František Weyr a moderní teorie práva Zdroj: Fotolia

František Weyr a moderní teorie práva

Tématem příspěvku je ukázat na některé aspekty přínosu F. Weyra pro současnou obecnou právní teorii. Ta spočívá zejména ve formulaci problematiky cestou zevrubně propracovaného nazírání a jednostranně orientovaného pohledu na vnější i vnitřní strukturu normy, prvky, které ji tvoří, jejich druhy a působení představ o nich, včetně jejich vzájemné provázanosti.

doc. JUDr. Jaromír Havránek, CSc.

Právnická fakulta MU

doc. JUDr. Jaromír Havránek, CSc.

Právnická fakulta MU

Tento přístup současná teorie reflektuje v části právně dogmatické, kterou označuji za teorii v „užším smyslu“. Je však nezbytné její překonání v rámci teorie práva „v širším smyslu“, která tvoří skelet pro právní odvětví, spojuje odvětví soukromého i veřejného práva, v jednotný právní systém. Tato teorie funkce práva zásadně působí jak v tvorbě, tak realizaci práva.

Je možné vyjít z určité premisy vycházející ze zkušenosti, že tak, jak se v odborném tisku postupně objevují otázky, zda mají některá právní odvětví budoucnost (naposledy např. pracovní právo), mutatis mutandis lze tuto otázku vznést až k fenoménu práva, ale i obecné právní teorii jako disciplíně právní vědy, která nás především zajímá. V současném světě se totiž na první pohled zdá, že výzkum teorie včetně obecné teorie a ona sama nejenže nepřináší dosažení viditelného bezprostředního prospěchu, zvláště ekonomického či politického, ale dokonce minimálně občas zbytečně zatěžuje a brzdí. Kromě toho dochází k jakémusi dualizmu působení právního řádu, neboť musí zprostředkovaně regulovat společenskou realitu jak v rámci národních států, tak brát silný zřetel na nadnárodní uskupení, resp. mezinárodní právo.

Je proto otázkou zda řešení palčivých otázek nastane např. rozštěpením na dvě větve obecné teorie, kdy jedna část se bude věnovat (více) problematice vnitrostátní resp. „národní“ reglementace a druhá část nadnárodnímu a mezinárodnímu právu, anebo budou řešeny otázky komplexně.

Současný stav moderní právní teorie, její podstatu, role a funkce je možné sledovat z genetického pohledu.

Za nejdůležitější přínos pro obecnou právní teorii je možné považovat nazírání prizmatem právní normy a z něj plynoucí přístupy ze strany Brněnské normativní teorie, za jejíhož zakladatele bývá oprávněně považován František Weyr.

Ve svém stěžejním díle symbolicky a symptomaticky označeném jako „Teorie práva“ [1] nastolil širokou problematiku právní noetiky při nazírání na právní teorii v určitém komplexu. Významné je, že si zde kladl celou řadu otázek, v dané době snad poprvé. Zabýval se otázkami, jichž se dosavadní právní věda dotýkala, avšak nijak se jimi hlouběji nezabývala. A právě to, že jeho dílo obsahovalo na tehdejší dobu dokonalý soubor noetických otázek právní vědy, že v něm podal řešení pro tehdejší stav právního resp. právních řádů, nástin právnického myšlení a zároveň naznačil možnou cestu dále, je důvodem, proč je toto jeho dílo právem považováno za určitý mezník v právní vědě.

Tato právní škola se ubírala cestou zevrubně propracovaného nazírání a jednostranně orientovaného pohledu na vnější i vnitřní strukturu normy, prvky, které ji tvoří, jejich druhy a působení představ o nich, včetně jejich vzájemné provázanosti nebo hierarchie. Dále sleduje jejich vlastnosti, uspořádanost do právních předpisů a hierarchického právního systému, čímž vytýčil metodu tzv. „ ryzího“ přístupu k právu a jeho teorii.

Využíváním především právně-popisných aspektů, pomocí nichž se dociluje vymezení některých formálně i obsahově (více-méně) dokonalých pojmů, stále nebylo a těžko bude či snad nikdy nebude, podle mého názoru, překonáno. Právně popisné aspekty této teorie, oblast obecné teorie, v současnosti označovaná jako právní dogmatika, je doposud poměrně široce a všeobecně v právní teorii i praxi uznávaná.

