Příspěvek na tuto otázku odpovídá analýzou dlouhodobě se vyvíjející judikatury Evropského soudu pro lidská práva, mezinárodního srovnání napříč státy i přehledu ukládání trestních a dalších druhů sankcí ve vnitrostátním kontextu. Zohledňuje také dlouhodobá doporučení mezinárodních organizací, žádajících celkové zrušení trestného činu pomluvy z právních řádů.
Pomluva je jedním z verbálních činů, které mohou zasáhnout do cti a dobré pověsti člověka a tím i vážným způsobem narušit jeho rodinný a společenský život.[1] Rada Evropy i další mezinárodní orgány dlouhodobě doporučují, aby evropské státy zrušily možnost ukládat trest odnětí svobody za pomluvu. Již samotné podání trestního oznámení, natož následné odsouzení, může totiž mít silný odrazující účinek zejména na novináře a jejich práci, případně i na další občansky aktivní skupiny obyvatel.
Také Evropský soud pro lidská práva (dále i "Soud" nebo "štrasburský soud") se ve své judikatuře k ukládaným sankcím za pomluvu opakovaně vyjádřil. Například ve věci Niskasaari a ostatní proti Finsku[2] Soud uznal, že v případech novinářem publikované nesprávné informace je namístě žádat odškodnění v civilním sporu; uložení přísné trestní sankce vůči novinářům však považoval za nežádoucí. Ukládání trestněprávní sankce v takových případech má být podle něj pokládáno za prostředek ultima ratio a vyhrazeno pro zcela výjimečné situace. Obdobně se v minulosti vyjádřil i Ústavní soud. V jednom z nálezů k pomluvě kritizoval tzv. hypertrofii trestní represe, kdy dochází k trestněprávnímu postihu za jednání, které je možno postihnout i soukromoprávní cestou. Právě ochranu osobní cti a dobré pověsti přitom zařadil mezi skutky, které je třeba chránit primárně prostředky civilního práva.[3]
Tento dlouhodobý trend směřující k částečné či úplné dekriminalizaci pomluvy lze pozorovat nejméně již od vydání rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 2007 směřující k dekriminalizaci pomluvy, následované dalšími dokumenty k ochraně bezpečnosti novinářů a svobody médií v Evropě či vymezující se vůči útokům na novináře a zdůrazňující význam mediální svobody v Evropě. Ve vnitrostátní diskuzi se tato úvaha objevila poprvé v roce 2003, kdy ovšem neprošla ani prvním čtením v Poslanecké sněmovně.[4]
Mnohé evropské státy přitom možnost ukládání trestních sankcí za pomluvu omezily či ji zcela odstranily. Lze zmínit například Itálii, která k (částečné) změně právní úpravy přistoupila mimo jiné na základě shledaného porušení ve věci Sallusti proti Itálii, v níž Soud rozhodl, že odsouzení šéfredaktora k trestu odnětí svobody v délce 14 měsíců za publikaci článku s nepravdivými informacemi bylo zjevně nepřiměřené sledovanému cíli. Jakkoli Česká republika před Soudem v roce 2022 řešila případ v některých rysech obdobný ve věci Vokáč proti České republice, rozhodla se danou věc vyřešit smírem. Soud tak nedostal možnost se k tuzemské právní úpravě a jejímu nastavení vyjádřit. Uložení trestní sankce včetně možného odnětí svobody za pomluvu Česká republika tedy stále umožňuje.
Příspěvek se proto zaměří na otázku, zda je tento druh sankce za daný verbální skutek v dnešní společnosti stále žádoucí a udržitelný, zejména s ohledem na možné negativní důsledky pro práci médií a konkrétních novinářů při informování o záležitostech veřejného zájmu. Příspěvek vychází z dlouhodobého vývoje judikatury Evropského soudu pro lidská práva v této oblasti a jejích závěrů. Poukáže i na vývoj ukládání trestní sankce ve vnitrostátním kontextu, kdy, jak se vzhledem ke statistikám zdá, v praxi příliš nedochází k nadužívání obvinění vznesených stran skutkové podstaty trestného činu pomluvy (§ 184 z. č. 40/2009 Sb, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále i "trestního zákoníku"). Zároveň tím ale otevírá úvahu, zda je vůbec tato skutková podstata v trestním zákoníku stále potřebná a smysluplná. Příspěvek se proto zaměří na kritickou analýzu tuzemské právní regulace, v níž jsou doposud k dispozici jako možné reakce na pomluvu stále sankce několikerého typu dle závažnosti spáchaného skutku (občanskoprávní, správněprávní, trestní). Zváží jejich přínosy a rizika se závěrečným doporučením, zda není vhodné obdobně jako v dalších evropských státech trestní sankci za pomluvu v českém právním řádu zcela redefinovat či zrušit.
Důležitým pohledem je přitom především zaměření na média, novináře a jejich postavení vis-a-vis možnému obvinění či odsouzení za pomluvu v rozhodovací praxi Soudu. Média totiž dle jeho judikatury hrají klíčovou roli v demokratické společnosti, jelikož vystavují jednání veřejných činitelů pečlivému přezkumu ze strany veřejného mínění. Tato demokratizační funkce tisku pak nabývá zvláštního významu zejména ve spojení s právem veřejnosti přijímat informace a myšlenky týkající se veřejného zájmu. Vzhledem k úzké návaznosti na koncept demokracie musí být rozsah svobody tisku chápán natolik široce, aby umožňoval určitou míru přehánění a provokace.[5]
Pomluva a v judikatuře štrasburského soudu
Ačkoliv Soud dříve potvrdil, že samotné použití trestněprávních sankcí v případech pomluvy není a priori v rozporu s článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i "Úmluva"), státům je v tomto ohledu ponechán jen určitý prostor pro uvážení s možností zvolit trestní opatření jako odpověď na pomluvu.[6] Soud proto při vyvažování střetávajících se zájmů ověřuje, zda vnitrostátní orgány zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi ochranou svobody projevu zaručené článkem 10 a ochranou práva na pověst, kterého požívají dotčené osoby v rámci jejich soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy.[7]
Soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že vnitrostátní orgány musí být v rámci trestněprávní represe zdrženlivé. Sankce zejména nesmí být určitou formou cenzury a odrazovat novináře (či další osoby) od přispívání do debat veřejného zájmu.[8] V dřívějších sporech o ochranu osobnosti Soud při vyvažování střetávajících se zájmů opakovaně uvedl, že povaha a přísnost uložených sankcí patří mezi kritéria pro posuzování přiměřenosti zásahu do svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy.[9] Z judikatury Soudu lze vyvodit, že čím závažnější sankce, tím přísnější je následný přezkum z jeho strany.[10]
Soud proto v takových případech zkoumá, zda přijatá vnitrostátní opatření a uložené sankce nevedly k odrazování médií od diskuse o otázkách veřejného zájmu. Tento odrazující účinek (chilling effect) vyvolává právě především uložení trestní sankce.[11] Okolnost, že vnitrostátní orgány uložily pouze podmíněný trest odnětí svobody, který nebyl vykonán, nemění nic na tom, že taková sankce má svou povahou odrazující účinek na veřejnou debatu.[12]
Při zvažování přiměřenosti dále Soud pokládá za důležité, zda vnitrostátní soud zvolil nejméně omezující z několika možných opatření, nebo zda bylo do práv stěžovatele zasaženo co nejméně. K tomu, aby bylo opatření považováno za přiměřené a nezbytné v demokratické společnosti podle judikatury Soudu, nesmí existovat jiné prostředky k dosažení stejného cíle, které by zasahovaly do dotčeného základního práva méně výrazným způsobem. Uložení trestní sankce za prohřešek médií je proto slučitelné se svobodou projevu novinářů pouze za zcela výjimečných okolností, zejména pokud jsou vážně dotčena jiná základní práva, například v případech nenávistného projevu nebo vyzývání k násilí.[13]
Požadavky na svobodu projevu médií a odpovědnost novinářů v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva
Média podle rozsáhlé judikatury Soudu plní roli hlídacího psa demokracie, čímž přispívají k demokratickému fungování států. Média a jejich investigativní žurnalistika zaručují zdravé fungování demokracie a vystavují jednání veřejných činitelů pečlivému přezkumu ze strany veřejného mínění. Podporují také zapojení občanů na rozhodovacím procesu. Tato funkce tisku nabývá významu zejména ve spojení s právem veřejnosti přijímat informace a myšlenky týkající se veřejného zájmu.[14] Tisk však hraje významnou roli i mimo politický proces, neboť pomáhá formovat informované veřejné mínění a stimuluje veřejnou debatu o otázkách veřejného zájmu.[15] Vzhledem k úzké návaznosti na koncept demokracie je však rozsah svobody médií třeba chápat natolik široce, aby umožňoval určitou míru přehánění a provokace.[16]
Ani novináři či média však nesmí překročit určité hranice, zvláště týkající se ochrany pověsti a práv jiných. Jejich úlohou je šířit - způsobem slučitelným s jejich povinnostmi a odpovědností - informace a myšlenky o všech věcech veřejného zájmu i dalších tématech obecného zájmu.[17] Tisk má úkol šířit takové informace a myšlenky a veřejnost má také právo je dostávat. Článek 10 chrání nejen podstatu sdělených myšlenek a informací, ale také formu, ve které jsou předávány. Novinářská svoboda umožňuje uchýlit se k určitému stupni nadsázky či provokace.[18]
Svoboda projevu dle Úmluvy tedy chrání právo novinářů na šíření informací o věcech veřejného zájmu za předpokladu, že jednají v dobré víře a na přesném skutkovém základě, tedy na poskytování "spolehlivých a přesných" informací v souladu s novinářskou etikou. Podle znění čl. 10 odst. 2 Úmluvy svoboda projevu zahrnuje "povinnosti a odpovědnost", což se vztahuje také na média, a to i ve vztahu k záležitostem vážného veřejného zájmu. Tyto povinnosti a odpovědnost nabývají na významu zvláště tehdy, vyvstane-li otázka možného útoku na pověst jmenované osoby a porušení "práv jiných".[19]
Podle ustálené judikatury Soudu je při hodnocení naléhavosti společenské potřeby, která může ospravedlnit zásah do svobody projevu, nutné rozlišovat mezi fakty (skutkovými tvrzeními) a hodnotícími soudy. Zatímco skutečnosti lze dokázat, přesnost hodnotících soudů demonstrovat nelze,[20] byť i hodnocení musí vycházet z pravdivého skutkového základu. Jedná-li se o tvrzení týkající se chování třetí osoby, může být obtížné rozlišit mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy. To však nevylučuje, že i hodnotící soud se může ukázat jako nepřiměřený, pokud se neopírá o žádný skutkový základ.[21]
Novinář před zveřejněním nepravdivého skutkového tvrzení musí být v dobré víře a v souladu s běžnou povinností novinářů musí řádně ověřit tvrzené skutečnosti. Přitom platí, že čím je tvrzení závažnější, tím jasnější musí být jeho skutkový základ. Této povinnosti může být zbaven pouze tehdy, pokud tu jsou pro takový postup zvláštní důvody. Otázka, zda takové důvody existují, závisí zejména na povaze a závažnosti předmětné pomluvy a na rozsahu, v jakém by noviny mohly rozumně považovat své zdroje za spolehlivé s ohledem na vznesená obvinění[22] stejně jako na to, zda sdělovací prostředky před zveřejněním podnikly v přiměřené míře vlastní šetření, zda prezentovaly událost přiměřeně vyváženým způsobem a zda daly osobám, o jejichž čest se jednalo, příležitost se bránit.[23]
Ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu Soud shledal, že některé skutkové prvky obsažené v dotčených článcích na téma policejní brutality sestávaly v podstatě z odkazů na "příběhy" nebo "fámy" od jiných osob než stěžovatele (v daném případě novináře). Články se však podle Soudu týkaly záležitosti závažného veřejného zájmu a nebylo prokázáno, že by příběh byl zcela nepravdivý a pouze vymyšlený. Podle Soudu tedy neměl být novinář povinen předložit důkaz o skutkovém základu svých tvrzení, protože v podstatě informoval o tom, co říkali o policejní brutalitě ostatní. Pokud by byl novinář povinen prokázat pravdivost svých prohlášení v takovém případě, byl by podle názoru Soudu postaven před nepřiměřený, ne-li nemožný úkol.[24]
Ve věci Rumyana Ivanova proti Bulharsku[25] Soud neshledal porušení článku 10 Úmluvy a uložení trestní sankce za rozporné v situaci, kdy stěžovatelka (novinářka) dostatečně neověřila namítaná skutková tvrzení vůči politikovi před jejich zveřejněním a v rozporu s nejlepší novinářskou praxí nekonzultovala důvěryhodné zdroje. Soud potvrdil, že samotné použití trestněprávních sankcí v případech pomluvy není a priori v rozporu s článkem 10 Úmluvy. Státům je v tomto ohledu ponechán prostor pro uvážení, který dává smluvním státům možnost zvolit trestní opatření jako odpověď na pomluvu a nelze jej jako takový považovat za nepřiměřený sledovanému cíli.[26]
Článek byl publikován v časopise Právník č. 5/2023. Pokračování je dostupné zde.
[1] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1826-1831.
[2] Niskasaari a ostatní proti Finsku, č. 37520/07, rozsudek Soudu ze dne 6. července 2010, § 78.
[3] Usnesení Ústavního soudu I. ÚS 2548/14 ze dne 20. srpna 2014, srov. také nález I. ÚS 541/10 ze dne 28. dubna 2010.
[4] CHALUPSKÁ, L. Uložila se otázka dekriminalizace pomluvy k zimnímu spánku? In: Právní prostor [online]. 23. 12. 2014 [cit. 2023-02-03].
[5] Prager a Oberschlick proti Rakousku, č. 15974/90, rozsudek Soudu ze dne 26. dubna 1995, § 38.
[6] Morice proti Francii, č. 29369/10, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 23. dubna 2015, § 125 a tam uvedené odkazy.
[7] Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 7. února 2012, § 82-95 nebo Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08 a 60641/08, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 7. února 2012, § 101-113.
[8] Jersild proti Dánsku, č. 15890/89, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 23. září 1994, § 35.
[9] Ceylan proti Turecku, č. 23446/94, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 8. července 1999; Skalka proti Polsku, č. 43425/98, rozsudek ze dne 27. května 2003 § 41-42.
[10] Morice proti Francii, cit. výše, § 127.
[11] Wille proti Lichtenštejnsku, č. 28396/95, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 22. prosince 2004, § 50; Nikula proti Finsku, č. 31611/96, rozsudek Soudu ze dne 21. března 2002, § 54.
[12] Cumpana a Mazare proti Rumunsku, č. 33348/96, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 17. prosince 2004, § 116.
[13] Feridun Yazar proti Turecku, č. 42713/98, rozsudek Soudu ze dne 23. září 2004, § 27; Sürek a Özdemir proti Turecku, č. 23927/94 a 24277/94, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 8. července 1999, § 63.
[14] Goodwin proti Spojenému království, č. 17488/90, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 27. března 1996; Bladet TromsØ a Stensaas proti Norsku, č. 21980/93, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 20. května 1999, § 65.
[15] Cumpana a Mazare proti Rumunsku, cit. výše, § 96.
[16] Radio France a ostatní proti Francii, č. 53984/00, rozsudek Soudu ze dne 30. března 2004, § 37.
[17] De Haes a Gijsels proti Belgii, č. 19983/92, rozsudek Soudu ze dne 24. února 1997; Thoma proti Lucembursku, č. 38432/97, rozsudek ze dne 29. března 2001; Novaya Gazeta a Borodyanskiy proti Rusku, č. 14087/08, rozsudek Soudu ze dne 28. března 2013.
[18] Gazeta Ukraina-Tsentr proti Ukrajině, č. 16695/04, rozsudek Soudu ze dne 15. července 2010, § 46.
[19] Mediengruppe Österreich GmbH proti Rakousku, č. 37713/18, rozsudek Soudu ze dne 26. dubna 2022.
[20] De Haes a Gijsels proti Belgii, cit. výše.
[21] Jerusalem proti Rakousku, č. 26958/95, rozsudek Soudu ze dne 27. února 2001.
[22] McVicar proti Spojenému království, č. 46311/99, rozsudek Soudu ze dne 7. května 2002, § 84; Bladet TromsØ a Stensaas proti Norsku, cit. výše, § 66.
[23] Effecten Spiegel AG proti Německu, č. 38059/07, rozhodnutí Soudu ze dne 4. května 2010.
[24] Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, č. 13778/88, rozsudek Soudu ze dne 25. června 1992, § 65; obdobně Dyuldin a Kislov proti Rusku, č. 25968/02, rozsudek Soudu ze dne 31. července 2007, § 35.
[25] Rumyana Ivanova proti Bulharsku, č. 36207/03, rozsudek Soudu ze dne 14. února 2008, § 62 a 68.
[26] Radio France a ostatní proti Francii, cit. výše, § 40; Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, č. 21279/02 a 36448/02, rozsudek velkého senátu Soudu ze dne 22. října 2007, § 59.
Diskuze k článku ()