První část článku si můžete přečíst zde.
Prodej uvolněného podílu
Pokud převod nebo přechod podílu není omezený nebo vyloučený, společnost se musí podíl v prvé řadě pokusit prodat, a to nejméně za přiměřenou cenu a bez zbytečného odkladu.
Oproti dřívější právní úpravě uvolněný podíl již nepřechází do vlastnictví společnosti, společnost (v daném případě statutární orgán společnosti) však ohledně uvolněného podílu bude zastupovat bývalého společníka ve smyslu § 212 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, přičemž jí vznikne právo a zároveň povinnost s uvolněným podílem nadále disponovat na základě zákonného zmocnění[1], a to výhradně způsobem uvedeným v zákoně. Společnost přitom s výjimkou svého přeneseného dispozičního oprávnění nemá z titulu zastoupení (bývalého) společníka ve vztahu k podílu žádná práva a povinnosti spojená s tímto (uvolněným) podílem. Vzhledem ke znění § 212 odst. 2 a 3 společnost bude v postavení zástupce (bývalého) společníka pouze při prodeji podílu dle § 213, nikoliv v případě postupu popsaného v § 212 odst. 2 zákona o obchodních korporacích.
Společnost si sama určí způsob prodeje, nejčastěji se bude jednat o dražbu[2], veřejnou soutěž o nejvhodnější nabídku[3], z volné ruky apod. Prodejní cena se pochopitelně bude týkat podílu plnohodnotného, kterým se uvolněný podíl opět stane po vstupu nového společníka (společníků) do společnosti na místo bývalého společníka.
Při prodeji podílu se má společnost snažit dosáhnout maximálního výtěžku z prodeje, jejíž minimální výše je dle zákona limitována cenou přiměřenou. Zákon neposkytuje žádné bližší vodítko, jak tuto nejnižší hranici oné přiměřené ceny určit. V této souvislosti nutno zohlednit to, že určení příliš nízké hranice pro požadovanou „přiměřenost“ ceny uvolněného podílu může vést k nepřílišné motivaci statutárního orgánu společnosti dosáhnout spravedlivého výtěžku pro bývalého společníka. Obráceně ale, jak správně podotýká Pokorná, je potřeba brát v potaz také platební schopnost společnosti a to, že vypořádání prodejem nezatěžuje společnost povinností poskytnout vypořádání z vlastního majetku[4]. V každém případě ale platí, že pokud by statutární orgán společnosti prodal podíl za cenu nižší než za cenu přiměřenou, jednal by v rozporu s péčí řádného hospodáře.
Reálně dosažitelná cena za nabízený/prodávaný podíl nemusí nikterak korespondovat s hodnotou společnosti potažmo z toho odvozenou hodnotou podílu. Připomeňme si, že cena a hodnota, jsou dva zcela odlišné pojmy[5]. To, jakou cenu bude možné za prodej podílu reálně požadovat, bude záviset na celé řadě různých faktorů, včetně subjektivních úvah a pohnutek kupujících promítajících se do jejich zájmu či nezájmu, situace na trhu, velikosti podílu, obsahu společenské smlouvy atd. Reálně dosažitelná prodejní cena v daném místě a čase tak nemusí a nejspíš ani nebude korespondovat s hodnotou podílu.
Někteří autoři považují za relevantní spodní hranici této prodejní ceny hodnotu uvolněného podílu, která by byla vypočtena coby vypořádací podíl dle § 36 odst. 2 zákona o obchodních korporacích[6] a řada dalších tento závěr přebírá. Není bohužel zcela zjevné, zda tím předpokládají aplikaci výhradně § 36 odst. 2 nebo i korektiv celého § 36 zákona o obchodních korporacích[7]. Snahy o nalezení jakési objektivně určitelné hranice, která poslouží jako pevné vodítko pro všechny obdobné případy, aby se nevytvářel prostor pro přílišnou kreativitu anebo nejistotu statutárních orgánů, jsou zcela na místě.
Úvahy o aplikaci § 36 odst. 2 zákona o obchodních korporacích (případně celého § 36) mají opodstatnění v ochraně práv bývalého společníka na jeho vypořádání, které by býval obdržel, pokud by podíl nebyl prodán a společnost by musela postupovat podle § 214 zákona o obchodních korporacích. V daném kontextu však bude nutné zohlednit četně judikovaný požadavek na poctivost[8] vypořádání bývalého společníka a aplikovat při určení nejnižší hranice přiměřené ceny celý § 36 zákona o obchodních korporacích a nikoliv pouze § 36 odst. 2, který hovoří pouze o stanovení hodnoty vypořádacího podílu z vlastního kapitálu zjištěného z účetní závěrky.
Zároveň musíme připustit obrácený pohled na věc. Pokud přiměřenost ceny bude odvozena od výše vypořádacího podílu, nikoliv tedy s přihlédnutím k reálným možnostem trhu a reálně dosažitelné ceně obvyklé v daném čase a místě, prodej uvolněného podílu nebude mnohdy (poněkud zbytečně) možný. Společnost tak nakonec bude zatížena povinností vyplatit společníkovi vypořádací podíl, aniž by na to musela mít volné prostředky. Takový postup může způsobit výpadek v cash flow anebo mít negativní dopad na jiné prioritnější výdaje, v extrémním případě tento postup může mít likvidační dopady na samotnou společnost. Je potřeba zohlednit skutečnost, že ostatní společníci nemusí v rámci valné hromady souhlasit s přechodem uvolněného podílu na ně a nemusí refundovat společnosti vypořádací podíl vyplacený bývalému společníkovi. Základní kapitál společnosti se sice sníží, ale pouze o vklad společníka, čímž se nevyřeší vyplácený vypořádací podíl, který zatížil společnost. Právo společníka na spravedlivé vypořádaní může v takové situaci v konečném důsledku výrazně převážit nad právy věřitelů a v některých případech i nad právy ostatních společníků.
Věřím, že praxe bude volat po vymezení pojmu „přiměřené“ ceny a tuto otázku budou nejspíš muset nakonec vyřešit soudy. Prozatím nebylo vydáno žádné rozhodnutí soudů vyšších instancí, které by tuto otázku vyřešilo. Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích mlčí a vládní novela ponechává tuto formulaci prodejní ceny v § 213 odst. 1 beze změn.
Protože společnost může ve své společenské smlouvě určit dle § 36 odst. 2 jiný způsob stanovení vypořádacího podílu nežli z vlastního kapitálu zjištěného z účetní závěrky, je na místě úvaha, zda v případě, že ve společenské smlouvě bude výše vypořádacího podílu přesně stanovena a tím bude vyloučena aplikace § 36 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, se bude přiměřenost prodejní ceny v případě prodeje dle § 213 odst. 1 poměřovat s takto stanoveným vypořádacím podílem ve společenské smlouvě. Domnívám se, že nikoliv. Praktickým řešením pro bývalého společníka by mohlo být ujednání ve společenské smlouvě v tom smyslu, že pokud by byla tržní cena uvolněného podílu nižší než hodnota uvolněného podílu stanovená coby vypořádací podíl dle § 36 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, náležel by bývalému společníkovi podíl vypořádací (a postupovalo by se podle § 214 a § 215 zákona o obchodních korporacích).
Stanovení hodnoty podílu je možné přenechat znalci, který může použít vhodnou metodu včetně zohlednění faktorů majících dopad na reálnou cenu daného podílu při jeho prodeji, jako je např. velikost podílu. Toto řešení je sice časově a finančně náročnější (a není povinné), ale lze ho zvážit. Lze bezpochyby doporučit všechny kroky směřující k výběru kupujícího a stanovení prodejní ceny řádně zdokumentovat, neb se v řadě případů budou bývalí společníci cítit dotčení na svých právech postupem společnosti. Jedná se totiž o typickou situaci, kdy se střetává a realizuje více protichůdných zájmů.
V případě, že společnost bude prodávat uvolněný podíl, vzniká ostatním společníkům ex lege předkupní právo k prodávanému uvolněnému podílu[9]. Zároveň zákon stanoví, že předkupní právo může uplatnit více společníků a v takovém případě se uvolněný podíl rozdělí mezi tyto společníky podle poměru jejich podílů. V ostatním se uplatní obecná úprava předkupního práva dle § 2140 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Ostatní společníci tak budou oprávněni uplatnit své předkupní právo ve vztahu k té části uvolněného podílu, která odpovídá poměru jejich podílů ve společnosti (jednoho nebo souhrnu více podílů, pokud jich společník vlastní více). Uvolněný podíl se rozdělí mezi ty společníky, které uplatnili své předkupní právo[10].