O kvintesenci těchto postojů výstižně hovoří i Svoboda[2], když označil Weyrovo přemýšlení „za hledání jednoty v mnohosti“. Podle jeho názoru nesmírně mnohotvárný a složitostí života rozčleněný materiál pozitivního práva tíhne v naší vědě jako i v ostatních vědách k nalezení jednotícího principu, ze kterého by vyrůstalo, jako organická integrita, osa soustavného poznání. Musí tak být nalezeno kritérium, které by odlišilo chaotickou koexistenci lidí a funkční sociální řád. Tímto východiskem je norma, nazírání jejím prizmatem.

Řešení otázek právní normy jako základního úhlu nazírání, zkoumání stavu právních řádů a právnického myšlení a jeho možné prohlubování, je důvodem, proč je považován za významného právního teoretika. Jeho dílo pak představuje mezník právní vědy.

V dnešní postmoderní době se relativně úzký, jednostranný přístup Františka Weyra resp. „ryzí nauky právní“ ke zkoumání právního normativního systému jeví jako příliš svazující a také začasté nedostatečný. Sledovat objektivní pozitivní právo pouze optikou právní normy je totiž postup prakticky odtržený od běžné právní praxe a málo slouží k analýze, popisování, poznávání a vysvětlování společenských jevů na základně obecných a zvláště kauzálních souvislostí. To však poměrně naléhavě dnešní neustále se překotně obměňující, síťová a pružná doba bezesporu vyžaduje.

Jednostranná optika sic na jedné straně umožňuje dosažení formálně (poměrně či relativně) dokonalých vymezení pojmů a koncepcí, víceméně perfektní definice včetně přesné formulace jednotlivých znaků a stránek sledovaných fenoménů. Na druhé straně zpravidla jakékoliv analytické snahy, přestože usilují obsáhnout značný rozsah významů zkoumaného jevu, snahy o jejich sebedokonalejší vymezení, ve svých důsledcích obvykle poměrně málo odpovídají potřebám odvětvových disciplín či praxe. Samozřejmě za předpokladu a též pokud je budeme považovat za definice, nikoli jen maximální sumu a snahu o popis charakteristických znaků.

Rovněž se stává, že nedokáží odpovědět na všechny kladené otázky beze zbytku. To na druhé straně logicky vyvolává jak nové otázky a následně potřeby jejich dalšího řešení, tak představy, že se jedná o pouhé naplnění akademického účelu, bez hlubšího nebo žádného přihlédnutí k požadavkům praxe.

Tyto okolnosti jsou násobeny současným stavem globalizované společnosti včetně různě tzv. „velkých“ výzev, kdy jsou zde mimo jiné, viditelné dvě výrazné tendence.

S více méně kladným znaménkem je třeba zaznamenávat a reagovat na dynamické změny, plynoucí zejména z bouřlivého rozvoje informačních technologií, biologie a dalších přírodních věd (odmyšleno od snad vždy přítomné eventuality jejich zneužití). Vedle toho a proti chtěným snahám mnohdy stojí nežádoucí a do určité doby téměř nepředstavitelné procesy, jež se blíží vyvolání otázek, hraničícím až s existencí lidstva - jmenovat je bohužel možné např. terorizmus včetně státního, demografické exploze v mnohdy hospodářsky zaostalejších oblastech, poškozování až devastování životního prostředí aj. Jakoby na špičce pyramidy stojí „státní“ terorizmus, z něhož zase pramení další až nepředstavitelné výzvy jako např. migrace a v konečném důsledku až celkové obavy z budoucnosti lidstva.

Přitom se v současnosti nejedná pouze o technologickou provázanost, ale jsme svědky toho, že např. válečný konflikt na jedné části kontinentu ovlivňuje i další části zeměkoule. „Kontrola“ takového procesu je nejen mimo možné a představitelné prostředky tradičních orgánů veřejné moci na úrovni národních států, dokonce i nadstátní uskupení mají přinejmenším obrovské potíže. Věřím, že se nejedná o eufemistické vymezení nemožnosti nalezení adekvátního řešení.

Potom jsme svědky snah, třebas z gruntu dobře míněných, o omezení současných práv a svobod, všelidských práv a zajištění důstojné existence lidského individua, posvěcované nejen ekonomickým důvody či zachováním bezpečnosti a jistoty nebo až bytí jednotlivce a společnosti.

Zdánlivě bagatelní porušování osobnostních práv a soukromí na základě různých forem (maily, telefonické nabídky, letákové akce) a různé síly útočnosti přestává být celkem vnímané. Nefér jednání v zájmu osobního obohacení se stává až mlčky trpěnou normou. Tušení postupného státního průniku do osobní svobody a soukromí je víceméně tolerováno.

Uvedené okolnosti vyvolávají nutnost nalezení nové rovnováhy společenských poměrů, samozřejmě při zachování metody hlavního článku. Nepovažuji za možné ani nereálné, aby na masový soubor bezpečnostních, ekonomických, politických, kulturních a ekonomických změn mohlo být efektivně reagováno toliko právními prostředky.

Za určitou „samozřejmost“ je třeba považovat komplexní přístup jak společenských, tak i přírodovědných disciplín. Až po vytvoření dostatečně přehledného a bezpečného ovzduší může dojít k jeho náležité reglementaci zprostředkovaným právním působením. To uvádím i s ohledem na jisté optimistické eventuality možností, které kalkulují i s normální resp. běžnou odpovědností každého lidského individua.

I z těchto premis nelze dovodit, že by současná teorie práva jako vědní obor, která našla své základy ve Weyrově díle, se mohla realizovat jen pouhým pokračováním v ní nebo eventuálně jejím moderním rozpracováním.

Současná moderní obecná teorie musí být zaměřena jak na tvorbu, tak realizaci práva, umět poznat a být schopna ukotvit vnitrostátní právní řád i jeho působení jako celostní systém, včetně přihlédnutí k mezinárodně-právnímu prostředí a souvislostem.

Dosavadní zaměření na základy normativní regulace, normy a jejich vlastnosti, nebo zaměření na některou stránku práva (podstata, účel, funkce, působení), je již delší dobu neuspokojivé.

Jako možné jeviště, pokoušející se o vyztužení resp. nápravu stavu, se zdá pokus o komplexní přístup. Jde o snahu nazírat jak z pohledu různých disciplín - (právo, ekonomie, sociologie, psychologie a dalších), tak na základě východiska spočívajícího hlavně v rozmanitosti hledisek nazírání - (kauzální, normativní, účelové).

Lze potom uvést, že základní role recentní právní teorie spočívá ve využití jejich specifických odlišností od ostatních odvětvových právních disciplín – vyšší stupeň abstraktnosti umožňuje vlastně jenom zobecňovat určité pojmy, instituty, zásady resp. až principy (předpisu, odvětví, veřejného a soukromého nebo i práva jako celku) platné a použitelné až napříč celým právním řádem.

Ve formulaci korektních a formálně správných - obecných pojmů, které nemohou být „jedním slovem zákonodárce“ změněny, je obecná teorie zcela nezastupitelná. Lze ji označit za jakési předpolí, „quasipředpoznání“ resp. „quasiporozumnění“.

Tak plní nejen povahu tmelícího prvku právního řádu, pochopení právních vztahů, ale učí také specifickému způsobu právnického myšlení. Jde o správné právní myšlení spočívající na formálně i fakticky správném propojování jevů, pojmů, institutů a poznatků, zejména z pohledu objektivního práva, jako systémově-strukturálního celku. Výsledkem by mělo být ideální poznání práva, nikoli prostých slov zákona ale jeho ducha, jeho smysluplného obsahu. To kromě toho odvádí od představy, že právníci jsou vesměs lidé, kteří jsou prima facie konzervativní a jednostranně zaměření jedinci, kteří stojí někde mimo nebo aspoň na okraji či až vně společenské, současné pragmatické a postmoderní reality.

V této souvislosti považuji za nezbytné připomenout slova jednoho z významných právních teoretiků H. Bulína: „Právník, který zná sebedokonaleji obsah řady zákonů, aniž ví, co jest všem zákonům společné, pracuje zrovna tak nevědecky jako přírodovědec, který ve svém oboru zná celou řadu speciálních zákonů přírodních (např. tělesa nejsou-li podepřena či zavěšena, padají k zemi), avšak nic neví o existenci obecného zákona kauzálního (že v přírodě každý účinek musí mít svou příčinu). Proto znáti „vim ac potestatem“ právní normy znamená znáti jejich logickou povahu, její formální strukturu. Kdo ji dokonale zná, zvládne snadno obsahově nejsložitější normy. A teprve ten, kdo zná zákon formálně správně a obsahově dokonale (pravdivě), může jej správně aplikovati v praxi. Bez správné teorie není správné praxe.“[3]

Pokud bych se měl pokusit stanovit, co je předmětem teorie práva, tedy čím se musí především jako vědní obor zabývat, velmi jednoduše a výstižně to uvedl Knapp: „Teorii práva tu tedy chápu jako nauku zkoumající a podávající problémy obecné všemu právu a podávající poučení o nich.“[4]

K bližšímu poznání předmětu teorie práva považuji za potřebné rozdělení této vědní disciplíny na dvě velké skupiny:

  • a) teorii práva širším smyslu
  • b) teorii práva užším smyslu.

1. Teorie práva v širším smyslu (teorie funkce práva)

Společenské jevy bývají nejčastěji analyzovány geneticky a strukturálně. Podle toho i společenské instituce, tedy i právo, by bylo možné zkoumat z pohledu podstaty práva (tedy co právo je), teprve potom, jaká je geneze práva jeho funkce a role.

1.1 Podstata práva

Označení „právo“ se užívá pro tolik jevů, že společný jmenovatel bude téměř bezobsažný. Právo je prostě relativně samostatný, autonomní systém. Lapidárně vyjádřeno  právo je prostě polysém.[5] Mimoto výraz „právo“ a „nárok“ se běžně (nikoli v právně teoretickém smyslu) užívají promiskue. Dále  co jeden označí jako právo, jeho protivník mnohdy jako bezpráví. I v tom lze spatřovat špičku známého paradoxu „vrchol práva – vrchol bezpráví.“[6]

Geneze, struktura a funkce práva jsou vhodné vody na lopatky kola analýzy práva a lze je oddělovat jen výpomocně při jeho analýze. Sledování funkce práva by asi mělo být spíš fungování práva, přesněji výsledků působení práva, což se dle našeho dojmu ani prognosticky („ať žije vůle zákonodárce“), ani následně nedělává. Zpětná projekce je už teorie práva. V opačném případě bychom v našem běžném pojetí tvorby a aplikace práva rezignovali na zpětnou vazbu.

1.2 Geneze práva

Právo se samo nerodí, není dané od přirozenosti, právo se vyčleňuje na určitém stupni vývoje společnosti (pravděpodobně v období tzv. agrární revoluce - vznik prvních měst) k samostatnosti. Pochází z konglomerátu pověry plus náboženství, morálka a zvyklosti (viz i „Desatero“). Právo si postupně buduje relativní samostatnou existenci. Právě proto si, alespoň z počátku, dává, resp. dodává autority odkazem na boha.

Právo je také vysoce formalizované. Proto také musí formalizovat i své provádění. Významu si dodává také tajemností obřadů, které jeho praktické provádění provází (taláry, paruky, obřadné vyhlašování výsledků aj.). Právo je konečně předním štítem moci: podle něj je posuzována vláda a spravedlnost jejího vládnutí. V právních dějinách jsme často svědky pokusů o zdůvodnění, proč se musí lidské individuum podřizovat právu. Tak lze např. za otce a matku práva označit boha, přírodu nebo „věčné pravdy humanismu“ a vzápětí je druzí víceméně „úspěšně“ potírají. Marxovo materialistické pojetí práva jako „vůle vládnoucí třídy“ lze napadnout nejen z hlediska zájmů poškozených, ale i vývoje lidské společnosti. Vždy přinejmenším potencionálně hrozí obava, že může být naplněna zásada, právo silnějšího je bezprávím, které může být navíc konané pod pláštíkem zákonů.

V tomto momentu je asi důležitější uvědomit si, že jestliže něco se formovalo k nějakému cíli a existuje historicky dlouhou dobu, může svou funkci (funkce) měnit. Mimoto konkrétní právní řád, resp. jeho konkrétní ustanovení chrání obvykle něčí zájmy, tedy zájmy skupinové. Je však možno připomenout, že pro právníky jako fyzické jedince ale právo mj. může a asi bude mít význam jiný  znamená i zdroj obživy.

Funkce

Jaká je funkce práva? K rozumné odpovědi bychom museli konstruovat obraz lidského společenského chování. To je ale mnohafaktorové bojiště a nevíme, zda se o to někdy někdo vážně pokusil. (Vyjma snad systémově-strukturálních přístupů sedmdesátých let). Jde o to, že právo obsahuje tak hluboce rozdílné prvky, jako jsou genetické řetězce formované mnohogeneračním vývojem či ideologické vize budoucnosti lidské společnosti anebo vliv cizorodých látek v životním prostředí na chování lidského jedince, reakce na změny informačních možností atd.

Omezíme se tedy – účelově, i když v zásadě s rizikem chyb  na interpretaci práva jako nátlakového činitele. Což značí, že lidský jedinec ve svém životě by chtěl dosáhnout realizaci určitých hodnot, ty si ztělesňuje z jejich bezobsažné abstrakce na konkrétnější cíle a posléze zcela konkrétní prostředky. V konkurenčním boji jedinců společnost omezuje použití ne dovolených prostředků k dosažení cílů. Vliv práva je velmi široký, nejenom reguluje, ale také formuje a zasahuje až do tvorby stupnice hodnot.

1.3 Role funkce teorie práva

Spočívá, dle mého mínění, potom zejména:

  1. Formulace, tj. určení obsahu a dosahu právní normy.
  2. Určení orgánu vyhledávajícího porušení normy.
  3. Stanovení orgánu, který sankcionizuje porušení normy.
  4. Vymezení sankcí.
  5. Zhodnocení vedlejších účinků, resp. jejich korekce.
ad 1) Formulace

Obtížnost textace právních předpisů je notoricky známá. O tom hovoří známá anekdota z pařížského metra. Právo je slovo.

Jak ale normativně odlišit krabičku zápalek od krabičky cigaret nebo marihuany? Navíc zde roli hrají další a vyšší hodnoty, které mohou být a bývají interpretovány značně i (účelově) značně diferencionovaně. Tak možnost použití mobilních telefonů osvobozuje a rozvíjí lidskou osobnost, usnadňuje běžný život, ale může být také použita k výrazným zásahům do osobní svobody a soukromí až v konečném důsledku jeho ztrátě. Navíc je příznačné, že i meze osobní svobody jsou pojímány různě široce. Lze velmi dobře demonstrovat v jiné společensky obrovsky sledované oblasti  kolik drogy je ještě přijatelné, lze je charakterizovat jako množství pro vlastní potřebu? Lze a jaký má význam rozlišování tzv. měkkých (např. v Nizozemí běžně tolerovaných) a tzv. tvrdých drog? Nemůže mít působení drogy také pozitivní, léčebné účinky? Např. konopí ve formě mastí pro dermatologické účely nebo jeho přínos v paliativní péči. Není jiná, běžná, tolerovaná euroamerickou společností přijatá a socializovaná droga – alkohol, včetně jeho škodlivého (nad)užívání – jak je známo např. ze statistik WHO oproti drogám pro společnost daleko nebezpečnější, protože působí řádově o násobky milionů dolarů větší materiální škody?

ad 2) Určení orgánu

Jaký státní orgán by se ale měl zabývat těmito otázkami? Je možné použít některý ze stávajících orgánů nebo je potřebné vytvořit nový? Na rozdíl od občanskoprávních vztahů, kde žalobci většinou spěchají k soudu sami a ještě si za to platí, je notoricky známo, že v trestním řízení přijde až k soudu jen část poškozených, svědci se dostavují k soudu neochotně, obžalovaní se spíše soudním jednáním vyhýbají a žalovaní se dostavují zřídka. Jestliže použiji stávající orgán, musí být zvětšen početně? Musí být nově technicky a personálně vybaven? Jak se budou jeho příslušníci k novému úkolu stavět? Kladně nebo odmítavě? Změní tím stávající orgán své image? Přispěje to k řešení jeho úkolů, nebo naopak dojde k poškození vztahu veřejnostorgán, jehož kladná hodnota je dosti nutná k efektivnosti celku práce orgánu? Zřízení nového orgánu zase vyžaduje jeho materiálně-technické a personální vybavení. Kolik bude nutno nově vynaložit finančních prostředků? Jaká relace bude mezi jeho užitečností a omezení základních lidských práv a svobod zejména osobních? Který model bude ve svém důsledku efektivnější?

Je zde konečně vhodné prostředí, kde je možno stimulovat žádoucí modely chování pozitivními sankcemi. Tak je možno z pohledu de lege ferenda doporučit např. zavedení daňových úlev při používání internetu při styku se státními orgány a organizacemi, či jakékoli pokusy o pozitivní „sankce“ v řízení společnosti právními metodami.

ad 3) Stanovení orgánu, který sankcionizuje

Zde lze vést analogické úvahy u orgánu nesoucího sankce.

Na tomto místě proto učiníme několik poznámek obecnějšího charakteru. Snad každého společenského jevu lze použít ve prospěch celku a rozvoje, nebo zneužít k vlastním, zejména zištným cílům. To lze demonstrovat např. na institutu sprejerství. Nazírání na něj jako na nevinné vyjádření individuality osoby různě hodnotnou uměleckou formou, se záhy změnilo. Je považováno za jednání působící značné škody na majetku, především díky používání tzv. nesmyvatelných sprejů. Takto lze vidět, že ochrana prostřednictvím překážek činnosti, kterou reprezentuje právní norma, by byla téměř bezzubá bez jejího propojení s dalšími technickými, ekonomickými aj. prostředky.

Z opačné strany je více než žádoucí aktivní přístup a preventivní působení, jež překračuje pouhou následnou reakci na protispolečenské jevy.

ad 4) Sankce

Jaké mají být sankce? Vzato v krajní poloze  drastické nebo sametové? Je zde stále přítomné riziko, že sametové sankce jsou vysmívány se (právo je zpodobňováno jako osamělý strašák do zelí) a příliš drastické naopak vzbuzují pocit sounáležitosti s postihovaným, namísto požadovaného ztotožnění sankcionářem. U sankcí, které nemají podporu veřejného mínění, nadto vystupuje problém tzv. aequitas ještě mnohem ostřeji. Právo je najisto postaveno jako tzv. negativní motivační činitel, překážka v nežádoucím počínání. Z toho plyne, že sankce musí být schopná primárně vzbudit obavu z jejího bezprostředního dopadu. V tom je spojena pupeční šňůrou s orgány, které ji vykonávají. Nedůsledné, pomalé potrestání se pak obrací proti efektivnosti působení práva.

Na druhé straně je nesmírně významné, aby sankce byla považována za úměrnou. Kromě toho lze a je nutno vést ještě úvahy na téma pozitivních sankcí. Zvláště naléhavě se to jeví při nutnosti regulace „anonymního a bezhraničního“ prostředí.

ad 5) Zhodnocení účinků

V systémovém pojetí jakýkoli zásah do společnosti nezasahuje jen právě to vybrané místo, kam jej cílí právní nihilisté, ale společnost celou. Čili, i když zásah na zvoleném místě se jeví úspěšný (v krátko-dlouhodobé perspektivě?), nutno zvažovat, jaké by byly účinky na jiných místech systému. Tak nadměrná kriminalizace může vést i ke zvýšení požívání tvrdých drog pod heslem «stejně je to trestné, tak ať to stojí za to».

Teorii funkce práva obrazně ukázat na vymyšleném případu, kdy lze jednoduše demonstrovat společenský zájem na zamezení, odklizení, omezení, diminuci určitého společensky závadného jevu.

Na první pohled je bez zájmu a hlubšího významu deklaratorní znění některých právních norem a jejich použití ve znění «zákona» k slavnostnímu vyhlášení něčeho např. typu «A.B. se zasloužil o vlast», nebo «všichni stoupenci CD jsou zločinci» atd.  pokud se ovšem nejedná o předstupeň dalšího nátlakového seriálu.

Slíbený vymyšlený případ: problém kouření tabáku

Nikotin je klasifikován lékaři jako škodlivá droga mj. proto, že je návykový. Spalování tabáku a cigaretového papíru vytváří množství pro zdraví škodlivých látek. Příčinná souvislost s poškozováním zdraví, a to nejen u kuřáků, je mj. také statisticky prokázána.

Prvá úvaha

Zakázat veškeré pěstování tabáku, jeho přechovávání, výrobu, distribuci a prodej tabáku, cigaret a dalších výrobků z něj, dýmek, zapalovačů atd., bez ohledu na jakoby (ne)viditelný přínos na státní rozpočet.

Korekční úvaha

Nezasahujme do posvátných resp. přirozených základních lidských práv, především svobody jedince, jeho svobodná volba je zlatou střechou. Je vedlejší a v této souvislosti nezajímavé, že mu nakonec společnost nějak zaplatí z veřejných prostředků léčení a umírání a také třeba přispěje na pohřeb. Konec konců kuřáci platí zvýšenou spotřební daň, umírají dříve a nezatěžují tolik důchodový systém.

Kompromisní úvaha

Nestačilo by, nebylo by dostatečné zakázat jen reklamu kouření, propagovat důsledky jeho zhoubnosti, uložit protikuřáckou osvětu zejména mladistvých ve školách a dalších zvlášť citlivě pociťovaných skupin?

V současnosti je v zemích EU dosti dobře rozběhnutá celospolečenská kampaň za vytlačování kuřáků z veřejných prostor, míst, kde se shromažďuje větší množství lidí, nebo již existuje takový zákon.

Pokud se nakonec přece jen rozhodneme k vydání totálního lex antinikotinana, můžeme různým způsobem získat potřebnou většinu v parlamentu a zákon prosadit. S tím, k čemu to povede, si dále nemusíme lámat hlavu – na rozdíl od teorie práva a zejména teorie funkce práva, která by se tím ale zabývat měla a dle mého mínění dokonce zabývat musí.

Před právní teorií a nejen před ní však stojí nové úkoly dané novou situací, novými paradigmaty, nicméně se domnívám, že především obecná právní teorie bude muset přispět k naplnění stále žádaných společenských hodnot objektivního práva – ukotvení jistoty, bezpečnosti subjektů, ale také zabezpečení fungování právního řádu v zájmu zachování existence společnosti.

Řešení naznačených otázek (a nejen jich) je sotva možné z jednoho – státního, (ve smyslu národního), normového ohniska. Z tohoto pohledu je zde nasnadě další nezbytné prohlubování skutečně mezinárodní spolupráce na poli mezinárodního (nadnárodního) práva, nejen v oblasti hospodářského života. Tato stránka pro změnu ukazuje potřebu nadnárodního společenství.

Lze rezumovat, že teorie práva v širším smyslu, kterou označuji také jako teorii funkce práva, představuje jakési primární brnění pro právní řád v celku. Měla by ho ale nejen zaštítit, ale rovněž sjednotit. Nejvýznamnější právní instituty musí ideálně působit jako jakýsi stmelující prvek a jako opora při poznání, zakotvení a pro řešení i těch nejsložitějších právních problémů. Tak je možno sumarizovat postavení obecné teorie práva tak, že jako pomocná vědní disciplína spojuje odvětví soukromého i veřejného práva v jednotný právní systém. Je nejen jakousi pomyslnou páteří objektivního práva. Teorie práva by tak měla být jakýmsi předvojem, který by v předstihu rozpoznal a zpracoval přicházející změny s dopadem do právní oblasti, měla by je analyzovat, zpracovat a poté nabídnout pozitivně-právním odvětvím k dalšímu využití.

Jinak řečeno, obecná teorie vyjadřuje maximální míru obecnosti pravidel a institutů, postulátů, základních zásad a principů. Reprezentuje jistotu všech právních odvětví, určitou možnost podpory a pomoci jak zkoumání, tak také řešení jakýchkoliv konkrétních pozitivně-právních problémů bez ohledu na to, o které právní odvětví se v individuálním případě jedná. Takto široké pojetí právní teorie zároveň zahrnuje i její základní funkci v oblasti právních věd.

Z výše uvedeného lze vyplývají i určité společné principy, na kterých teorie práva jako vědní obor spočívá.

  • princip všeobecnosti, který lze odvodit z postavení a poslání teorie práva, jak bylo popsáno výše, tedy jde o formulování a definování nejobecnějších pojmů, institutů a institucí, společných více nebo všem právním odvětví, tedy jinými slovy řečeno vytvořit jednotný, společný právní jazyk, obsahově hodnotný a srozumitelný a výstižný.
  • princip komplexního nazírání – znamená neizolovat se od ostatních vědních oborů, ale plnit své poslání právě s pomocí resp. s využitím dalších příbuzných vědních oborů, jedině tak může teorie práva v moderní době své náročné úkoly plnit
  • princip nadnárodní resp. mezinárodní integrace

2. Teorie práva v užším smyslu

Teorie práva v užším smyslu pak plní tři základní úkoly, které tato disciplína musí zejména jednotlivým právním odvětvím v rámci jejich systematického zkoumání a fungování garantovat. Zdůrazňuji, že se ovšem nemůže jednat o jednostrannou, pouhou služebnou roli obecné teorie práva vůči pozitivním právním disciplínám. Teorie nesmí být pouhou děvečkou praxe.

Za prvořadý úkol teorie práva v užším smyslu lze tedy označit analýzu některých obecných pojmů, jako jsou právní norma, právní vztah, právní úkon, právní povinnost, aplikace a interpretace atd. Zároveň je třeba zdůraznit, že tento úkol teorie práva nelze zúžit pouze na profesionálně praktické zaměření. Tím by mohlo dojít k opomenutí jejích vědeckých cílů – poznávání, popisování a vysvětlování jevů na základě obecných stránek, zejména v jejich kauzálních souvislostech. Stejně tak by bylo nesprávné připustit hledání takových analytických vymezení a definic, které budou obsahovat co největší rozsah významů zkoumaných jevů. Výsledkem jsou obvykle odpovědi, které málo uspokojují, což vyvolává podivení, proč nelze nalézt adekvátní řešení. Domnívám se, že tento problém lze většinou překonat především hledáním syntetických a pragmaticky orientovaných přístupů.

Druhým konkrétním úkolem teorie práva je jasná formulace právních pojmů, která je naprosto jedinečná a nezastupitelná, a to zejména právě pro užívání jednotného právního jazyka nejen uvnitř hmotně právních odvětví, ale i procesních předpisů nutných pro potřeby jednání před soudy či jinými orgány státní správy.

Třetí základní úkol teorie práva spočívá v pedagogické oblasti. Podle mého názoru je zcela neoddiskutovatelným faktem, že výuka teorie práva na počátku studia má zásadní význam pro začínající studenty v tom, že je seznamuje s pojmem a významem práva jako takového i se základními obecnými instituty práva.

S ohledem na výše uvedené teze je možné uvést, že přes všechny eventuálně možné diskusní připomínky, mj. v návaznosti na současné planetární výzvy, je rolí právního řádu přispívat k jejich řešení zejména zabezpečením maximální jistoty a bezpečnosti.

Klíčovou roli pro realizaci této úlohy objektivního práva sehrává právní teorie, které je jakýmsi brněním, předním štítem a sjednocujícím prvkem pro jednotlivá právní odvětví a právní systém v celku. Analýzou některých obecných pojmů, formulací jednotných právních pojmů a institutů, kde zanechal výraznou stopu František Weyr, je naprosto jedinečná a nezastupitelná. Teorie by měla jednotlivá pozitivně-právní odvětví nejen zaštítit, ale současně je rovněž také sjednotit.

V tomto ohledu nezbývá než připomenutí stále platné teze, parafrází stanovící, že bez správné teorie nemůže existovat správná právní praxe.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


Literatura

  • BULÍN, Hynek. Právní teorie a praxe. Praha; Brno: Orbis, 1932, 48 s.
  • GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatel-ství Aleš Čeněk, 2009, 308 s. ISBN 978-80-7380-233-2.
  • KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, xvi, 247 s. ISBN 80-7179-028-1.
  • NEUBAUER, Zdeněk. Weyrova Teorie práva. In: VEČEŘA, Miloš. František Weyr. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, 2001, s. 114–119. ISBN 80-7204-202-5.
  • RADBRUCH, Gustav. Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht. Berlin:
    Berliner Wissenschafts-Verlag, 1946, 203 s.
  • WEYR, František. Teorie práva. Brno: Orbis, 1936, 388 s.

[1] WEYR, František. Teorie práva. Brno: Orbis, 1936.

[2] NEUBAUER, Zdeněk. Weyrova Teorie práva. In: VEČEŘA, Miloš. František Weyr.
Brno: Nadace Universitas Masarykiana, 2001, s. 114–119.

[3] BULÍN, Hynek. Právní teorie a praxe. Praha; Brno: Orbis, 1932, s. 30 a násl.

[4] KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 7.

[5] GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 13 a násl.

[6] Srov. RADBRUCH, Gustav. Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht. Berlin: Berliner Wissenschafts-Verlag, 1946, s. 111 a násl.

teorie práva Weyrův den právní teorie

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články