Stručné vymezení pojmu důstojnosti
Pojmu lidské důstojnosti používá každý z nás téměř v každodenní komunikaci. Otázkou však zůstává, zda opravdu každému je zřejmé, co tento pojem skutečně vystihuje. Z hlediska systematického by bylo možné o lidské důstojnosti hovořit v rovině etické, filozofické, morální a také v rovině právní. Ovšem odborníci[1] dělí lidskou důstojnost na dva typy, a to na důstojnost tzv. inherentní a důstojnost kontingentní.
Zatímco důstojnost inherentní, tzv. ontologická si nárokuje mravní ohledy a určitý respekt již pouze ze samé podstaty existence každého jedince (je tedy od přírody dána a člověku náleží od okamžiku jeho narození. Důstojnost kontingentní je odvozována od jednotlivých určitých kvalit člověka, jeho postavení, způsobu života a individuálních zásluh. Nenáleží tedy každému jedinci automaticky, ale odvíjí se od jeho individuálních zásluh.
Důstojnost také často jde ruku v ruce s pojmy úcta a respekt. Onou úctou však nemusí být chápana jen úcta vůči třetím osobám, ale i vůči sobě samému – sebeúcta. V souvislosti s úctou tak byly vymezeny i čtyři typy důstojnosti člověka.[2]
a) důstojnost zásluh, která odráží postavení člověka podle jeho ekonomických a sociálních zásluh. Kdy jedinci je připisována nějak důstojnost v závislosti na jeho roli ve společnosti. Jde tedy o důstojnost, která je člověku přičítána, aniž by se o ni nějak významně zasadil (důstojnost, které požívá třeba hlava státu).
b) důstojnost mravní síly, jenž je odvozována především od autonomie každého jedince. Je vysvětlována tak, že člověk, který jedná mravně a správně může být na sebe patřičně hrdý. Naopak jedinec, který se chová nepatřičně vůči vnějšímu světu, může velmi snadno pozbýt svou sebeúctu, stejně tak může jakoukoliv úctu ztratit v očích třetích lidí.
c) důstojnost osobní identity, která je chápána v rovině osobní identity každého jedince. Úzce souvisí s integritou jedince, s jeho vědomím vlastního já. Často bývá narušována z vnějšku (např. šikana), kdy pod vlivem jednotlivých útoků jedinec ztrácí vědomí vlastní ceny a sebedůvěru. Člověk disponující důstojností osobní identity dokáže svůj život vést pozitivním způsobem.
d) nezcizitelné hodnoty jedince – Menschenwürde, je vůbec nejširším pojetím důstojnosti, která je odvozována ze samotné podstaty lidské existence, bez ohledu na tělesný, duševní či sociální stav.
Velmi často je i ve společnosti diskutováno vymezení pojmu důstojnosti, které užívá Peter Singner. Ten odmítá lidskou důstojnost jako něco, co náleží pouze lidem a co je charakterizuje, nebo co jim dává výsadní postavení oproti jiným živým bytostem.[3]
Historický vývoj pojmu důstojnosti
Již v úvodu jsme si vymezili, že pojem lidské důstojnosti může být vykládán v mnoha rovinách. Pro jasnější uchopitelnost tohoto pojmu je třeba zabývat se historickým vědomím, které může hrát značnou úlohu při konkretizaci pojmu důstojnosti.
Jak již kdysi uvedl Rosen, není možné se domnívat, že historické fenomény jen málokdy mají svůj původ v jediném zdroji. To je i případ lidské důstojnosti, kterou můžeme najít u mnoha jednotlivých kultur.
a) Pojem důstojnosti v Řecku a Římské říši
S pojmem důstojnosti se můžeme setkat již v díle samotného Sofokla, který si pohrával s myšlenkou, že člověk je určitou bytostí, která se účastní na logosu věčného rozumu. Tedy je bytostí, jenž je schopná jednat na základě svého vlastního rozhodnutí.[4] Na člověka tak již není nahlíženo jen jako na osobu, která se pouze přizpůsobuje zákonitostem přírody, nýbrž jako na osobu, která je schopna vytvořit si a následně žít ve svém vlastním světě, který je určitou vnitřní přírodou každého jedince. Tuto myšlenku následně dále rozvíjeli stoikové, kteří však nespojovali lidskou důstojnost se základními kvalitami jsoucna. Dle jejich postoje totiž člověka důstojným netvořily jeho vnitřní hodnoty, nýbrž úřad, který vykonával. Důstojnost byla označována pojmem dignitas a jednalo se doslova o důstojnost chápanou jako status jedince.
Římské právo již disponovalo nástroji, jak ochránit čest a důstojnost svých občanů před nactiutrháním. Z počátku bylo k této ochraně využíváno norem trestního práva, v souvislosti s vývojem však následně přešlo pod ochranu norem práva soukromého. Jak ve svém díle pojednává Veerder,[5] poskytovalo římské právo ochranu dobrého jména na základě dvou edictů. První z nich směřoval proti pomluvám, které byly činěny soukromě. Druhý edict naopak chránil občany před projevy, které byly činěny na veřejnosti. Přičemž nemuselo jít pouze o lživé projevy, ochrana byla směřována i proti pravdivým informacím, které však měly tu schopnost snížit důstojnost a poškodit dobré jméno takto dehonestované osoby.[6]
První osobou antického světa, která propojila lidskou existenci s pojmem lidské důstojnosti, byl bezesporu Marcus Tullius Cicero. Ve své díle De officiis uvedl, že pouze člověk je schopen estetického cítění a rozlišení mezi mravným jednáním a jednáním nemravným, čímž se jednoznačně liší od zvířat. Právě tyto atributy, kterými jsou nadaní všichni lidé bez rozdílu, tvoří lidskou důstojnost. Jak je však zřejmé z dalších děl Cicera, byl jeho náhled na lidskou důstojnost značně nejednotný.
b) Středověk
Jelikož právě středověk je obdobím rozvoje světových náboženství, která svou doktrínu odvíjí převážně od existence boha, je až nemyslitelné, že by v tomto období mohly vznikat myšlenky zaměřené na lidskou důstojnost. I tak jich tu však nemálo existuje.
Lidská důstojnost ve středověku byla po celou dobu odvíjena od obrazu člověka jako božího obrazu na zemi. Již ze samotné koncepce náboženství byl člověk dominantním jedincem nad všemi ostatními bytostmi na zemi a právě z tohoto faktu vycházelo středověké učení o lidské důstojnosti. Racionální pohled na důstojnost přináší až Tomáš Akvinský, který důstojnost definuje jako něco, co je dobré samo o sobě. Tím však nelze vyloučit, že dobrem o sobě samém nemohou být i další věci, rostliny či živočichové, které bůh stvořil. Důstojnost člověka je tak především založena na vlastnostech osoby, kterými se podobá bohu, tedy stručně řečeno důstojnost je závislá na bohu. Čím blíže se svým jednáním a myšlením přiblíží jedinec bohu, tím větší důstojnosti dosahuje. Proto nejvyšší důstojnosti se těší pouze kněží.
c) Období Renesance
V renesančním myšlení se již důstojnost nezakládá na schopnosti přiblížení se vlastnostem božím, naopak je více cíleno na přirozenost člověka. Důstojnost je tak v období renesance odvozována od konkrétních schopností a vlastností každého jedince.
Asi nejvýznamnějším dílem o lidské důstojnosti v období renesance je pojednání Mirandoly – De dignitate bominis. V tomto díle popisuje člověka jako určitého „chameleona“, který se může svým počínáním přizpůsobit jakémukoliv zvířeti či rostlině. Avšak jako jediný tvor na zemi je také nadán možností výběru svého jednání. Důstojnost jedince je tak odvozena právě z toho, že je schopen svobodného jednání, že je schopen volby. Nezáleží na tom, že jde toto jednání v souladu s morálkou a božími zákony. Člověk si vždy může vybrat, zda poklesne na úroveň zvířete nebo se povznese k vyššímu cíli.
d) Období I. Kanta
Sic je učení o důstojnosti součástí Kantovy morální filozofie, nehraje v ní ústřední úlohu.[7] Dle Kanta má každá věc či živočich na světě svou určitou hodnotu. Tato hodnota pak může být dle charakteru pojímána jako důstojnost nebo jako cena. Cenou poté disponují věci, které nám slouží k uspokojování běžných potřeb. Přičemž důstojnost je pouze relativní hodnotou, konkrétně hodnotou vnitřní.
Kant chápe člověka jako účel sám o sobě, jelikož je subjektem morálního zákona, pro jedince závazného. Důstojnost tedy dle Kanta vyplývá z morálky daného jedince. Člověk tak má hodnotu nade vší cenu, jelikož pouze tak je účelem o sobě samým, tedy subjektem s důstojností.
Kant také zastává myšlenku, že k úctě před důstojností druhého patří, aby nikdo nenutil druhého k sebeúctě.
e) Revoluční doba
V období po I. Kantovi vznikla velká řada definicí důstojnosti, žádná však již nepřicházela s něčím novým. Spíše lze tvrdit, že autoři buď souhlasili, nebo nesouhlasili s myšlenkami svých předchůdců.
Zásadní význam na vývoj lidské důstojnosti, rovnosti a svobody měla francouzská revoluce. Roku 1789, právě vlivem revoluce, byla přijata Deklarace práv člověka a občana. Ta byla následně vtělena i do ústavy a odvolává se na ni i současná francouzská ústava z roku 1958. Právě tímto počinem se stalo právo na lidskou důstojnost nedílnou součástí právního pořádku.
Důstojnosti se pak dále věnovali ve své práci Schopenhauer, Marx i Nietzche. Právě Nietzche ostře vystoupil proti myšlence lidské důstojnosti a důstojnosti lidské práce, kterou označil za techniku manipulace rovnostářů, kterou se snaží ovládnout nižší třídu. Dle jeho názoru požívá lidská osobnost důstojnosti jen v případech, pokud je dílem určitého genia, a to ať už vědomě či nevědomky. Z výše uvedeného tak lze dovodit, že dle Nietzcheho člověk není nadán právy, povinnostmi, avšak ani důstojností, jde pouze o osobu sloužící vyšším cílům.[8]
Důstojnost v mezinárodním právu
Již od počátku první poloviny dvacátého století se pojem důstojnosti začal hojně využívat v právních textech, a to jak národního charakteru, tak i v textech mezinárodního charakteru. Pojem lidské důstojnosti začal být zvolna užíván také v některých ústavách amerických a evropských států (konkrétně Finsko, Irsko, Kuba, Mexiko, Portugalsko, Výmarská republika).[9] Začlenění lidské důstojnosti do ústav a mezinárodních dokumentů bylo určitou reakcí jednotlivých státu na potlačování lidské důstojnosti v období obou světových válek.
S pojmem důstojnosti bylo hojně operováno i při vytváření struktury spojených národů a byl rovněž zahrnut do preambule Charty Organizace Spojených národů.[10] S ohledem na skutečnost, že tato Charta byla přijata většinou států světa, přispěla k rozvoji termínu důstojnosti jako právního termínu. Úsměvné je, že při tvorbě Charty se nepočítalo s tím, že pojem důstojnosti bude do ní přímo zařazen. Ten byl do textu preambule Charty včleněn až po diskuzi, přičemž nikde nebyl tento pojem nadefinován.
Návrh Všeobecné deklarace lidských práv, tak jak byl vytvořen kanadským odborníkem Humphreym, rovněž neobsahoval jedinou zmínku o lidské důstojnosti. Humphrey totiž zastával názor, že abstraktní pojem lidské důstojnosti nepřináší textu nové rozměry a jeho případné začlenění do článku I. Deklarace by mělo pouhý rétorický význam. Opačný názor zastával Cassi (francouzský právník), který při přepisování návrhu Všeobecné deklarace pojem důstojnosti bez váhání doplnil. Dle názorů odborníku byl tento zásah Cassia nutností, jelikož článek věnující se důstojnosti je nutný pro stanovení základu, na kterém je možné rozvíjet další z katalogu lidských práv.
Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata dne 10. prosince 1948 na 183. plenárním zasedání Valného shromáždění OSN. Pojem lidské důstojnosti obsahuje celkově na pěti místech, přičemž v preambuli najdeme tento pojem hned dvakrát, dále je upravena v čl. 1, čl. 22 a čl. 23.
I když je charakter Všeobecné deklarace lidských práv pouze doporučující, je univerzálním dokumentem a jádrem mezinárodní listiny lidských práv. Právě z tohoto důvodu je velmi vítané, že pojem lidské důstojnosti obsahuje, jelikož tím byla tomuto pojmu zaručena vyšší záruka.
V dnešní době je již zcela nemyslitelné, že by některý z vyspělých států neměl ve svých předpisech zakotven pojem lidské důstojnosti. Povětšinou se setkáváme s vymezením lidské důstojnosti již v samotných ústavách, popřípadě ústavních zákonech. Stále častěji je však pojem lidské důstojnosti vtělován i do jednotlivých zákoníků, které upravují jednotlivá právní odvětví. Lze tak tvrdit, že pojem lidské důstojnosti se stal nedílnou součástí právních textů především v demokratických právních státech, a to i v situaci, že jeho legální definice stále absentuje.
Text vznikl jako výstup konference Weyrův den právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
[1] ŠRAJER, J. Lidská důstojnost a sociální práce. Sociální práce, r. 2006, č. 2, str. 109 – 113.
[2] Srov. s NORDENFELT L. The Varieties of Dignity [online]. Health Care Analysis, r. 2004, vol. 12, č. 2, str. 69 – 81, DOI: 10.1023/B:HCAN.0000041183.78435.4b. Dostupné z: www.researchgate.net/publication/8228635_The_variaties_of_dignity
[3] SINGER, P. Osvobození zvířat. Praha: nakladatelství Práh, 2001, str. 250-251.
[4] srov. SOFOKLES, Antigoné. Řecká dramata, překl. Stiebitz F., Praha: Mladá fronta, 1976, str. 217-218.
[5] Srov. VEERDER V. The History and Theory of the Law of defamation I. Columbia Law review 3, r. 1903, str. 563-4.
[6] srov. WHITMAN, J. Q. Enforcinf Civility and Respect, Three Societies [online]. The Yale Law Journal 109, r. 2000, str. 1315-1316 [cit. 29-05-2015]. Dostupný na: http://digitalcommons.law.yale.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1650&context=fss_papers
[7] PFORDTEN, D. On the Dignity of Man in Kant. Philosophy, 2009, str. 372 – 374
[8] McCRUDEN, Ch. Human dignity and the judicial interpretation of human rights [online]. Str. 7 – 8 [cit. 30-05-2015]. Dostupné z: http://iilj.org/courses2008IILJColloqium.asp
[9] Tamtéž
[10] Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 30/1947 Sb., o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. 6. 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organizaci, konané v San Francisco [online]. [cit. 01-06-2015]. Dostupné z: http://codexisuno.cz/2NT.
Diskuze k článku ()