1. Obecně
Zákon o obchodních korporacích upravuje odlišně režim upisování a nabývání vlastních akcií. Upisování vlastních akcií akciovou společností je bezvýjimečně zakázáno, přičemž nabývat vlastní akcie akciová společnost může, ale pouze za předpokladu splnění podmínek stanovených zákonem.
Účelem zákazu upisování vlastních akcií je především ochrana tvorby a zachování základního kapitálu, přičemž tato úprava vychází zejména z tzv. Druhé směrnice[1], která byla implementována do zákona o obchodních korporacích. V případě upsání vlastních akcií by se akciová společnost stala ve stejný okamžik dlužníkem a zároveň i věřitelem, což český právní řád nepřipouští, neboť takovýto stav je důvodem pro zánik závazku.[2] Pokud by akciová společnost navzdory výslovnému zákonnému zákazu přeci jen upsala vlastní akcie, byl by tento úpis platný, avšak vlastníky těchto akcií by se nestala samotná společnost, nýbrž zakladatelé společnosti či členové představenstva v závislosti na tom, jakým způsobem by k upsání akcií došlo. Pro případy, kdy by bylo snahou společnosti obejít zákaz upisování vlastních akcií například komisionářskou smlouvu či jiným obdobným způsobem, zákon zakládá fikci nabytí těchto akcií právě osobou, která jednala vlastním jménem na účet společnosti.[3]
Společně s nabýváním vlastních akcií je také spojeno určité omezení práv spojených s vlastnictvím akcií. Zákon o obchodních korporacích výslovně zakazuje akciové společnosti vykonávat hlasovací práva spojená s těmito akciemi. V opačném případě by totiž mohlo docházet ze strany představenstva například ke zneužití hlasovacího práva, čímž by představenstvo mohlo ovlivňovat jednotlivá rozhodnutí společnosti ve svůj prospěch. Zároveň je i omezeno právo na vyplacení podílu na zisku ve smyslu ust. § 348 ZOK. Právo na výplatu dividendy sice společnosti vznikne, ale nemůže být společností vykonáno, neboť automaticky zaniká jeho splatností.[4] Takto nerozdělenou dividendu pak společnost musí převést na účet nerozděleného zisku z minulých let. Ostatní akcionářská práva takovýmto omezením dotčena nejsou, nicméně výkon většiny z nich nemá pro společnost žádný praktický význam (např. právo na informace).
V situaci, kdy akciová společnost nabude vlastní akcie v rozporu se zákonem o obchodních korporacích, není právní jednání vedoucí k tomuto nabytí akcií bez dalšího neplatné s ohledem na ust. § 308 odst. 1 ZOK. Neplatnost lze vyslovit pouze v případě, kdy by převodce nejednal v dobré víře ve smyslu ust. § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „NOZ“). A jelikož je dle uvedeného ustanovení občanského zákoníku dobrá víra právního jednání presumována, nedostatek dobré víry bude muset prokazovat ten, kdo tvrdí, že dotčené právní jednání je neplatné.
Nabytí akcií v rozporu se zákonem společnosti přesto způsobuje obtíže, neboť takto nabyté akcie je společnost povinna zcizit do 1 roku od jejich nabytí, případně je povinna snížit svůj základní kapitál o jejich jmenovitou či účetní hodnotu. Pokud by tuto povinnost společnost nesplnila, soud ji může i bez návrhu zrušit (po výzvě a stanovení dodatečné lhůty k nápravě) a nařídit její likvidaci.[5]
2. Způsoby a podmínky nabývání vlastních akcií
Zákon o obchodních korporacích umožňuje akciové společnosti nabývat vlastní akcie několika způsoby, které se od sebe zásadně liší. Jedná se o:
A) Nabývání vlastních akcií dle ust. § 301 – 303 ZOK
Ustanovení § 301 až 303 ZOK stanoví základní podmínky, které musí akciová společnost (případně osoba jednající svým jménem na účet společnosti) kumulativně splnit, aby došlo k nabytí vlastních akcií v souladu se zákonem. Jedná se o tyto podmínky:
a) emisní kurz akcií musí být zcela splacen,
b) na nabytí vlastních akcií se musí usnést valná hromada akciové společnosti,
c) nabytí vlastních akcií nesmí způsobit snížení vlastního kapitálu pod upsaný základní kapitál[6],
d) společnost musí mít zdroje na vytvoření zvláštního rezervního fondu, pokud nabyté vlastní akcie vykáže v rozvaze v aktivech,
e) společnost si nabytím vlastních akcií nesmí přivodit úpadek.
Souhlasu valné hromady není zapotřebí, pokud dochází k nabývání vlastních akcií za účelem odvrácení bezprostředně hrozící újmy, kterou v nejčastějších případech bude představovat například prudký pokles kursu akcií na evropském regulovaném trhu. V takovém případě má představenstvo povinnost informovat následující valnou hromadu zejména o důvodech a cílech provedeného nabytí a dalších okolnostech spojených s tímto rozhodnutím dle dikce ust. § 304 odst. 2 ZOK.
Zároveň není třeba souhlasu valné hromady v případě, kdy jsou vlastní akcie společnosti nabývány za účelem jejich následného prodeje zaměstnancům. Ke zcizení takto nabytých akcií musí dojít do 1 roku ode dne jejich nabytí.
V ostatních případech je povinností, aby valná hromada s nabytím vlastních akcií vyslovila souhlas, a to ještě před tím, než k samotnému nabytí dojde. Dle ust. § 301 odst. 2 ZOK musí usnesení valné hromady o nabytí vlastních akcií upravovat alespoň:
a) nejvyšší počet akcií, které může společnost nabýt, a jejich jmenovitou hodnotu,
b) dobu, po kterou může společnost na základě pověření valné hromady akcie nabývat, ne delší než 5 let,
c) nevyšší a nejnižší cenu, za níž může společnost akcie nabýt v případě úplatného nabývání akcií.
Dle výše uvedeného ustanovení tedy valná hromada určuje podmínky nabytí vlastních akcií, zejména dobu, na kterou je povolení nabývat vlastní akcie uděleno. Povolení nabývat vlastní akcie po uplynutí této doby zaniká a na základě předmětného usnesení valné hromady není možné akcie dále nabývat. Tato eurokonformní úprava přímo navazuje na zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obchodní zákoník“).
Zde je na místě podotknout skutečnost, že pětiletá lhůta uvedená v ust. § 301 odst. 2 písm. b) ZOK je odbornou veřejností vykládána rozdílně, přičemž i odborná komentářová literatura k zákonu o obchodních korporacích nezaujímá k této problematice stejné stanovisko. Na jedné straně se tak můžeme setkat s názorem, že pětiletá lhůta je zároveň lhůtou pro zcizení nabytých vlastních akcií, což uvádí v komentářové literatuře například doc. JUDr. Štenglová[7]. Tento názorový postoj vychází především z gramatického výkladu oficiálního překladu Druhé směrnice do českého jazyka a zastánci tohoto názoru argumentují také tím, že v opačném případě by zákon umožňoval časově neomezenou existenci fiktivního kapitálu.
Opačný názor, tedy, že společnost není povinna vlastní akcie nabyté na základě usnesení valné hromady v předem stanovené lhůtě zcizit, se pak opírá zejména o oficiální znění Druhé směrnice nepřeložené do českého jazyka, o srovnání obchodního zákoníku se zákonem o obchodních korporacích a v neposlední řadě též o znění německého a rakouského akciového zákona, do kterých byla také implementována Druhá směrnice, přičemž žádný z nich neuvádí, že by se jednalo o lhůtu ke zcizení nabytých vlastních akcií. K tomuto názoru se přiklání mj. i Mgr. Arabasz a Mgr. Doležil, Ph.D., LL.M. Eur.[8] Dlužno dodat, že uvedená nejednotnost výkladu platila již za účinnosti obchodního zákoníku a bohužel nadále přetrvá i po 31. 12. 2013.
