Ostatní | Pavel Kočnar | 01.03.2019

Duchovní služba vězeňských kaplanů a dobrovolníků jako součást systému vězeňské služby v ČR Zdroj: Fotolia

Duchovní služba vězeňských kaplanů a dobrovolníků jako součást systému vězeňské služby v ČR

Vězeňští kaplani letos oslavili 20. výročí založení kaplanské služby ve věznicích. Uspořádali jsme při té příležitosti konferenci na Velehradě nazvanou Kaplanská služba ve věznici – historie, současnost a perspektivy s podtitulem Cesta za člověkem nebo místo v systému.

Pavel  Kočnar

Pavel Kočnar

Hlavní kaplan, Vězeňská služba České republiky

Pavel Kočnar

Hlavní kaplan, Vězeňská služba České republiky

Chtěli jsme tím upozornit na napětí, které duchovního ve státní instituci bude vždycky nějak provázet. V duchu tohoto motta se ponese i můj příspěvek. Rozdělil jsem jej na 3 části. 

1. Struktura a aktuální stav vězeňské duchovní služby. 

V současné době působí v 34 věznicích 48 kaplanů z 11 církví, nejpočetněji je zastoupena Římskokatolická církev (21 kaplanů) a Českobratrská církev evangelická (7 kaplanů). Úvazky kaplanů se pohybují od 0,2 do 1,0, v součtu jde o 26,5 úvazků. Na plný úvazek pracuje včetně hlavního kaplana a jeho zástupce celkem 10 kaplanů, 1 kaplan na úvazek 0,9. Z celkových 35 věznic zůstává jediná neobsazená Věznice Všehrdy s kaplanskou tabulkou 0,2, pro kterou je připraven schválený kandidát. Nástup se očekává v nejbližší době. Stále se potýkáme s nerovnoměrným rozložením a obsazením úvazků, vyplývajícím z geografické polohy věznic s různou dostupností. Doporučená kvóta 1 celý úvazek na 600 je naplněna z cca sedmdesáti procent. Kromě kaplanů stále působí poměrně velké množství dobrovolníků – celkem asi 120 z 13 církví, z toho je asi 80 členy Vězeňské duchovenské péče (dále VDP). Jde o zapsaný spolek sdružující dobrovolníky, členství není povinné a dnes už ani podmínka pro výkon funkce kaplana. Tak tomu bylo do r. 2015. Po novelizaci nařízení generálního ředitele (dále NGŘ) o organizaci duchovní služby se ukázala tato podmínka z právního hlediska neudržitelná. Přesto zůstává VDP pro vězeňskou službu (dále VS) a církve respektovanou platformou sdružující poučené a odborně připravené dobrovolné duchovní. Smlouva o spolupráci mezi VDP, ČBK a ERC byla slavnostně podepsaná 14. 12. 2017 v Den českého vězeňství v závěru ekumenické bohoslužby, při které byli slavnostně do služby vysláni nově ustanovení kaplani a dobrovolníci. Tuto událost jsme vděčně přijali jako potvrzení vůle ČBK a ERC jaksi programově pokračovat v této službě na ekumenické bázi. VDP koná pravidelné nástupní kurzy formou odborné přípravy pro začínající dobrovolníky.  

2. Základní předpisy pro výkon vězeňské duchovní služby a příprava nových dokumentů.  

Ze stávajících předpisů je stále v platnosti NGŘ 67/2013 Dohoda o duchovní službě mezi ČBK, ERC a VS. Ostatní původní vnitřní prováděcí předpisy a metodické listy nahradil v loňském roce nový předpis NGŘ 54/2017 o organizaci a výkonu duchovní služby ve věznicích a ústavech. Praxe ukázala, že tyto vnitřní předpisy spíše rámují nebo drží duchovní službu v rámci hranic daných systémem, zároveň však přetrvává neurčitá volnost ve výkladu, co vše kaplan ještě konat může a co už je za hranicí jeho kompetence. Tato neurčitost se stala impulsem k vypracování textu nazvaného Metodické vymezení práce kaplana s přílohou Biblická a teologická východiska. Jde zatím o pomocný pracovní materiál. 

Zásadnější dokument je tzv. Služebný kodex ekumenické spolupráce, který vychází z již existujícího kodexu platného pro členy VDP. Potřeba služebného kodexu se ukázala jako nezbytná v okamžiku, kdy členství ve VDP přestalo být pro kaplany podmínkou k výkonu kaplanské činnosti. Návrh tohoto kodexu je hotov a odsouhlasen členy Rady pro duchovní službu ve věznicích. Pokud bude schválen v rámci následného připomínkového řízení GŘVS vedením VS, stane se přílohou již zmíněného NGŘ 54/2017. Tuto skutečnost považuji za důležitý a pozitivní krok v dalším ekumenickém směřování této služby. 

K tématu ekumena a systém nyní skromné zamyšlení.  

My vězeňští duchovní se rádi chlubíme svým smyslem pro ekumenické soužití, svou žitou ekumenou, tzv. ekumenou zdola. I já se k této chloubě hlásím a naši ekumenickou spolupráci považuji za cennou a autentickou. Ale je poctivé tomuto úspěchu přiznat jeden podstatný motiv. Za své ekumenické nastavení vděčíme velkou měrou prostředí a systému, ve kterém pracujeme. Prostředím mám na mysli vězeňskou populaci, která je naší primární klientelou (dále také zaměstnanci) a systémem samozřejmě Vězeňskou službu. Vězně, zaměstnance a systém (ti všichni většinou stojí vně církví a existují nezávisle na nich) naše věroučné rozdíly, teologické spory a eklesiologické odlišnosti moc nezajímají. Státní systém především zajímá, jestli je církev registrovaná, má zvláštní práva a zda její členové řádně plní povinnosti dle příslušných předpisů. Ovšem i Hospodin jako dobrý hospodář, odpůrce chaosu a správce dbalý pořádku je výsostně systémový. Já osobně tento „státní“ zájem přijímám jako požehnání pro ekumenu. Přichází ke mně z druhé strany, vede mě k pokoře, k pravdivému poznání ostatních křesťanů, kteří, ač z jiné církve, slouží stejně nebo lépe než já. A tak se dostávám k závěrečnému NGŘ – bibli, předpisu par excellence. A s pocitem zadostiučinění zjišťuji, že současné profánní předpisy s ním jdou ruku v ruce, čerpají z něho a bez něho by nebyly. Výkon činnosti duchovního ve státní instituci, tedy spojení trůnu a oltáře svého druhu, má svá úskalí, a také klady a výzvy, které společně vytvářejí jakési vysoké napětí, pod kterým kaplan trvale pracuje. Když toto dokáže přijmout jako jakýsi axiom svého působení (nezkratovat ani se nevybít), stává se kaplanská služba krásným a plodným dobrodružstvím. 

3. Příklad ze života jako oživení na závěr.  

Další přirozenější a méně oficiální způsob služby kaplana skýtají mé pravidelné výpravy za vězni na jejich tzv. ubytovny - oddíly. Odemykám služebními klíči zamřížované dveře jejich současných domovů a nepozván vstupuji. Někdy ignorován, jindy chladně pozorován, většinou ale slušně pozdraven a nezřídka vřele přivítán lesem vztažených rukou. Kterou stisknout a kterou přehlédnout? Pronést bodrou frázi nebo zachovat odstup, přijmout či nepřijmout pozvání na čaj „magorák“? Podaří se oslovit skutečně potřebného, nebo se sám stanu předmětem manipulace? Po neverbálním, avšak neskrývaném vyhodnocení „potřeb a rizik“ usedám na oprýskanou železnou stoličku ke stolku v podobném stylu a pouštím se s „domácími“ do řeči. Rodina, návštěvy, dopisy, rozchody, konec trestu, vztahy a poměry v cele a na oddíle, volby, amnestie, církev, majetky, skandály, papež… Přetřásáme možné i nemožné jako kdekoli jinde, jen kulisy a kostýmy jsou jiné. Vlastně trochu i tváře. Je nadějné, že se skoro vždycky dostaneme k otázce, kde v tom bláznivém světě a v té které konkrétní situaci je Pán Bůh a kde já. A když se někdo odváží hledat odpověď v bibli nebo požádá o individuální rozhovor a začne chodit do kaple na bohoslužby a biblické programy, je to první malé vítězství. Jenže k přiznání vlastní viny, k lítosti a pokání vede krkolomná cesta a na ní musím jako kaplan nakročené vězně doprovázet, povzbuzovat a taky napomínat. Jak? Podobně jako naši faráři nás. Nemám po ruce více než bibli a modlitbu, k nimž musím z vlastních zásob přidat empatii, důslednost a opatrnost. Rozhodující bitva ale přijde až venku a ta už bude beze mne. 

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

vězeňství církev a stát duchovní péče

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články