Vzpomeňme si na slavného českého hudebního skladatele Jakuba Jana Rybu, který zemřel v roce 1815, tzn. kdybychom na něj použili dnešní předpisy, pak by autorská práva platila někdy do roku 1885. Tehdy se samozřejmě bojovalo o to, aby vůbec nějaká autorská práva byla, což se podařilo až mezinárodními úmluvami na konci 19. století. Představme si ale nějaký modelový příklad: Třicetiletá prodavačka sedí v práci a poslouchá u toho rádio. Může rádio v práci poslouchat? Takový případ se dostal až k ESLP. Paní prodavačka poslouchá rádio, slyší zpívání, vezme si Českou mši vánoční od Jakuba Jana Ryby, dá dohromady kamarády, zkopíruje noty. Jen na okraj - vzniká otázka, jestli je vůbec možné pro osobní potřebu kopírovat noty. Paní s kamarády si zazpívají Mši a najednou za nimi přijde autorský svaz, kterému vadí, že akce nebyla oznámena, protože podle zákona jsou povinni oznámit veřejnou produkci v určité lhůtě příslušnému autorskému svazu. A máme zde první otazník, pravděpodobně došlo k porušení autorského práva. Autorský svaze je vyzve k tomu, aby doplatili poplatek odpovídající produkci, přičemž jelikož v autorském zákoně je uvedena fikce dvojnásobku, pak částku podle počtu zúčastněných osob vynásobí ještě dvěma. I to je poněkud problematické. A posledně, vypálí-li tato parta záznam na CD, aby ho dali babičce, pak z tohoto CD musí odvést 4 Kč autorskému svazu, ačkoli se jedná o hudbu umělce, který zemřel v 19. století.
Tento ilustrační příběh bude stát za návrhem změn autorského zákona, o němž bych rád hovořil. Rád bych ilustroval, jak zákonodárce přemýšlí, když právní předpisy vytváří. Samozřejmě na začátku je určitý politický program, pak je ale zákonodárce konfrontován s velkou řadou právních předpisů, judikaturou, mezinárodními smlouvami atd., kterými se musí zabývat.
Návrh, o kterém hovořím, navazuje na návrh Senátu, jenž navrhl, aby drobné provozovny typu železářství či kadeřnictví nemusely platit poplatky. V jejich návrhu to bylo uvedeno poměrně natvrdo a napsáno poměrně neobratně, takže Poslanecká sněmovna návrh zamítla. Myšlenka nicméně žije dál. Myšlenky se chopila kolegyně Jana Mračková Vildumetzová, která spolu se svými kolegy připravila návrh autorského zákona, jenž je veden jako sněmovní tisk 400 a jeho obsahem je právě lepší úprava poplatkové povinnosti. My jsme šli ještě dále a poměrně podrobně jsme studovali judikaturu Soudního dvora EU, abychom dokázali formulovat všechny možnosti pro výluky z autorského práva tak, aby to u tohoto soudu obstálo.
Pokud jde o drobné provozovny, neexistuje žádné univerzální pravidlo, tedy v každém jednotlivém případě musí soud posuzovat, zda provozování vysílání (zapnuté rádio či televize) podléhá autorskoprávní ochraně a musí se platit poplatky OSA. Pokud jde o prodejnu kol, do které se rádio nechodí poslouchat, poplatky se platit nemusí, naopak v relaxačním zařízení, kde může mít hudba i komerční efekt, se poplatky platit musí. Navrhli jsme, aby se vyšlo z pojmu „sdělování veřejnosti“, jak vyplývá z judikatury SD EU. Odtud pocházejí také významné judikáty, například rozhodnutí C-135/10, Marco del Corso, v němž šlo o zubaře. Podle Soudního dvora se k zubaři nechodí poslouchat hudba, nýbrž spravit zuby, proto tedy poplatky platit nemusí. Druhým případem je rozhodnutí C-117/15, Reha Training, v němž figurovalo rehabilitační středisko a o němž naopak soud rozhodl, že v tomto případě se poplatky platit musí.
Abychom vyhověli Evropské unii, je potřeba zohlednit 3 pojmové znaky:
- aby nešlo o sdělování veřejnosti ve smyslu autorského práva, musí jít o zpřístupnění pouze úzkému okruhu osob
- musí jít o zveřejnění nahodilé a nezávislé na přání příjemců
- jde o zpřístupnění nevýdělečné povahy
V souladu s tímto jsme tedy vymysleli jakýsi kompromis - sdělování díla veřejnosti není zpřístupnění díla pro úzký okruh osob, jestliže toto zpřístupnění je nahodilé, není závislé na přání příjemců a není výdělečné povahy. To by mělo být něco, co uspokojí evropskou legislativu a zároveň naplníme primární zájem. Máme praxi, že není-li znění zákona dostatečně instruktivní, vede to zbytečně ke sporům a nejasnostem a zbytečně zatěžujeme soudní systém, také nechceme, aby kolektivní správci a nositelé měli zbytečné spory nebo aby dokonce byla úprava zneužívána k tomu, že kdo nezná aktuální evropské právo v oblasti autorského práva, nezvládne se autorským svazům bránit.
Poplatek za prázdná média
Tato záležitost již mnoho let funguje ve veřejném prostoru. Jde přibližně o 90 milionů korun, které ročně vyberou kolektivní správci z toho, že například koupím-li si nový počítač, je v něm pevný disk a z tohoto disku se musí odvést asi 150 Kč, chtěl-li bych si na to kopírovat nějaká autorská díla. V případě flash paměti je to 90 Kč, u DVD nosiče 4 Kč. To jsou tzv. náhradní odměny. Domníváme se, že tímto způsobem není vhodné zatěžovat digitální ekonomiku a vytvářet speciální daň pro nosiče. Chceme tedy jít opačnou cestou, abychom ale naplnili požadavky Evropské unie aby autoři dostali tzv. spravedlivou odměnu. Tento koncept je obsažen v čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice EP a Rady č. 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. V tomto ustanovení je zakotven základní požadavek na to, aby autoři dostali spravedlivou odměnu za to, když si kopíruji nějaké věci pro svou osobní potřebu. Například půjčil-li bych si nyní nějakou knížku a udělal si z ní kopii, je potřeba poskytnout autorům spravedlivou kompenzaci. Předpokládá se, že autor se přihlásí u kolektivního správce a dostává určitý podíl z těchto poplatků. Některé státy nicméně způsob náhradních odměn nezavedly, protože například soukromé kopírování vůbec neumožňují, některé státy vyplácejí odměnu ze státního rozpočtu (např. Finsko, Norsko), některé státy jej nezavedly s tím, že újma vzniklá soukromým kopírováním je minimální. My jsme se rozhodli, že jistý kompenzační mechanismus zakomponujeme, a to ve formě slevy na dani, čili veškeré kulturní aktivity přeřadíme do druhé snížené sazby. To jsme samozřejmě museli spočítat, což je velmi složité. Vytvořili jsme složitou ekonomickou studii, která zhodnotila dopady návrhu. Ty jsou takové, že poskytli-li bychom spravedlivou odměnu autorům v takové podobě, že by za dané statky nemuseli platit současnou daň, přičemž jako protihodnotou si každý z nás bude moci cokoli okopírovat bez nutnosti platit odměnu, pak by prodejci a poskytovatelé služeb dostali na slevě 429 milionů korun. Snížení daně bude mít dopad na zákazníky v podobě částky 285 milionů korun a stát to bude stát půl miliardy korun. Tím jsme splnili další požadavek judikatury Soudního dvora EU, aby byl vytvořen další kompenzační mechanismus namísto placení poplatků za prázdné nosiče, u nás tedy v podobě slevy na dani z přidané hodnoty, kde je prokazatelný přínos pro autory, vydavatele a další nositele práv.
Dnes bohužel situace dospěla do stádia, že jde-li člověk do knihovny a chce si okopírovat noty již dávno zemřelého autora, v některých případech mu to není umožněno. Nicméně pokud si chci něco okopírovat, platím poplatek za každou okopírovanou stránku nebo podle počtu uživatelů dané instituce, každopádně je zde jistý kompenzační mechanismus. V kauze řešené u Soudního dvora EU C-572/13, Reprobel vs. Hewlett-Packard, se strany soudily o to, zda je možné kopírovat listiny na základě výjimky v čl. 5 odst. 2 písm. a) výše uvedené směrnice. Výsledkem bylo, že čl. 5 odst. 2 písm. a) je speciální vůči písm. b), tedy je zde obecná výjimka, ale dále ještě výjimka pro reprografii, tedy pokud platí výjimka pro reprografii, není již možné použít obecnou výjimku. Soudní dvůr navíc řekl, že v určitých ojedinělých a omezených případech je možné připustit rozmnožování hudebnin bez svolení, prováděné v rámci výjimky pro soukromé rozmnožování, pokud újma, která vznikne nositelům práv z tohoto rozmnožování, je minimální. V takovém případě by takové jednání bylo slučitelné se zvláštním režimem dle bodu 54 tohoto rozsudku. Dostáváme se opět k tomu, že chce-li národní zákonodárce upravit kopírování papíru v copycentrech tak, aby bylo možné si okopírovat například i hudebniny, musí velice opatrně manévrovat mezi nástražnými minami legislativy EU a judikaturou Soudního dvora EU, která je často dost nejednoznačná. My jsme se proto vydali velmi konzervativní cestou a větu z judikátu jsme v podstatě opsali s tím, že bude-li újma minimální, lze kopírovat i notoviny. Výsledek ponecháme na praxi, ale myslím si, že je to posun správným směrem.
Když dojde k porušení autorského práva, podle § 40 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, žalujeme na dvojnásobek ceny obvyklé za poskytnutí licence určitého typu, které odpovídá neoprávněnému užití. Je to odchylka od zbytku právního řádu. Zjistili jsme, že také dochází k jeho zneužívání, například když se vyčíslují nějaké astronomické výše náhrad středoškolákům. V podstatě existuje pouze jeden novější příklad sankčního dvojnásobku, který je obsažen v občanském zákoníku ohledně osobnostních práv. Nicméně jinak jde o anomálii a tak se domníváme, že by bylo vhodné dvojnásobek vypustit.
V současné době musíte hlásit autorskou produkci předem kolektivnímu správci. Jde o povinnost, která stíhá provozovatele a následně dodavatele hudební produkce, aby také nahlásili, která přesně hudba bude hrána. Dnes existuje v právní úpravě výjimka pouze pro případy tradiční lidové tvorby. Avšak pouze jde-li o předměty, které vůbec nepodléhají autorskému právu. Kolektivní správci nicméně i tak vyžadují, aby to bylo hlášeno a patrně to odpovídá dikci zákona. V tomto směru bychom úpravu rádi rozšířili tak, aby v případech, kdy například někdo hraje vlastní hudbu, nemuselo být toto předem hlášeno.
Snažil jsem se vám tedy na příkladu ilustrovat chystané změny. Souvisí to s určitou modernizací autorského zákona, který v době svého přijímání nebyl vůbec přizpůsoben fungování autorského práva v praxi, rozvoji moderních technologií. Na to překotně reaguje Evropská unie různými opatřeními, ne zcela šťastně, kdy přenáší povinnosti na provozovatele serveru tak, že například internetové vyhledávače musí platit mediálním domům za to, že agregují jejich zprávy, nebo komplexnější systémy, na které lze nahrávat autorský i jiný obsah, musí vytvořit automatické filtrační mechanismy, které zajistí, že autorský obsah bude identifikován a znepřístupněn. To je samozřejmě technicky náročná úloha, která vyžaduje pokročilé systémy umělé inteligence, které identifikují chráněný autorský obsah a vyžaduje to budovat databáze autorského obsahu, který již byl identifikován a znepřístupněn, což vyvolává stížnosti ze strany technologického průmyslu. Evropská unie tedy přijala tento poslední balíček, nicméně domnívám se, že příběh moderního autorského práva rozhodně není u konce.
Diskuze k článku ()