Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

advokátní koncipient, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Dne 30. 9. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 296/2017 Sb., kterým byl do § 96 OSŘ přidán nový odstavec. Jednalo se o odstavec 6, a to v následujícím znění: Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí. 

Následně byl § 96 odst. 6 OSŘ přezkoumán Ústavním soudem, a to na základě návrhu Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze poukazoval především na to, že v případě, kdy žalovaný plnil na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen, nemůže být žaloba na plnění v rámci nového řízení úspěšná. Za této situace mohou nastat dvě situace, buď závazek zanikl splněním žalovaného a již neexistuje, anebo žalobce pohledávku vůči žalovanému vůbec neměl, a proto nemůže být žaloba na plnění důvodná, přičemž obě situace vedou k zamítnutí žaloby. Dále Městský soud argumentoval tím, že jelikož dle § 96 odst. 6 OSŘ žalobce nemůže vzít žalobu zpět, tak mu vzniká povinnost hradit náklady řízení protistrany, která bude mít v takovém řízení vždy úspěch, jelikož za jakékoliv situace dojde k zamítnutí žaloby. Nakonec Městský soud vyslovil názor, že toto ustanovení „nelze vykládat ani ústavně konformním způsobem, který by byl v souladu s povahou občanskoprávního řízení a principy demokratického právního státu a dbal dispozičního oprávnění žalobce s žalobou a jeho právem uplatňovat práva soudní cestou.“ 

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/18 Ústavní soud uvedl, že zvolil-li zákonodárce řešení obsažené v platném znění § 96 odst. 6 OSŘ, lze polemizovat s vhodností takového řešení, avšak nesouhlasil s Městským soudem, že by se jednalo o řešení protiústavní a ani zcela nevhodné, jelikož z Listiny nelze dovodit, že dispoziční právo žalobce s žalobou by bylo základním právem vyplývajícím z Listiny. Vzhledem k tomu, že výše uvedené nelze dovodit, je dispoziční právo „pouze“ zásadou zákonnou a nikoliv ústavní.  K argumentaci Městského soudu uvedl, že napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil a soud na základě nového provedení důkazů vycházejíc z právního názoru dovolacího soudu o žalobě rozhodne, přičemž v rámci tohoto nálezu Ústavní soud poskytl i „návod“, jak by měl soud rozhodnout. 

V každém případě takové řízení musí skončit zamítnutím žaloby. Avšak je třeba rozlišovat dvě situace, jež vedou k zamítnutí žaloby. První situací na základě, které se žaloba zamítne, je okolnost, že žaloba byla nedůvodná a neexistoval hmotněprávní nárok na plnění. Druhou okolností je to, že soud dojde k závěru, že žaloba byla důvodná a hmotněprávní nárok na pohledávku existoval, avšak ze strany žalovaného již bylo plněno a nelze tak žalobě vyhovět. Dále se Ústavní soud neztotožnil s názorem Městského soudu, že žalobce bude muset vždy hradit náklady řízení, jelikož okolnost, na základě které dojde k zamítnutí žaloby, se právě promítne do výroku o náhradě nákladů řízení, kde se postupuje dle úspěchu ve věci. V případě, že dojde k zamítnutí žaloby, protože tu nebyl hmotněprávní nárok ze strany žalobce, přizná soud náhradu nákladů řízení žalovanému.[2] V opačném případě by soud přiznal nárok na náhradu nákladů řízení žalobci.  

V mezidobí, kdy došlo k novelizaci OSŘ a nálezem Ústavního soudu, jsme v naší advokátní kanceláři řešili situaci, na kterou přesně dopadá tato právní úprava. Žalobce podal proti žalovanému žalobu na zaplacení určité částky. Soud prvního stupně žalobu zamítl jako nedůvodnou a rozhodl ve prospěch žalovaného. Žalobce podal odvolání a odvolací soud následně rozhodl přesně opačně a uložil žalovanému povinnost plnit. Vzhledem k tomu, že žalovaný tak neučinil a žalobce měl pravomocný a vykonatelný rozsudek, podal žalobce návrh na nařízení exekuce a v rámci exekučního řízení byla celá částka vymožena. Žalovaný podal dovolání k Nejvyššímu soudu a ten rozhodl, že se ruší oba rozsudky a věc se vrací soudu prvního stupně.