Smluvní stranou smlouvy o prodeji uvolněného podílu je společnost, která je zároveň příjemcem kupní ceny za uvolněný podíl. Prodejem uvolněného podílu vstoupí nabyvatel do všech práv a povinností (bývalého) společníka, které budou spojeny s tímto podílem. Zároveň řádným prodejem uvolněného podílu společnost může opět začít fungovat v úplné společenské struktuře. Bývalému společníkovi prodejem uvolněného podílu vzniká právo na vypořádání a společnosti povinnost tento vypořádací podíl stanovit a vyplatit.
Postup, kdy k prodeji nedojde nebo je podíl nepřevoditelný
Pokud se společnosti nepodaří ve lhůtě 3 měsíců uvolněný podíl prodat (a ostatní společníci neuplatní předkupní právo), bude se postupovat podle § 214, kdy se určí výše vypořádacího podílu ke dni zániku účasti ve společnosti podle § 36 odst. 2[11], kterou společnost vyplatí v zákonem stanovené lhůtě společníkovi a následně s uvolněným podílem naloží dle § 215 zákona o obchodních korporacích, tudíž buď společnost rozhodne o přechodu uvolněného podílu na zbývající společníky podle jejich podílů nebo rozhodne o snížení základního kapitálu společnosti o vklad společníka, jehož účast zanikla.
Aniž by to vyplývalo z § 214 zákona o obchodních korporacích, důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích[12] a někteří autoři[13] uvádí, že se následek marného uplynutí lhůty (tudíž postup dle § 214 odst. 1) aplikuje pouze tehdy, pokud nebyl podíl prodán výlučně z objektivních důvodů[14]. Mám za to, že formulace § 214 odst. 1 zákona o obchodních korporacích „pokud se nepodaří uvolněný podíl prodat“ sama o sobě tento závěr neimplikuje. Jelikož v další větě důvodové zprávy je uvedeno, že cílem této úpravy je, aby nedošlo „k vyvlastnění bez náhrady“, je možné, že tento závěr nebyl zákonodárcem ve skutečnosti ani zamýšlen. Pokud by se daný postup vztahoval pouze na případy objektivní neprodejnosti podílu, není zcela zjevné, jak by se řešila situace, kdy je společnost potažmo její statutární orgán nečinný, neschopný anebo záměrně prodej uvolněného podílu nerealizuje, ani se o to nepokusí, příp. nebude schopen v dané lhůtě pokus učinit např. v důsledku absence statutárního orgánu. Důvodová zpráva[15] konstatuje, že se v takovém případě společnost dostane do prodlení a společníkovi bude náležet nárok na náhradu škody. Výši škody důvodová zpráva definuje jako rozdíl mezi možným vypořádacím podílem získaným prodejem a vypořádacím podílem získaným aplikací běžného určení výše podílu. Pokud by se ale neaplikovalo ustanovení § 214 odst. 1 ZOK, bývalému společníkovi by nevznikl ani nárok na stanovení výše vypořádacího podílu dle § 36 odst. 2 (případně způsobem sjednaným ve společenské smlouvě) a společnosti by tak neběžela lhůta pro jeho vyplácení společníkovi. Společník by totiž měl do 4 měsíců od zániku jeho účasti obdržet vypořádací podíl. Podle mého názoru je nutné uzavřít, že i v případě existence jiných důvodů, než objektivní neprodejnost podílu či absence alespoň jednoho pokusu podíl prodat, bude potřeba aplikovat ustanovení § 214 odst. 1 zákona o obchodních korporacích s tím, že společník bude oprávněn následně požadovat zmíněný rozdíl z titulu náhrady škody. Opačný výklad by odporoval smyslu právní úpravy. Bez aplikace § 214 by totiž nebylo ani možné podíl vypořádat mezi ostatní společníky ve smyslu § 215, který výslovně odkazuje na § 214[16] a společnost by tak zůstala s uvolněným podílem dobu delší, než zákon předpokládá, případně neomezeně dlouhou dobu. Nebylo by zřejmě možné ani společnost pro nečinnost s přijetím uvedených rozhodnutí zrušit, neboť společnost nebude v prodlení s plněním povinností dle § 215 odst. 1 a nebude tak možné aplikovat zákonnou sankci.
