Pro 21. století je příznačný vzestup digitálních technologií, která konfrontují „tradiční“ mediální prostředí s četnými výzvami. Jedním z důležitých jevů jsou dezinformace a dezinformační média. Jakkoli je možné je studovat a pozorovat desítky let a věnovala se jim řada výzkumníků, pro odbornou i laickou veřejnost se dostaly do popředí v souvislosti se dvěma výraznými společenskými výzvami nedávné doby: pandemií covid-19 a rusko-ukrajinskou válkou. Zatímco v souvislosti s první jmenovanou událostí byl dopad dezinformací předmětem diskuzí, k jejich blokování nedošlo. V případě druhé jmenované události pak bylo k potlačení dostupnosti dezinformačního obsahu přikročeno. Konečným cílem tohoto článku je v obecných rysech zhodnotit ústavnost blokování dezinformačního obsahu a využít k tomu právě zkušenosti s dezinformačními kampaněmi kolem covidu-19 a rusko-ukrajinské války.
Tímto číslem časopisu Právník si připomínáme sto let od zahájení pravidelného rozhlasového vysílání a padesát let od zahájení barevného televizního vysílání v Československu. V našem textu si tato výročí připomeneme kritickou reflexí problematiky, která představuje aktuální výzvu v oblasti mediálního práva. S měnící se dobou se totiž mění i média.
Zcela zásadní dopad rozhlasu, tak typický pro první polovinu 20. století, nebo televize, která dominovala druhé polovině 20. století, se zdá být do značné míry minulostí. Pro 21. století je příznačný vzestup digitálních technologií, které konfrontují "tradiční" mediální prostředí s četnými výzvami - ať už se jedná o distribuci příjmů z reklamy, nárůst uživatelsky generovaného obsahu, možnost konzumentů bezprostředně reagovat na mediální výstupy, nebo rostoucí vliv alternativních médií na společenský diskurz.
Jedním z důležitých jevů jsou dezinformace a dezinformační média. Jakkoli je možné je studovat a pozorovat desítky let a věnovala se jim řada výzkumníků, pro odbornou i laickou veřejnost se dostaly do popředí v souvislosti se dvěma výraznými společenskými výzvami nedávné doby: pandemií covid-19 a rusko-ukrajinskou válkou. Zatímco v souvislosti s první jmenovanou událostí byl dopad dezinformací předmětem diskuzí, k jejich blokování nedošlo. V případě druhé jmenované události pak bylo k potlačení dostupnosti dezinformačního obsahu přikročeno.
Původce a šiřitele dezinformací blokované po 24. únoru 2022 lze rozdělit do dvou skupin podle nástrojů, které byly využity k jejich blokování. První skupinu představují Russia Today a Sputnik, které jsou v EU blokovány na základě Nařízení Rady (EU) 2022/350 ze dne 1. března 2022, kterým se mění nařízení (EU) č. 833/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině. Druhou skupinu představují dezinformační weby, které byly v České republice blokovány správcem české domény CZ.NIC, mobilními operátory a členy zájmového sdružení právnických osob NIX.CZ. Každá z těchto skupin byla blokována na základě odlišných mechanismů a s odlišným dopadem.
Konečným cílem tohoto článku je v obecných rysech zhodnotit ústavnost blokování dezinformačního obsahu a využít k tomu právě zkušenosti s dezinformačními kampaněmi kolem covidu-19 a rusko-ukrajinské války. Text je formován kolem následujících výzkumných otázek.
Jaké mechanismy byly zvoleny pro blokování dezinformačních webů a proč? Blokování totiž proběhlo na odlišném (a ne zcela jasném) právním základě. Je tak namístě popsat způsob, pomocí kterého byl obsah blokován, a zároveň se zabývat zhodnocením odůvodnění tohoto zásahu.
Z jakých důvodů došlo k blokování dezinformačních webů v souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou, a nikoli v souvislosti s pandemií covidu-19? Srovnání obou situací se totiž nepochybně nabízí. V obou případech šlo o bezprecedentní společenskou krizi s dopadem na schopnost státu plnit své funkce a formulovat svoji domácí i zahraniční politiku. Přesto v jednom případě k blokování dezinformačních webů došlo a ve druhém nikoli. Jakkoli je vyvozování obecných závěrů ze dvou případů problematické, je vhodné oba případy srovnat a pokusit se najít možné vysvětlení.