Rovněž stojí za povšimnutí, že zákon o obchodních korporacích nestanoví hranici základního kapitálu, které nesmí dosáhnout jmenovitá nebo účetní hodnota nabytých vlastních akcií. V každém případě si však akciová společnost nesmí přivodit nabytím vlastních akcií úpadek. Pokud by k úpadku přeci jen došlo, případně by nebyly splněny jakékoliv další výše zmíněné podmínky vyžadované zákonem, odpovídá v souladu s ust. § 302 ZOK za nesplnění těchto podmínek představenstvo akciové společnosti.
B) Nabývání vlastních akcií dle ust. § 306 ZOK
Akciová společnost může nabývat vlastní akcie v několika dalších případech i bez nutnosti splnění podmínek stanovených v ust. § 301 až 303 ZOK. Nabývat vlastní akcie lze dle dikce ust. 306 ZOK, pokud je společnost nabývá:
a) za účelem provedení rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu,
b) jako univerzální právní nástupce, případně v souvislosti s nabytím závodu nebo jeho části,
c) z důvodu plnění povinnosti stanovené jiným právním předpisem nebo na základě soudního rozhodnutí k ochraně menšinových akcionářů,
d) v důsledku neplnění povinnosti akcionáře splatit emisní kurs, nebo
e) v soudní dražbě při výkonu rozhodnutí na vymožení pohledávky proti vlastníkovi splacených akcií.
Ve výše zmíněných případech může akciová společnost nabýt vlastní akcie, jejichž jmenovitá hodnota potažmo účetní hodnota u kusových akcií, dosahuje maximálně 10 % jejího základního kapitálu. Pokud by došlo k překročení této hranice, společnost má povinnost do 3 let zcizit akcie nabyté nad 10 % hranici jejího základního kapitálu, nebo tyto akcie zrušit a snížit v tomto rozsahu svůj základní kapitál. V případě porušení této povinnosti může soud i bez návrhu společnost po stanovení přiměřené lhůty k nápravě zrušit a nařídit její likvidaci. Uvedené omezení nicméně neplatí pro nabývání vlastních akcií za účelem provedení rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu, jelikož zákon výslovně vylučuje použití tohoto omezení pro tento způsob nabývání vlastních akcií.
3. Závěr
Celkově lze shrnout, že zákon o obchodních korporacích upravuje dva základní postupy, kterými akciová společnost může nabývat vlastní akcie, a to buď v souladu s podmínkami uvedenými v ust. § 301 až 303 ZOK anebo v případech, které jsou taxativně vyčteny v ust. § 306 ZOK. Přestože úprava nabývání vlastních akcií akciovou společností použitá v zákoně o obchodních korporacích přímo navazuje na obchodní zákoník a rovněž reflektuje úpravu obsaženou v Druhé směrnici, přetrvává nejednoznačný výklad ust. § 301 odst. 2 písm. b) ZOK ohledně pětileté lhůty, což v praxi nadále způsobuje dotčeným subjektům nemalé obtíže. Bude tedy třeba vyčkat až na relevantní judikaturu, která osvětlí a sjednotí aplikaci zákonné úpravy v praxi.
[1] DRUHÁ SMĚRNICE RADY č. 77/91/EHS, ze dne 13. prosince 1976, o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření
[2] Viz ust. § 1993 NOZ
[3] Viz ust. § 300 ZOK
[4] Viz ust. § 309 odst. 2 ZOK
[5] Viz ust § 308 odst. 2 a 3 ZOK
[6] Viz ust. § 301 odst. 1 písm. b) ZOK
[7] ŠTENGLOVÁ, Ivana, et al. Zákon o obchodních korporacích: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2013. 994 s. ISBN 978-80-7400-480-3
[8] LASÁK, Jan; POKORNÁ, Jarmila; ČÁP, Zdeněk, a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014. 2 svazky (2872 s.) ISBN 978-80-7478-326
Diskuze k článku ()