Havel[17] uvádí, že § 214 pamatuje na to, že uvolněný podíl není likvidní, předpokladem však je, že se společnost alespoň jednou pokusila uvolněný podíl prodat. Osobně se domnívám, že v řadě situací bude možné zjistit, že je uvolněný podíl objektivně neprodejný (nelikvidní), aniž by se ho společnost pokoušela prodat a vynakládat s takto dopředu zcela zjevně neúspěšným prodejem spojené náklady. Stejně ale platí i obráceně – jeden nezdárný pokus nemusí nutně znamenat, že je podíl nelikvidní. Je tedy otázkou, zda soudní praxe skutečně dospěje k tomuto „nucení“ statutárního orgánu alespoň jeden pokus učinit nebo zda bude možné přihlédnout ke specifikům každé situace zvlášť a v odůvodněných případech od tohoto pokusu upustit.
Lhůta 3 měsíců pro prodej uvolněného podílu je pro některé společnosti přiměřené, pro jiné zas bude příliš krátká. Pomineme-li situaci, kdy se jednatel rozhodne použít znalce pro stanovení hodnoty podílu za účelem obhájení přiměřenosti prodejní ceny, může se také jednat o potřebu právního nebo ekonomického auditu, zdlouhavé vyjednávání, věcné, interní nebo formální komplikace. Přesto nelze ponechat tuto lhůtu zcela na vůli prodávající společnosti, potažmo jejích statutárních orgánů. Dle důvodové zprávy k zákonu o obchodních korporacích je převážná část ustanovení o vypořádacím podílu dispozitivní[18] a je tedy možné sjednat i odlišnou délku lhůt ve společenské smlouvě již dnes. Nicméně novela přinese v tomto směru pozitivní změnu přímo do § 214 odst. 2: „Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, lze lhůtu podle odstavce 1 prodloužit dohodou mezi společností a společníkem, jehož účast zanikla, nebo jeho právním nástupcem až o 1 rok.“ Poměrně důležité je zdůvodnění[19]: „Zároveň se navrhuje formulovat pravidlo, jež umožní prodloužit tříměsíční lhůtu k prodeji uvolněného podílu dohodou mezi společností a společníkem, jemuž zanikla účast, nebo jeho právním nástupcem. Podmínkou pro prodloužení tříměsíční lhůty je existence důvodů zvláštního zřetele hodných; takovým důvodem může být například existence vážného zájemce o koupi uvolněného podílu. Případná libovůle jednatelů při prodlužování lhůty k prodeji je korigována povinností jednat s péčí řádného hospodáře. Lhůtu k prodeji uvolněného podílu lze prodloužit maximálně o další 1 rok.“ Navrhovanou změnou by se tak měla vyřešit doposud neúplná právní úprava a zavést doposud chybějící možnost dohody mezi společností a bývalým společníkem.
Nejpozději do 1 měsíce ode dne vyplacení vypořádacího podílu podle § 214 zákona o obchodních korporacích je společnost povinna rozhodnout o přechodu uvolněného podílu na zbývající společníky poměrně podle jejich podílů, a to za protiplnění ve výši vyplaceného vypořádaní, jinak musí snížit základní kapitál o vklad společníka, jehož účast ve společnosti zanikla. Jedná se o rozhodnutí, které spadá ve smyslu § 215 odst. 2 ve spojení s § 190 odst. 2 písm. o) zákona o obchodních korporacích do působnosti valné hromady. Jelikož společnost má povinnost stanovenou zákonem, avšak o dalším postupu či přesněji osudu uvolněného podílu má rozhodnout valná hromada společnosti, je společnost v prvé řadě povinna zajistit konání takové valné hromady. Valná hromada může rozhodnout dvěma způsoby, a to buď o rozdělení mezi ostatní (stávající) společníky a přechod částí uvolněného podílu mezi všechny společníky v poměru podle jejich podílů nebo o snížení základního kapitálu o tento uvolněný podíl. V obou případech k rozhodnutí valné hromady je potřeba min. 2/3 většiny všech hlasů společníků a ověření rozhodnutí veřejnou listinou. Pokud by valná hromada nerozhodla o rozdělení podílu, k jehož uvolnění došlo, nabydou společníci podíl do spoluvlastnictví. Pokud valná hromada rozhodne o přechodu uvolněného podílu na ostatní společníky, účinky přechodu nastanou ze zákona, a to rozhodnutím valné hromady[20]. Dále jsou možné tři různé scénáře, a to zejména s ohledem na úpravu společenské smlouvy dle § 135 zákona o obchodních korporacích: a) pokud společenská smlouva stanoví, že společník může vlastnit více podílu stejného druhu, a podíly jsou stejného druhu, nabyde každý ze stávajících společníků nový podíl vedle svého podílu, a to i když se bude jednat o podíly stejného druhu, b) pokud společenská smlouva takovou úpravu neobsahuje, z rozděleného uvolněného podílu vzniknou podíly, které splynou se stávajícími podíly společníků a jejich podíly se tak navýší o poměrnou část „nových“ podílů, c) pokud se jedná o podíl jiného druhu, než jsou stávající podíly ostatních společníků, budou mít stávající společníci více podílů vícero druhů. Nové znění § 215 vládní novely[21] již výslovně připouští, aby valná hromada mohla přijmout rozhodnutí, na základě kterého uvolněný podíl přejde na všechny společníky, na některé z nich nebo pouze na jednoho. Jelikož v tomto případě dojde k novému uspořádání vztahů a rozložení sil ve společnosti, pro takové rozhodnutí bude potřeba souhlas všech společníků.