Je blokování dezinformačních webů legitimním nástrojem? V případě, že legitimním nástrojem je, za jakých situací je jeho využití možné považovat za proporcionální? Blokování dezinformačních webů je zcela nepochybně zásahem do práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. K využití této možnosti je tak nutné přistupovat citlivě a hodnotit proporcionalitu takovéhoto zásahu. Jakkoli je abstraktní hodnocení proporcionality z důvodů daných povahou testu proporcionality problematické, má smysl jej v obecných rysech diskutovat. To platí zejména v souvislosti s možným přijetím legislativních nástrojů proti šíření dezinformací.
Struktura textu je následující. Po úvodu, obsahujícím základní vymezení problematiky a výzkumné otázky, následuje kapitola 1. V té vymezujeme pojem dezinformace, předkládáme stručný exkurz do historie dezinformací a v obecných rysech popisujeme reakci orgánů České republiky na jejich šíření v posledních několika letech. Kapitola 2 následně vymezuje metody, které užíváme k zodpovězení výzkumných otázek, a limity s nimi spojené. Kapitola 3 je věnována popisu mechanismů využitých k blokování dezinformačního obsahu v souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou a slouží k identifikaci důvodů, pro které k blokování došlo. Následně diskutuje identifikované důvody v kontextu pandemie covidu-19 a usiluje o vysvětlení, proč k blokování dezinformačních webů v rámci pandemie nedošlo. Kapitola 4 se věnuje ústavnosti a proporcionalitě a posuzuje v jejich světle zatím přijatá opatření k blokování dezinformačních webů i snahy o legislativní zakotvení těchto nástrojů do budoucna. Poslední kapitola představuje závěr. Poskytuje tak odpovědi na výzkumné otázky a věnuje pozornost širším implikacím tohoto textu.
Pojmy a odezva
Jednotná a všeobjímající definice dezinformací neexistuje. Je možné setkat se s větším množstvím akademických, institucionálních, slovníkových i dalších definic. Všeobecně známá a respektovaná je definice, kterou na základě konceptuální analýzy vytvořil D. Fallis.[1] Ten dezinformace definuje pomocí kumulativního naplnění tří základních znaků:
- Jedná se o informaci, tedy o faktické sdělení o určité části světa prezentované konkrétním způsobem;
- Cílem této informace je vzbudit v jejím příjemci klamavé přesvědčení;
- Zavádějící povaha dezinformace je úmyslem jejího autora.[2]
S pomocí této definice lze dezinformace odlišit od dalších termínů, které jsou v některých kruzích považovány za synonyma dezinformace (jsou s nimi tedy často zaměňovány). Jedná se o fake news (česky falešné zprávy) a misinformace. Misinformace jsou neúmyslně šířené nepravdivé informace,[3] a od dezinformací je tedy odlišuje absence úmyslu jejich autora klamat jejich příjemce. V případě falešných zpráv pak, stejně jako v případě dezinformací, neexistuje jednotná a obecně přijímaná definice. Obecně se však za falešné zprávy označuje úmyslně vytvořený klamavý obsah napodobující tradiční zpravodajské relace.[4] Falešné zprávy tedy mohou zahrnovat také některé dezinformace, jedná se totiž o užší pojem, kde kromě naplnění Fallisovy definice dochází právě ke snaze zvýšit důvěryhodnost šířených informací nápodobou zpravodajství. Vzhledem k logickému vztahu mezi těmito dvěma koncepty, pokud dále v textu hovoříme o dezinformacích, zahrnujeme tím také falešné zprávy.
Ačkoliv se dezinformace staly předmětem širšího společenského zájmu až s nástupem internetu jako dominantního média a zejména s možností tvorby uživatelsky generovaného obsahu, jejich historie sahá hlouběji do minulosti. Nástup internetu tak de facto pouze rozšířil možnosti jejich vytváření a šíření, než že by vedl k jejich vzniku. Dezinformace byly v minulosti běžnou součástí propagandy,[5] v níž nalezly své pevné místo již v průběhu druhé světové války. Příkladem může být Operace Bodyguard, jejímž prostřednictvím Spojenci usilovali o skrytí skutečného místa uskutečnění pozdějšího vylodění v Normandii.[6] V průběhu studené války pak bylo šíření dezinformací relativně běžným nástrojem soupeření v rámci bipolárního světa. Jako příklad velmi persistentní dezinformace, která je opakována dodnes, může posloužit Operace Denver (známá také jako Infektion) z osmdesátých let minulého století. Jejím cílem bylo posilovat protiamerické nálady šířením dezinformací o tom, že Spojené státy vyvinuly a rozšířily virus HIV jako biologickou zbraň.[7]
Zvýšené pozornosti se dezinformacím pak dostalo v kontextu jejich intenzivního šíření v roce 2014 v souvislosti s protiprávním obsazením Krymu Ruskou federací.[8] Rozdílem oproti předcházejícím dezinformačním kampaním bylo právě využití internetu a, zejména, sociálních sítí k jejich rychlému šíření. V roce 2016 pak Donald Trump zpopularizoval anglický termín fake news natolik, že jej Collins Dictionary vyhlásil slovem roku 2017.[9]
V roce 2016 se objevilo první varování před hrozbou šíření dezinformací a propagandy v rámci Auditu národní bezpečnosti. Ten upozorňoval, že se dezinformační kampaně nesnaží propagovat konkrétní světonázor, ale usilují o relativizaci hodnot a rozmělnění společenské důvěry.[10] Do této doby se také datuje první varování Bezpečnostní informační služby (BIS) před šířením dezinformací, které se od té doby stalo tradiční součástí výročních zpráv této kontrarozvědné služby. Ve své výroční zprávě z roku 2017 označila BIS šíření dezinformací za součást ruské hybridní strategie, jejímž cílem je skrýt zásadnější aktivity s vazbou na Ruskou federaci. Dezinformační weby byly hlavními platformami, jejichž prostřednictvím se dezinformace šířily. Weby zpravidla neměly přímé napojení na Rusko, ale byly dílem českých aktivistů přesvědčených o škodlivosti prozápadní orientace české politiky.[11] O rok později již BIS hovoří o proruských aktivistech šířících dezinformace jako o nejzávažnější hrozbě pro ústavnost ČR. Dezinformace šířili zejména proruští aktivisté v rámci vlastních alternativních (zpravidla internetových) médií a sociálních sítí. Pomocí dezinformací vyvolávají strach ve společnosti, což přispívá k její polarizaci a radikalizaci a vede k podrývání důvěry ve stát.[12]
Značné dopady na šíření dezinformací měla pandemie covidu-19. Jednalo se o bezprecedentní globální krizi a v dobách krize roste tendence obyvatel dezinformacím věřit i ochota je dále šířit.[13] Šíření nepravdivých nebo zavádějících informací souvisejících s pandemií se označuje jako infodemie, které je nebezpečná proto, že může mít dopady na život a zdraví jednotlivců, ale také na efektivnost opatření přijímaných státy k omezení šíření viru.[14] V letech 2020 a 2021 se českým dezinformátorům podařilo zvýšit svůj dosah a stalo se obtížným odlišit spontánně vzniklé dezinformace a konspirace od promyšlených součástí hybridního působení.[15] Dezinformační scéna přispěla ke vzniku anti-covid hnutí vymezujících se proti vládním opatřením a zpochybňujícím závažnost pandemie.[16] V roce 2021 se čeští dezinformátoři pokusili proniknout do politiky, ve volbách však neuspěli. Důsledkem byla konsolidace dezinformační scény a série demonstrací.[17] Takto fungující dezinformační scéna pak představovala ideální podhoubí pro šíření proruských narativů ohledně ruské invaze na Ukrajinu. Dle Českých elfů[18] se šiřitelé dezinformací z anti-covid scény po napadení Ukrajiny zaměřili na šíření ruské válečné propagandy a využili k tomu publikum, které si vytvořili během pandemie.[19] Hlavním cílem ruské dezinformační kampaně je oslabit českou pomoc Ukrajině, prohloubit nedůvěry v politickou reprezentaci a zpochybnit ukotvení České republiky v západních strukturách, zejména v NATO a v EU.[20]
Metody a limity
Ve chvíli, kdy hovoříme o výzkumu a jeho metodologii, usilujeme o poskytnutí jasné odpovědi na tři základní otázky: co, proč a jak.[21] První z těchto otázek byla zodpovězena v úvodu tohoto textu prostřednictvím vymezení jeho tématu a také specifikace výzkumných otázek. Ve vztahu ke druhé otázce, tedy proč, je možné konstatovat, že adresovanému tématu nelze upřít teoretickou ani sociální relevanci. Šíření dezinformací představuje výzvu, se kterou je v současné době konfrontována společnost i právo. Vývoj událostí spojených s pandemií covidu-19 a protiprávní invazí na Ukrajinu ukázal nejenom, že šíření dezinformací představuje hmatatelné nebezpečí pro schopnost společnosti zvládat krizové situace. Demonstruje také výzvu pro právní stát, který se s dezinformacemi a jejich šířením musí vyrovnat a současně v maximální míře zachovat práva a svobody, která garantuje svým občanům. Aktuálnost tématu a cíl spočívající ve zhodnocení legality a legitimity nástrojů využitých v blokování dezinformací má jasnou relevanci. Zhodnocení proporcionality omezení práv skrze blokování dezinformačních webů umožní nejenom prozkoumat parametry odpovědi na dezinformační kampaně v konkrétním případě (rusko-ukrajinská válka), ale také zobecnit tyto poznatky pro budoucnost.
K zodpovězení výzkumných otázek bude použita kombinace přístupů i metod. Stěžejní část práce bude vycházet ze socio-legálního, respektive empirického přístupu. Konkrétně využíváme případovou studii, která je kvalitativní metodou využívanou zejména tehdy, kdy je zkoumána aktuální událost, nad jejímž dalším vývojem má výzkumník pouze malou kontrolu.[22] Naše studie bude jednopřípadová a jejím subjektem je blokování dezinformačních médií (zejména webů) v souvislosti s protiprávní invazí Ruské federace na Ukrajinu - tedy konkrétní událost, v návaznosti na niž bylo k blokování přikročeno. Z hlediska logiky výběru pro jednopřípadovou studii[23] se jedná o deviantní případ, protože jde o jediný případ, při kterém k blokování dezinformačních webů došlo. Provedení této případové studie poslouží zejména k zodpovězení první ze shora uvedených výzkumných otázek. V rámci případové studie totiž budou představeny a analyzovány oba způsoby, kterými k blokování došlo.
Provedení případové studie je dále nezbytné pro zodpovězení obou zbývajících výzkumných otázek. Cílem případové studie je totiž také identifikace důvodů, které k blokování dezinformačních webů vedly. Ty jsou východiskem pro srovnání se situací v době pandemie covidu-19, kdy rovněž docházelo k šíření dezinformací, k blokování dezinformačních webů ale nedošlo. Druhá výzkumná otázka tak bude zodpovězena využitím komparativní metody, kdy zde představené případy (rusko-ukrajinská válka a covid-19) představují nejvíce podobné případy, které se liší v klíčové proměnné, kterou je právě (ne)přikročení k blokování dezinformačních webů.
Pro zodpovězení třetí výzkumné otázky pak budou použita východiska doktrinálního výzkumu, neboť jejím hlavním cílem je zhodnotit legitimitu nástrojů použitých k blokování dezinformačních webů. Oba způsoby využité k blokování webů budou zhodnoceny prostřednictvím limitační klauzule zákonnosti omezení svobody projevu a testu proporcionality.
Se shora uvedenými metodami a s celým našim výzkumem se pojí řada limitů. Zařazené případy představují situace, od kterých zatím nemáme velký časový odstup. Pohybujeme se tak v prostředí značné nejistoty - při hodnocení blokování dezinformačních webů, ke kterému došlo v roce 2022, se opíráme o nekompletní údaje a k jejich reflexi využíváme i usnesení nižších soudů, u kterých byla tato opatření napadena. Naše závěry se tak mohou rozhodnutími nadřízených soudních instancí stát rychle zastaralými. Tato rizika jsou inherentní námi zkoumané materii i námi využitým metodám pro její zkoumání. Jedná se však o závažné téma současného mediálního práva, které si kritickou reflexi, byť spojenou s nezanedbatelnými limity, žádá.
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 5/2023. Pokračovaní je dostupné zde.
[1] Konceptuální analýza je filozofickou metodou sloužící k identifikaci nezbytných podmínek sloužících k určení, zda je konkrétní jev možné zařadit pod rozsah konceptu.
[2] Viz FALLIS, Don. What Is Disinformation? Library Trends. 2015, Vol. 63, No. 3, s. 404-406.
[3] Viz WARDLE, Claire. Fake News, It's Complicated. In: Medium [online]. 16. 2. 2017 [cit. 2023-02-25].
[4] Viz např. GELFERT, Axel. Fake News: A Definition. Information Logic. 2018, Vol. 38, No. 1, s. 94. Také viz ZHOU, Xinyi - ZAFARANI, Reza. A Survey of Fake News: Fundamental Theories, Detection Methods, and Opportunities. ACM Computing Surveys. 2018, Vol. 53, No. 5, s. 109:3.
[5] Definice propagandy opět není jednotná, pro potřeby tohoto článku poslouží minimalistická definice Philipa M. Taylora, který propagandu definuje jako: "úmyslnou snahu přesvědčit osoby, aby se chovaly a myslely požadovaným způsobem". Viz TAYLOR, Philip. Munitions of the mind: A history of propaganda. Manchester: Manchester University Press, 2003, s. 6.
[6] Viz FALLIS, Don. What Is Disinformation, s. 402.
[7] Viz KRAMER, Mark, Lessons From Operation "Denver", the KGB's Massive AIDS Disinformation Campaign. In: The MIT Press Reader [online]. 26. 5. 2020 [cit. 2023-02-25]. Dostupné z: . Viz také GREGOR, Miloš - MLEJNKOVÁ, Petra. Explaining the Challenge: From Persuasion to Relativisation. In: GREGOR, Miloš - MLEJNKOVÁ, Petra (eds). Challenging online propaganda and disinformation in the 21st century. Cham: Palgrave Macmillan, 2021, s. 12.
[8] Ibidem, s. 4.
[9] Viz Colling 2017 Word of the Year Shortlist. In: Collins Language Lovers Blog [online]. 2. 11. 2017 [cit. 2025-02-25].
[10] Viz MINISTERSTVO VNITRA ČESKÉ REPUBLIKY. Audit národní bezpečnosti [online]. Praha, 2016 [cit. 2023-02-25], s. 50.
[11] Viz BEZPEČNOSTNÍ INFORMAČNÍ SLUŽBA. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2017 [online]. 2018 [cit. 2023-02-25], s. 7-8.
[12] Viz BEZPEČNOSTNÍ INFORMAČNÍ SLUŽBA. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2018 [online]. 2019 [cit. 2023-02-25], s. 9.
[13] Viz VOJENSKÉ ZPRAVODAJSTVÍ. Výroční zpráva Vojenského zpravodajství za rok 2020 [online]. Praha, 2021 [cit. 2025-02-25], s. 11.
[14] Viz BRADD, Sam. Infodemic. In: World Health Organization [online] [cit. 2025-02-25].
[15] Viz BEZPEČNOSTNÍ INFORMAČNÍ SLUŽBA. Výroční zpráva 2020 [online]. 2021 [cit. 2023-02-25], s. 11.
[16] Ibidem, s. 10.
[17] Viz BEZPEČNOSTNÍ INFORMAČNÍ SLUŽBA. Výroční zpráva 2021 [online]. 2022 [cit. 2023-02-25], s. 16 a 19.
[18] Čeští elfové jsou internetová skupina působící s cílem mapovat a potlačovat cizí dezinformační kampaně a ruskou propagandu v českém kyberprostoru.
[19] Viz ČEŠTÍ ELFOVÉ. Systematické využívání skupin protestujících proti epidemiologickým opatřením jako nástroje ruské propagandy [online]. 2022 [cit. 2023-02-25], s. 3-8.
[20] Viz ČEŠTÍ ELFOVÉ. Rusko-Ukrajinský konflikt: ruské propagandistické a dezinformační narativy [online]. 2022 [cit. 2023-02-25].
[21] Viz BOBEK, Michal. Výzkum v právu: reklama na Nike, nebo kvantová fyzika? Jurisprudence. 2016, roč. 6, s. 7.
[22] Viz WEBLEY, Lisa. Stumbling Blocks in Empirical Legal Research: Case Study Research. Law and Method. 2016, October, s. 3.
[23] Viz KOSAŘ, David - PETROV, Jan. Jak vybrat "případy" do případové studie a pracovat s nimi v právu: poznatky z výzkumu na pomezí práva a politologie. Jurisprudence. 2016, č. 6, s. 26-27.
Diskuze k článku ()