Jak ze sportu bez práva vytvořit respektované odvětví?

Tak by se za mě dal v současné době popsat stav, ve kterém se český sport nachází. Důvodem je to, že sport jakkoli tvoří nedílnou součást naší společnosti, v poslední době zůstal stát z pohledu práva tak nějak na místě. Kromě zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, v platném znění, nebyla po pádu socialistického režimu přijata žádná právní úprava, která by vztahy ve sportu upravovala. Uvedený zákon sice od roku 2001 prošel několika novelami, ty však jistě nestačí. Poslední novela z roku 2019 dala za vznik novému orgánu, Národní sportovní agentuře. Prostřednictvím ní by se financování sportu mělo zlepšit.

Nehledě na novely zákona, sportu stále chybí na základní úrovni pravidla, podle kterých by měly jednotlivé subjekty hrát. Z pohledu smluvního absentuje ochrana slabší strany, z pohledu organizačního chybí organizace spolků, které sporty v daných disciplínách zastřešují. Chybí vrcholný úřad, který by se o sport samostatně a komplexně staral, a rozhodčí soud, který by sportovní spory efektivně řešil. Český sport je v důsledky toho nevyrovnaný, neorganizovaný a z celoevropského pohledu zaostalý. Sport nemůže dostatečně plnit svou edukativní a ekonomickou funkci a je plný neutěšených vztahů a bohužel také korupce.

Zásadně se tento handicap projevuje při srovnání se západními zeměmi (např. Francie, Dánsko či Německo). Osobně jsem tento rozdíl poznala během svého zahraničního působení a podrobně popsala v publikaci pod názvem Právní úprava profesionálního sportu v ČR a zahraničí. Ambicí této práce bylo na situaci v českém sportu upozornit a dát podnět k tomu, jak by šlo na zákonné úrovni vztahy ve sportu lépe nastavit. Po třech letech od publikace je situace ve sportu více méně stejná. Závěry práce jsou sice stále aktuální, chybí však zájem zákonodárce, který by se podobnými návrhy z řad právníků zabýval.

Je tedy na čase hledat jinou cestu, jak český sport posunout. Což je ambicí tohoto a navazujících článků, které jsou adresovány široké sportovní veřejnosti. Řešení budou navrhována v rovině právní, ale také mezilidské, jelikož nedostatečná pravidla a organizace vedou mimo jiné k mezilidským svárům a touze o vítězství jedné ze stran i mimo hřiště a ve vlastních řadách. Všichni čtenáři jsou proto žádáni o otevřenou mysl a o udržení zásadní myšlenky, že pro každý pokrok je nezbytné, aby změna začala u jednotlivce. Změny ve vyšších strukturách bývají poté daleko jednodušeji proveditelné. Sérii článků si proto dovolím zahájit právě základními vztahy ve sportu. Tedy smluvními vztahy mezi hráči a kluby v souvislosti s výkonem sportovní činnosti (dále jen „sportovní smlouvy“).

Současná podoba sportovních smluv

Nejprve tedy k vztahům mezi hráči a kluby. Přes živé a stále nekončící debaty ohledně povahy vztahu mezi kluby a hráči je drtivá většina sportovních smluv uzavírána v režimu § 1746 odst. 2, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „NOZ“), tedy jako smlouvy nepojmenované - inominátní. Na jedné straně klub, jako právnická osoba, na straně druhé hráč, jako fyzická osoba – osoba samostatně výdělečně činná provozující živnost dle živnostenského zákona, popř. jako příslušník nezávislého povolání.[1] Právní řád tento smluvní vztah nijak specificky neupravuje. Je na jeho stranách, aby si v mezích zákona vzájemná práva a povinnosti sjednaly. V praxi jsou smlouvy uzavírány buď ve znění vzorů, které dává k dispozici zaštiťující sportovní asociace, nebo ve znění, které je hráči předkládáno ze strany klubu.

Kontraktační proces v praxi probíhá tak, že klub hráči předloží návrh smlouvy. Obsahem smlouvy bývá závazek hráče poskytnout klubu své herní a taktické schopnosti a závazek klubu vytvořit hráči podmínky k výkonu této činnosti a poskytnout mu odměnu za odvedené služby,

Smlouva bývá ve většině případů a z logiky věci nevyrovnaná.

• klub může smlouvu kdykoli vypovědět, hráč fakticky nikoli;
• klub může ve většině případů jednostranně krátit odměnu dle svého uvážení s odkazem na nedostatečné výkony nebo fyzickou připravenost hráče;
• v případě zranění je hráči krácena odměna, popř. nemá hráč nárok na odměnu během zranění vůbec;
• odchod z klubu je vázán na vysoké odstupné a další.