Děti však ničeho z toho samy o sobě dosáhnout přirozeně nemohou. Je mnoho ohrožených skupin osob, jsou to slabí, nemocní či jiným způsobem znevýhodnění lidé. Postavení dětí je však specifické. Definuje ho absolutní závislost a zranitelnost, nedostatek znalostí, zkušeností, rozumové a volní vyspělosti, jakož i extrémní potřeba stabilního zázemí, péče, to všechno v kontextu neskončeného, respektive čerstvě započatého fyzického a psychického vývoje.
Stokrát bylo skloňováno to, že je potřeba oblast „práv dětí“ regulovat v dostatečné šíři na národní i mezinárodní úrovni, vznikl nespočet organizací (jmenujme Dětský fond dětí - UNICEF[1], neziskovou organizaci Save the Children[2], britskou Child Poverty Action Group[3], či organizaci La Strada Česká republika[4] zabývající se obchodováním s lidmi a vykořisťováním). Zájem a snahy celé společnosti jsou neoddiskutovatelné, nicméně přese všechno je faktem, že kriminalita páchaná na dětech je aktuálním a příliš častým jevem, stejně jako dětská kriminalita, mnohdy s prvně jmenovanou úzce související.
Děti jsou pro pachatele trestné činnosti, konkrétně třeba pro „obchodníky s lidmi“, snadným cílem - jsou zranitelnější než dospělí a existuje poměrně velký předpoklad, že nebudou schopny řešit nastalou situaci a vzniklé problémy.[5] Kdybychom měli shrnout, jaké trestné činnosti jsou děti terčem, vypadal by výčet (bohužel demonstrativní) asi takto: fyzické a sexuální zneužívání (včetně související dětské pornografie), únosy dětí s nebo bez účelu s nimi obchodovat, obchod s dětmi za účelem prostituce, poskytování sexuálních služeb či pornografie, tedy sexuálního vykořisťování, nucené práce včetně žebrání[6] (sexuální i pracovní exploatace by se přitom dala považovat za formu novodobého otroctví), ilegální adopce. Dalšími problémy jsou nucené sňatky v některých tradičně-právních systémech, zejména v zemích zmítaných válkami nebo občanskými nepokoji jsou děti vystaveny chudobě, hladu, někdy jsou utečenci se vším, co k tomuto statusu patří, a nelze nezmínit aktuální fenomén užití dětí ve válečných konfliktech, v asi nejkontroverznější podobě v roli dětských vojáků.[7]
Problematikou, která dle mého není brána dost vážně (v USA je přitom situace výrazně lepší než na starém kontinentu) je otázka šikany. Její závažnost spatřuji nejen ve velkém prostoru pro eskalaci jejích „projevů“, ale zejména fakt, že se s ní setkal (téměř) každý z nás. Nadneseně řečeno: Ne každé dítě je zneužíváno, každé je ale svědkem či dokonce terčem šikany.
Problémem, možná zástupným, možná zásadním, je nejednotnost v nahlížení na ten nejzákladnější pojem - „dítě“. Jedna věc je totiž dělení z biologického hlediska na novorozence, batole a tak dále, zcela jiná je ale definice právní (odhlédneme-li od termínu dítěte ve smyslu celoživotního příbuzenského poměru vůči rodičům). Známe pojmy dítě, nezletilý, mladistvý. Kdybychom se ale zeptali sta lidí, co si pod jednotlivými pojmy bez ohledu na existující či neexistující právní terminologii představují, dostali bychom pravděpodobně sto různých odpovědí. Úplně na jinou úroveň smýšlení se dostaneme, pokud budeme v daných intencích uvažovat i dítě nenarozené neboli nascitura.
Úmluva o právech dítěte přijatá v rámci OSN v roce 1989 ve svém prvním článku uvádí, že „…dítětem [se] rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.“[8] Dává tak svobodu národnímu právu, aby se s danou otázkou vyrovnalo samo a poskytuje pouze zajišťující generální klauzuli. V České republice pak známe vymezení občanskoprávní a trestněprávní, přičemž v rámci prvního na definici termínu dítěte nenarazíme. Nový občanský zákoník ale říká, že plně svéprávným se člověk stává zletilostí, které se nabývá dovršením osmnáctého roku věku[9]. V rámci trestního práva se dítětem rozumí osoba mladší osmnácti let, není-li uvedeno jinak[10].
Dítě jako lidská bytost má nárok na svobodu pohybu, rozhodování, na svou integritu a důstojnost. Každé dítě má právo na fyzický, duševní, duchovní, morální a společenský rozvoj. V první řadě by se o to, aby se mu ho dostalo, měla zasloužit rodina. Realita, život to ale někdy zkrátka neumožní, a tak se musí postarat stát nebo třeba některá z neziskových organizací. Přese všechnu právní úpravu je ale otázkou, kdo by měl práva dítěte vymáhat a hlavně na kom. Na kom lze vymoci nápravu nepředstavitelného násilí, omezování, zneužívání slabšího postavení a bezbrannosti? Na kom vymoci nápravu traumat, která se nemusí vůbec nikdy zhojit?
[1] UNICEF Česká republika. © 2004-2014. [cit. 21.03.2014]. Dostupné z: http://www.unicef.cz/
[2] Save the Children.. © 2014. [cit. 21.03.2014]. Dostupné z: http://www.savethechildren.org/
[3] Child Poverty Action Group. © CPAG 2000 - 2013. [cit. 21.03.2014]. Dostupné z: http://www.cpag.org.uk/
[4] La Strada Česká republika. © 2013. [cit. 21.03.2014]. Dostupné z: http://www.strada.cz/
[5] Lidská práva v praxi: manuál pro sociální práci s obětmi obchodu se ženami a dětmi. 1. vyd. Praha: La Strada, 2002, 124 s. Str. 99.
[6] Tamtéž.
[7] SKINNER, E. Otroci současnosti: svědectví o moderních otrokářích a jejich obětech. Praha: XYZ, 2011, 438 s. ISBN 978-80-7388-471-0.
[8] OSN. Úmluva o právech dítěte. 1989. [cit. 21.03.2014]. Dostupné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-o-pravech-ditete.pdf
[9] § 30 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
[10] § 126 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Diskuze k článku ()