Předvídatelnost jako prostředek limitace náhrady škody v mezinárodním obchodě - I. část

„Nejprůměrnější člověk žije v souladu s mravními zásadami opatrnosti, zcela založenými na předvídavosti následků.“[1]

Právnická fakulta UK v Praze

John Stuart Mill, uznávaný britský filosof, politik a ekonom, poznamenal, že je třeba, aby osoby jednaly mravně na výši a v souladu se zásadou opatrnosti doprovázenou předvídavostí následků. Zároveň ovšem upozorňuje na vnitřní rezervy, které s sebou pravidlo předvídatelnosti nese. Přestože lidský život je do jisté míry souborem opakujících se, a tedy do určité míry odhadnutelných důsledků akcí, ne každá reakce je plně předvídatelná. Jak se tedy povinnost předvídatelnosti promítává do právní roviny?

Ačkoliv je problematika vzniku škody a nároku na odškodnění tématem spíše klasickým, spolu s otázkou limitace náhrady škody v mezinárodním obchodě představuje jedno z nejspornějších a nejdiskutovanějších témat. Smluvní strany, zpravidla ekonomické subjekty sledující maximalizaci zisku a eliminaci možných rizik, otázku náhrady škody reflektují ještě před samotnou kontraktací a nezřídka kdy mají podmínky, na kterých se strany dohodnou, kritický dopad na uskutečnění či neuskutečnění kontraktace samotné.

Princip předvídatelnosti je korektiv, který zohledňuje, že není přirozené ani spravedlivé odškodnit v plné míře poškozenou stranu, která už při vzniku smlouvy předvídala její budoucí porušení druhou stranou. Pokud by si smluvní strana byla vědoma možnosti porušení smlouvy už v okamžiku kontraktace, poskytlo by jí to nepřiměřenou informační výhodu. Díky ní by jí byla dána možnost snížit vznik skutečné škody například zvolením vhodného pojištění nebo navýšením výhod plynoucích ze smlouvy tak, aby vyrovnala, či dokonce předčila možná rizika. Dle principu plné reparace by následně ještě byla oprávněna nárokovat plné odškodnění po straně, která nedodržela své závazky ze smlouvy.

Princip předvídatelnosti tuto možnou nespravedlnost odstraňuje, nebo méně optimisticky řečeno, alespoň eliminuje, což z něj dělá užitečný korektiv mezinárodního i vnitrostátního obchodního práva.

Přestože již nikdo nerozporuje samotnou existenci principu předvídatelnosti a jeho relevanci pro mezinárodní obchod, jeho přesné chápání se stále ještě vymezuje.[2] Proto je toto téma aktuální jak pro mezinárodní obchod, tak pro národní právní úpravy, které vedle již tradiční kompenzace za vzniklou škodu kladou vzrůstající důraz na preventivní roli odškodnění.

Odškodnění a princip plné reparace

Odškodnění je v souladu se soukromoprávní zásadou, aby nikdo neměl prospěch ze svého protiprávního jednání. V případě, že existuje škodné jednání, vznikla újma a mezi těmito je kauzální nexus, má poškozená strana právo domáhat se náhrady škody.

Pro soudy a tribunály přitom nepředstavuje otázka přiznání odškodnění snadný úkol. První je třeba rozhodnout, na základě někdy vágního hmotného práva, zda se žalobci odškodnění přiznává, poté se až přistoupí k výpočtu jeho výše. K tomu účelu se musí zvolit jedna z mnoha konkrétních výpočtových metod, které definitivně přiznanou výši odškodnění významně ovlivňují. Do úvahy se berou takové faktory jako dosavadní profitabilita žalobce, předpokládané a očekávané zisky v blízké budoucnosti, zájmy, které vedly obě strany k uzavření smlouvy, nebo rozsah a povaha výhod, které z porušení této smlouvy škůdce měl nebo mohl mít. Předpokládaná výše škody se pak snižuje na základě dalších normativních či smluvních faktorů. V mezinárodním obchodě neexistuje jednotná univerzálně uznávaná metodika výpočtu výše škody, což se v praxi promítá do četných nesrovnalostí co do výše přiznaných částek.

Jednotný odrazový můstek pro výpočet výše odškodnění v mezinárodním obchodě představuje princip plného odškodnění. V judikatuře Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti (PCIJ), konkrétně v jejím asi nejznámějším případu z roku 1928 známém jako Chorzowská továrna, je za hlavní účel reparace vymezeno „zahladit všechny následky protiprávního jednání a znovuobnovit situaci, která by pravděpodobně existovala, kdyby takový akt nebyl spáchán.[3] Tím se stanovil nový obecný standard pro kompenzaci, který je doposud hojně citován v mnoha soudních rozsudcích a nálezech napříč právními odvětvími. Pokud okolnosti nedovolí přistoupit k restitutio in integrum, je strana škůdce povinna přistoupit k relutární kompenzaci a zaplatit poškozené straně finanční částku restituci odpovídající.[4] Princip plné náhrady škody kvitují také Zásady evropského smluvního práva (PECL)[5], které jsou souborem principů abstrahovaných ze smluvních práv národních řádů členských států Evropské unie. Podle čl. 9:502 PECL je účelem plného odškodnění „navrátit poškozenou stranu do takové pozice, v jaké by byla, kdyby ke škodnému jednání vůbec nedošlo.“ To kromě povinnosti nahradit skutečnou škodu (damnum emergens) zahrnuje povinnost k nahrazení ušlých výdajů (lucrum cessans).

V zemích common law přitom finanční kompenzace představuje primárně preferovaný způsob náhrady škody, a stejně tak mezinárodní obchodní právo chápe odškodnění za porušení smluvní povinnosti jako „peněžní kompenzaci[6] za ztrátu, kterou utrpěla poškozená strana.“ Účelem reparace je pak především ochrana legitimních očekávání poškozené strany, tedy odškodnit poškozeného do té výše, jakoby smlouva byla splněna za trvání platnosti předpokladu, že nedojde k bezdůvodnému obohacení věřitele.

Limitace náhrady škody

Právě pro tento účel právo stanovuje limity, které lze chápat jako výjimky z principu plné náhrady škody.

Za jeden z přirozených způsobů limitace náhrady škody per se může být trochu překvapivě považován už sám kauzální nexus. Podle koncepce kauzality, jako jedné z conditio sine qua non vzniku nároku na odškodnění, může být totiž odškodnění přiznáno pouze za ztrátu, která vznikla jako důsledek škodného jednání, nejčastěji porušení smlouvy. Jinými slovy, náhrada škody může být nárokována pouze do výše, v níž byla způsobena jako důsledek škodného jednání. Ač to zní banálně, v praxi je někdy poměrně těžké kauzalitu určit, protože ke vzniku určitého následku mnohdy vede nikoliv jeden, ale hned několik faktorů.

Způsoby limitování náhrady škody soudem jsou kromě již zmíněné kauzality (causation) také předvídatelnost (foreseeability), mitigace (mitigation), možnost odstoupení od smlouvy (avoidability), do určité míry i míra dokazování (standard of proof) a jiné. Je třeba zohlednit také princip spoluzavinění z nedbalosti (contributory negligence), na jehož základě jsou soudy či tribunály oprávněny přiznat poškozenému nižší kompenzaci, pokud poškozený k riziku nebo újmě sám významně přispěl.

V Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (CISG; Vídeňská úmluva) jsou zakomponovány téměř všechny zmíněné instituty. Povinnost mitigace neboli zmenšení ztráty a z jejího opomenutí vyplývající důsledky jsou stanoveny v čl. 77 CISG[7]. Mitigace byla v případu MSD Gabčíkovo - Nagymaros[8] uznána za vůdčí princip, dle nějž by subjekt, který utrpěl škodu, neměl mít nárok na náhradu újmy, které se mohl vlastními silami vyhnout. Poškozená strana je tak povinna využít všechny přiměřené prostředky k minimalizaci vzniklé újmy. Pokud tak neučiní, nemůže úspěšně požadovat nahrazení utrpěné škody v plném rozsahu; podporovala by se tím ekonomická neefektivnost a plýtvání. Ustanovení čl. 74 CISG[9] je zajímavé v tom, že v sobě zahrnuje hned dva způsoby limitace, a to kauzalitu (věta první) a předvídatelnost ve smyslu limitace náhrady škody (věta druhá). V čl. 79 CISG je nad to patrný další projev tohoto principu, tentokrát dokonce vedoucí k vyloučení odpovědnosti z důvodu neodvratné a nepředvídatelné překážky vzniklé nezávisle na vůli stran. Další možnost úplného vyloučení odpovědnosti nabízí čl. 80 CISG[10], jenž znemožňuje uplatňovat nároky z nesplnění povinností druhou stranou v rozsahu, v němž bylo způsobeno jednáním nebo opomenutím první strany (princip spoluzavinění).

Co se týče smluvní limitace náhrady škody, platí, že v mezinárodním obchodě je její využívání naprosto běžné. Nejčastějšími způsoby je omezení či dokonce vyloučení nároku na náhradu nepřímých škod (indirect damages), následných škod (consequential damages) nebo například limitace rozsahu celkového odškodnění (liquidated damages). Vídeňská úmluva žádný z těchto ani jim podobných institutů výslovně nezmiňuje, přesto lze dovozovat, že na základě čl. 6 CISG – principu autonomie vůle – budou mít strany v limitaci náhrady škody volnost. Jediným korektivem bude princip dobré víry v čl. 7 CISG. Dle čl. 8:109 PECL se v Zásadách evropského smluvního práva k principu dobré víry přidává ještě jemu příbuzná zásada poctivosti jednání.

Test předvídatelnosti

Jedním z velmi efektivních způsobů normativního limitování výše odškodnění, a tedy současně výjimky z principu plné náhrady škody, je využití tzv. testu předvídatelnosti, který je zakomponován v mnoha vnitrostátních právních řádech i mezinárodních instrumentech.[11]

Test předvídatelnosti (foreseeability test) byl poprvé použit roku 1894 v rozhodnutí Hadley v. Baxendale[12] vydaným Court of Excherquer’s Landmark. Provozovatel mlýna Hadley uzavřel s dopravcem Baxendalem smlouvu o přepravě poškozené součásti mlýna k opraváři. Předmětná hřídel byla esenciální pro fungování mlýna, což ale dopravce Baxendale, který smlouvu porušil a s přepravou se o pět dní zpozdil, nevěděl. Proto i soud rozhodl, že dopravce nebude povinen k náhradě ušlého zisku, který mezitím Hadleymu v důsledku prodlení vznikl, protože v důsledku absence informací nebyla vzniklá škoda pro Baxendala předvídatelná. Soud opřel svou argumentaci o napoleonský Code civil a v civilně právní problematice rozpracovanou justiniánskou koncepci předvídatelnosti. Svým rozhodnutím stanovil dva základní principy: (i) škoda je nahraditelná, když přirozeně plyne z určitého porušení smlouvy; (ii) pokud neplyne přirozeně z porušení, žalobce musí prokázat, že škůdce disponoval patřičnými vědomostmi, které by rozumné osobě v době uzavření smlouvy umožnily předvídat, že z porušení smlouvy vzejde neobyčejná ztráta.[13]

Toto průlomové rozhodnutí odstartovalo renesanci institutu předvídatelnosti nejen v common law, ale i v mezinárodním obchodě, odkud se opětovně dostal také do jiných národních právních řádů.

V common law platí, že pokud se žalobci podaří prokázat kauzalita, musí dále prokázat, že vzniklá škoda není příliš vzdálená (far too remote), ale že vznikla v důsledku toho, co strany v okamžiku uzavření smlouvy považovaly za pravděpodobný chod událostí. V kontinentálně právním systému, konkrétně ve Francii, je žalovaný odpovědný pouze za škodu, kterou v době kontraktace předvídal nebo mohl předvídat (za předpokladu, že nešlo o úmysl). Zatímco ve Francii juristé chápou jako autonomní standard limitující princip plné kompenzace, v Anglii tvoří test předvídatelnosti důležitou náležitost žaloby o náhradu škody stanovující stupeň přímosti škody ve smyslu ustanovení linku mezi subjektivní informovaností stran a reálným během následných událostí.

Německé právo foreseeability v tradičním pojetí nezná. Místo toho využívá tzv. teorii adekvátní kauzality, která je naplněna, pokud je škoda z pohledu běžných lidských standardů adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Jejím smyslem je tedy taktéž nastavit určitý filtr pro přiznání přičitatelnosti škodného jednání a potažmo i náhrady škody osobě, která se dopustila škodného jednání.[14] Rakouské právo pak omezuje adekvátní kauzalitu podmínkou, aby škoda nebyla úplně nepředvídatelná.

 


[1] Mill, J. S.: Sedgwick’s Discourse’in JM Robson, The Collected Works of John Stuart Mill, Volume X, Essays on Ethics, Religion and Society. Londýn. University of Toronto Press, 1969. Str. 63. „The commonest person lives accordingly to maxims of prudence wholly founded on foresight of consequences.“

[2] Schwenzer, I: Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Third edition. Oxford. 2010. Str. 1001.

[3] Chorzow Factory. Případ MSD. Rozsudek. 1928. Str. 47.

[4] Náklady řízení se do výpočtu celkové výše odškodnění nezapočítávají.

[5] Lando, O., Beale, H.: Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2. vydání, Kluwer Law International. Hague, London, Boston. 2000.

[6] Ačkoliv terminologicky si jsou výrazy kompenzace (compensation) a odškodnění (damages) velmi blízké, druhé zmíněné odškodnění je někdy silněji vnímáno jako následek protiprávního jednání, zejména porušení smlouvy, zatímco kompenzace se častěji užívá v souvislosti se zákonným vyvlastněním státu např. v případě zahraničních investic.

[7] Čl. 77 CISG stanoví: „Strana, která uplatňuje porušení smlouvy, musí učinit okolnostem případu přiměřená opatření ke zmenšení ztráty, včetně ušlého zisku z porušení smlouvy. Jestliže tak neučiní, může strana, která smlouvu porušila, domáhat se snížení její výše v rozsahu, ve kterém škoda měla být zmenšena.“

[8] Projekt Gabčíkovo – Nagymaros (Maďarsko/ Slovensko). Rozsudek Mezinárodního soudního dvora z 25. 9. 1997. Dostupné z: < http://www.icj-cij.org/docket/files/92/7375.pdf >. Citováno dne: 5.4.2014.

[9] Čl. 74 CISG stanoví: „Náhrada škody při porušení smlouvy jednou stranou zahrnuje částku odpovídající ztrátě, včetně ušlého zisku, kterou utrpěla druhá strana v důsledku porušení smlouvy. Náhrada škody nesmí přesáhnout ztrátu a ušlý zisk, kterou strana porušující smlouvu předvídala nebo měla předvídat v době uzavření smlouvy s přihlédnutím ke skutečnostem, o nichž věděla nebo měla vědět, jako možný důsledek porušení smlouvy.“

[10] Čl. 80 CISG stanoví: „Strana nemůže uplatňovat nároky z nesplnění povinností druhou stranou v rozsahu, ve kterém bylo způsobeno jednáním nebo opomenutím první strany.“

[11] Kromě českého právního řádu i např. francouzský Code civil, italský Codice civile. Z mezinárodních instrumentů např. UPICC, CISG nebo PECL.

[12] Hadley v. Baxendale, 9 Exch. 341, 156 Eng. Rep. 145. 1854. Dostupný z: > http://www.law.berkeley.edu/faculty/rubinfeldd/LS145/hadley.html<, citováno 5. 4. 2014.

[13] Gotanda, J. Y.: Recovering Lost Profits in International Disputes. Georgetown Journal of International Law, vol. 36, pp. 61-112. 2004. Str. 9.

[14] Van Dam, C. European Tort Law. Oxford: Oxford University Press, 2006. s. 271.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.
Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.

O možných škodách na zdraví vzniklých pacientům v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pozastavilo poskytovatelům zdravotních služeb poskytování preventivní péče.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu