Likvidita pohledávky, jakožto předpoklad její započitatelnosti, a související výkladové nejasnosti

Občanský zákoník stanovuje, jakožto jeden ze způsobů zániku závazků, zánik závazků započtením.

advokátní koncipient, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář
Pohledávka likvidita započitatelnost
Foto: Fotolia

Podstatou započtení je to, že dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku (tzv. aktivní pohledávka) započítává proti pohledávce druhé strany (tzv. pasivní pohledávka), čehož následkem je zánik obou dotčených pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí, a to k okamžiku, kdy se tyto pohledávky staly způsobilými k započtení. Pojem způsobilosti pohledávky k započtení vymezuje občanský zákoník v ust. § 1987, jež lze považovat za jedno z nejproblematičtějších ustanovení občanského zákoníku.

Obecné předpoklady započitatelnosti pohledávky jsou vymezeny v odst. 1[1] výše zmíněného ustanovení, jehož výklad v praxi nečiní větší problémy. Druhý odstavec tohoto ustanovení však vymezuje předpoklady započitatelnosti pohledávky negativně, když stanoví, že k započtení není způsobilá pohledávka nejistá nebo neurčitá. Právě vymezení toho, jaké pohledávky jsou ve smyslu tohoto ustanovení nejisté a/nebo neurčité činí v praxi zásadní problémy a vnáší nejistotu do obchodní praxe. Odborná veřejnost se v zásadě shodla na tom, že k započtení nejsou způsobilé pohledávky vázáné na (dosud nenaplněnou) odkládací podmínku, pohledávky z alternativních závazků (před provedením volby dlužníkem), pohledávky, jejichž výše závisí na znaleckém zkoumání nebo soudním uvážení (typicky případy odčinění nemajetkové újmy), pohledávky promlčené, pohledávky ohledně kterých má dlužník k dispozici účinnou právní námitku, kterou může zabránit vymahatelnosti pohledávky (relativní neplatnost, relativní neúčinnost, námitka nesplněné smlouvy dle ust. § 1911 a § 1912 občanského zákoníku atp.) či pohledávky, u kterých dlužník zmeškal lhůtu pro uplatnění práva[2].

Nejdiskutovanější, a pro praxi nejdůležitější, otázkou však zůstávalo to, nakolik relevantní je, pro vymezení pohledávky „nejisté nebo neurčité“, subjektivní spornost, tedy spornost pohledávky mezi smluvními stranami, s čímž se pojila otázka nejdůležitější, a to, zda lze na nejistotu a neurčitost pohledávky nahlížet ve smyslu její likvidity[3] a pokud ano, zda je na místě aplikovat pojetí likvidity formální či materiální. Likviditou pohledávky se přitom rozumí její snadná prokazatelnost, kdy její důvod i výše jsou snadno určitelné[4]. Na tuto otázku odpověděl ve svém nedávném rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který postavil najisto, že nejistou nebo neurčitou ve smyslu vykládaného ustanovení je tudíž (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá) (…). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se evidentně přiklonil k materiálnímu pojetí likvidity pohledávky, když uvedl, že likvidní nejsou jen pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím, pohledávky, které dlužník uznal či pohledávky k jejichž vykonatelnosti dlužník svolil v notářském zápise, ale též pohledávky, jež lze relativně snadno (jak co do důvodu, tak co do výše) prokázat (zjistit), působí rozebírané ustanovení nadále poměrně podstatné výkladové nejasnosti, a to právě ohledně vymezení toho, jaké předpoklady musí být naplněny, aby byla pohledávka likvidní.   

Naznačené pojetí Nejvyššího soudu vychází z teleologického výkladu ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, který byl již dříve zastáván částí odborné veřejnosti, když konkrétně J. Šilhán[5] s odkazem na ochranný účel[6] ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku uváděl, že rozebírané pravidlo je třeba číst tak, že způsobilá k započtení není pohledávka nejistá nebo neurčitá, pokud by to bylo na újmu věřiteli hlavní pohledávky.

Posouzení toho, zda je aktivní pohledávka započitatelná ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, se tedy neobejde bez zvážení míry dotčení zájmů věřitele pasivní pohledávky, pokud by započtení bylo „připuštěno“. Zároveň je však nutno vážit rovněž zájem věřitele pohledávky aktivní a jeho dotčení v případě, pokud by započtení připuštěno nebylo[7], jinak by totiž nemohlo dojít ke spravedlivému uspořádání vztahů dotčených stran[8]. Primární tedy v tomto ohledu bude, nakolik časově náročné, vycházeje zejména ze skutkové a důkazní komplikovanosti, bude zjišťování existence a výše aktivní pohledávky v porovnání s pohledávkou pasivní[9]. Ačkoliv jedním z argumentů pro „nepřipuštění“ započtení je uváděno, že započtení nemůže vést k vyvolání nejasností a následných sporů, nelze přehlédnout, že rovněž nepřipuštění započtení může vyvolat zcela nadbytečný soudní spor, a to právě v případě, pokud by soud nezohlednil započtení pohledávky, jejíž existenci a výši lze zjistit bez podstatného prodloužení řízení, jejímž předmětem je uplatnění pohledávky pasivní, přičemž namísto zjišťování pohledávky v tomto řízení by věřitel aktivní pohledávky byl nucen iniciovat samostatné řízení. Je tedy nezbytné zkoumat konkrétní okolnosti na straně všech dotčených stran, byť primárním účelem ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku je ochrana zájmů věřitele pasivní pohledávky, a to právě za účelem dosažení spravedlivého uspořádání vztahů. 