Pokud společnost nesplní svou povinnost, tudíž valná hromada nebude svolána, nebude usnášeníschopná, nerozhodne o přechodu uvolněného podílu nebo o snížení základního kapitálu, a to v zákonem stanovené lhůtě, společnost může být soudem zrušena s likvidací, a to i bez návrhu. Na zrušení společnosti se budou aplikovat ust. § 168 a dalších občanského zákoníku. Jelikož se ve většině případů bude jednat o důvod, který bude možné odstranit, vyzve soud společnost před vydáním rozsudku, aby ve stanovené přiměřené lhůtě tento nedostatek odstranila.
Na okraj nutno také podotknout, že s ukončením účasti společníka ve společnosti je spojena řada povinností korporátního charakteru, jako je vyhotovení úplného znění společenské smlouvy, aktualizace seznamu společníků nebo splnění publikačních povinností v obchodním rejstříku, na které by statutární orgán společnosti neměl zapomenout.
Závěr
Problematika nakládáním s uvolněným podílem byla významně ovlivněna již přijetím zákona o obchodních korporacích. Jednou z nejvýznamnějších změn oproti dřívější právní úpravě bylo zavedení striktních pravidel při nakládání s uvolněným podílem, včetně povinnosti uvolněný podíl za určitých okolností prodat, a to na základě rozhodnutí samotné společnosti, resp. jejího statutárního orgánu, za cenu nejméně přiměřenou. Uvolněný podíl již nepřechází do vlastnictví společnosti a celá koncepce nakládání s uvolněným podílem byla značně modifikována. Bohužel i přes pozitivní záměr zůstává v dané problematice příliš nejasností, nehledě na to, že prodej uvolněného podílu se v praxi realizuje minimálně a je tedy otázkou, zda je právní úprava dostatečně efektivní. Některé zjevné nesprávnosti má odstranit novela, která se aktuálně nachází v legislativním procesu. Cílem tohoto článku bylo podat právní úpravu nakládání s uvolněným podílem nevtěleným do kmenového listu de lege lata, poukázat na vybraná problematická místa aktuální právní úpravy s důrazem na změny, které by mohly nastat v případě, že vládní novela bude přijata.
[1] Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 463, ISBN 978-80-7400-540-4.
[2] Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích v této souvislosti zmiňuje pouze dražbu, viz. Důvodová zpráva k § 203 až 216, s. 48, nicméně není důvod vylučovat i další adekvátní způsoby prodeje.
[3] Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 406; ŠVÉDA, M., SIEBERTOVÁ, LUCIE., Nakládání s uvolněným podílem ve společnosti s ručením omezeným, epravo, 22.8.2017, dostupné: https://www.epravo.cz/top/clanky/nakladani-s-uvolnenym-podilem-na-spolecnosti-s-rucenim-%09omezenym-106262.html
[4] POKORNÁ, Jarmila in LASÁK, Jan; POKORNÁ, Jarmila; ČÁP, Zdeněk; DOLEŽIL, Tomáš aj. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. § 213 Praha : Wolters Kluwer, Datum vydání: 2014, ISBN: 978-80-7478-537-5.
