První část článku si můžete přečíst zde.
Faktory ovlivňující předvídatelnost
Prostředky testu předvídatelnosti spočívají jak na objektivním, tak na subjektivním základě. Odpovědnost stran totiž zahrnuje jak situace, kdy strana ztrátu skutečně předvídala (skutečná; actual knowledge), tak ztrátu, kterou předvídat měla nebo rozumně předvídat mohla (presumovaná; imputed knowledge). Z toho mimo jiné plyne, že poškozená strana, která také nese důkazní břemeno, nemůže argumentovat, že vznik sporu nebo samotné škody nepředvídala. Plně postačí už právní fikce, že by vznik škody na jejím místě předvídala fiktivní průměrná, rozumně smýšlející strana.
Základem testu předvídatelnosti je, že osoba může předvídat možný důsledek pouze tehdy, pokud má nebo by měla mít určité znalosti relevantních faktů umožňujících jí předvídat důsledky. Taková znalost může tedy být – podobně jako samotná předvídatelnost - dvojího typu, a to skutečná a presumovaná. Od kontrahenta se tedy neočekává absolutní prozíravost ve smyslu přesného odhadu konečného vývoje situace, ale mnohem spíše samotná předvídatelnost důvodnosti předvídat.[1]
Každá jednotlivá informace, kterou strana disponuje, vytváří předpoklad pro presumpci, že strana mohla tušit či předvídat něco dalšího, co je s touto informací v přímé souvislosti. Například Mezinárodní obchodně arbitrážní tribunál při Ukrajinské obchodní komoře ve svém případu označeném pod číslem 48 stanovil, že: „Prodávající už od začátku věděl, že zboží bylo kupujícím zakoupeno za účelem jeho dalšího zpracování a přeprodeje derivovaných produktů. Proto si prodávající měl také uvědomit, že zastavením dodávání zboží kupujícímu způsobí značnou škodu.“[2] Přes snahy vymezit judikaturou určité oblasti znalostí, které by strany měly či neměly předvídat (např. nelze předpokládat, že nebude docházet ke změnám v legislativním rámci hostitelského státu nebo obchodník by naopak měl předvídat, že na nestabilních trzích může docházet k časté fluktuaci cen, a tím jeho potenciálním ztrátám), je stále obecně třeba, aby pro rozlišení, zda určitou znalost lze či nelze na straně spravedlivě požadovat, příslušný tribunál posoudil každou situaci ad hoc.
Kromě znalosti, jako hlavního faktoru, zde hrají roli i vedlejší skutečnosti, a to například zvyklosti mezinárodního obchodu, které mohou učinit určitou zavedenou praxi mezi stranami nebo záležitosti běžně vykonávané mezi stranami předvídatelnými. Dále je třeba vzít v úvahu, zda bylo porušení smlouvy stranou úmyslného nebo nedbalostního charakteru. Toto rozlišení hraje významnou roli např. v Zásadách PECL, které rozšiřují rozsah odpovědnosti strany - škůdce i v případě nepředvídatelnosti druhou stranou, pokud neplnění nebo porušení smlouvy bylo úmyslné nebo hrubě nedbalé.[3]
Dále je otázkou, zda se při aplikaci testu foreseeability mají tribunály zabývat také stupněm proporcionality mezi ztrátou a výší benefitu, který z toho strana, která porušila smlouvu, získala. Přes opětovnou nejednotnost v aplikaci je přirozené, že prostředek limitace škody pomocí předvídatelnosti je využíván k tomu, aby redukoval přílišnou disproporci mezi ztrátou poškozeného na straně jedné a tomu odpovídajícímu benefitu škůdce na straně druhé. Navíc soudy či tribunály mohou také zohlednit míru detailu, kterým strana škůdce popsala svůj produkt nebo službu. Je totiž pravidlem, že čím přesnější popis strana použije, tím větší míru rizika to s sebou nese pro její smluvní stranu.
Zásadní otázkou ovšem zůstává, co vlastně má být předvídáno. Podle anglické koncepce je to typ škody, tedy zda jde o škodu přímou nebo nepřímou (remoteness of damage), zatímco podle koncepce francouzské je to rozsah škody (extent of the loss). Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží kumulovala jednotlivé prvky a stanovila, že musí být předvídán jak typ, tak rozsah škody, stejně jako následné události (“chain of events leading up to the loss“).
Pokud je si ovšem jedna smluvní strana vědoma určité skutečnosti, v důsledku níž by mohlo dojít k abnormální škodě, a na tuto informaci svého smluvního partnera upozorní, poškozená strana se pak nemůže dovolávat nepředvídatelnosti právních následků. V podstatě tak dojde k vyloučení možnosti poškozené strany dovolávat se nepředvídatelnosti.
