Etické aspekty právních profesí - II.

Práce, která se v soutěži "Cena Františka Weyra" umístila na druhém místě, pootevírá dveře k etickým aspektům právních profesí. Její druhou část přinášíme dnes.

DJ
Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Foto: Shutterstock

3.     Průběh kauzy Kočí

Jednání, které bylo uvozením tématu této práce, se odehrálo v lednu roku 2012 při projednávání případu před Okresním soudem v Mostě. Tehdy JUDr. Kočí uplatnil onu námitku podjatosti vůči Mgr. Michalu Mazlovi, znalci oboru Extremismus, kdy jeho znalecký posudek byl zřejmě hlavním podkladem pro podání obžaloby vůči obžalované, neboť stála před soudem za verbální trestní činnost, projev. Protože se jednalo o mediálně sledovaný případ, tato námitka se dostala do veřejných sdělovacích prostředků a vyvolala mezi veřejností velký negativní ohlas. Následně byla zaslána na Kontrolní radu ČAK řada podnětů a stížností k takovému způsobu výkonu obhajoby JUDr. Kočího. Za připomenutí stojí skutečnost, že koncem měsíce ledna 2012 byla soudcem Okresního soudu v Mostu zamítnuta vznesená námitka podjatosti. V dubnu 2012 Kontrolní rada ČAK rozhodla o tom, že vůči JUDr. Kočímu podá kárnou žalobu pro porušení zákona o advokacii a stavovských předpisů.

Kárnou žalobu projednávala Kárná komise ČAK, která v říjnu 2012 dospěla k závěru, že JUDr. Kočí porušil stavovské předpisy takovou měrou, že mu uložila trest pozastavení výkonu advokacie. JUDr. Kočí se ovšem odvolal k Odvolací kárné komisi ČAK, která v únoru 2013 vrátila věc Kárné komisi ČAK k doplnění dokazování. Po provedeném doplnění dokazování rozhodla Kárná komise v dubnu 2013 opětovně o uložení trestu pozastavení výkonu advokacie JUDr. Kočím, kdy tento verdikt opět nebyl pravomocný a JUDr. Kočí se odvolal k Odvolací kárné komisi ČAK. Ta svůj verdikt vynesla 2013, kdy JUDr. Kočí byl shledán vinným, avšak byla mu uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč, neboť ač jde o mimořádně závažné porušení povinnosti advokáta, zejména etického kodexu – nebyl dotyčný advokát dosud kárně stíhán a bylo by tedy nepřiměřené uložit mu kárné opatření spočívající v dočasném zákazu výkonu advokacie.[1] Tento verdikt se stal pravomocným.

 4.     Závěr

S ohledem na uvedené normy zabývající se etikou v rámci jednotlivých profesí, které se aktivně podílejí na průběhu trestního řízení, je zřejmé, že se předpokládá, že tyto profese jsou náročné na výkon nejen co se týká odborných znalostí, ale mají vysoké nároky i co se týče vzájemného jednání mezi sebou. Osoby vystupující a jednající jménem těchto profesí musí být vyspělé i po stránce charakteru a nelze předpokládat jednání odpovídající „hospodě čtvrté cenové kategorie“. Významným aspektem proč jednat eticky a být vzorem ostatním je zejména to, že činností těchto subjektů dochází v trestním řízení k ovlivňování základních lidských práv a svobod obviněného. Tato práva, jenž jsou chráněna normami nejvyšší právní síly, si zasluhují zvláštního ohledu a osoby, které do nich zasahují, by si měly být vědomy závažnosti situace.

Ačkoli si autoři těchto morálních kodexů jsou vědomi odpovědnosti za vnější prezentaci těchto stavů či orgánů a snaží se s tím vypořádat co nejlépe, tak stále pracují s poněkud vágními pojmy jako např. slušnost nebo poctivost. Pokud dojde k nějakému jednání, které by mohlo být v rozporu s těmito instituty, je nastaven režim odpovědnosti, který souvisí s několika faktory.

Jestliže dojde k neetickému jednání výše zmíněných subjektů, tak důsledky se liší i s ohledem na charakter členství ve stavovské organizaci, zda je povinné či fakultativní, a tím i zda je porušení považováno za porušení etického kodexu stavovské organizace, případně za porušení konkrétního znění právní normy ustanovující výkon funkce. Následkem pak může být buď kárná odpovědnost a „pouhá“ ztráta členství ve stavovské organizaci nebo může dojít přímo k zániku funkce dle zákona a tím i ztráty „zaměstnání“.

Se zřetelem na příslušné předpisy vztahující se k činnosti soudce, státního zástupce nebo policisty je zřejmé, že činnost těchto osob je dle mého názoru více pod drobnohledem než u osoby advokáta, kde jeho činnost není nadána takovými pravomocemi, aby se činnost advokáta mohla plně projevit při shromažďování důkazů. Toto je nejspíše ovlivněno i právní kulturou, v které se nacházíme a omezením zásady kontradiktornosti, která je typická spíše pro angloamerickou právní kulturu a ne kontinentální evropskou, pod kterou můžeme zařadit právní systém České republiky, a kdy nedochází v plné míře následně v řízení před soudem v souboj strany zastupující obžalovaného a stranu jednající jménem státu.

Je zřejmě jasné, že v rámci dokazování během trestního řízení je zvýhodněna strana hájící zájmy státu, resp. oběti a poškozeného. Je nesporné, že má více možností při zjišťování skutečností důležitých pro objasnění věci. Ze své praxe policejního orgánu si jsem vědom toho, že ačkoliv má obhájce právo navrhovat důkazy a činit návrhy na doplnění dokazování, nekoná tak většinou a spíše je jen garantem zákonnosti trestního řízení a že není činěna újma právům osoby obviněné, resp. obžalované. Tohoto jsem svědkem zejména při tzv. nutné obhajobě. A naopak druhým extrémem je dle mého názoru navrhování důkazů, případně podávání opravných prostředků, účelově jen s ohledem na taktiku zdržování a prodlužování trestního řízení bez ohledu na to, zda jsou podstatné pro rozhodnutí či nikoli, čímž mnohdy dochází k porušení zásad ekonomičnosti a rychlosti trestního řízení.

Samozřejmě ne vždy to je vina obhájce, ten je povinen se řídit pokyny klienta. Je tak na jedné straně nucen balancovat mezi dodržováním pr. předpisů ze své strany a na straně druhé pokynem klienta, který může mít mnohdy absurdní pokyny, nepochybně často na hraně zákona či i za jeho hranou. Je právě tedy na osobnosti obhájce, aby se s těmito dvěma protichůdnými situacemi vyrovnal. Bohužel se mi zdá, že takto ovšem nemůže být nikdy žádný obhájce ideální, neboť nemůže plnit všechna přání klienta kvůli limitům daných hranicemi zákona, který mu nedává příliš možností při zjišťování skutečností podstatných pro rozhodnutí. Je vázán na ochotě státního zástupce nebo policejního orgánu mu vyhovět.

Na stranu druhou se jedná pouze o můj subjektivní názor a je nutno brát v potaz, k čemu ideál vztahujeme. Jinak můžeme hodnotit ideálního či neideálního advokáta z pohledu jeho klienta, kdy klient je spokojený či nespokojený s jeho výkonem. Jiný pohled nám poskytne vztažení k svědomí advokáta, zda on je považuje své jednání za ideální či ne, avšak to již záleží na jeho osobnosti. A dalším pohledem na ideálního či neideálního advokáta může být pohled veřejnosti, kdy mnohdy veřejnost chápe advokáta ne jako osobu hájící dodržování práv obžalované osoby ale jako osobu, která dle jejího názoru je ta špatná, díky které se na svobodu dostane ten „určitě vinný“.

Co ovšem považuji za zcela evidentní a jedná se ale jen o můj soukromý názor, že JUDr. Kočí si byl zcela vědom svého jednání za hranicemi etického kodexu. Zvláště s ohledem na skutečnost, že žijeme na území, které zažilo zvěrstva nacistického režimu, a stále jsou mezi námi občané, kteří si toto pamatují z vlastní zkušenosti a tedy i nadále na toto téma reaguje společnost se zvýšenou citlivostí. Ve své profesi jsem několikrát využil služeb Mgr. Mazla jako soudního znalce a jsem obeznámen s tím, jak se někteří obhájci chovají při projednávání trestních věcí z oblasti extremismu vůči znalcům z tohoto oboru. A proto mám na tento případ zcela jednoznačný názor. Obhajoba jako taková zcela záměrně nejenže se pokusila absurdně znevěrohodnit kvalifikovaného soudního znalce v konkrétní věci, ale byl to i další z řady dílčích útoků na činnost tohoto znalce z oboru extremismu, který sledoval nejen vyvinit obžalovanou, ale i znechutit znaleckou činnost znalce, unavit ho věčnými útoky na jeho osobu a jeho blízké, což se jim v konečném důsledku povedlo a znalec následně zjevně i v souvislosti s tímto případem ukončil svou činnost.

Závěrem bych rád uvedl, že ačkoli jednání JUDr. Kočího odsuzuji, tak ovšem z mého pohledu považuji za mnohem více závažnější etické provinění JUDr. Jaromíra Štůska, který, byť v době svého volna, se účastnil karnevalu pořádaného neonacistickou organizací Národní odpor Praha, kdy v masce Adolfa Hitlera hajloval on i další zúčastnění. Byť byl následně trestně stíhaný a odsouzený, tak byl v této věci nakonec shledán nevinným, neboť napadl znak veřejnosti ve skutkové podstatě trestného činu a Nejvyšší soud se s jeho výkladem ztotožnil a osvobodil jej, neboť když hajlují všechny zúčastněné osoby v objektu a není nikdo, koho by takové jednání ovlivnilo, nelze usuzovat na to, že bylo takové jednání spácháno veřejně[2].

Ale aby se nezdálo, že neetického jednání se dopouštějí jen advokáti. Zcela jistě si každý vybaví kauzu soudce Berky, podezření z neetického a možná i protiprávního jednání bývalých vůdčích osob pražského vrchního státního zastupitelství Grygárka a Rampuly anebo můžeme uvést i případ policistů, kteří se porvali v pohostinství, a nadále se zabývají problematikou násilné trestné činnosti, kdy sami vyšetřují mimo jiné osoby, které spáchaly obdobné jednání.

Domnívám se, že z výše uvedeného je zřejmá teze, že ne všechno neetické jednání je protiprávní, avšak úmyslné protiprávní jednání je dle mého názoru vždy neetické a tak by k tomu mělo být přistupováno.

Možná by stálo za připomenutí vzpomenout při výkonu obhajoby na JUDr. Kamila Resslera, který měl po ukončení druhé světové války zjevně eticky náročný úkol obhajovat K. H. Franka, „kata českého národa“. A uvědomit si, jak se dá provádět obhajoba s jistou dávkou noblesy, aniž by se obhajoba musela dopouštět neetického jednání, když obhajoval i člověka, vůči kterému musel být v oné pohnuté době podjatý a mít negativní vztah jakýkoli občan, který zažil období Protektorátu Čechy a Morava a vůbec události 2. světové války.

 


Cena Františka Weyra

Dne 30. 1. 2015 proběhlo v prostorách Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně finále prvního ročníku soutěže Cena Františka Weyra. O ocenění za nejlepší studentský esej o právní teorii a filosofii se ucházelo celkem patnáct studentů. Organizaci této akce zajišťovali doktorandi Katedry právní teorie za spolupráce mediálního partnera, kterým byl odborný portál Právní prostor.


[1] Rozhodnutí Odvolacího kárného senátu v kauze JUDr. Petr Kočího Ph.D. [online]. Česká advokátní komora [cit. 20. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=12010

[2] srovnej Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 634/2011. Nejvyšší soud [online]. [cit. 20. 11. 2014]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/7Tdo634/2011 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články