevenční povinnost, následky úmyslného porušení dobrých mravů, jakož v zákonné povinnosti loajality společníků a následků porušení zákonné povinnosti. Z povahy věci však nelze tuto problematiku řešit uspokojivě prostřednictvím zákonné úpravy, nicméně obdobně jako je tomu v Německu, je nutno aby pravidla možného prolomení majetkové samotnosti dovodila na podkladě obecných právních zásad, jakož i konkrétních zákonných ustanovení, judikatura. Výše naznačená problematika samozřejmě vyžaduje důkladný rozbor, jenž není v tomto článku možno, vzhledem k jeho rozsahu, poskytnout.  

V každém případě je však nutno mít na paměti, že jakékoliv prolomení majetkové samostatnosti bude představovat podstatný zásah do právní jistoty a jako takové by mělo přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a musí být řádně odůvodněno. Pokud se tedy judikatura přikloní k dovození možnosti prolomení majetkové samostatnosti společnosti, pak jako každá výjimka z obecného pravidla, musí být i tato aplikována uvážlivě a restriktivně.   


[1] K tomu viz např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009

[2] § 242 BGB

[3] J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen. Recht der Schuldverhältnisse/§§ 481-487; Leasing (Timesharing und Leasingrecht). 15., neu bearb. Aufl. Berlin: Sellier-de Gruyter, 2011. ISBN 9783805911245.

[4] GRUNEWALD, Barbara. Gesellschaftsrecht. 8., vollst. überarb. Aufl. Tübingen: Mohr Siebeck, 2011. ISBN 9783161508462.

[5] Rozhodnutí německého spolkového soudního dvora ze dne 16.7.2007 II ZR 3/04 – „Trihotel“

[6] HRSG.: HEINZ ROWEDDER a CHRISTIAN SCHMIDT-LEITHOFF. BEARB. VON PETER BAUKELMANN ... Gesetz betreffend die Gesellschaften mit beschränkter Haftung (GmbHG): Kommentar. 5. Aufl. München: Vahlen, 2009. ISBN 9783800635153

[7] K tomu viz zejména Černá, S. Lze prolomit hranice majetkové samostatnosti obchodní společnosti? In: Pauknerová, M., Tomášek, M. et al. Nové jevy na počátku 21. století. IV. Proměny soukromého práva, Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum 2009, s. 28 - 46, ISBN 978-80-246-1687-2 a ČECH, Petr. Nad několika rekodifikačními nejastnostmi. Obchodněprávní revue 11-12/2012. S. 324. - v reakci na to pak HAVEL, Bohumil. O kogentnosti, vypořádání újmy a ručení vlivné osoby ve světle nového soukromého práva. Obchodněprávní revue 1/2013. S. 13. 

[8] Sdružení osob právnickou osobou tehdy, jestliže je jeho majetek jako korporace oddělen od majetku členů korporace a není ve vlastnictví těch, kdo jej v korporaci sdružili bez ohledu na způsob a rozsah osobního dlužnictví za závazky korporace- KNAPP, Viktor. O právnických osobách. Právník. 1995, s. 980-1001. ISSN 0231-6628. S. 992.  

ručení společnost dluhy

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články