Aby jeho aplikace nabyla kýženého účinku - tedy že škoda, kterou utrpěla poškozená smluvní strana, bude nahrazena jen do výše, do níž mohla být druhou stranou předvídatelná v okamžiku uzavření smlouvy - musí žalobce prokázat, že požadovaná náhrada za škodu není příliš vzdálená (far too remote). Kdyby mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody totiž existoval větší počet článků, nešlo by na protistraně spravedlivě požadovat, aby vznik škody předvídala. Proto co se týče stupně předvídatelnosti, musí strana, která utrpěla škodu, už v době kontraktace předvídat její vznik jako pravděpodobný důsledek jednání nebo opomenutí první strany. Předvídat totiž znamená „předpokládat, že konkrétní důsledek je pravděpodobný, tedy že je pravděpodobnější, že nastane, než že nenastane.“[4]
Problém nastává v nejednotném pojetí této koncepce. Kromě právě zmíněného Hadleyho pravidla vycházejícího z testu předvídatelnosti podle common law, existují jiná pravidla[5], která stanovují tento práh níže a požadují vznik škody pouze jako možný důsledek porušení smluvní povinnosti (possible consequence). Jedním z nich je právě obecný standard v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.
Tato diskrepance přirozeně v praxi působí problémy, neboť níže nastavený stupeň pravděpodobnosti užívaný v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží staví žalobce do výhodnějšího postavení, než by tomu za stejných skutkových okolností pro něj bylo v common law.
České obchodní právo
Otázka obecné přípustnosti smluvní limitace náhrady škody v českém obchodním právu byla v uplynulých letech poměrně intenzivně diskutovaná odbornou veřejností. Argumentační přesvědčivost jejích zastánců spolu s celkovou ideou “liberalizujícího“ nového občanského zákoníku podporují legální využívání těchto institutů i u nás. Ani smluvní limitace se však neobejde bez omezení spočívajících v nemožnosti vyloučení náhrady újmy způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti, dále ujednání, kterými by se osoba chtěla dopředu vzdát práva na náhradu újmy na svých přirozených právech nebo zákazu ustanovení, která by měla pro apriorně slabší stranu účinek dalšího zhoršení jejího postavení.
Ustanovení § 2913 odst. 2 NOZ stanoví, že povinnosti náhrady škody se škůdce zprostí, pokud prokáže, že mu ve splnění smluvní povinnosti zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Toto ustanovení vychází z konceptu vyšší moci v § 374 Obchodního zákoníku[6], který byl ustanovením § 2913 NOZ nahrazen. Dříve účinné ustanovení § 379 Obchodního zákoníku ve své druhé větě stanovilo, že se: „nenahrazuje škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.“ Institut předvídatelnosti je zde chápán zřejmě pod vlivem německého a rakouského práva spíše jako nástroj právní kauzality než jako autonomní standard. Výsledným efektem je omezení přičitatelnosti škodních následků. Ustanovení § 379 Obchodního zákoníku, velmi blízké čl. 74 Vídeňské úmluvy, který bude rozebrán níže, v NOZ nenašlo přímý ekvivalent. Obecné ustanovení § 2902 NOZ alespoň limituje výši odškodnění na základě splnění informační povinnosti.[7]
Otázkou, které dotčené ustanovení obchodního zákoníku neupravovalo a které není řešeno ani v nové právní úpravě, je stupeň pravděpodobnosti, tedy míra, do jaké lze relevantní událost předvídat. Určité vodítko k tomu poskytuje pouze judikatura.[8] Škůdce tak sice má v závazkových vztazích možnost uplatňovat a prokazovat předvídatelnost škody, a tím zmírňovat svou povinnost k plné náhradě škody, je ale na ad hoc posouzení soudu či rozhodčím tribunálu, zda uzná relevantní právní skutečnost za předvídatelnou.
Využití předvídatelnosti v mezinárodních instrumentech
V mezinárodních obchodních vztazích je koncepce předvídatelnosti v současnosti hojně využívána, a těší se tak velké oblibě i mezi mezinárodními instrumenty. Za kumulativního splnění podmínek: (i) vzniku odpovědnosti jedné ze stran porušením smluvní povinnosti a (ii) konsensuálního přistoupení stran k omezení výše náhrady škody, mezinárodní instrumenty ve vztahu k předvídatelnosti shodně vycházejí z argumentace, že strany by měly být v době uzavření smlouvy schopny kalkulovat svá rizika a svou potenciální odpovědnost.
Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží
Předvídatelnost ve smyslu limitace náhrady škody se ve Vídeňské úmluvě promítá do čl. 74, který stanoví, že „náhrada škody nesmí přesáhnout ztrátu a ušlý zisk, kterou strana porušující smlouvu předvídala nebo měla předvídat v době uzavření smlouvy s přihlédnutím ke skutečnostem, o nichž věděla nebo měla vědět, jako možný důsledek porušení smlouvy.“ Na základě čl. 54 CISG[9] se dále dá vyvodit, že za určitých podmínek lze požadovat náhradu nejen škody přímé, ale i škody následné. Ve spojení s čl. 78 CISG[10] se nárok žalobce dá navýšit také o úroky z prodlení.
Vídeňská úmluva ponechává na smluvních stranách možnost regulovat si své závazkové vztahy volně, důsledkem čehož je, že s výjimkou čl. 12 jsou všechna ustanovení Vídeňské úmluvy v podstatě dispozitivní.[11] Ani čl. 74 a následující nejsou, co se dispozitivity týče, výjimkou a využití pravidla stanovující jedné smluvní straně buď povinnost nahradit smluvenou částku druhé smluvní straně po porušení smlouvy, či možnost limitace odpovědnosti, je stranám nabízena spíše jako možnost subsidiární regulace svých závazkových vztahů.
Strany mohou kontraktuálně limitovat výši finanční kompenzace v závislosti na určitých typech škody, blíže specifikovaných způsobů chování nebo obojího společně. Samozřejmě i zde se vychází z principu plného odškodnění, zároveň je ale žádoucí, aby nedošlo k nespravedlivému přeplacení kompenzované částky. Na druhé straně by poškozený neměl být úplně zbaven možnosti požadovat alespoň minimální adekvátní náhradu a smluvní úprava jdoucí pod tento práh by byla považována za neplatnou. Poškozený se dále nemůže úplně zřeknout práv, která mu ještě nevznikla, ale vzniknout mohou na základě úmyslného nebo hrubě nedbalostního jednání protistrany.
Článek 74 CISG přitom dle většinového názoru odborné veřejnosti[12] nevyžaduje, aby byl dlužník schopen předvídat specifické detaily či přesnou částku ztráty, ale jen aby si byl vědom možnosti vzniku následků porušení už v době uzavření smlouvy. Protože je pro strany přirozeně téměř nemožné vymezit přesnou sumu ztráty, v praxi povinnost přesného odhadu tribunály až na výjimky neuplatňují. Jedním z mála precedentů, kdy se tak naopak stalo, byl případ Silicon and Manganese Alloy[13], v němž se tribunál rozhodl zamítnout nárok kupujícího z toho důvodu, že pro prodávajícího nebyl v době uzavření smlouvy dostatečně předvídatelný přesný rozdíl mezi kupní cenou zboží stanovenou ve smlouvě a cenou určenou za opětovný prodej tohoto zboží. Podle této – dle mého názoru - až excesivně restriktivní interpretace by tedy CISG kladla požadavek nikoliv pouhé předvídatelnosti možnosti vzniku škody obecně, ale poškozené straně by dokonce ukládala povinnost v podobě předvídání přesné částky potenciální újmy už v okamžiku kontraktace, což z jazykového ani žádného jiného výkladu dotčeného článku neplyne. Naopak, interpretací druhé věty čl. 74 CISG dojdeme k závěru, že pokud poškozená strana předvídala nebo měla předvídat škodu pouze jako možný důsledek (possible consequence), pak po ní nikdo nemohl spravedlivě požadovat, aby byla povinna odhadnout takové nuance jako je přesná škoda.
Zásady evropského smluvního práva (PECL)
Podobně jako ve Vídeňské úmluvě, i zásady PECL ve svém článku 9:503 stanoví, že „neplnící strana je odpovědná pouze za škodu, kterou předvídala nebo kterou mohla rozumně předvídat v čase uzavření smlouvy jako pravděpodobný důsledek jejího neplnění, za předpokladu, že neplnění smlouvy nebo její porušení nebylo úmyslně nebo hrubě nedbalé.“ Toto pojetí je s Vídeňskou úmluvou v podstatě shodné, ale navíc zde dochází k přistoupení dalšího subjektivního faktoru - zavinění škůdce ve formě úmyslu nebo hrubé nedbalosti.
Zásady mezinárodních obchodních smluv (UNIDROIT)
Stejně jako ve dvou předešlých mezinárodních instrumentech i zde se vychází z principu plné reparace (čl. 7.4.2 UPICC; Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT), který ale neplatí absolutně. Újma ale musí být prvně definována a prokázána, než bude nahrazena. To pramení z principu jisté újmy (7.4.3(1) UPICC; principle of certainty of harm), který stranám neumožňuje úspěšně požadovat náhradu, která by nebyla (soudně) zjištěna s dostatečným stupněm jistoty. Poškozená strana je proto zatížena důkazním břemenem nejen prokázat rozsah škody, ale také samotný fakt, že ke škodě nepochybně došlo.
Čl. 7.4.4 UPICC (Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT) stanoví, že „neplnící strana je odpovědná jen za újmu, kterou předvídala nebo kterou mohla rozumně předvídat v čase uzavření smlouvy jako pravděpodobný důsledek jejího neplnění.“ Oproti Zásadám evropského smluvního práva se zde neřeší stupeň zavinění a nejvýznamnějším rozdílem oproti Vídeňské úmluvě je, že u poškozené strany se považuje za dostatečné, aby předvídala pouhou povahu v budoucnu vzniklé újmy (nature of the harm), nikoliv její rozsah. U jejího vzniku nepostačuje pouhý možný důsledek jako je tomu v CISG, ale standard se posunul na pravděpodobný důsledek neplnění smlouvy. Zdejší standard předvídatelnosti je proto chápán restriktivněji než čl. 74 CISG, z čehož lze vyvodit patrný vliv common law na tvorbu Zásad UNIDROIT.
Ačkoliv jsou si všechny tři standardy velmi blízké a plní stejný účel, drobné rozdíly ve formulaci mohou vést ke znatelnému zvýhodnění či znevýhodnění té či oné strany u soudu nebo tribunálu.
Předvídatelnost umožňuje zohlednit také další faktory, jejichž opominutím by nároky plynoucí z principu plné náhrady škody stricto sensu ohýbaly účel, pro nějž byly prvotně zavedeny. Ať už se na předvídatelnost nahlíží jako na autonomní standard nebo jako na významný nástroj právní kauzality, její implementace umožňuje soudům a tribunálům stanovit zase o něco spravedlivější výši náhrady škody. Závěrem se dá tedy říci, že přihlédnutí ke konceptu předvídatelnosti jako k jednomu ze způsobů limitace rozsahu náhrady škody je prospěšné jak pro mezinárodní, tak pro vnitrostátní obchod.
[1] Friedman, J.M.: Contract Remedies in a Nutshell, West Publishing, 5. dotisk, 1998. Str. 38.
[2] Tribunal of International Commercial Arbitration at the Ukraine Chamber of Commerce and Trade. Případ č. 48. 2005. Dostupné z: >http://cisgw3.law.pace.edu/cases/050000u5.html<.
[3] 9:502 PECL: „Neplnící strana je odpovědná pouze za škodu, kterou předvídala nebo kterou mohla rozumně předvídat v čase uzavření smlouvy jako pravděpodobný důsledek jejího neplnění, za předpokladu, že neplnění smlouvy nebo její porušení nebylo úmyslně nebo hrubě nedbalé.“
[4] Ver Steeg, R.: Perspectives on Foreseeability in the Law of Contracts and Torts: The Relationship between “Intervening Causes“ and “Impossibility“. Dostupné z: < http://www.msulawreview.org/wp-content/uploads/2012/09/2011-5_VerSteeg.pdf > 21.1.2014. Str. 1497.
[5] např. Pravidlo dle čl. 74 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží
[6] § 374 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník stanovil: „Za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.“
[7] § 2902 NOZ stanovuje: „Kdo porušil právní povinnost, nebo kdo může a má vědět, že ji poruší, oznámí to bez zbytečného odkladu osobě, které z toho může újma vzniknout, a upozorní ji na možné následky. Splní-li oznamovací povinnost, nemá poškozený právo na náhradu té újmy, které mohl po oznámení zabránit.“
[8] Např. Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod spisovou značkou 29 Odo 690/2001.
[9] Čl. 54 CISG zní: „Povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu zahrnuje povinnost učinit opatření a vyhovět formalitám, jež stanoví smlouva nebo zákony a jiné právní úpravy k tomu, aby se umožnilo zaplacení kupní ceny.“
[10] Čl. 78 CISG zní: „Jestliže se strana opozdí s placením kupní ceny nebo jiné peněžité částky, má druhá strana nárok na úroky z prodlení, aniž by byly dotčeny jakékoli nároky na náhradu škody podle čl. 74.“
[11] čl. 6 CISG
[12] např. Enderlein, F, Maskow, D: International Sales Law: UN Convention on Contracts for the International Sales of Goods. 1992. Str. 301. Dále Myers v Canada. 2002. Str. 143, či Amco v Indonesia. Znovu předložený případ, str. 612.
[13] Případ CIETAC, Silicon and Manganese Alloy case. 1. 2. 2000. Dostupné z: <http.://cisgw3.law.pace.edu/cases/000201c1.html>. Cit. dne 14. 12. 2013.
Diskuze k článku ()