V této situaci jsme měli zrušené pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, na základě kterého byla pohledávka žalobce v exekučním řízení vymožena. Za takové okolnosti by žalobce měl vzít žalobu zpět, přičemž důvodem pro zpětvzetí by bylo to, že vymáhaná částka již byla vymožena, avšak tomuto kroku bránila novela OSŘ a zpětvzetí by bylo neúčinné.   

Soud prvního stupně přistoupil k dalšímu řízení, přičemž tuto věc projednával ještě před tím, než byl vydán výše uvedený nález Ústavního soudu. Nebylo tedy zřejmé, jak by v takovém případě měl postupovat žalobce a ani nebyl vydán „návod“ Ústavního soudu pro obecné soudy s dalším postupem.

Během opětovného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že pohledávka žalobce existovala a v rámci exekučního řízení šlo o plnění existujícího hmotněprávního závazku žalovaného a nemohlo se tak jednat o bezdůvodné obohaceni na straně žalobce. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o bezdůvodné obohacení, a zároveň proto že § 96 odst. 6 OSŘ nedovoluje vzít žalobu zpět, soud rozhodl ve věci opět meritorně, když v odůvodnění uvedl, že „smyslem vyhovujícího meritorního rozhodnutí soudu je deklarovat závěr soudu, že hmotněprávní závazek žalovaného skutečně existoval.“ Soud prvního stupně ve výroku rozsudku chybně uložil žalovanému, aby plnil a přiznal náklady řízení žalobci, a to i přesto, že plnění již bylo vymoženo.

Vůči tomuto rozhodnutí podal žalovaný odvolání, přičemž argumentoval právě tím, že bylo plněno a není tak možné znovu ukládat povinnost plnit něco, co již bylo vymoženo a taková žaloba musí být zamítnuta. 

Odvolací soud se vyjádřil tím způsobem, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Taktéž shodně se soudem prvního stupně shledal žalobu důvodnou podle hmotného práva a napadený rozsudek je tak věcně správný. Co se týče rozhodnutí ve věci, tak odvolací soud již promítl do svého rozsudku právní názor vyslovený ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl žalobu zamítnout, a to právě s poukazem na to, že nárok žalobce již byl zcela uspokojen. Odvolací soud rozhodl tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žaloba se zamítá a uložil povinnost žalovanému nahradit náklady řízení za tu část soudního řízení, která předcházela opětovnému projednání před soudem prvního stupně. Zároveň, jelikož byl žalovaný s odvoláním úspěšný a došlo ke změně napadeného rozsudku v jeho prospěch, rozhodl odvolací soud, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení tohoto odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nerozhodl správně a žalovaný byl s odvoláním úspěšný, vznikly žalobci zbytečně finanční náklady, kterým se dalo vyhnout. 

V případě, že žalobce získá plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, které bude následně zrušeno, lze doporučit, aby po vrácení věci soudu prvního stupně (případně odvolacímu soudu), žalobce podal návrh na změnu petitu, ve kterém by navrhl žalobu zamítnout a zároveň přiznat náhradu nákladů řízení žalobci. Takový postup je dle mého názoru vhodnější, než riskovat nesprávný procesní postup soudu, který by vedl ke zbytečnému navyšování nákladů na straně klienta.


[1] Nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 40/18

[2] V takovém případě by na straně žalobce došlo k bezdůvodnému obohacení a dle většinového názoru Ústavního soudu, by se žalovaný mohl obrátit na soud s žalobou o vydání bezdůvodného obohacení, přičemž v následujícím soudním řízení by nebylo nutné provádět důkazy a jako podklad pro rozhodnutí o bezdůvodném obohacení by mělo postačit provést důkaz rozsudkem z původního sporu.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Investiční životní pojištění aneb když zneplatnění smlouvy nenaplní kýžená očekávání
Investiční životní pojištění

Investiční životní pojištění aneb když zneplatnění smlouvy nenaplní kýžená očekávání

Investiční životní pojištění (dále také „IŽP“) je produktem, který se stal v průběhu let stabilní součástí pojistného trhu v České republice. V poslední době se nicméně začaly objevovat soudní spory, byť v řádu nižších desítek, ve kterých se klienti pojišťoven domáhají absolutní neplatnosti svých smluv.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu