Obě situace analyzuje z hlediska povinností členů orgánů při hrozícím či trvajícím střetu zájmů i z hlediska možností obchodní korporace zabránit střetu zájmů či jeho důsledkům. Zabývá se dále i zákonem o obchodních korporacích neřešenými důsledky porušení zákazu uzavřít smlouvu ve střetu zájmů a důsledky porušení povinnosti člena orgánu při střetu zájmů.
Odpověď na otázku, kde hledat úpravu střetu (konfliktu) zájmů člena voleného orgánu kapitálové obchodní korporace, se zdá na první pohled jednoznačná. Zákon o obchodních korporacích obsahuje v sedmém dílu první hlavy první části pět paragrafů (§ 54 až 58) se skupinovým nadpisem „Pravidla o střetu zájmů“, které upravují – ve zcela obecné poloze – povinnosti členů volených orgánů, zjistí-li, že dochází ke střetu jejich zájmů se zájmy obchodní korporace, ve které působí (dále též jen „střet zájmů“ nebo „konflikt zájmů“), a možnosti ochrany obchodní korporace v případě takového střetu. Podíváme-li se ale na úpravu zákona o obchodních korporacích a rovněž na úpravu zák. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“) blíže, uvědomíme si, že úprava v § 54 a násl. z. o. k. rozhodně neupravuje situace, ve kterých dochází ke konfliktu zájmů mezi členem orgánu a obchodní korporací, ve které působí, komplexně.
Co jiného, než úprava konfliktu zájmů, je úprava zákazu konkurence člena statutárního či kontrolního orgánu obecně v § 5 z. o. k. a dále v rámci úpravy jednotlivých druhů obchodních korporací? Co jiného, než konflikt zájmů, řeší pravidla finanční asistence upravená obecně v § 40 a 41 z. o. k. a dále v rámci právní úpravy jednotlivých druhů kapitálových obchodních korporací? Co jiného, než střet zájmů, řeší požadavek schválení smlouvy o výkonu funkce nejvyšším orgánem obchodní společnosti, formulovaný v § 59 odst. 2 z. o. k.? A tak by bylo možné pokračovat dále. V tomto příspěvku se ale – vzhledem k požadavku jeho rozumného rozsahu – nebudu zabývat střetem zájmů členů volených orgánů a „jejich“ kapitálové obchodní korporace v celém rozsahu, ale jen střetem zájmů členů statutárních orgánů (dále též jen „člen orgánu“) podle § 54 až 58 z. o. k., včetně navazující úpravy v občanském zákoníku, a to ve vazbě na úpravu střetu zájmů obsaženou v principech OECD pro corporate governance, jako mezinárodního standardu.
Střet zájmů podle § 54 a násl. z. o. k.
Konfliktní situace a oznamovací povinnost
Úprava střetu zájmů v § 54 a násl. z. o. k. je nejobecnější úpravou střetu zájmů členů volených orgánů – ostatní úpravy mají obvykle charakter úprav speciálních a v jednotlivých případech je vždy třeba se rozhodovat, kterou úpravu a v jakém rozsahu použít.
Dlouhodobější střet zájmů
Ust. § 54 a násl. z. o. k. řeší dvě různé situace. Především řeší situaci, kdy se člen orgánu nebo osoba mu blízká, jím ovlivněná či ovládaná dostane do zákonem blíže neurčeného, tedy jakéhokoli potenciálně hrozícího střetu zájmů, a ukládá mu pro takový případ oznamovací (informační, notifikační) povinnost. Formuluje-li zákon, že se jeho pravidlo uplatní, dozví-li se člen orgánu, že při výkonu jeho funkce může dojít ke střetu zájmů, má zjevně na mysli především střet zájmů teprve hrozící, nikoli již existující – z hlediska obchodní korporace je nepochybně řešení konfliktu teprve potenciálního nejpříznivější – konfliktu lze předejít dříve, než k němu dojde, anebo se připravit na to, jak se s ním vypořádat bezprostředně poté, co nastane. Přitom povaha hrozícího konfliktu může být velmi různorodá. Např. osoba blízká členovi orgánu se zamýšlí přihlásit do stejného výběrového řízení o lukrativní zakázku jako obchodní korporace, ve které člen orgánu působí. Anebo člen orgánu kandiduje na místo zastupitele (s ambicí stát se starostou) v obci, se kterou vede společnost dlouhodobý náročný spor.
Situací, kdy se může člen orgánu dostat do konfliktu zájmů, je nepřeberné množství, uvedené dva příklady však postačí pro ilustraci různorodosti situací, které mohou nastat. Podíváme-li se na uvedené příklady, zjistíme, že jsou z hlediska „vědomosti“ o hrozícím konfliktu i z hlediska možnosti mu předejít dosti odlišné. Zatímco v prvním případě se člen orgánu o hrozícím konfliktu může a nemusí dozvědět, ve druhém o něm nepochybně ví předtím, než konflikt nastane. Zatímco v prvním případě se může (dozví-li se o něm) pokusit konfliktu předejít a může, ale nemusí se mu to podařit, ve druhém je vznik potenciálního konfliktu čistě věcí jeho rozhodnutí.
Ve vztahu k uvedeným pohledům je třeba si položit dvě otázky. Vztahuje se informační povinnost člena orgánu pouze na situaci, kdy je konflikt pouze latentní, tj. zatím pouze hrozí, nebo i na případ, kdy již konfliktní situace nastala? A je povinností člena snažit se hrozícímu konfliktu předejít, nebo takovou povinnost nemá?
Přes dikci § 54 odst. 1 z. o. k. naznačující, že se informační povinnost vztahuje pouze na střet hrozící („Dozví-li se člen orgánu obchodní korporace, že může při výkonu jeho funkce dojít ke střetu jeho zájmu …“), soudím, že se úprava vztahuje i na situaci, kdy se člen orgánu dozví o konfliktu až poté, co již nastal, a že trvá po celou dobu, po kterou konflikt hrozí či existuje. Samozřejmě že tam, kde o konfliktu ví před jeho vznikem, je povinen informovat bez zbytečného odkladu a za porušení této povinnosti jej stíhají důsledky vyplývající ze zákona, jak je uvedeno dále. Ale i tam, kde se o střetu dozví až poté, co k němu došlo, má povinnost o tom bez zbytečného odkladu informovat. A nesplní-li informační povinnost bez zbytečného odkladu, neznamená to, že zanikla. Jakýkoli jiný závěr by odporoval účelu posuzovaného ustanovení (dát korporaci možnost se rozhodnout, zda, popřípadě jak konflikt zájmů řešit) i logice věci.
V praxi však mohou nastat i situace, že se člen orgánu o hrozícím, popřípadě trvajícím konfliktu nedozví, a konflikt společnosti z toho důvodu nenotifikuje. Lasák[1] k tomu uvádí: „Z povinnosti péče řádného hospodáře přitom plyne, že člen orgánu nesmí být ‚slepý‘ ke skutečnostem zakládajícím jeho konflikt zájmů vůči společnosti. Z jeho povinnosti loajality podle mého názoru vyplývá, že člen orgánu je povinen nastavit uvnitř obchodní korporace (a současně i mezi osobami blízkými) adekvátní informační mechanismy, které zajistí, že vznikne-li materiální konflikt zájmů mezi členem orgánu a obchodní korporací ve smyslu § 54, dostane se tato informace do sféry dispozice dotčeného člena orgánu.“ Souhlasím s Lasákem v tom, že člen orgánu má vyvinout potřebné úsilí k tomu, aby se o hrozícím konfliktu zájmů dozvěděl, tato povinnost vyplývá nejen z povinnosti loajality, ale i z povinnosti jednat informovaně (s potřebnými znalostmi), tj. z další složky péče řádného hospodáře. Ne vždy je ale v silách člena orgánu potřebné informace si opatřit, jak bude rozebráno dále. K tomu je ještě třeba uvést, že i když splnění informační povinnosti a vytvoření podmínek pro její splnění je nepochybně silným příkazem, není podle mého názoru to, že člen orgánu včas nezjistil hrozící (vlastní) konflikt, protože nenastavil mechanismy potřebné k takovému zjištění, samo o sobě porušením péče řádného hospodáře (mohlo by jím být, pokud by v důsledku nedostatečné informovanosti vznikla společnosti újma). Prvotní povinností člena orgánu totiž je dostát své povinnosti loajality jako složky péče řádného hospodáře, a tedy dát v případě střetu zájmů přednost zájmům obchodní korporace před zájmem vlastním (na což výslovně upozorňuje § 54 odst. 3 z. o. k.). Učiní-li tak, povinnost péče podle mého názoru bez dalšího neporušil, přesto, že tím vlastně zbavil obchodní korporaci možnosti se rozhodnout, zda mu bude důvěřovat či nikoli. Poněkud jiná situace by mohla nastat, kdyby člen orgánu v konfliktní situaci, o které se nedozvěděl, ač měl a mohl, jednal v rozporu se zájmy obchodní korporace právě proto, že o konfliktu nevěděl.