Výše uvedené je dále potvrzeno tím, že Nejvyšší soud postavil najisto, že následkem započtení pohledávky nezapočitatelné dle ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku je relativní neplatnost předmětného kompenzačního jednání, tedy neplatnost dle ust. § 580 občanského zákoníku (právní jednání odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje). Smysl a účel rozebíraného ustanovení zákona nepochybně vyžaduje neplatnost započtení pouze v případě, pokud by započtením měla být způsobena újma věřiteli pasivní pohledávky (v podobě oddálení uspokojení) a zároveň zde nejsou okolnosti, které vyžadují za účelem spravedlivého uspořádání vztahů dotčených stran připuštění započtení i takové pohledávky, která by jinak byla považována za ilikvidní. 

Jistě pak za tímto účelem nelze mechanicky aplikovat hledisko provázanosti pohledávek, které jako jedno z hledisek formuluje ve výše odkazovaném rozsudku Nejvyšší soud, který uvedl, že vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Hledisko provázanosti je nutno považovat toliko za jeden z atributů, jenž je zohledňován v rámci zkoumání započitatelnosti pohledávek, posilující závěr o přípustnosti započtení pohledávek, a to v tom směru, že dokud nebude prokázán opak, má se za to, že započtení provázané pohledávky[10] nezasahuje do zájmů věřitele pasivní pohledávky[11]. Obdobným způsobem přistupuje k hledisku provázanosti Návrh společného referenčního rámce (DCFR)[12].

V každém případě si však lze představit, a v praxi nebudou výjimečné, situace, kdy i započtení provázané pohledávky bude natolik zasahovat do zájmů věřitele pasivní pohledávky, že bude namístě konstatovat neplatnost započtení, a naopak, kdy započtení „neprovázané“ pohledávky nebude zasahovat do zájmů věřitele natolik, aby mělo být započtení neplatné[13]. Započtení tedy nelze bez dalšího akceptovat pouze na základě argumentu, že předmětem započtení jsou provázané pohledávky a stejně tak jej nelze odmítnout pouze na základě argumentu, že dotčené pohledávky provázané nejsou.

S uvedenou problematikou velmi úzce souvisí rovněž rozložení procesních břemen, ohledně čehož panuje shoda na tom, že ohledně obecných předpokladů započitatelnosti vymezených v ust. § 1987 odst. 1 občanského zákoníku tíží důkazní břemeno tu stranu, která provedla započtení, nicméně pokud jde negativní vymezení započitatelnosti v ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, tedy nejistotu nebo neurčitost aktivní pohledávky, tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno adresáta kompenzačního jednání[14]. Věřitel pasivní pohledávky, který se dovolává neplatnosti kompenzačního jednání, tedy bude muset tvrdit a prokázat skutečnosti, z nichž vyplývá rozpor kompenzačního jednání s ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku[15], přičemž v tomto ohledu nebude dostatečné pro unesení břemene tvrzení a břemene důkazního pouze to, že věřitel pasivní pohledávky aktivní pohledávku neuznává, resp. to, že ji sporuje[16].

Z výše naznačeného pojetí materiální likvidity, k němuž se přiklonil Nejvyšší soud, je zřejmé, že v budoucnu nelze očekávat spolehlivé odstranění nejistoty ohledně toho, které pohledávky jsou způsobilé k jednostrannému započtení a které nikoliv, neboť posouzení započitatelnosti bude vždy záviset na zvážení konkrétních okolností toho kterého případu, přičemž judikatura může toliko vymezit okolnosti, jež jsou pro takové posouzení relevantní.

Obzvláště problematicky pak takové pojetí může působit z hlediska eventuálního promlčení aktivní pohledávky, zejména pak v případě, pokud kompenzační jednání bylo učiněno ještě před zahájením řízení, v němž je uplatňována pohledávka pasivní. Nebudou totiž výjimečné situace, kdy věřitel aktivní pohledávky učiní kompenzační jednání, přičemž se mu ze strany jeho dlužníka nedostane jednoznačné reakce na takové jednání (a nebude ani v blízké časové souvislosti podána žaloba, jejímž předmětem bude uplatnění pasivní pohledávky). Následkem plynutí času se pak může věřitel dostat do velmi složité situace, neboť v okamžiku, kdy se bude blížit promlčení jeho pohledávky, bude postaven před volbu, zda uplatnit svou pohledávku u orgánu veřejné moci nebo spoléhat na to, že dlužník kompenzační jednání akceptoval a riskovat tak případné promlčení jeho pohledávky, pokud následně dlužník úspěšně vznese námitku neplatnosti kompenzačního jednání[17].

Naznačená problematika promlčení samozřejmě zasluhuje vlastní (a zevrubný) rozbor, nicméně toliko ve stručnosti lze navrhnout řešení a) konstatováním (s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu) rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, pokud by dlužník vědomě odkládal vznesení námitky neplatnosti kompenzačního jednání s úmyslem dosáhnout promlčení aktivní pohledávky nebo b) legislativní změnou, konkrétně pak zahrnutím doby od učinění kompenzačního jednání do vznesení námitky neplatnosti kompenzačního jednání do zákonného vymezení dob, po které se staví běh promlčecí lhůty. 

Ačkoliv tedy Nejvyšší soud ve své judikatuře ztotožnil pojem nejistoty a neurčitosti pohledávky s její ilikviditou, bude vymezení započitatelnosti pohledávky nadále jednou z nejproblematičtějších otázek vyplývajících z občanského zákoníku a problémy spojené s (ne)započitatelností pohledávek budou nadále palčivým judikatorním tématem.  



[1] K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

[2] ŠILHÁN, Josef. Započtení pohledávky „nejisté nebo neurčité“. Právní rozhledy. 2018, č. 22, s. 763-773; též HULMÁK, Milan, PETROV, Jan, LAVICKÝ, Petr, DVOŘÁK, Bohumil, ŠILHÁN, Josef, DÁVID, Radovan, RICHTER, Tomáš, LASÁK, Jan. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1141., též PRAŽÁK, Zbyněk. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku: komentář k § 1721-2893 OZ podle stavu k 1.4.2017 ve znění zákona č. 460/2016 Sb. Praha: Leges, 2017. Komentátor. ISBN 978-80-7502-158-8.

[3] Důvodová zpráva občanského zákoníku sice hledisko likvidity vylučuje, nicméně tak činí ve vztahu k ekonomickému pojetí likvidity pohledávky, nikoliv k pojetí právnímu. 

[4] ŠILHÁN, Josef. Započtení pohledávky „nejisté nebo neurčité“. Právní rozhledy. 2018, č. 22, s. 763-773.

[5] ŠILHÁN, Josef. Započtení pohledávky „nejisté nebo neurčité“. Právní rozhledy. 2018, č. 22, s. 763-773.

[6] Shodně pak Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 684/2020 uvedl, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.

[7] V tomto ohledu je dle názoru autora možné zohlednit i samotnou dobytnost pasivní pohledávky, bude-li vynucována jinak, než právě započtením, neboť dlužník může přistoupit k započtení též z toho důvodu, že si je vědom, že jeho pohledávka je jinak nedobytná, ačkoliv on sám disponuje majetkem dostatečným pro úhradu svého dluhu. Odepřením započtení by v takovém případě nedošlo ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. 

[8] Této zásady se dovolává rovněž Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 684/2020.

[9] Ačkoliv autor ne zcela souhlasí s tím, že pro vymezení likvidity pohledávky (jakožto hmotněprávního předpokladu) jsou užívány rovněž čistě procesní atributy (prodlužování sporu, náročnost dokazování atp.), nelze se tomu zřejmě v praxi vyhnout. 

[10] Aktivní pohledávka vzniklá ze stejného právního poměru, jako pohledávka pasivní. 

[11] K tomu blíže ŠILHÁN, Josef. Započtení pohledávky „nejisté nebo neurčité“. Právní rozhledy. 2018, č. 22, s. 763-773.

[12] DCFR formuluje v čl. III. – 6:103 domněnku likvidity, podle které se má za to, že započtení provázané pohledávky se nedotýká zájmů věřitele. 

[13] V kontextu zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu je dle názoru autora i v tomto případě nutno jako primární hledisko zohledňovat „skutkovou složitost“ a s tím související časovou náročnost zjišťování existence a výše aktivní pohledávky v porovnání s pohledávkou pasivní, kdy v případě pohledávek provázaných je možno akceptovat větší skutkové a tedy i časové zatížení řízení, jehož předmětem je pasivní pohledávka. Stejně tak by se měla, dle rozsudku Nejvyššího soudu, i v tomto případě zohledňovat fáze řízení, ve které byla kompenzační námitka vznesena.  

[14] PRAŽÁK, Zbyněk. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku: komentář k § 1721-2893 OZ podle stavu k 1.4.2017 ve znění zákona č. 460/2016 Sb. Praha: Leges, 2017. Komentátor. ISBN 978-80-7502-158-8, str. 612. 

[15] Skutečnosti z nichž vyplývá, že aktivní pohledávka je ilikvidní a její započtení zasahuje do zájmů věřitele. 

[16] K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020, dle kterého za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod.

[17] Uvedená situace předpokládá, že se aktivní pohledávka promlčí dříve, než pohledávka pasivní a že nebude možno aplikovat ust. § 617 odst. 1 a § 649 občanského zákoníku. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu