Nekalosoutěžní kvalifikace provozování taxislužby prostřednictvím alternativních dopravců
K jednotlivým podmínkám generální klauzule nekalé soutěže v případě provozování taxislužby prostřednictvím alternativních dopravců
K nekalosoutěžnímu charakteru alternativních dopravců taxislužby se již měly možnost (byť zatím nepravomocně ve věci samé) vyjádřit jak české, tak slovenské soudy. Soudy v obou zemích shodně posoudily toto jednání jako nekalosoutěžní.[1]
Rozbor těchto rozhodnutí je nadále relevantní navzdory výše popsanému vývoji, jenž naznačuje postupné sbližování obou forem osobní dopravy, mj. i s ohledem na chystanou změnu legislativy v České republice závadějící kategorii „zprostředkovatele taxislužby“. Jako modelová situace odrážející dilema mezi podporou technologické inovace poskytování určité služby a formálními veřejnoprávními požadavky však řešení této otázky může být inspirativní v obdobných případech a obecně vede k diskusi o úloze práva nekalé soutěže v tomto hodnotovém střetu.
Předpokladem kvalifikace jednání jako nekalosoutěžního je kumulativní naplnění podmínek generální klauzule nekalé soutěže v § 2976 odst. 1 o. z.[2] Tyto podmínky jsou celkem tři – jednání se musí uskutečnit v hospodářském styku, být v rozporu s dobrými mravy soutěže a být způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům.
Naplnění první podmínky generální klauzule (jednání v hospodářském styku) nečiní potíže, neboť alternativní dopravce představuje přímou konkurenci s oficiálním provozovatelem taxislužby. Žalobcem v obou sporech (českém i slovenském) byly právnické osoby oprávněné hájit zájmy soutěžitelů (oficiálních provozovatelů taxislužby), které jsou podle § 2989 odst. 1 o. z. aktivně legitimované k podání nekalosoutěžní žaloby. Nutno zdůraznit, že zkoumaná podmínka „jednání v hospodářském styku“ v sobě zahrnuje také „jednání v hospodářské soutěži“, které je v judikatuře vykládáno poměrně extenzivně a odvozuje se od vymezení tzv. soutěžního vztahu. Soutěžní vztah je podle Nejvyššího soudu (srov. sp. zn. 32 Odo 1642/2005) třeba vykládat v návaznosti na pojem soutěžitel z hlediska účelu ochrany proti nekalé soutěži velmi široce, kdy ve vztahu soutěžitelů nejsou jen přímí soutěžitelé, ale vůbec všechny subjekty, které působí v podobných nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech. Mimoto jako přímí soutěžitelé nevystupují vůči sobě navzájem jen ti, kteří působí ve shodném nebo příbuzném odvětví, ale také ti, kteří nabízejí výrobky či služby navzájem zaměnitelné. To znamená, že hospodářskými soutěžiteli jsou všichni, mezi nimiž na základě objektivní povahy jejich výrobků či služeb nebo na základě vlastní aktivity dojde na trhu k hospodářskému zájmovému střetu. Pokud podmínku „jednání v hospodářské soutěži“, což je užší součást „jednání v hospodářském styku“, podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu naplňují subjekty, které nejsou z hospodářsky totožných oblastí, tím spíše tuto podmínku naplňují přímí konkurenti (argumentum a maiori ad minus).
Druhá podmínka generální klauzule nekalé soutěže (rozpor s dobrými mravy soutěže) představuje stěžejní podmínku pro kvalifikaci nekalosoutěžního charakteru jednání v tomto případě. Vzhledem k tomu, že provozovatel (řidič) alternativních taxislužeb nedodržuje zákonem stanovené požadavky na provozování taxislužby,[3] porušuje tím veřejnoprávní předpis. Porušení veřejnoprávního předpisu je konstantně judikováno jako porušení dobrých mravů soutěže[4] a nekalosoutěžní (soudcovská či nepojmenovaná) skutková podstata podle § 2976 odst. 1 o. z. „porušení norem veřejného práva se soutěžním dopadem“.[5] Rozpor s dobrými mravy v případě jednání platformy pak lze v závislosti na kvalifikaci služby (viz výše) shledat v tom, že provozuje taxislužbu prostřednictvím řidičů nesplňujících požadavky zákona, anebo že dopravní činnost těmto řidičům aktivně umožňuje.
Třetí podmínka generální klauzule nekalé soutěže (způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům) je naplněna bez větších diskusí. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Cdo 139/2008), pro kvalifikaci jednání jako nekalosoutěžního „se vyžaduje pouhá způsobilost přivodit újmu soutěžitelům nebo spotřebitelům, není tedy nutný sám vznik újmy“. V posuzovaném případě však dochází k faktickému vzniku újmy oficiálním provozovatelům taxislužby, a naopak k přelívání (nezanedbatelné) části zisku právě k alternativním dopravcům.
Skutečnost, že alternativní provozovatel taxislužby ji vykonával bez příslušných veřejnoprávních oprávnění a mohl využívat osoby bez kvalifikace a dalších požadavků, umožňovala nepochybně provoz dané služby s nižšími cenami, ačkoliv samozřejmě nelze dovozovat, že by nižší cena alternativní dopravy byla dána pouze tímto,[6] a je tedy zřejmé, že právě tomuto provozovateli dal běžný zákazník přednost před dražší službou. Jen málokterý zákazník bude preferovat oficiální taxislužbu, pokud jej dopraví na dané místo ve stejném čase, avšak za vyšších nákladů. Lze si představit, že oficální taxislužbu bude preferovat zejména ten zákazník, který neumí nebo není ochoten využívat speciální aplikace, které využívají alternativní dopravci, ale raději pouze „vytočí“ telefonní číslo na konkrétní taxislužbu, nebo ten, který má případné obavy z odborné způsobilosti řidiče k přepravě osob (řidičské znalosti, dovednosti a zkušenosti[7]). Alternativní dopravce tak nejenže může, ale také reálně získává neodůvodněnou a nezákonnou soutěžní výhodu.
První rozhodnutí ve věci samé ohledně nekalosoutěžního charakteru jednání alternativních dopravců v České republice
První případ, kde český soud posuzoval rozhodnutím ve věci samé nekalosoutěžní charakter jednání alternativního dopravce, řešil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 15 Cm 17/2017.
Z dalších rozhodnutí, v nichž se však soudy zabývaly touto otázkou toliko předběžným posouzením, lze poukázat na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2017, č. j. 18 Nc 9/2017-377, kterým bylo nařízeno předběžné opatření proti Uberu na území Brna,[8] a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 2 Nc 1081/2018-169, kterým bylo nařízeno předběžné opatření proti Boltu (Taxify) na území čtyř krajských měst.
Žalobcem bylo Sdružení pražských provozovatelů TAXIslužby, z. s., žalovaným společnost Taxify OÜ, se sídlem v Estonsku (dále rovněž „Taxify“ nebo „žalovaný“).
Městský soud v Praze uložil žalovanému zdržet se na území hl. m. Prahy prostřednictvím mobilní aplikace Taxify provozování a zprostředkování osobní dopravy pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše devíti osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou, osobami, jež nejsou držiteli oprávnění řidiče taxislužby a neprokázali znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby ve smyslu obecně závazné vyhlášky č. 23/1998 Sb. hl. m. Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů, a provádějí přepravu osob vozidlem, které není viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně a jménem a příjmením, popř. obchodní firmou nebo názvem dopravce umístěným na vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem vozidla, které není vybaveno měřicí sestavou taxametru a není zapsáno v evidenci vozidel taxislužby.
Městský soud v Praze dospěl k nekalosoutěžnímu charakteru jednání společnosti Taxify. Jednotlivé podmínky generální klauzule nekalé soutěže zdůvodnil následovně: „Pokud jde o první premisu nekalé soutěže, a to jednání v hospodářském styku (zvýraznili aut.), pak k tomu soud uvádí, že tato podmínka je obsahově širší než jednání v hospodářské soutěži, když v sobě zahrnuje také ono jednání v hospodářské soutěži, jednání v hospodářské soutěži je tak podmnožinou jednání v hospodářském styku. Soud je toho názoru, že tato podmínka je naplněna, neboť žalobce je provozovatelem taxislužeb na území hl. m. Prahy a žalovaný, jak bylo výše uvedeno, umožňuje osobám, tj. řidičům, připojit se k aplikaci, prostřednictvím které dochází k faktické přepravní službě pro cizí potřeby na území hl. m. Prahy, ale i v rámci dalších krajských měst (pozn. soudu). S ohledem na skutečnost, že jak bylo výše popsáno, se nejedná o dvě ekonomicky autonomní činnosti, ale přeprava je odvislá od zprostředkování kontaktu mezi řidičem a cestujícím právě na základě mobilní aplikace Taxify, pak lze shledat, že mezi žalobcem a žalovaným jednak existuje soutěžní vztah, resp. jejich ekonomický poměr (záměr) je soutěžně orientován, a za druhé, že tato smíšená služba je službou v oblasti dopravy. Tomu všemu nasvědčuje i skutečnost, že dle ust. § 1 odst. 4 za použití ust. § 2 odst. 3 zákona o silniční dopravě se na tento typ dopravy vztahuje zákon o silniční dopravě, protože provozování silniční dopravy je minimálně vždy činěno za úplatu a pro cizí potřeby, nehledě na ust. § 4 zákona o silniční dopravě, v němž je stanoveno, že provozovat silniční dopravu pro cizí potřeby je možné na základě koncese, neboť z provedených důkazů bylo zjištěno, že přepravní služby jsou poskytovány za účelem uspokojení cizích potřeb a nejedná se o nahodilé jednání.
S ohledem na naplnění první podmínky generální klauzule se soud zabýval druhou premisou, a to, zda jednání žalovaného je v rozporu s dobrými mravy soutěže (zvýraznili aut.). K tomu soud uvádí, že tento pojem není nikterak zákonem definován, a proto je zapotřebí každé jednání činěné v hospodářském styku individuálně posoudit s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem daného případu… Soud je toho názoru, že i tato (druhá) podmínka byla splněna, neboť žalovaný poskytuje/zprostředkovává přepravní služby pro cizí potřeby, tj. služby v oblasti dopravy, a proto dospěl k závěru, že i na žalovaného se vztahují (musí dodržovat) veřejnoprávní předpisy.[9] K uvedenému soud uvádí, jak bylo konstatováno soudem k první podmínce nekalé soutěže, že dle ust. § 4 zákona o silniční dopravě lze provozovat silniční dopravu pro cizí potřeby jen na základě koncese, kterou vydává příslušný živnostenský úřad. Na činnost žalovaného nelze podle zákona o silniční dopravě nazírat jako na přepravu příležitostnou, neboť zprostředkování/zajišťování se děje pravidelně, přičemž soud nemá pochybnost o tom, že mezi stranami dochází k závazkovému vztahu o přepravě osob, a jelikož se nejedná o příležitostnou dopravu, pak lze důvodně uzavřít, že popisovaná služba nejlépe odpovídá definici taxislužby dle ust. § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě. S ohledem na skutečnost, že jde o novátorský koncept, kdy část služby je poskytována elektronicky a druhá fyzickým úkonem spočívajícím v přemisťování osob z jednoho místa na druhé prostřednictvím dopravního prostředku, pak má soud za to, vezme-li v úvahu všechny výše uvedené prokázané skutečnosti, že na činnost žalovaného je třeba hledět jako na celek, kdy bez elektronické platformy by nebylo činnosti řidičů provozujících přepravu, a proto se na činnost žalovaného poskytujícího služby v oblasti dopravy musí vztahovat minimálně pravidla zákona o silniční dopravě, jakož i zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na její provozování v Praze vyhláška hl. m. Prahy č. 23/1998 Sb., o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, v platném znění.[10]
Pokud jde o třetí podmínku generální klauzule nekalé soutěže spočívající v možnosti způsobit újmu (zvýraznili aut.), je třeba uvést, že postačí, pokud jinému soutěžiteli potenciálně hrozí škoda nebo imateriální újma. Újma tedy nemusí skutečně vzniknout. Podstatou hospodářského soutěžení je snaha se prosadit vůči druhým soutěžitelům, což jim může způsobit omezení jejich rozvoje nebo přispět k jejich zániku, proto, vezme-li soud v úvahu, že žalovaný zajišťuje/zprostředkovává shora uvedenou činnost již od roku 2015, avšak od roku 2017 je poskytována neprofesionálními řidiči, lze dojít k závěru, že i tato podmínka byla naplněna, neboť povaha této újmy spočívá v omezování žalobce žalovaným vykonávajícím přepravu osob na území hl. m. Prahy, přičemž působení újmy soutěžitelům hospodářského styku je přípustné, pokud se uskutečňuje prostředky, jež právo nezakazuje. Soud proto dospěl k závěru, že jednání žalovaného je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, mezi něž patří žalobce. Možnost způsobení újmy soud spatřuje i v ceně nabízené žalovaným za přepravní služby, kdy, jak vyplývá z článku nebo exekutorských zápisů, žalovaný za účelem maximalizace zákazníků snižuje ceny jízdného, kdy se cena za 1 km dostává pod hranici Kč 10, což v porovnání s cenami taxislužby znamená, že se cena dostává výrazně až pod průměr za 1 km (zdůrazněno aut.). Vzhledem k naplnění všech podmínek generální klauzule nekalé soutěže soud shledal jednání žalovaného za nekalosoutěžní, a proto žalobě vyhověl.“
Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopisu Bulletin advokacie č. 12/2019.
[1] Je však třeba zdůraznit, že rozhodnutí českých soudů jsou co do otázky kvalifikace alternativních dopravců poměrně rozporná. Městský soud v Praze v rámci správního soudnictví i Vrchní soud v Olomouci opakovaně zastaly názor, že provozování dané formy alternativní dopravy není zákonem zakázáno a není taxislužbou. Tato rozhodnutí však byla následně zrušena Nejvyšším správním soudem, resp. Ústavním soudem. K detailnímu přehledu srov. M. Krupa, op. cit. sub 14, str. 126-134.
[2] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. z.“).
[3] Zákon o silniční dopravě, popř. zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů.
[4] K dobrým mravům soutěže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4554/2017: „Dobré mravy judikatura ustáleně charakterizuje jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pojem dobré mravy soutěže je však třeba poněkud modifikovat, a to právě proto, že se uplatňují v hospodářské soutěži, tj. v prostředí, kde cílem je na trhu se prosadit, získat zde oproti jiným výhodu, což předpokládá jistou míru agresivity a ‚podnikatelské vychytralosti‘ (srov. Hajn: Komunitární a české právo proti nekalé soutěži, Masarykova univerzita, Brno 2010). Je však třeba vždy dodržet korektní a soutěžně přijatelné metody, samozřejmým předpokladem jednání v souladu s dobrými mravy soutěže je zachovat poctivost a slušnost.“
[5] Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 253/97, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4030/2015, 23 Cdo 4554/2017. Obdobně na Slovensku – např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Obdo V 19/2017.
[6] Lze uvažovat, že užitý systém je vzhledem k technologickému aspektu ekonomicky efektivnější, např. pokud jde o spojování řidičů s cestujícími, automatickým provedením platby, GPS navigaci apod.
[7] Podle ust. § 21c zákona o silniční dopravě jsou oprávněny činnost řidiče taxislužby vykonávat osoby, které jsou držitelem oprávnění řidiče taxislužby, přičemž toto oprávnění uděluje na žádost příslušný dopravní úřad, pokud je žadatel starší 21 let a současně je tzv. spolehlivý ve smyslu ust. § 9 odst. 3 zákona o silniční dopravě, tj. bez dopravních přestupků v kartě řidiče. Nadto např. řidič poskytující taxislužbu na území hl. m. Prahy musí mít navíc zkoušku znalosti řidičů podle vyhlášky. Dle zákona o silniční dopravě musejí mít průkaz řidiče taxislužby s tím, že jejich vozidla musí být rovněž evidována jako vozidla taxislužby. Kromě zákona o silniční dopravě je provozování taxislužby upraveno v obecně závazných předpisech hl. m. Prahy, konkrétně nařízení č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, vyhláška č. 3/2012 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává provozní řád a stanoví podmínky užívání stanovišť taxislužby zřízených na místních komunikacích ve vlastnictví hlavního města Prahy. Podmínkou výkonu práce řidiče taxislužby na území hl. m. Prahy je prokázání znalosti místopisu, právních předpisů upravujících taxislužbu, ochranu spotřebitele a obsluhy taxametru. Znalost řidiče je ověřena zkouškou řidiče taxislužby, po jejímž úspěšném absolvování řidič obdrží osvědčení.
Na rozdíl od výše uvedených požadavků na řidiče taxislužby řidič alternativních dopravců musel v počátcích provozu těchto služeb toliko disponovat platným řidičským oprávněním skupiny B nebo mezinárodním řidičským oprávněním. Takovým řidičem mohl běžně být cizinec, který splnil požadavky řidičského oprávnění ve své zemi, kde mohou být nároky nižší než v České republice, případně méně komplikovaný provoz. V současnosti již však alternativní dopravci přizpůsobili své nejvýznamnější podmínky veřejnoprávní regulaci, popř. ta je sama předmětem změny.
[8] Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2019, č. j. 7 Cmo 185/2017-578.
[9] Tento závěr byl již dříve zdůrazněn v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 9 As 291/2016, v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17, který jej v odůvodnění doplnil uvedením anglického rčení, že to, co se projevuje jako kachna, tak jí také zpravidla bude.
[10] Podobné, ač výrazně jednodušší odůvodnění uvedl i Krajský soud v Brně ve výše uvedeném usnesení č. j. 18 Nc 9/2017-377: „Soud uvádí, že posuzuje žalobcem popsané jednání žalovaného [tj. Uberu] nikoliv jako činnost v rámci tzv. ‚sdílené ekonomiky‘, ale s ohledem na znaky této činnosti jako provozování klasické taxislužby. Soud má za to, že v případě sdílené ekonomiky se jedná o činnost, kdy nepodnikatel nabízí nějakou službu nepodnikateli za účelem eliminace vzniklých nákladů, přičemž následně (na základě dohody) se tito zúčastnění podílejí na nákladech (nikoliv na zisku) sjednaným způsobem. Jelikož žalobcem popsané jednání žalovaného nelze pod pojem sdílená ekonomika podřadit, jedná se dle soudu o vztah při podnikatelské činnosti. (…) Pokud žalovaný nesplňuje [veřejnoprávní povinnosti taxislužby, pozn. autorů] a v tomto oboru podniká (či chce podnikat), má soud za to, že bylo osvědčeno, že v tomto případě je výše popsaná činnost žalovaného s největší pravděpodobností nekalou soutěží.“
Diskuze k článku ()