[5] Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník s komentářem. Praha: Polygon, 2002: „Pojem ‚ceny‘ bývá chápán jako pojem závazkových vztahů. O ‚hodnotě‘ pak hovoříme v zásadě v souvislosti s oceněním majetku. Hodnota se tak zdá být ekonomickou kategorií vyjádřenou obvykle v penězích, která je vlastní konkrétnímu hmotnému či nehmotnému statku bez ohledu na to, zda je, či není předmětem transakce. Hodnotu lze stanovit různými metodami, z nichž některé mohou být i přímo odvozeny z ceny (například z ceny, za kterou byl majetek pořízen při úplatném nabytí); to neznamená, že by cena pro účely následného zcizení nemohla být určena odlišně od účetní hodnoty apod. Provádí-li znalec ocenění majetku, určuje jeho hodnotu, a nikoliv cenu, neboť určení ceny je předmětem návrhu a akceptace při kontraktaci mezi smluvními stranami závazkového vztahu (cena sjednaná ve výši dle znaleckého posudku).“
[6] Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 463: „Vodítkem zde musí být § 36 odst. 2, který určuje pravidla pro určení hodnoty (uvolněného) podílu, která má být coby vypořádací podíl vyplacena. Předpokládáme, že cena získaná prodejem podle § 213 odst. 1 by měla být pokud možno cenou stejnou nebo vyšší než ta, kterou společnost vygeneruje postupem podle § 214, resp. § 36 odst. 2.“; POKORNÁ, Jarmila in LASÁK, Jan; POKORNÁ, Jarmila; ČÁP, Zdeněk; DOLEŽIL, Tomáš aj. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. § 213 Praha : Wolters Kluwer, Datum vydání: 2014, ISBN: 978-80-7478-537-5: „objektivizačním měřítkem může být i hodnota vypořádacího podílu vypočtená podle § 36 odst. 2 z vlastního kapitálu zjištěného účetní závěrkou sestavenou ke dni zániku účasti společníka na společnosti.“
[7] V případě Pokorné se z důvodu výslovného odkazu na stanovená vypořádacího podílu z vlastního kapitálu domnívám, že se jedná o § 36 odst. 2, nikoliv další.
[8] Srov. např. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 29 Odo 513/2005, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 29 Cdo 752/2011 a další.
[9] § 213 odst. 1 ZOK.
[10] Shodně Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 407: „společníci tedy nemusí předkupní právo uplatnit všichni, vždy se bude případně dělit jen mezi ty, kdo ho využijí.“
[11] Nepochybně s korektivem celého § 36 zákona o obchodních korporacích. Vládní novela počítá s odkazem na § 36 a spojení odst. 2 a 3 do jednoho odstavce (viz návrh vládní novely, § 214).
[12] Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, s. 48.
[13] Srov. např. POKORNÁ, Jarmila. § 214 Uvolněný podíl in LASÁK, Jan; POKORNÁ, Jarmila; ČÁP, Zdeněk; DOLEŽIL, Tomáš aj. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. § 214 Praha : Wolters Kluwer, Datum vydání: 2014, ISBN: 978-80-7478-537-5.
[14] Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, s. 48: „Pokud společnost povinnost prodeje nesplní z důvodu objektivní neprodejnosti podílu, vyplatí vypořádací podíl bez zbytečného odkladu ve výši, která se určí obdobnou aplikací určení výše obecného podílu… Následek marného uplynutí lhůty však lze aplikovat pouze tehdy, pokud nebyl uvolněný podíl prodán z důvodu jeho objektivní neprodejnosti a nikoliv z jiného důvodu (neprofesionalita statutárních orgánu, úmyslné promeškání lhůty apod.“
[15] Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, s. 48.
[16] § 215: „bez zbytečného odkladu po vyplácení vypořádacího podílu podle § 214…“
[17] Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 464, ISBN 978-80-7400-540-4.
[18] Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, komentář k § 214.
[19] Důvodová zpráva k vládní novele, k bodům 249 a 250 (§ 214) - str. 162.
[20] § 215 odst. 3: „Rozhodnutím podle odstavce 1 vlastnické právo k podílu přechází na společníky podle jejich podílů“.
[21] § 215 odst. 1 novely: „Bez zbytečného odkladu poté, co je nebo mohla být zjištěna výše vypořádacího podílu podle § 214, rozhodne společnost o přechodu uvolněného podílu nejméně za protiplnění ve výši vyplaceného vypořádacího podílu na zbývající společníky poměrně podle jejich podílů, na některé společníky nebo jen na jednoho z nich, jinak sníží základní kapitál o vklad společníka, jehož účast ve společnosti zanikla…“
Diskuze k článku ()