Je UEFA kompetentní řídit evropský fotbal? - 2. část

Je to však právě UEFA, která disponuje monopolem a reguluje evropský fotbalový trh, dostatečně kompetentní účinně a spravedlivě svá pravidla vymáhat vůči všem klubům, a to i v kontextu vlastních ekonomických a politických zájmů? V tomto článku si přiblížíme problematiku Financial Fair Play (FFP). S tímto souborem pravidel totiž souvisí řada právních i politických otázek, a to právě v kontextu vztahu UEFA a EU.

Přečtěte si článek "Je UEFA kompetentní řídit evropský fotbal? - 1. část".

UEFA Financial Fair Play Regulations

Od přelomu tisíciletí docházelo v evropském fotbale k negativnímu trendu. Do fotbalového prostředí vstupovali noví investoři, kteří do klubů vkládali astronomické finanční částky. Primárním cílem bylo angažovat známé hráče, pozvednout úroveň týmu, vyhrávat soutěže a tímto z fotbalového klubu udělat výhodnou investici.

Negativním aspektem tohoto přístupu bylo, že se některé kluby dostávaly do finančních problémů a nebyly nadále solventní.[1]

V kombinaci s finanční krizí tak trend zadlužování fotbalových klubů vedl UEFA k zavedení pravidel, která by tomuto negativnímu jevu předcházela. UEFA v roce 2009 nejprve schválila a o rok později představila koncept UEFA Financial Fair Play Regulations, jenž měl být účinný od sezóny 2011/2012. Pravidla FFP měla vést k „ozdravení“ evropského fotbalu.

Cílem zavedení FFP bylo zajištění finanční stability fotbalových klubů a podpora odpovědného hospodaření v rámci evropských fotbalových soutěží. Tato pravidla měla zabránit dlouhodobému zadlužování klubů, které by mohlo ohrozit evropskou fotbalovou strukturu.

Hlavním principem FFP je i dnes požadavek, aby kluby, které se účastní evropských soutěží (Liga mistrů, Evropská liga, Evropská konferenční liga), nevynakládaly více financí než jsou schopny vydělat. Požadavek na vyrovnané hospodaření je známý jako pravidlo „break-even“, kdy příjmy klubu musí v dlouhodobém horizontu odpovídat výdajům.

UEFA cílí na odpovědnost klubů při dodržování pravidel o hospodaření a transparentnost, jelikož kluby musí poskytovat detailní finanční informace o stavu účetnictví. 

Porušení pravidel FFP může vést k sankcím, které zahrnují finanční pokuty, omezení registrace nových hráčů nebo i vyloučení z evropských fotbalových soutěží.

Pravidla FFP mají zajistit nejen finanční stabilizaci klubů, ale také rovné konkurenční prostředí. Fotbalové kluby by tedy neměly získávat výhodu neomezeným financováním od externích zdrojů.

Paradoxně však dochází k ochraně postavení tradičních klubů, jelikož restrikce v pravidlech FFP komplikují vstup nových investorů na trh, a tím i redukují možnost konkurovat mocným klubům s propracovanou infrastrukturou.

Pravidla podobná FFP existují i na národních úrovních. Fotbalové asociace v Evropě implementují svá vlastní pravidla finančního dohledu, která mohou sdílet podobné principy s pravidly UEFA, jsou ale přizpůsobena domácím soutěžím.[2]

Dohled nad stavem klubových účetnictví a dodržováním FFP má v gesci orgán UEFA zvaný Club Financial Control Body (CFCB). Spory v souvislosti s FFP řeší UEFA specifickým způsobem. Stejně jako u ostatních interních orgánů UEFA se nejedná o rozhodčí řízení stricto sensu, ale řízení disciplinární povahy v rámci asociace jako soukromoprávního subjektu.

CFCB má pravomoc kontrolovat a sankcionovat kluby v případě porušení pravidel FFP. Tento orgán je rozdělen na dvě komory, a to First Chamber (dříve Investigatory Chamber)[3], což je vyšetřovací komise, která monitoruje účetnictví klubů, a Appeals Chamber (dříve Adjudicatory Chamber)[4], což je rozhodovací komise, která původně vydávala rozhodnutí na základě prošetření případů a nyní funguje jako interní odvolací orgán.[5]

Pokud klub se závěrem Appeals Chamber nesouhlasí, může podat odvolání ke CAS, který tak i v této oblasti funguje jako nejvyšší rozhodující instance. CAS má jurisdikci i pro tzv. odvolací řízení, jako je tomu právě v situacích, kdy se fotbalový klub odvolá proti rozhodnutí některého z orgánů UEFA.[6]

