Chvála bláznovství v přímém přenosu aneb bitva o poslední perly v koruně

Líbivá melodie protikorupční rétoriky současníků reprezentovaných řádně zvolenými zastupiteli vezoucími se na módní vlně kverulantství, následné souhlasné mručení a sborové přitakávání aktivistů a snaha mlčící většiny nezviditelnit se kritikou na nesprávném místě a v nevhodnou, revolučně smýšlející dobu volající po rekonstruování veřejného prostoru – tak vypadá podhoubí českého rybníčku, z něhož vyrašila mohutná, leč poněkud červivá plodnice návrhu zákona o registru smluv.

Foto: Fotolia

Opakované chvalozpěvy na průhledné hospodaření s veřejnými prostředky čili prostředky, které mají původ ve veřejných rozpočtech, již zákonnou předlohu dotlačily až do horní sněmovny našeho parlamentního sboru. Zákon má zajistit dohled ze strany necvičeného oka laika, poodhalit zrcadlo do duší veřejných správců, kteří odčerpávají peníze ze společné státní, krajské či obecní kasy. Odborně školeným kontrolorům už se nevěří. Až potud při uzavření obou očí možná pochopitelné, snad i legitimní úsilí možná i trochu vystrašeného zákonodárce. Tentýž zákonodárce, snad z obavy lynčování davem, naprosto nepochopitelně neváhá vrhnout mezi povinné subjekty podle zákona rovněž subjekty čistě podnikatelského založení, které vůbec nežijí z veřejných peněz, jenom mají tu momentální smůlu, že jej shodou okolností vlastní či spoluvlastní stát, kraje či obce. Ti všichni však ukládali své prostředky s cílem je v čase zmnožit v duchu okřídleného „peníze dělají peníze“. A nyní je mají obětovat vyššímu cíli? Senát však naštěstí zvedá varovně prst a předlohu vrací poslancům k důkladnější úvaze.

Jaké že to vlastně stát, obec nebo kraj mají poslední perly ve svých investorských portfoliích? Do jakých sektorů podnikatelské činnosti nasměrovaly obce, kraje a stát prostřednictvím majetkového angažmá v obchodních a jiných, v zásadě ovšem podnikatelských korporacích? Veřejný vlastník si dodnes ponechal jen pár společností, které mu snáší zlatá vejce, investoval do obchodních podílů různého rozsahu – tu méně, tu více. Energetika, pivovarnictví, hoteliérství, benzinky, letiště, zahradní firmy. To vše s cílem zlepšit krevní obraz dlouhodobě deficitních finančních toků z veřejných zdrojů. S cílem nakrmit tenčící se zdroje příjmů, bez zatěžování občanů i firem novými daněmi. Nyní se však tentýž stát obrací sám proti sobě, i proti krajům a obcím a jejich vlastnictví zpochybňuje. Jako by stát, kraje a obce měly mít méně práv či méně kvalitní práva než ostatní, jako by jim mělo být zakázáno účastnit se hospodářské soutěže a legitimně si utrhnout svůj tržní podíl. To vše nakonec za pasivního angažmá uvadající a tiše plačící střední třídy, pilíře každé demokracie – zejména pak z hlediska ekonomického. Právě na ni totiž především dopadnou chronologicky „optimalizované“ daňové povinnosti. A navíc k potěšení jiných investorů, soukromých, ale třeba také těch, v jejichž portfoliu se nachází investovaný kapitál z veřejných peněz (asi méně politicky korektních) zahraničních států či obcí… Má to být tedy devalvační předehra k neblahým událostem budoucím? K veřejnému výprodeji toho, co veřejným vlastníkům zbylo z jejich vlastních investic?

Co přinese ekonomicky omezení státu, krajů a obcí v podnikatelském rozletu? Pro lepší ilustraci veďme fiktivní rozhovor, ve kterém novou právní úpravu nekriticky ve vztahu k podnikatelským exhibicionistům vítá zviditelněný předvoj mluvící za většinu nepoučeného národa. (Podotýkám, že podobnosti s reálnými rozhovory z mé strany vedenými jsou čistě náhodné.)

 

Transparentář (s tázavou bojovností a podporou nabuzeného davu):

Veřejné svlékání části tržní reality přece nepřinese skoro žádné náklady, jen pozitiva a sociální jistoty, jak by se vyjádřil filmový klasik!

 

Podnikatelský exhibicionista (suše až nesměle, s pranýřem za zády):

Opak je bohužel pravdou. Zadarmo to nebude.

 

Transparentář (odhodlaně):

Ono to tedy opravdu bude znamenat, že se vám zvednou náklady? Dobře vám tak, jen plaťte! Máte přece z čeho, stejně se jinak všechno rozkrade! (dav bouří a tleská)

 

Podnikatelský exhibicionista (defenzivně):

Budeme muset nabrat nové pracovní síly, osvěžit software, proškolit zaměstnance a připravit je na zpětnou vazbu těch, kterým se cokoliv v registru na našich smlouvách nebude líbit. Budeme muset více komunikovat s protistranami, co považují za obchodní tajemství, co budeme začerňovat, budeme si muset analyzovat, jakými informacemi můžeme nabourávat hospodářskou soutěž pouštěním takových informací do veřejného prostoru… K tomu si připočtěte nákladné soudní spory o (absolutní či asi spíše relativní?) neplatnost smluv, o výklad nejasných ustanovení tak krátkého a tak málo praxí prověřeného předpisu. A ještě k tomu budeme muset obhajovat naši pozici ve vztahu k cizímu kapitálu, který potřebujeme, abychom byli schopni na trhu obstát, čili (v davu se ozývá nesouhlasné bučení a výkřiky typu „co tam máte dál?“) uhájit rating a přesvědčit investory z řad soukromého sektoru, aby do našeho podnikání vůbec šli…

 

Transparentář (vítězoslavně):

Aťsi, hlavně že se budu moci dnem i nocí prohrabovat virtuálním registrem smluv a hledat, kde co kdo ukradl! Lid nahlédne do špatného svědomí veřejných financí.

 

Podnikatelský exhibicionista (s neskrývaným úžasem):

Ale to budete muset nakonec stejně zaplatit vy! Od nás přece nepoplynou už tak tučné dividendy.

 

Transparentář (rezolutně):

Nevadí. Zvedneme daně či místní poplatky a všichni svorně je zaplatíme z vlastních kapes! A třeba začneme tyto decimované podnikatele zase dotovat z veřejných rozpočtů. Anebo se jich stát či obec zbaví jako vzduchoplavec závaží. Ano, my je prodáme – vždyť stát nemá podnikat, od toho tu přece není! A ještě z toho strží peníze, které vrátí do veřejného rozpočtu.

 

Podnikatelský exhibicionista (polohlasně):

Ale za jakou cenu? Vrátí se do veřejných rozpočtů alespoň původní investice? A co pak bude se smlouvami již zveřejněnými v registru smluv? Ty pak zmizí? Zákon to bohužel na rozdíl od slovenského vzoru neřeší.

 

Transparentář:

To už není vaše starost! Zákon je přece samoregulující.

 

Podnikatelský exhibicionista užasle a viditelně strnule mlčí… Rozhovor se rozplynul v nekonečnosti absolutní pravdy dopředu a navždy přesvědčeného kazatele.

 

Zveřejňování smluv ve vztahu k podnikatelům se bohužel zcela jistě vymyká zdravému rozumu. Už jen fakt, že se pohybujeme v prostředí v zásadě konkurenčním, v soutěžící alchymii jednotlivých podnikatelských dílen, které usilují o lepší pozici na trhu a netouží po zveřejňování svého know-how, neřku-li utajených domácích receptur.

Nechce se ani věřit, že předkladatelé zákona, neskromně označovaného jako nejkrásnější, nemluví o diskriminaci veřejně zainvestovaných podnikatelů a o nákladech, která tato poslanecká iniciativa na straně postižených podnikatelů vyvolá. Vždyť samo o sobě označení zákonné předlohy jako „nejkrásnějšího“ zákona budí pochybnosti. Copak krása patří k nějakým obecným kvalitám práva a normotvorného procesu? Je právě étos krásy podstatným, relevantním projevem právní regulace, nebo jen ubohým marketingovým nástrojem, jak lépe prodat své zboží, jinak prodejné jen s velkými obtížemi?

A ještě jeden malý červíček do hlaviček účastníků současné debaty o podobě zákona o registru smluv nakonec. Proč si budeme jenom hrát na odhalování podnikatelských záměrů některých firem a přitom skuteční kojenci veřejných rozpočtů jako jsou kanceláře obou komor zákonodárného sboru či hlavy státu budou v nerušenosti odsávat veřejné peníze, aniž na ně bude vidět? Jakou má tato výjimka logiku a udržitelnost? Není ta melodie nejenom líbivá, ale zároveň také tklivá a svíravá? Ovšemže, koneckonců každá existence elit je důsledkem toho, že mezi rovnými je vždy rovnějších, ať je právo sebekrásnější.

Douška z Poslanecké sněmovny: Labutí píseň eroze veřejných investic v zásadě soukromého charakteru bohužel stále nekončí. V obdobném duchu se totiž na veřejnosti rozehrává druhé dějství tragédie o úpadku vlivu veřejné moci - boj o rozšíření působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu ve vztahu k hospodaření soukromými prostředky čili s prostředky podnikatelských subjektů. Cože? Je to protiústavní? Tak změníme nejprve ústavu a pak ušijeme prováděcí zákon, který nám z nejvyššího auditora učiní znalce nejen čerpání veřejných prostředků, ale i instituci obeznámenou s kvalitou podnikání, potažmo s kontrolou výsostně soukromých teritorií se všemi důsledky z toho plynoucími. Nejvyšší kontrolní úřad začne vykládat namísto soudu i soukromé právo – on nám řekne s dopadem na celou hospodářskou soutěž, nejen tedy vůči veřejně zainvestovaným podnikatelům, ale jakýmkoliv běžným podnikatelským subjektům, o čem je vlastně podnikání, jak se chovat řádně v obchodním styku a čím naplňovat pravidlo podnikatelského úsudku. Nabere armádu nových úředníků, spíše méně než více znalých podnikatelského prostředí, a ukáže jim: jděte a najděte chybné kroky v podnikatelském rozhodování. Prý toto bazální narušení tržního hospodářství měla na mysli právně nezávazná deklarace z peruánského hlavního města Limy.

Co je tedy vlastně skutečným záměrem oslabení podnikatelského angažmá státu, krajů a obcí? Je to přežitá a utkvělá představa postrevolučního ducha totální privatizace státu? Že by stát či územně samosprávný celek neměl podnikat? A proč ne? Spekuluji-li dál, pak se ptám, kdo bude mít největší prospěch z nové zátěže zavěšované na podnikatelské gondoly s nálepkou „Česká republika“, „kraj Vysočina“ nebo „město Strakonice“… Pravděpodobně ten, kdo na ně hodlá za co nejvýhodnějších podmínek přisednout. A uzmout si tak jednu z mála zbývajících, pod tíhou nadměrné regulace černajících perel v prořídlé koruně veřejných investorů. Zkusme rekonstrukcí veřejného prostoru dosáhnout vyšší kvality, vyhněme se destrukci, potěmkinovsky laděnému malování fasád na efekt a braňme se pouhému zdání či hře na demokracii a právní stát. Vždyť nepotřebná rekonstrukce právního řádu, ale vlastně čehokoliv, je vlastně jen vyhazováním peněz, neřku-li těch veřejných.

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články