Aktuální legislativní změny na úseku zájmových chovů psů, část I. Zdroj: Redakce

Aktuální legislativní změny na úseku zájmových chovů psů, část I.

V rámci svého příspěvku zanalyzuji platnou právní úpravu na úseku zájmových chovů psů. Jelikož se již třetím rokem podílím na přípravě legislativy v této oblasti, uvedu rovněž, jakých úspěchů se již za tuto dobu podařilo dosáhnout, v jakém stavu se odborné práce nacházejí a jaké normy či opatření se chystají.

JUDr. et PhDr. Zuzana Rennerová

JUDr. et PhDr. Zuzana Rennerová

advokátka, předsedkyně neziskové organizace ANIMAL EYE

JUDr. et PhDr. Zuzana Rennerová

advokátka, předsedkyně neziskové organizace ANIMAL EYE

Téma je třeba chápat v širších souvislostech. Česká republika spolu se Slovenskem bohužel platí za hlavního evropského producenta a vývozce levných, domněle čistokrevných štěňat bez průkazu původu. Důvodem jsou jednak nízké pořizovací náklady a dále beztrestnost chovatelů. Ilegální obchod s domácími zvířaty však patří po obchodu se zbraněmi a drogami na třetí příčku nejlukrativnějších ilegálních obchodů v Evropě. Jedná se o velmi závažný problém s výrazným zahraničním přesahem.

Množírna jako pojem

Pojem „množírna“ nebo „množení psů“ je pouhým mediálním pojmem, který český právní řád nezná. Z pohledu kynologického a z perspektivy chovatelské etiky se „množením“ rozumí jakákoli reprodukce zvířat bez průkazu původu, ať již komerční nebo nekomerční povahy. To znamená, že se zásadně nerozlišuje, zdali k této činnosti dochází za účelem zisku, z pouhé neznalosti, nedbalosti či nevědomosti.

Naopak v rovině českého práva, potažmo i v mediálním pojetí, se „množením“ rozumí blíže nedefinovaný způsob chovu, resp. držení zvířat, který je uskutečňován především pro komerční účely a který doprovázejí některé závadné jevy. Nejvýraznější z nich jsou nedostatečná péče o chovaná zvířata a často i daňové úniky při prodeji.

Za tzv. množitele je označován držitel zvířete, který se snaží na chovu a následném prodeji psa pouze vydělat, a to bez reflexe zákonných a chovatelských pravidel. Platná právní úprava na úseku zájmových chovů psů je však bohužel velmi nedostatečná. Obecně je možné konstatovat, že právo chovat psy, potažmo i kočky či jiná zvířata v zájmovém chovu, má jakákoli fyzická osoba a pokud zvířeti poskytne naprosto elementární péči, může tak činit neomezeně v jakémkoli množství. Pes patří tradičně mezi zvířata v zájmovém chovu, které zákon na ochranu zvířat proti týrání v ustanovení § 3 písm. e) definuje jako zvířata, u kterých hospodářský efekt není hlavním účelem chovu a která jsou chovaná buď v domácnosti člověka, popřípadě v prostorách tomu určených, a která slouží člověku jako jeho společník, popřípadě jeho zájmové činnosti.

Povinnosti chovatelů při zájmovém chovu zvířat

Pro tyto zájmové chovy zvířat jsou v § 13 zákona na ochranu zvířat proti týrání stanoveny pouze tři velmi obecné povinnosti. Prvou povinností je obecná povinnost vytvořit zvířeti přiměřené podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění jeho biologických potřeb tak, aby nedocházelo k bolesti, utrpení a poškození zdraví, a stejně tak povinnost chovatele učinit opatření proti úniku zvířat. Pokud nejsou v praxi tyto podmínky splněny, je zájmový chov zvířat nepřípustný.

Další povinností je povinnost vytvořit takové podmínky v zájmovém chovu zvířat, aby na základě dědičnosti v dalších generacích zvířatům nechyběly části těla či orgány, aby tyto orgány nebyly funkčně nezpůsobilé či znetvořené. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, je chov opět nepřípustný.

Za třetí je stanoveno, že každý, kdo chová zvířata v zájmovém chovu, popřípadě se ujal toulavého či opuštěného zvířete v souladu s úpravou občanského zákoníku, odpovídá za jeho zdraví a dobrý stav.

Tato ustanovení jsou bohužel natolik vágní, že dozorovým orgánům, zejména veterinární správě, neposkytují relevantní podklad pro jejich činnost. V ostatním se pak uplatní obecná úprava obsažená jednak v zákoně na ochranu zvířat proti týrání, jednak ve veterinárním zákoně.

Pravidla pro reprodukci psů

Parametry chovu psů, potažmo koček, jsou upraveny v prováděcí vyhlášce č. 21/2013 Sb., která však obsahuje pouze jediný paragraf a která se vztahuje toliko na podnikatele a chovatelské kluby. Zákonodárce cílí na podnikatele, kteří se v rámci své podnikatelské činnosti zabývají chovem zvířat, a na sdružení fyzických a právnických osob, která se zabývají chovem zvířat, resp. na chovatele v nich sdružené.

Pro tyto skupiny osob platí pravidla pro reprodukci zvířat, která jsou odstupňovaná do dvou skupin podle velikosti plemene. V případě malých plemen do 50 cm kohoutkové výšky je reprodukce u fen přípustná od ukončeného čtrnáctého měsíce věku do ukončeného osmého roku věku, u psů hranice není omezena. U větších plemen je reprodukce přípustná u fen od sedmnáctého měsíce věku do osmého roku věku, u psů neomezeně. Minimální doba pro odběr štěňat od feny je 50 dnů, maximální počet vrhů u chovné feny jsou 3 za období 2 let.

Zásadní nedostatek: Absence evidence psů a jejich trvalé identifikace

Dalším problémem je absence zákonných limitů pro kvalifikované nakládání se zvířaty. Chov zvířat a jejich výcvik dnes spadá do živností volných, zákonodárce tedy nevyžaduje žádnou kvalifikaci. Chybí také povinnost dokumentovat zdravotní stav chovaných psů, jedinou povinností je povinné očkování proti vzteklině v době od tří do šesti měsíců života štěněte a dále v ročních intervalech. Chovatel je povinen uchovávat doklad o provedeném očkování a v případě potřeby jej předložit veterinárnímu inspektorovi.

Naprosto zásadním nedostatkem a kardiálním problémem českého práva je absence úplné a přesné evidence chovaných psů a způsobu plošného, trvalého a nezaměnitelného identifikačního označení takových psů. V praxi bývá důsledkem toho nemožnost identifikace konkrétního psa a jeho majitele. Většina případů – ať již v rovině správního trestání anebo trestního soudnictví – pak končí neúspěchem v důsledku důkazní nouze. Bohužel Česká republika je v tomto ohledu ostudou Evropy, neboť zmíněný systém chybí pouze u nás, na Slovensku, v Polsku a ve Finsku.

Právní úprava i praxe je velmi roztříštěná. Existují zde obecní databáze v rámci správy místního poplatku ze psa či evidence chovatelů a majitelů psů na základě obecně závazných vyhlášek, které na území dané obce ukládají povinné označení chovaných psů, ať je provedeno tetováním, čipy, popřípadě jinou vhodnou metodou, která způsobuje zvířeti malou nebo přechodnou bolest. Dále jsou zde soukromé databáze s celostátní působností, které evidují uživatele v řádech desetitisíců a které uspokojují soukromou potřebu. Konečně v ČR nalezneme evidence chovatelů psů s průkazem původu v rámci plemenných knih Českomoravské kynologické unie.

Pro účely obchodních přesunů s danými zvířaty mezi členskými státy Evropské unie, případně pro účely vycestování s těmito zvířaty do třetích zemí, vede Komora veterinárních lékařů evidenci tzv. pet pasů, což jsou mezinárodní průkazy pro malá zvířata. Cílem je kontrolovat nákazový status převážených zvířat. Vzhledem k tomu, že v praxi tyto evidence nejsou mezi sebou vzájemně propojeny, je jejich účinnost velmi nízká.

Problémem je i omezená kontrolní pravomoc Státní veterinární správy

Závěrem je třeba zmínit omezené kontrolní pravomoci Státní veterinární správy, což je aspekt, na který laická veřejnost i média velmi často zapomínají. Veterinární správě na úseku ochrany zvířat přísluší pouze dozor. Sankce ukládají obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Navíc je třeba poukázat na skutečnost, že tyto kontrolní pravomoci v rámci pravidelných kontrol chovů, tzn. akčních plánů kontrol, jsou omezeny na živnostníky, tedy osoby, které na základě platného živnostenského oprávnění chovají zvířata určená pro zájmové chovy za účelem obchodu s nimi. Pouze tyto osoby jsou povinny se ve lhůtě 30 dnů zaregistrovat na místně příslušné krajské veterinární správě, doložit počet zvířat, druh chovaných zvířat a způsob, jakým bude po celou dobu zabezpečena péče o tato zvířata.

Důsledné kontroly množíren nelze provádět

Dalším problémem je nemožnost důsledné kontroly chovu v prostorách, které jejich vlastníci označí za obydlí. V takovém případě se mohou veterinární inspektoři domáhat pouze předvedení zvířat. Za takové situace bohužel nemůže být nápomocna ani policie, která může podle § 40 odst. 2 písm. c) zák. o Policii ČR pouze vstupovat do nebytových prostor nebo na pozemky, nikoli do prostor, které jsou obydlími, a to pouze za předpokladu, že se tam nachází týrané zvíře. S ohledem na nedostatečné legislativní parametry chovu psů se v praxi kontroly omezují na posouzení zdravotního a výživového stavu chovaných psů. Sankce však Státní veterinární správa neukládá.

Jak jsou na tom v Evropské unii?

Pokud bych měla tento stav srovnat s úpravami ostatních členských států Evropské unie, pak ve většině ostatních států platí povinnost nechat označit psa, zejména ve formě elektronického mikročipu, a následně jej zaevidovat do celostátního registru. Česká republika, Slovensko, Polsko a Finsko jsou posledními zeměmi, které tento systém nemají.

Ve většině států podléhá obchod se zvířaty licenci, je tedy zavedena povinnost zaregistrovat se u příslušného úřadu, doložit splnění kvalifikačních kritérií a zejména odborné způsobilosti pro nakládání se zvířaty. V řadě států je také zákaz prodávat zvířata na ulici či tržištích. Příkladem lze uvést sousední Rakousko, ale také Belgii, Francii, Maďarsko a Bulharsko.

Požadavek písemné formy kupní smlouvy, který se často objevuje v médiích, se uplatňuje pouze výjimečně, a to například v Belgii či Francii, kde musí být prodej provázen předáním veterinárního osvědčení a certifikátu o prodeji.

Požadavek zákazu internetové inzerce zvířat se uplatňuje pouze v Lucembursku, v omezené míře také v Katalánsku, kde součástí inzerce musí být identifikační číslo prodávajícího nebo chovatele. Částečně to platí i v SRN, kde na inzertních portálech mohou prodávat pouze autorizovaní prodejci, obdobně též ve Francii, kde bylo zavedeno toto opatření v roce 2016 a od té doby poklesl podvodný prodej psů o 30 %. Ve Francii nebo Řecku je nutné, aby součástí inzerce bylo identifikační číslo čipu štěněte nebo matky.

V některých státech, například v Polsku nebo Chorvatsku, se rovněž uplatňuje povinnost, aby k předání zvířete došlo osobně v místě chovu.

Pokud jde o právo EU, stěžejním předpisem je nařízení EP a Rady z 9. 3. 2016, tzv. Právní rámec pro zdraví zvířat, což je zastřešující právní akt, který nahradil roztříštěný systém tvořený asi 50 nařízeními a směrnicemi a který veškerá tato pravidla zkompletoval do jednoho právního aktu. Jde o předpis, který vytváří úpravu primárně pro zjišťování a tlumení nákaz a dále pro možnost koordinovaného řešení rizik za účelem ochrany zvířat, potažmo veřejného zdraví. Neupravuje dobré životní podmínky zvířat, které nadále zůstávají v pravomoci jednotlivých členských států.

Je třeba zmínit také čl. 13 SFEU, který stanoví, že při stanovování a provádění politik EU, a to v oblastech zemědělství, dopravy, rybolovu, vnitřního trhu, výzkumu a technologického rozvoje a také vesmíru, musí jak orgány unie, tak členské státy zohledňovat dobré životní podmínky chovaných zvířat jakožto vnímajících bytostí.  


Kongres Právní prostor 2017

Ve dnech 25. a 26. dubna 2017 se v Seči u Chrudimi konal již 7. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, předseda Ústavního soudu, náměstek ministra vnitra, Soudcovská unie a Svaz průmyslu a dopravy.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

kongres práva zvířat zvíře právní prostor 2017 množírny

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články