Případ Striani

Zavedení pravidel FFP bylo natolik zásadní a kontroverzní změnou, že se stalo pouze otázkou času, kdy se někdo pokusí napadnout jejich legitimitu.[7]

Prvním, kdo se rozhodl zpochybnit legitimitu pravidel FFP, zejména požadavku break-even, který měl být protisoutěžní a v rozporu s právem EU[8], byl Daniel Striani, hráčský agent (zprostředkovatel), působící pod belgickou národní fotbalovou asociací.[9]

Ve své stížnosti z roku 2013 adresované Evropské komisi Striani specifikoval body FFP, které měly vést k restrikcím hospodářské soutěže na základě multilaterální dohody sdružení podniků a ve kterých spatřoval FFP jako neoprávněnou regulaci trhu.

Požadavek UEFA break-even měl být považován za dohodu mezi podniky podle článku 101 odst. 1 SFEU, kdy důsledkem bylo několik protisoutěžních účinků – omezení investic na trhu nebo utvrzení stávajících poměrů zaručujících tradičním klubům dominantní postavení.

Současně měl být vytvářen deflační účinek na výši mezd hráčů, kdy konsekvencí bylo snížení příjmů hráčských agentů.

Pravidlo break-even mělo být podle Strianniho také v rozporu s fundamentálními právy chráněnými unijními normami, konkrétně právem na volný pohyb osob, služeb a kapitálu.

Striani zároveň tvrdil, že k omezení hospodářské soutěže a porušení základních práv dochází ze strany FFP v takové míře, že jejich zavedení nelze ospravedlnit argumenty UEFA o nezbytnosti dosažení ekonomických fotbalových cílů.[10]

V květnu roku 2014 měla Evropská komise, prostřednictvím Generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž, informovat Strianiho, že zamýšlí zamítnout jeho stížnost. Evropská komise vyjádřila pochybnosti, zda měl Striani legitimní právní zájem pro napadení FFP, jelikož tato pravidla byla primárně zaměřena na regulaci fotbalových klubů, nikoliv hráčských agentů.

Dále byla Evropská komise toho názoru, že belgický soud prvního stupně, u kterého Striani podal žalobu proti FFP, má pravomoc v této záležitosti rozhodnout. Ke konci téhož roku Evropská komise oficiálně oznámila, že ve věci stížnosti pana Strianiho nebude činit další kroky.

Evropská komise tak pouze konstatovala, že se touto stížností nehodlá dále zabývat, jelikož pro to neshledává dostatečné důvody. Mělo se jednat o potenciální střet soukromoprávních pravidel s právem EU, k jehož posouzení nemá Evropská komise pravomoc.

Evropská komise tedy odkázala projednání případu belgickému soudu první instance, který dle článku 267 SFEU mohl položit předběžnou otázku SDEU ohledně souladu FFP s unijním právem, respektive iniciovat posouzení souladu pravidla break-even s články 101 a 102 SFEU.

Belgický (konkrétně bruselský) soud v červnu roku 2015 vydal rozhodnutí, ve kterém uvedl, že nemá pravomoc v dané věci rozhodnout. Tento závěr byl odůvodněn tak, že pokud je UEFA soukromoprávním subjektem založeným dle práva jiného státu, tak by dle Luganské úmluvy měla být žalována u soudů státu, kde se nachází její sídlo, tedy ve Švýcarsku.

K tomu však soud dodal, že i přesto by neměl být Striani u švýcarských soudů oprávněn UEFA žalovat. V jeho případě neměl být aplikovatelný článek 5 odst. 3 Luganské úmluvy, jelikož pravidla FFP primárně ovlivňují fotbalové kluby a nikoliv fotbalové agenty.[11]

Navzdory výše zmíněnému se belgický soud rozhodl dočasně pozastavit jednu z fází zavedení FFP, kterou bylo snížení hranice break-even rozpočtu klubů ze 45 milionů eur na 30 milionů eur. Belgický soud současně předložil předběžnou otázku SDEU ohledně potenciálního střetu pravidel FFP s unijními normami, konkrétně s právem na ochranu hospodářské soutěže.

SDEU se k celé věci vyjádřil stroze. Pouze konstatoval, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla „zjevně nepřípustná", a to především z důvodu nesplnění podmínky jurisdikce ze strany belgického soudu.[12]

UEFA dle očekávání toto rozhodnutí kvitovala. Nelze však opomenout, že se nejedná o závěr, na jehož základě lze FFP z pohledu práva EU považovat za legitimní. Názory soudů i Evropské komise naopak do celého případu vnesly snad ještě více kontroverze, jelikož se ani jeden z orgánů neuvolil posuzovat samotnou legitimitu FFP a iniciativa pana Strianiho byla zamítnuta z procesních důvodů.

O intervenci byl požádán i ombudsman EU, jelikož komisař zodpovědný za hodnocení původní stížnosti pana Strianiho měl být ve střetu zájmů. Pan Joaquín Almunia, tehdejší evropský komisař, mimo jiné i pro politiku hospodářské soutěže, totiž v minulosti podepsal společné prohlášení s tehdejším prezidentem UEFA Michelem Platinim, kde podpořil právě koncept FFP.

Politický vliv je zde evidentní a pro pochopení přístupu EU je zásadní. Samotná Evropská komise se aktivně podílela na tvorbě pravidel FFP při vzájemných diskusích s UEFA.

Evropská komise a UEFA také v roce 2012 vydaly společně prohlášení, kde zdůraznily nezbytnost zavedení FFP, a tedy i odůvodnitelnost tohoto restriktivního souboru pravidel. Současně deklarovaly, že pravidla jsou v souladu s cílenou politikou EU v rámci sportu směřující k ekonomické stabilitě a prosperitě fotbalu jako takového.[13]

Samotný koncept FFP byl obsahem několika společných dokumentů a zmíněn byl také ve společných prohlášeních EU a UEFA o vzájemné kooperaci a snaze naplnit politické sportovní cíle.

V kontextu případu pana Strianiho jsou tedy evidentní i politické okolnosti a strategické udržování dobrých vztahů mezi EU a UEFA.

Pravidla FFP jsou v evropském fotbale zavedena již přes deset let. Kluby mají povinnost tyto pravidla respektovat a případy jejich porušení pravidelně rezonují sportovním prostředím. Ačkoliv UEFA deklaruje pozitivní vliv FFP, kdy se finanční stav evropských fotbalových klubů od zavedení pravidel zlepšil, samotná fundamentální otázka jejich souladu s unijními normami nebyla doposud formálně vyřešena.

V roce 2022 UEFA přistoupila ke „změně“ pravidel FFP, které se nyní nazývají Financial Sustainability Regulations, nicméně účel těchto pravidel zůstává v zásadě stejný.

V souvislosti s kompetencí UEFA řídit evropský fotbal a ability zaručit dodržování pravidel, kterými reguluje evropský fotbalový trh, si v dalším článku přiblížíme případ Manchesteru City a Paris Saint-Germain. Tyto dva mocné fotbalové kluby v předchozích letech opakovaně porušily pravidla FFP a UEFA s nimi vedla řízení, která měla vést k adekvátnímu trestu.

---

[1] CRAIG, N., DE MARCO, N. Financial Regulation in Sport. In: LEWIS, A, TAYLOR, J. Sport: Law and Practice, Haywards Heath: Bloomsbury Professional Limited, 2014, s. 347-348.

[2] Každá národní fotbalová asociace se může rozhodnout, zda a jakým způsobem zakomponuje pravidla obdobná FFP i do svých struktur. Například v Anglii zavedly tamní asociace pravidla podobná FFP (Profit and Sustainability Rules – PSR) i v nižších fotbalových soutěžích.

[3] First Chamber se zabývá průběžnou kontrolou účetnictví klubů a vyšetřováním v případě podezření o porušení pravidel FFP. Komora má pravomoc s kluby uzavírat dohody o narovnání (tzv. settlement agreements), ukládat disciplinární opatření jako jsou pokuty nebo omezení registrace hráčů, a v některých případech přijímat konečná rozhodnutí. Pokud First Chamber nemůže případ uzavřít, předává jej k projednání Appeals Chamber.

[4] Appeals Chamber přezkoumává rozhodnutí přijatá First Chamber na základě odvolání klubu. Má pravomoc tato rozhodnutí zrušit, upravit nebo potvrdit. Sankce, které mohou být klubům uděleny, zahrnují napomenutí, důtku, finanční pokuty, zadržení příjmů z evropských soutěží, zákaz registrace nových hráčů nebo zákaz přestupů. V krajních případech může dojít až k diskvalifikaci klubu ze soutěží UEFA.