Důsledky neexistence jednotných pravidel výběru soudců pro justici a společnost Zdroj: Redakce

Důsledky neexistence jednotných pravidel výběru soudců pro justici a společnost

Za svůj velký úkol, a nejen dnešní, považuji vzbudit vaši pozornost o téma výběru soudců. Za jeden z mých největších neúspěchů za svého působení v Soudcovské unii považuji to, že se mi stále nedaří přesvědčit ty klíčové osoby, zejména předkladatele zákonů, že tato oblast je pro činnost soudů určující.

Mgr. Daniela Zemanová

Mgr. Daniela Zemanová

prezidentka Soudcovské unie, soudkyně Nejvyššího správního soudu

Mgr. Daniela Zemanová

prezidentka Soudcovské unie, soudkyně Nejvyššího správního soudu

Je zásadním dluhem z minulosti a problémem do budoucnosti. Na to, že v České republice neexistuje úprava výběru soudců, upozorňuje Soudcovská unie již téměř 10 let.

Teze Soudcovské unie k výběru soudců a jejich přípravné službě jsem vysvětlovala mnohokrát. Soudcovská unie má vymyšlený poměrně jednoduchý model, který je připravena komukoli představit. Je součástí usnesení z našeho 22. Shromáždění zástupců v roce 2012, se kterým se může každý v případě zájmu seznámit. Dnes bych Vám ale místo jeho prezentace chtěla přednést několik příkladů toho, jak v dnešní době může výběr soudců vypadat. Snad budou lépe než cokoliv jiného vystihovat, proč potřebujeme jednotnou úpravu výběru soudců.

Jak to chodí při výběru soudců

V České republice jsou zákonem upravena pouze základní kritéria pro vstup soudců do funkce, tzn. vzdělání, bezúhonnost atp. Dále je stanoveno, že soudce jmenuje prezident republiky na návrh vlády. To, co předchází návrhu vlády, však upraveno není vůbec. Existuje pouze ustálená praxe předsedů soudů a ministerstva. Při jakýchkoli personálních změnách pak nastávají i změny této praxe.

Budu Vám vyprávět čtyři příběhy. Nemohu je bohužel označit za pohádky, protože se buď opravdu staly, nebo stát mohly, a hlavně  nemají dobrý konec.

První tři příběhy se týkají situace, kdy předseda soudu obsazoval místo soudce formou výběrového řízení. K tomu je nutné říci, že povinnost vypsat výběrové řízení na místo soudce neexistuje, neexistují rovněž žádná pravidla, jak se má ve výběrovém řízení postupovat, čím se řídit. Problém tedy není v samotné formě výběru prostřednictvím výběrového řízení, ale v nejednotnosti a zejména tvůrčí tvořivosti, ke které přitom dochází. V posledním příběhu výběrové řízení vypsáno nebylo.

Příběh 1: Předseda soudu se rozhodl obsadit uvolněné místo na funkci soudce a vypsal výběrové řízení. Výběrové řízení mělo pouze ústní část, účastnilo se ho několik uchazečů. Druhý den zazvonil jednomu z uchazečů telefon a předseda soudu mu osobně sdělil, že právě on byl vybrán na místo soudce. Třetí den zazvonil telefon uchazeči znovu, tentokrát mu telefonovala sekretářka předsedy soudu a sdělila mu, že se velmi omlouvá, ale došlo k nedorozumění, vybrán byl jiný uchazeč. Žádné další vysvětlení již nenásledovalo.

Příběh 2: Uchazeč se účastnil výběrového řízení vypsaného na místo soudce okresního soudu. V podmínkách bylo uvedeno, že bude vybrán jeden nejúspěšnější uchazeč, který bude navržen na jmenování. Náš uchazeč se umístil na 2. místě. Po ukončení výběrového řízení ho předseda soudu sám oslovil a řekl mu, že v průběhu následujícího roku se na soudu uvolní další místo a vzhledem k výborným a přesvědčivým výsledkům tohoto uchazeče ve výběrovém řízení by byl rád, kdyby ho mohl obsadit do funkce soudce v budoucnu. Uchazeč byl potěšen a s důvěrou tuto informaci přijal. Kdo by na jeho místě pochyboval o věrohodnosti sdělení předsedy soudu? Po nějaké době se tento uchazeč předsedy dotázal, kdy se asi zmíněné místo může uvolnit. Předseda soudu označil časový rámec jednoho roku a ujistil ho, že s ním pro místo soudce počítá. Zároveň uchazeče požádal, aby se neucházel o jiné místo a mohl být okamžitě k dispozici pro návrh na jmenování. Uchazeč tedy setrvával v provizorní pracovní činnosti, aby mohl tomuto požadavku vyhovět. Ani po roce se však nic nedělo a předseda soudu s uchazečem přestal komunikovat. Předseda soudu bez jakéhokoliv vysvětlení uchazeči začal v podstatě veřejně shánět náhodná doporučení a do funkce jmenoval kolegu dotyčného uchazeče, který se předchozího výběrového řízení také účastnil a skončil na výrazně horší pozici. Soudce, pro kterého pracoval, byl blízkým kamarádem předsedy soudu.

Příběh 3: Asistentka se účastnila výběrového řízení vypsaného předsedou okresního soudu. V podmínkách bylo uvedeno, že výběrovou komisí budou zvoleni dva uchazeči. Nebylo stanoveno jejich pořadí. Asistentka byla mezi dvěma nejlepšími uchazeči, předseda soudu si mezi nimi mohl vybrat. Po několika týdnech byla asistentka pozvána na osobní pohovor s předsedou soudu, s tím, že je třeba zodpovědět několik doplňujících otázek. Tyto otázky byly zaměřeny výhradně na její osobní život, konkrétně kdy plánuje děti, zda žije v partnerském vztahu, kolik plánuje dětí, jak se partner staví k odložení rodičovství a zda bude respektovat její rozhodnutí, jaký je mezi nimi věkový rozdíl, atd. Jiné otázky jí položeny nebyly. Po absolvování tohoto rozhovoru byl vybrán druhý uchazeč  kupodivu muž.

Příběh 4: Na okresním soudě bylo známo, že jeden ze soudců bude ke konci roku odcházet do důchodu a na jeho místo bude jmenován nový soudce. Podle místní ustálené praxe předseda okresního soudu vybral sám vhodného uchazeče, doporučil jeho jmenování předsedovi krajského soudu a ten návrh předložil ministerstvu spravedlnosti. Taková praxe je na mnoha soudech. Na soudu pracovali v té době tři asistenti. Jeden asistent byl přidělen k soudci, který byl poměrně uzavřený, neúčastnil se společenských aktivit a o kvalitách svého asistenta příliš nehovořil. Mezi kolegy byl tento asistent hodnocen jako velmi schopný, vzhledem k jeho předchozí praxi v bankovnictví u něho mnozí soudci vyhledávali konzultace a oceňovali jeho doporučení. Další dva asistenti působili u soudkyň, které byly společensky mnohem aktivnější a v tomto směru schopnější, pravidelně se snažily předsedovi soudu zdůraznit přednosti svých asistentů a důvody, proč by se na uvolněnou funkci hodili právě a nejvíc oni. Předseda soudu osobně schopnosti asistentů neznal. Nakonec doporučil ke jmenování asistenta, který podle názoru ostatních soudců patřil mezi ty horší, avšak soudkyně, pro kterou pracoval, byla v naléhání a přesvědčování ta nejlepší.

Neprozradím Vám, zda se tyto případy opravdu staly či nikoli. Podstatné je, že se stát mohly. A mnohé další. Nemáme žádnou právní úpravu ani kontrolní mechanismus, který by podobným situacím mohl zabránit!

Představte si, prosím, jak by se dotyční uchazeči o funkci soudce cítili, kdyby byly tyto příběhy pravdivé. Jaký by byl jejich pohled na soudnictví a na společnost. Ujišťuji Vás, že by se neměli kde a proti čemu bránit. Žádný systém není, proto není možno nic porušit.

Hovoříme zde o obsazení funkce soudce, do které je uchazeč jmenován často na několik desítek let, se svěřením obrovského vlivu na život jednotlivců i společnosti. Bez možnosti napravit neuvážené či nepodařené rozhodnutí. Případný odchod nesprávně vybraného soudce v kárném řízení, po letech špatného rozhodování, za cenu poškození práv mnoha účastníků a důvěry v soudnictví, nechci záměrně nazývat "nápravou". 

Co tento stav vyvolává ve společnosti a uvnitř soudnictví?

Ve společnosti oprávněně převládá pocit nečitelnosti postupu při výběru soudců a z toho vyplývající nedůvěra. Pokud by se někdo zamýšlel nad tím, jak se stát soudcem, asi se nejdříve pokusí zjistit pravidla, jak systém funguje. Velmi brzy zjistí, že žádná pravidla nejsou.

Jak v této situaci bude uvažovat absolvent právnické fakulty? Jestliže věří ve své schopnosti, pravděpodobně se bude ucházet o místo tam, kde je vytvořen prostor pro jejich prezentaci a prokázání, kde je možno díky svým schopnostem dosáhnout cíle, tzn. odborné a zajímavé práce. O takový postup se logicky pokusí ti nejschopnější. V soudnictví bohužel narazí na nejistotu a neschopnost systému prezentovat se jasnými pravidly pro vstup. Jak bude reagovat uchazeč, který je vnějším právnickým prostředím hodnocen jako schopný, dostává zajímavé nabídky z komerční sféry a soud mu říká: Nemůžeme Ti nabídnout žádný předvídatelný postup, ale možná, když u nás zůstaneš a budeš mít dobré informace o tom, kde a kdy se máš o místo soudce hlásit, tak není zcela vyloučené, že ho nakonec dostaneš? Odpovězte si sami.  

Pokud neexistuje systém výběru, další cestou jsou osobní kontakty. Tuto cestu vítají nejvíce ti, kteří mají v justici osobní zázemí, nebo si nevěří, že by prezentací vlastních schopností uspěli tam, kde pravidla existují. Těm poté stojí za to setrvat v systému, počkat na nějakou náhodu či osobní přímluvu. Nic neriskují, ani neztrácejí – a právě takoví mohou být v současném systému úspěšní.

Tento stav deformuje vnější i vnitřní prostředí soudnictví, vytváří obrovskou nedůvěru. Soudce se podle mého pevného přesvědčení nesmí dostat do situace, kdy ve své funkci někoho osobně protěžuje. A už vůbec se do této situace nemá dostávat ten, kdo se o funkci soudce uchází. Pokud funkce soudce začíná myšlenkami adepta na nutnost ovlivňování a získávání výhodnějšího postavení jinak, než svými pracovními schopnostmi, je to naprosto nepřijatelné.

Přestože jsem neslibovala pohádku, mám na závěr i něco pozitivního. Domnívám se, že navzdory popsanému "nesystému" nejsou do funkce soudce přijímány výrazně problémové osoby. Jen to pravděpodobně nejsou ti nejlepší z možných uchazečů. A měli by být.

Každý z vás se může dostat do situace, kdy váš problém bude muset řešit soud. Budete závislí na tom, aby soudcem ve Vaší věci byl někdo schopný. Při vážných zdravotních problémech se snažíme zajistit si prostřednictvím doporučení známých toho nejlepšího lékaře. Ale to u soudu není možné. Nemůžete se dostat k jinému soudci, než ke kterému Vás systém přidělí. Nemůžete si ho vybrat nebo změnit, když nebudete spokojení. Proto by měla mít společnost přirozený zájem na tom, aby všichni soudci byly dobří, pokud možno ti nejlepší.

Nepřehledným způsobem výběru přichází soudnictví o ty nejschopnější uchazeče, což se v budoucnu projeví v kvalitě fungování soudů i soudců. A není to vnitřní problém justice, to je zejména problém celé společnosti. Důsledky ponese zejména ona.

Apeluji proto na Vás, jako součást odborné veřejnosti, abyste se zajímali o výběr soudců, tento zájem podporovali i u svých kolegů a veřejnosti a pomohli nám najít a zakotvit systém jednotných, pevných a funkčních pravidel.


Kongres Právní prostor 2017

Ve dnech 25. a 26. dubna 2017 se v Seči u Chrudimi konal již 7. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, předseda Ústavního soudu, náměstek ministra vnitra, Soudcovská unie a Svaz průmyslu a dopravy.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

soudci kongres jmenování soudců právní prostor 2017

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze