Pro založení akciové společnosti je nezbytným krokem přijetí stanov jako zakladatelského právního jednání, které se povinně zveřejňuje ve sbírce listin v obchodním rejstříku. Ve stanovách dochází jak k určení vnitřního uspořádání společnosti, tak jsou zde upraveny vztahy mezi akcionáři a společností a mezi akcionáři navzájem. Vedle obligatorních náležitostí stanov upravených v § 123 NOZ a § 250 ZOK jsou zákonem upraveny i fakultativní náležitosti, které mohou akcionáři přijmout do svých stanov, pokud mají zájem na tom, upravit určité záležitosti odlišně od zákonné úpravy. V následujících kapitolách se pokusím vymezit oblasti, ve kterých mají akcionáři volnou ruku při tvorbě stanov, a dále se pokusím odhalit limity smluvní autonomie vůle, která nepochybně není bezmezná. Cílem této práce není pouhé zaměření se na limity zákonné, ale větší pozornost se pokusím věnovat limitům judikaturním.
1. Pravidla pro rozlišování kogentních a dispozitivních norem
Předtím, než se pokusím rozlišit kogentní a dispozitivní normy, je nezbytné si vysvětlit, co tyto pojmy znamenají. Dispozitivní normy jsou takové právní normy, které buď vůbec nestanovují pravidlo chování, nebo jej stanoví, avšak pouze subsidiárně, a nechávají na adresátech, aby si svá práva a povinnosti upravili odlišně vlastním projevem vůle[1]. Kogentní normy jsou pak takové normy, které imperativně stanovují pravidlo chování či práva a povinnosti stran a nedávají prostor adresátům pro projev jejich vůle. Adresáti kogentních norem tak nemají možnost odchýlit se svým vlastním ujednáním od požadavků kogentní normy pod hrozbou sankce[2].
Klíčovým ustanovením, které v sobě zakotvuje pravidlo pro rozlišování kogentních a dispozitivních norem v soukromém právu, je ustanovení § 1 odst. 2 NOZ, někdy nazýváno též jako generální klauzule. Toto ustanovení v sobě zakotvuje pravidlo, které říká, že dovoleno je vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Strany si tedy mohou ujednat svá práva a povinnosti odchylně od zákona tam, kde není výslovný zákaz. Dále jsou zde stanoveny limity dispozitivnosti, konkrétně tyto limity spatřujeme v dobrých mravech, veřejném pořádku a zákazu porušení práv týkajících se postavení osob. Zákonný zákaz pak může spočívat ve slovní formulaci „zakazuje se“ nebo ve výslovném stanovení následků, ke kterým dojde při porušení kogentní právní normy. Tyto důsledky jsou zpravidla dvojí, a to poukaz na neplatnost daného ujednání nebo poukaz na nicotnost slovy nepřihlíží se[3]. Z důvodové zprávy k NOZ vyplývá, že dispozitivní ustanovení by měla být v soukromém právu zásadou, kdežto kogentní ustanovení výjimkou. V souvislosti s neplatností ujednání odporující § 1 odst. 2 NOZ je nezbytné zmínit též ustanovení § 580 odst. 1 NOZ. Z tohoto ustanovení vyplývá, že k neplatnosti nepostačuje pouze rozpor právního jednání s dobrými mravy nebo jednání odporující zákonu. Kumulativně musí být naplněna i druhá podmínka, a to, že následek neplatnosti vyžaduje smysl a účel zákona.
V zákonu o obchodních korporacích žádnou generální klauzuli pro rozlišování kogentních a dispozitivních norem nenajdeme, a z toho důvodu je třeba vycházet z principu subsidiarity. Tento princip v sobě zakotvuje občanský zákoník, konkrétně v ustanovení § 9 odst. 2 NOZ. Toto ustanovení nám říká, že soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se budou řídit NOZ v tom rozsahu, ve kterém je neupravuje jiný právní předpis. NOZ je tedy subsidiárně aplikovatelný pro celé soukromé právo v těch aspektech, ve kterých nestanovují jiné právní předpisy něco jiného[4]. I pro zákon o obchodních korporacích se na základě subsidiarity použije generální klauzule § 1 odst. 2 NOZ pro rozlišování kogentních a dispozitivních norem.
Kogentní ustanovení se v ZOK budou vyskytovat mnohem častěji než u ostatních soukromoprávních odvětví. Limity jsou tedy na základě subsidiarity stejné jako u NOZ, a to veřejný pořádek, dobré mravy a zákaz ujednání porušující práva týkající se postavení osob. U obchodních společností je však nezbytné pozastavit se právě u práv upravujících postavení osob. Ta ustanovení, která upravují právní poměry korporace, jsou nazývána jako tzv. statusové otázky a jsou považována za kogentní ustanovení. Jedná se především o ustanovení související se vznikem a zánikem korporace, vymezením jednotlivých orgánů korporace, jejich působností a rozhodováním[5]. Co je, a co není statusovou otázkou zákonodárce nikde v zákoně nestanovil, proto je třeba vycházet především z judikatury. Jedním z judikátů, který přispěl k rozklíčování pojmu statusových otázek, je Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. ledna 2016 sp. zn. Cpjn 204/2015 či Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2015 sp. zn. 7 Cmo 67/2015. ZOK obecně nepředpokládá, že vše, co se týče postavení osob, je zároveň i statusovou otázkou, ale musí se vycházet z jednotlivostí, a statusovou otázkou jsou především ustanovení upravující správu kapitálových společností a regulaci zákonných ochranných schémat pro společníky[6]. V ZOK se na rozdíl od generální klauzule projevuje silně ještě jeden prvek, který má za následek kogentnost daného ustanovení, a to ochrana třetích osob.
V souvislosti s vymezením kogentních norem je třeba vymezit i následky, které nastanou v případě odchýlení se od kogentních norem. NOZ stojí na tom, že na každé právní jednání by se mělo hledět spíše jako na platné než jako na neplatné podle ustanovení § 574 NOZ, a tím tedy zakotvuje upřednostňování relativní neplatnosti před neplatností absolutní. Absolutní neplatnost pak nastává v případech vymezených v § 588 NOZ, kdy by se právní jednání muselo zjevně příčit dobrým mravům nebo by muselo odporovat zákonu a zároveň zjevně narušovat veřejný pořádek. Dalším následkem může být nicotnost právního jednání, tedy o právní jednání vůbec nepůjde. Zdánlivost právního jednání je upravena § 551 a násl. NOZ a nastane v případě, kdy chybí vůle jednající osoby, nebyla zjevně projevena vážná vůle či je právní jednání neurčité a nesrozumitelné a ani výkladem nelze jeho obsah zjistit. Nicotnost však může nastat i v jiných případech, a to pokud je přímo v konkrétním ustanovení stanoveno, že k opačným ujednáním se nepřihlíží[7].
2. Kogentní a dispozitivní normy upravující obsah stanov
Stanovy jsou zakladatelským právním jednáním, které vymezuje především vnitřní organizační strukturu společnosti a práva a povinnosti společnosti a jejích akcionářů[8]. Obsah stanov je upraven jak ustanoveními obligatorními, tak fakultativními. Obligatorní náležitosti stanov vymezuje § 123 NOZ v kombinaci s § 250 ZOK. Ustanovení § 250 pak rozděluje obligatorní náležitosti na ty, které musí mít společnost obsažené ve stanovách po celou dobu svého trvání v odst. 2, a na ty, které postačí mít ve stanovách při založení společnosti v odst. 3 a po splnění vkladové povinnosti je možné je ze stanov vyloučit. Fakultativní náležitosti jsou pak rozesety po celém ZOK a akcionáři mohou tuto úpravu do stanov vtělit, pokud mají zájem danou otázku upravit odlišně od zákona. Ustanovení § 123 NOZ i § 250 ZOK jsou ustanoveními kogentními, neboť upravují statusovou otázku právnických osob související se vznikem korporace. Pro formu stanov pak stanovuje ustanovení § 8 odst. 1 formu veřejné listiny pod sankcí absolutní neplatnosti podle § 92 odst. 1 písm. a) ZOK.
3. Zákonné a judikaturní meze při tvorbě zvláštních druhů akcií
Druhy akcií rozlišujeme podle toho, jaká práva jsou do určité akcie inkorporována[9]. Jeden druh akcie pak tvoří ty akcie, s nimiž jsou spojená stejná zvláštní práva. ZOK nemá na rozdíl od předchozího obchodního zákoníku taxativní výčet druhů akcií, ale pouze demonstrativní, a tím ponechává při tvorbě akcií relativní volnost[10]. Vedle akcií kmenových, do kterých není inkorporováno žádné zvláštní právo akcionáře a které jsou též druhem akcií, upravuje jako jediný zvláštní pojmenovaný druh akcií prioritní akcie v ustanovení § 278 ZOK.
Prioritní akcií rozumíme takovou akcii, do které je inkorporováno přednostní právo týkající se podílu na zisku či jiných vlastních zdrojích a na likvidačním zůstatku. Podle § 278 odst. 2 ZOK, pokud pak není ve stanovách určeno něco jiného, je prioritní akcie vydána bez hlasovacího práva a pouze v případě, že vyžaduje zákon hlasování na valné hromadě podle druhů akcií, je vlastník prioritní akcie v takovém případě oprávněn hlasovat (př. § 417/1 ZOK) a jedná se o tzv. aktivaci hlasovacího práva. Další ustanovení, které upravuje dočasnou aktivaci hlasovacího práva, je ustanovení § 280 ZOK. Zde má vlastník prioritní akcie dočasné hlasovací právo ode dne následujícího po dni, kdy valná hromada rozhodla o tom, že přednostní podíl na zisku nebude vyplacen, nebo ode dne prodlení s výplatou. Prioritní akcie jsou zásadně vydávány bez hlasovacího práva, avšak akcionáři nejsou nikterak omezeni v tom, aby si ve stanovách upravili hlasovací práva odlišně. Zákonné odnětí hlasovacího práva má působit jako protiváha k přednostnímu podílu na zisku. Ustanovení § 278 odst. 2 je typickou fakultativní náležitostí stanov, tedy náležitostí, kterou si mohou akcionáři upravit ve stanovách, pokud nechtějí, aby se na ně vztahoval zákonný režim. Pokud však budou vydány prioritní akcie bez hlasovacího práva, nesmí souhrn jejich jmenovitých hodnot podle § 279 ZOK přesáhnout 90 % základního kapitálu.
Vedle prioritních akcií mohou společnosti emitovat i nepojmenované zvláštní druhy akcií. Demonstrativní výčet zvláštních práv, která mohou být inkorporována, nalezneme v § 276 odst. 3 ZOK a jedná se zejména o právo na rozdílný, pevný nebo podřízený podíl na zisku nebo na likvidačním zůstatku, anebo rozdílná váha hlasů. Ve stejném ustanovení je pak uvedeno, že s akciemi o stejné jmenovité hodnotě mohou být spojena různá zvláštní práva. Tento nepojmenovaný druh akcie a práva s ním spojená je nezbytné náležitě popsat ve stanovách a v případě pochybností ohledně práv do akcie inkorporovaných rozhodne podle § 277 ZOK na návrh soud.
I pro tvorbu různých druhů akcií jsou stanoveny určité limity, a to především zákonné a judikaturní[11]. Zákon výslovně upravuje v ustanovení § 276 odst. 2 ZOK zákaz vydat akcii, se kterou je spojeno právo na určitý úrok bez ohledu na hospodářský výsledek, tedy tzv. úrokové akcie. Účelem tohoto ustanovení je především zabránit situacím, při kterých by docházelo k vyplácení dividendy akcionářům i přes to, že by to společnosti finanční situace nedovolovala. To vyplývá z obecného ustanovení § 40 ZOK, kdy je zakázáno vyplácet zisk či zálohy, pokud by si tím korporace přivodila úpadek. Dále je velmi omezeno vydávání tzv. zlatých akcií, které ačkoliv není výslovně zakázáno zákonem, je omezeno především judikaturou Evropského soudního dvora. Jedná se o druh akcií, ve kterém je zakotveno zvláštní právo státu týkající se hlasování[12], které je nástrojem státu rozhodovat o podnikových strategiích zejména v bývalých státních podnicích. Za jedno z významných rozhodnutí ESD je považováno rozhodnutí o žalobě C-171/08 Komise v. Portugalsko, kde ESD argumentuje především tím, že zlaté akcie mohou představovat překážku pro volný pohyb kapitálu.
Další omezení pak vychází ze samotné generální klauzule § 1 odst. 2 NOZ, která zakotvuje limity autonomie vůle smluvních stran, tedy ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. V souvislosti s těmito limity je třeba zmínit i § 547 NOZ, kdy právní jednání musí jak svým obsahem, tak i účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu.
Otázka zde zůstává ohledně tvorby takových druhů akcií, při kterých vlastník nemá žádná zvláštní práva, ale dochází k úbytku práv či stanovení zvláštních povinností. Obecně se zastává názor, že není možné emitovat zvláštní druh akcií, se kterými budou spojeny povinnosti jejího vlastníka[13]. Tento názor je odůvodňován demonstrativním výčtem § 276 odst. 3 ZOK, kde jsou stanovena pouze zvláštní práva, nikoli povinnosti. Na druhé straně se však dovozuje, že by mělo být možné vytvořit zvláštní druh akcií, při kterém dojde k úbytku práv oproti kmenovým akciím, a to i bez jakékoliv protivýhody. Možné využití takového druhů akcií bych spatřovala například u zaměstnaneckých akcií, které sami o sobě nejsou druhem akcie. Zaměstnaneckou akcii upravuje § 258 ZOK a je to zaměstnanci daná možnost nabývat akcie společnosti za zvýhodněných podmínek, které pak rozvíjí druhý odstavec. Zaměstnanec pak například nemusí splatit celý emisní kurz upsaných akcií nebo je může nabýt za jiných zvýhodněných podmínek. U takto vydaných akcií však nejspíš bude společnost mít zájem na tom, aby byly tyto akcie vydány bez hlasovacích práv, tedy aby zaměstnanec neměl reálnou možnost rozhodovat o záležitostech společnosti. I v tomto směru však doposud chybí judikatura.
V neposlední řadě by mělo být určitým korektivem při tvorbě druhů akcií zákaz nedůvodného zvýhodňování. Obecnou zásadu stejného zacházení v sobě zakotvuje pro všechny právnické osoby ustanovení § 212 odst. 1 NOZ, pro akciové společnosti je pak upraveno § 244 ZOK. Zde je zakotvena povinnost zacházet se všemi akcionáři stejně za stejných podmínek. Pro právní jednání, jehož účelem je nedůvodné zvýhodnění, je zákonem stanovená sankce nicotnosti. Pokud tedy dojde k vytvoření zvláštního druhu akcií, musí mít způsob, jakým se akcionáři podílejí na řízení společnosti, tak způsob, jakým se budou podílet na zisku, ospravedlnitelný důvod[14].
4. Limity při modifikaci úpravy orgánů ve stanovách
Jak jsem již zmínila v úvodu své eseje, kogentní ustanovení, tedy ustanovení, od kterých se nelze smluvně odchýlit, jsou v ZOK obsaženy především ohledně tzv. statusových otázek. To, že úprava vnitřního uspořádání akciové společnosti je kogentní, můžeme dovodit například z Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2015 sp. zn. 7 Cmo 67/2015, kde je stanoveno, že právní úprava orgánů obchodních korporací, tím spíše pak orgánů statutárních, je otázkou statusovou.
Z hlediska vnitřního řízení akciové společnosti dává zákon na výběr ze dvou systémů, a to systému monistického a dualistického. Od tohoto systému se pak odvíjí i obligatorní orgány, kdy u monistického se jedná o správní radu a statutárního ředitele a u dualistického o představenstvo a dozorčí radu. Společné pro oba systémy je to, že nejvyšším orgánem společnosti je vždy valná hromada, kterou vytvářejí všichni přítomní akcionáři společnosti na jednotlivých zasedáních[15]. Všechny výše vyjmenované orgány jsou orgány obligatorními a smluvním ujednáním nelze tyto orgány vyloučit či změnit jejich působnost (až na výjimky, např. působnost valné hromady § 421/2 a) ZOK – valná hromada rozhoduje o změně stanov, pokud tak určí stanovy). ZOK však připouští, aby si akciová společnost zřídila vedle obligatorních orgánů též orgány fakultativní, kterým ve svých stanovách přizná konkrétní působnost, případně i způsob rozhodování. Zároveň platí, že tento fakultativní orgán nesmí zasahovat do kogentní působnosti obligatorního orgánu[16]. Obligatorní orgány však nemusí být určeny pouze ZOK, ale mohou je stanovovat i zákony jiné. Jako příklad si můžeme uvést zákon o auditorech, který ve svém § 44 stanovuje povinnost zřídit výbor pro audit všem subjektům veřejného zájmu, což mohou být i akciové společnosti[17].
O čem mohou akcionáři rozhodnout je to, který ze systémů si zvolí, zda monistický, či dualistický. Pokud si totiž neujednají nic jiného, uplatní se nevyvratitelná domněnka, že si zvolili systém dualistický[18]. Toto rozhodnutí pak mohou kdykoliv za života společnosti změnit změnou stanov podle § 421/2 písm. a), a to kvalifikovanou většinou. Dalším dispozitivním ustanovením je § 439 ZOK, kdy si mohou akcionáři odlišně upravit počet členů představenstva, a pokud tak neučiní, má představenstvo 3 členy, a dále si mohou upravit odlišně délku funkčního období představenstva. Dalším dispozitivním ustanovením je § 440, kdy podle zákona rozhoduje představenstvo prostou většinou, avšak stanovy mohou stanovit počet vyšší. Co je dále velmi důležité, je i možnost tzv. kooptace, kterou mohou zahrnout akcionáři do svých stanov. Ta je upravena § 444 ZOK pro představenstvo (§ 454 ZOK pro dozorčí radu) a znamená, že pokud počet členů představenstva neklesl pod polovinu, může představenstvo do dalšího zasedání orgánu, který bude oprávněn jmenovat členy, dočasně jmenovat náhradní členy. Počet členů a délku funkčního období mohou akcionáři upravit ve stanovách odlišně též pro dozorčí radu.
Úprava počtů členů ve stanovách je důležitá především u monistického systému. Podle ustanovení § 457 ZOK mohou stanovy určit, že správní rada bude mít pouze jednoho člena, který může zároveň vykonávat i funkci statutárního ředitele, jelikož není v zákoně stanovena neslučitelnost těchto dvou funkcí. Tím nastane situace, kdy celou společnost může řídit jediná osoba, což je důležité především u malých akciových společností[19].
Článek se umístil na 3. místě v soutěži Allen & Over Essay Competition 2017/2018, kterou každoročně pořádá ELSA Česká republika ve spolupráci s advokátní kanceláří Allen & Overy.
[1] GERLOCH, A., Teorie práva. 6. aktualizované vydání. Plzeň: Aleš Čeněk 2013, 310 s., ISBN: 978-80-7380-454-1, s. 53.
[2] GERLOCH, A. op. cit, s. 54.
[3] Důvodová zpráva vládního návrhu nového občanského zákoníku. Dostupná z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf [cit. 26. 1. 2018], s. 32.
[4] Důvodová zpráva vládního návrhu nového občanského zákoníku. Dostupná z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf [cit. 26. 1. 2018], s. 39.
[5] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CÍLEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN: 978–80–7400–480–3, s. 4.
[6] ŠTENGLOVÁ, I. a kol., op. cit., s. 5.
[7] MALIŠ, Daniel. Kogentnost právních norem dle nového občanského zákoníku. epravo.cz [online], publikováno 31.12.2013 [cit. 26. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/kogentnost-pravnich-norem-dle-noveho-obcanskeho-zakoniku-93262.html.
[8] POKORNÁ, J., a kol., op. cit., s. 272.
[9] POKORNÁ, J., a kol., op. cit., s. 270.
[10] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CÍLEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN: 978–80–7400–480–3, s. 468.
[11] POKORNÁ, J., HOLEJŠOVSKÝ, J., LASÁK, PEKÁREK, M. a kol., Obchodní společnosti a družstva. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 448 s., ISBN: 978-80-7400-475-9, s. 270.
[12] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CÍLEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN: 978–80–7400–480–3, s. 468.
[13] POKORNÁ, J. a kol., s. 270.
[14] KNOBLOCHOVÁ, Vladimíra. Vydávání různých druhů akcií. [online], publikováno 3. 4. 2015 [cit. 26. 1. 2018]. Dostupné z: https://portal.pohoda.cz/zakon-a-pravo/finance-a-dane/vydavani-ruznych-druhu-akcii/.
[15] POKORNÁ, J., HOLEJŠOVSKÝ, J., LASÁK, PEKÁREK, M. a kol., Obchodní společnosti a družstva. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 448 s., ISBN: 978-80-7400-475-9, s. 285.
[16] POKORNÁ, J., a kol., op. cit., s. 286.
[17] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CÍLEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN: 978–80–7400–480–3, s. 601.
[18] Tamtéž.
[19] ZACH, Tomáš. Monistický systém správy akciové společnosti - II. Část. [online], publikováno 14. 5. 2014 [cit. 1. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obchodni-pravo/monisticky-system-spravy-akciove-spolecnosti-ii-cast.
Diskuze k článku ()