Specifická situace může nastat ve vztahu k osobám blízkým, popř. i ovlivněným či ovládaným. Tady začasté může (ale nemusí) být na škodu, že se člen orgánu o hrozícím konfliktu nedozvěděl. To, že si možný konflikt zájmů neuvědomil, může vést k tomu, že těmto osobám poskytl informace, které by je mohly na úkor společnosti zvýhodnit, či je dokonce podnítit k tomu, aby jednaly způsobem vyvolávajícím konflikt zájmů. Tady ovšem bude porušením povinnosti péče řádného hospodáře již to, že člen orgánu takové informace poskytl – neuvědomil-li si jejich potenciální nebezpečnost, půjde ale spíše o porušení povinnosti jednat pečlivě a informovaně než o porušení povinnosti loajality. (Byl-li si nebezpečí poskytnutí informace vědom, a přesto ji poskytl, půjde nepochybně o velmi hrubé porušení povinnosti loajality.) Na druhé straně ale, neví-li člen orgánu, že existuje konflikt zájmů mezi korporací, jejímž orgánem je, a osobou blízkou (ovládanou či ovlivněnou), nepředstavuje střet zájmů důvod jednat jinak než s péčí řádného hospodáře.
Pokud jde o povinnost člena orgánu zabránit konfliktu, lze zvažovat závěr, že se musí – dozví-li se o hrozícím konfliktu – alespoň pokusit mu předejít či že jej (tam kde má situaci v rukou) nesmí dopustit či vyvolat. Nemyslím si ale, že je takový závěr vždy správný. K tomu mne opět vede to, že z § 159 odst. 1 o. z. plyne, že dostane-li se člen orgánu do střetu zájmů s obchodní korporací, ve které působí, nezaniká tím jeho povinnost jednat v zájmu obchodní korporace. Povinností člena orgánu tedy prvotně není vůbec nevytvářet konfliktní situace či se jim vždy a za každou cenu snažit zabránit. Jeho prvotní povinností je přes existující konflikt splnit povinnost jednat v nejlepším zájmu obchodní korporace a dát přednost jejím zájmům před zájmem vlastním či zájmem osob blízkých, popř. dalších osob, ve vztahu ke kterým konflikt zájmů vznikl.
Nezabrání-li ale konfliktu zájmů, korporace by měla dostat možnost se sama (resp. prostřednictvím svých orgánů) rozhodnout, zda je ochotna případné porušení povinnosti péče řádného hospodáře riskovat. Podíváme-li se znovu na jeden ze shora uvedených případů, proč bránit členovi orgánu obchodní korporace, aby se stal dobrým starostou (možná dokonce jediným, kterého má obec k dispozici), bude-li jednat ve vztahu ke sporu, který obec s korporací vede, loajálně, např. nechá společnost zastupovat advokátem a poskytne mu veškeré potřebné informace a součinnost, a stejně se bude chovat jako starosta obce.
Přesto nelze vyloučit situaci, kdy bude zcela jednoznačně povinností člena orgánu pokusit se konfliktu zájmů zabránit. Tak tomu bude např. ve shora uvedeném případě, kdy člen orgánu poskytl informace, které ke konfliktu mohou vést – tam již totiž mnohdy jinou možnost, jak jednat v nejlepším zájmu korporace než snažit se zabránit konfliktu, mít nebude. Jak patrno z uvedeného, konkrétní povinnosti člena orgánu při hrozícím či existujícím střetu zájmů budou odvislé od konkrétních okolností případu.
Jednorázový střet zájmů
Dále pak řeší obecná úprava střetu zájmů v zákoně o obchodních korporacích zcela konkrétní situaci střetu zájmů, totiž uzavírání smlouvy, kde je jednou ze stran člen orgánu (osoba jemu blízká či osoba jím ovlivněná nebo ovládaná) a druhou stranou „jeho“ obchodní korporace.
V tomto případě je informační povinnost rozsáhlejší – člen orgánu musí bez zbytečného odkladu informovat nejen o úmyslu uzavřít smlouvu, ale musí v informaci též uvést, „za jakých podmínek má být smlouva uzavřena“, tj. informovat o jejím obsahu. Není pochyb o tom, že musí informovat před uzavřením smlouvy (viz dikce „hodlá-li člen orgánu … uzavřít s touto korporací smlouvu“). Uvedenému závěru však nasvědčuje nejen gramatický výklad, ale i výklad logický a systematický. Následná informace by totiž nesplnila svůj účel, protože by korporaci neumožnila uzavření smlouvy zabránit. Ani následná informace by však zcela bez významu obvykle nebyla, a proto nelze učinit závěr, že uzavřením smlouvy notifikační povinnost zaniká. Splní-li totiž člen orgánu notifikační povinnost po uzavření smlouvy, dává tím obchodní korporaci např. šanci namítat neplatnost či neúčinnost smlouvy. To je však úvaha spíše teoretická (týkající se spíše smlouvy uzavírané osobami blízkými), obvykle nebudou člena orgánu pronásledovat výčitky svědomí pro nesplnění notifikační povinnosti tak intenzivně, že by se snažil tímto způsobem své pochybení napravit. Nehledě ani na to, že v takovém případě má zpravidla k dispozici účinnější prostředky nápravy.
Oznamovací povinnost člena orgánu se vztahuje i na případy, kdy má obchodní korporace zajistit nebo utvrdit jeho dluhy nebo dluhy osob jemu blízkých, jím ovládaných či ovlivněných, a na případy, kdy se má obchodní korporace stát jejich spoludlužníkem.[2]
Z oznamovací povinnosti o úmyslu uzavřít smlouvu stanoví zákon jednu výjimku. Z § 57 z. o. k. plyne, že zákonná úprava střetu zájmů se nepoužije pro smlouvy uzavírané v rámci běžného obchodního styku, a to aniž by vymezil, které smlouvy považovat za uzavírané v rámci obchodního styku. Vzhledem k dikci § 57 z. o. k. se považuje se za sporné, zda toto pravidlo platí i pro zajištění nebo utvrzení dluhu jednostranným právním jednáním.[3] Lasák[4] vymezení smluv uzavíraných v rámci běžného obchodního styku rozebírá velmi detailně a dospívá k závěru, že „podle dosavadní judikatury zjištění, zda je určitá smlouva uzavírána v rámci běžného obchodního styku, vyžaduje posouzení:
a) druhu předmětné transakce;
b) finančního rozměru (intenzity) předmětné transakce; a
c) jedinečnosti předmětné transakce.
-
a) Z hlediska posouzení druhu předmětné transakce ve světle běžného obchodního styku lze upozornit na rozhodnutí NS 23 Cdo 3867/2007, ve kterém dovolací soud uvedl, že: ‚Závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, záleží na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti.‘ Prvotním kritériem, které je podle Nejvyššího soudu nutné zkoumat, je tedy skutečnost, zda posuzovaná smlouva nevybočuje ze zapsaného předmětu podnikání obchodní korporace (srov. též rozsudek NS 32 Odo 613/2005). Pokud předmětná transakce z jejího předmětu podnikání vybočuje, lze na základě uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu učinit závěr, že smlouva zřejmě nebude uzavírána v rámci běžného obchodního styku.
-
b) Není rozhodující, jaký je finanční rozměr předmětné transakce ve srovnání s výší základního kapitálu obchodní korporace (případně jinou účetní kategorií). Na základě výňatku z výše citovaného rozhodnutí NS 23 Cdo 3867/2007 lze naopak učinit závěr, že při posuzování finančního rozměru (intenzity) posuzované transakce ve světle běžného obchodního styku je významné její srovnání s jinými transakcemi (smlouvami), které obchodní korporace, o kterou se v daném případě jedná, obvykle v rozhodné době uzavírala. Jakkoli nelze činit jednoznačné závěry, lze konstatovat, že pokud určitá smlouva svým rozměrem (intenzitou) významným způsobem vybočuje z finančního rozměru ostatních smluv uzavíraných obchodní korporací přibližně v téže době, pak se s velkou pravděpodobností nebude jednat o smlouvu, která je ze strany obchodní korporace uzavírána v rámci běžného obchodního styku.
-
c) Konečně jsem toho názoru, že pod běžný obchodní styk ve smyslu § 57 není možné zařadit ty smlouvy, které jsou neopakovatelné a svým charakterem jedinečné. Uvedené podle mého názoru pojmově vyplývá z konceptu „běžného“ obchodního styku, neboť jedinečné, výjimečné a neopakovatelné smlouvy nesplňují charakter běžnosti ve smyslu citovaných ustanovení zákona o obchodních korporacích.“ K tomu lze jen podotknout, že vymezení je provedeno vyčerpávajícím způsobem.
Co však zákonodárce v této souvislosti neřešil, je, že i poté, co byla uzavřena smlouva vyhovující podmínkám běžného obchodního styku, může být „mimo rámec běžného obchodního styku“ její plnění. Např. člen orgánu uzavře jako zhotovitel smlouvu na subdodávky potřebné pro podnikatelskou činnost korporace za podmínek obvyklých v obchodním styku, ale při jejich plnění se chová jako člen orgánu nestandardně, např. neuplatňuje sankce za prodlení, opožděně reklamuje nebo nereklamuje vůbec apod. Není pochyb, že tím porušuje péči řádného hospodáře, ale vztahuje se na něj informační povinnost podle § 54 odst. 1 z. o. k., když v době, kdy úmysl uzavřít smlouvu pojal, ještě nemohl vědět, zda situace, kdy by se dostal do konfliktu zájmů, vůbec nastane? Řekneme-li, že tomu tak je, nezbude mnoho smluv vyloučených z informační povinnosti podle § 57 z. o. k.
Na druhou stranu ale postavíme-li se na stanovisko, že informační povinnost nemá, zbavíme společnost ochrany, kterou jí dává zákon v situaci, kdy hrozí konflikt zájmů. Situace má dvě možná řešení. Prvním z nich je, že se na takové případy informační povinnost nevztahuje, a na člena orgánu případně dopadnou důsledky porušení péče řádného hospodáře. Druhým možným řešením je postupovat v takové situaci podle konkrétních okolností případu. Koupí-li si člen představenstva korporace provozující obchodní řetězec v tomto řetězci svačinu, jistě taková koupě nepodléhá informační povinnosti. Uzavře-li však s korporací dlouhodobou smlouvu s plněním v hodnotě desítek milionů korun, bude situace nepochybně poněkud jiná; v takovém případě by, podle mého názoru, člen orgánu o záměru uzavřít smlouvu měl informovat, i když co do obsahu bude smlouvou zařaditelnou do rámce běžného obchodního styku.
Splnění oznamovací povinnosti
Orgánem, ve vztahu ke kterému člen statutárního orgánu informační povinnost plní, je především orgán, jehož je členem (resp. členové tohoto orgánu), a dále kontrolní orgán – pokud je zřízen. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že zatímco ve vztahu k obecnému konfliktu zájmů upravenému v § 54 z. o. k. ukládá zákon členovi orgánu informovat ostatní členy orgánu, jehož je členem, při uzavření smlouvy ve střetu zájmů má být podle § 55 odst. 1 z. o. k. informován orgán, jehož je členem. Soudím, že jde o legislativní nedopatření – není logického důvodu, proč by měl být adresátem informace jednou orgán a jednou členové orgánu.[5] Dále pak má člen orgánu ve střetu zájmů informovat kontrolní orgán – byl-li zřízen.
Podle judikatury Nejvyššího soudu[6] lze oznámení, které má být adresováno orgánu společnosti, oznámit na jednání příslušného orgánu nebo je doručit společnosti, popř. předat osobě oprávněné za společnost zásilky přebírat. Soudím, že ve vztahu k informování orgánu splní člen orgánu informační povinnost i tehdy, informuje-li mimo jeho zasedání všechny jeho členy; podává-li informaci na zasedání orgánu, není podle mého názoru potřebné, aby byli přítomni všichni členové, orgán však musí být usnášeníschopný – jinak by nešlo o řádné zasedání orgánu. Je-li informován kontrolní orgán o úmyslu člena orgánu uzavřít s obchodní korporací smlouvu, ukládá mu zákon povinnost přenést tuto informaci na nejvyšší orgán. Je s podivem, že tuto povinnost neukládá zákon orgánu statutárnímu, a to ani není-li kontrolní orgán zřízen, a že se tato povinnost – vyjdeme-li z dikce zákona – netýká konfliktu zájmů podle § 54 odst. 1 z. o. k. Soudím, že mají-li členové kontrolního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře, měli by přinejmenším podle konkrétních okolností případu zvažovat, zda nejvyšší orgán informovat i o ohlášeném střetu zájmů podle § 54 odst. 1 z. o. k., vždyť konflikt zájmů podle § 54 může mít pro společnost závažnější důsledky než konflikt podle § 55 z. o. k.
Člen orgánu však může splnit informační povinnost i oznámením střetu zájmů či úmyslu uzavřít smlouvu nejvyššímu orgánu – není-li jediným společníkem. V této souvislosti se nabízí otázka, zda, informuje-li člen orgánu na zasedání valné hromady, musí být informace a rozhodnutí o ní zařazeny do programu valné hromady.[7] Rozhodnutí o této otázce není jednoduché.
Na jedné straně zákon stanoví, že záležitosti neuvedené v pozvánce na valnou hromadu/nezařazené na pořad jejího jednání[8] lze projednat/a rozhodnout jen tehdy, jsou-li přítomni a souhlasí-li s jejich projednáním všichni společníci/projeví-li s tím souhlas všichni akcionáři, což je úprava sloužící především k ochraně společníků a umožňující jim se na jednání valné hromady připravit.
Na druhé straně zákon výslovně umožňuje splnit informační povinnost přímým informováním valné hromady, a lze tedy zvažovat, zda tuto úpravu nepovažovat ve vztahu k úpravě pořadu valné hromady za úpravu speciální. Přikláním se k názoru, že by člen orgánu, který hodlá informovat valnou hromadu o střetu zájmů, měl požádat o zařazení tohoto bodu na pořad valné hromady – odpovídá to požadavku jednání s péčí řádného hospodáře. Nevyloučila bych ale – zejména za situace, kdy obchodní korporace nemá kontrolní orgán a jediným orgánem oprávněným pozastavit členovi orgánu výkon funkce či zakázat uzavření smlouvy (viz níže) je nejvyšší orgán – projednání informace na valné hromadě bez toho, že by její projednání bylo na pořadu jednání. Tento závěr plyne z toho, že v praxi mohou nastat situace, kdy újma vzniklá neprojednáním informace může být daleko významnější než újma způsobená nezařazením jejího projednání na pořad valné hromady; v takovém případě je podle mého názoru potřebné uplatnit princip proporcionality.
Zákon nestanoví, jakou formou má člen orgánu notifikační povinnost splnit, je tedy možné informovat písemně i ústně, stěží je ovšem – z povahy věci – možné (zejména v případech podle § 54 z. o. k.) informace konkludentní.
Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopise Bulletin Advokacie č. 11/2019.
[1] In J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 460.
[2] I v těchto případech však uzavírá korporace s takovou osobou smlouvu, s výjimkou uznání dluhu ve vztahu ke členovi orgánu.
[3] Např. J. Dědič: Úprava konfliktu zájmů v zákoně o obchodních korporacích, Právní rozhledy č. 15-16/2014, str. 532, zastává názor, že je třeba pravidlo na zajištění a utvrzení dluhu vztáhnout, pochybnosti vyjadřuje J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 1, str. 479.
[4] J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 1, str. 480.
[5] Shodně viz J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 1, str. 461.
[6] V rozsudku ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že: „Ust. § 66 odst. 1 obch. zák. neupravuje formu ani způsob oznámení o odstoupení z funkce člena orgánu společnosti. Je nepochybné, že odstupující člen mohl oznámit své odstoupení na jednání příslušného orgánu. Avšak v době, kdy příslušný orgán nejedná, tak učinit nelze. Současně platí, že orgán obchodní společnosti není způsobilým subjektem práva, jemuž by bylo možné doručit oznámení např. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Za této situace Nejvyšší soud uzavírá, že odstoupení z funkce je v souladu s ust. § 66 odst. 1 obch. zák. oznámeno orgánu společnosti i tehdy, je-li oznámení doručeno v písemné formě společnosti, o jejíž orgán jde.
K tomu, aby odstoupení bylo společnosti doručeno, je třeba, aby se dostalo do sféry její dispozice, přičemž je logické, že za společnost jako právnickou osobu bude odstoupení přebírat vždy osoba fyzická, např. osoba, která je za společnost oprávněna přijímat poštu. Předání oznámení o odstoupení z funkce předsedovi představenstva akciové společnosti tento požadavek beze zbytku splňuje, neboť jde nepochybně o osobu, která je oprávněna za společnost přijímat poštu (viz ust. § 20 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ust. § 13 odst. 1 věty druhé obch. zák.).“
[7] To platí i tehdy, podal-li kontrolní orgán informaci podle § 55 odst. 3 z. o. k.
[8] § 185 a § 408 odst. 3 z. o. k.
Diskuze k článku ()