Quo vadis, § 10 ZVR?

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na výkladové problémy vyplývající z dikce ustanovení § 10 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, v účinném znění (dále jen „ZVR“), které upravuje účinky zveřejnění zápisu člena orgánu právnické osoby a účinky usnesení o zamítnutí návrhu na jeho zápis do veřejného rejstříku, a to ve vztahu k vadám rozhodnutí orgánu právnické osoby o volbě či jmenování člena orgánu a jejich následkům.

MF
Masarykova univerzita, Právnická fakulta
Foto: Shutterstock

Ochrana třetích osob jen u vybraných vad?

Podle § 10 odst. 1 ZVR se od okamžiku zveřejnění zápisu člena orgánu nemůže nikdo vůči třetím osobám dovolávat vad rozhodnutí o volbě či jmenování spočívajících v porušení právních předpisů nebo zakladatelského právního jednání, ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osoba o vadě věděla.

Z doslovného znění by tedy plynulo, že se nelze dovolávat pouze vad spočívajících v porušení právních předpisů nebo zakladatelského právního jednání, které působí neplatnost[1], kdežto vad spočívajících v rozporu s dobrými mravy, jež v obchodních korporacích rovněž působí neplatnost[2], a vad působících nicotnost se lze dovolávat i vůči třetím osobám. Takový závěr ale nedává smysl. Vad působících neplatnost se totiž nelze, dokud nebyla neplatnost vyslovena soudem, dovolávat vůči nikomu (nejen vůči třetím osobám), neboť rozhodnutí se považuje za platné.[3] Po vyslovení neplatnosti, která působí ex tunc,[4] se pak uplatní toto ustanovení chránící třetí osoby jednající v důvěru v zápis ve veřejném rejstříku. Není však rozumný důvod, aby se vztahovalo pouze na některé důvody neplatnosti. Dokonce mám za to, že ochrana třetích osob jednajících v důvěru v zápis ve veřejném rejstříku musí dopadat i na případy, kdy k zápisu došlo přesto, že rozhodnutí o volbě či jmenování bylo nicotné.

Jestliže pak druhá věta § 10 odst. 1 ZVR stanoví, že omezením práva dovolávat se vad vůči třetím osobám není dotčeno právo domáhat se neplatnosti rozhodnutí o volbě či jmenování podle příslušných ustanovení OZ a ZOK, je třeba s ohledem na provedené aplikační rozšíření doplnit, že tím není dotčeno ani právo dovolat se nicotnosti rozhodnutí vůči právnické osobě, samotnému členu orgánu či právo podat návrh na určení nicotnosti soudem.

Následek zamítnutí návrhu na zápis: fikce nicotnosti?

Ustanovení § 10 odst. 2 ZVR stanoví zvláštní následek zamítnutí návrhu na zápis člena orgánu do veřejného rejstříku: „Jestliže rejstříkový soud zamítne návrh na zápis osoby, která je členem orgánu právnické osoby, hledí se na její povolání do funkce, jako by se nestalo…“ V tomto kontextu je třeba si uvědomit, že v rejstříkovém řízení soud nemůže přezkoumávat případnou (ne)platnost usnesení nejvyššího orgánu, kterým byl člen orgánu do funkce povolán, k vadám působícím nicotnosti však přihlédnout musí.[5] Jediným důvodem pro zamítnutí návrhu tak může být nicotnost povolání člena orgánu.

Pak lze ale mít námitky jak vůči hypotéze citovaného ustanovení, tak vůči následku, který je s jejím naplněním spojován. Předně, jestliže je povolání do funkce nicotné, pak se na něj od počátku hledí, jako by k němu nedošlo, zdánlivě zvolená osoba se členem orgánu nikdy nestala, a proto nemůže dojít k zamítnutí návrhu „na zápis osoby, která je členem orgánu právnické osoby.“ Stejně tak potom nedává smysl konstruovat následek zamítnutí návrhu na zápis v podobě nicotnosti povolání do funkce, když bez této nicotnosti nemůže k zamítnutí návrhu ani nikdy dojít. Toto ustanovení tak může paradoxně vyvolat právní účinky pouze tehdy, jestliže soud zamítne návrh na zápis člena orgánu, ač právní jednání, kterým byl člen orgánu do funkce povolán, nicotné nebylo, pak v důsledku rozhodnutí rejstříkového soudu, nemajícího oporu v hmotném právu, skutečně ex lege nastane jakási fikce nicotnosti (dosud platného) povolání do funkce. Z toho důvodu považuji formulaci první věty ustanovení § 10 odst. 2 ZVR za nešťastnou a hodnou novelizace.

Shrnutí

S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že ustanovení § 10 ZVR je odstrašujícím příkladem nedostatečného propojení hmotného a procesního práva. Odstavec 1 ve své dikci zahrnuje pouze některé vady, které přicházejí v úvahu, nicméně tento problém lze výkladem překonat a rozšířit jeho aplikaci i na vady další, včetně těch působících nicotnost. Domnívám se ale, že odst. 2 již je za hranicí toho, co lze ještě rozumně vyložit, a proto je na místě zvážit jeho novelizaci.

Soutěžní příspěvek v soutěži Ukaž svou kreativitu VII, 2. místo.


[1] § 258 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „OZ“), § 191 odst. 1§ 428 odst. 1§ 663 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), v účinném znění (dále jen „ZOK“)

[2] § 191 odst. 2§ 428 odst. 2§ 663 odst. 5 ZOK

[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3092/2012

[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1104/2016

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články