Podstatné je však významové odlišení pojmů „soudní rozhodnutí“ a „judikát“. Judikáty určitě nejsou soudní rozhodnutí, která nepřesahují svým dopadem skutkové okolnosti individuální soudní kauzy. Naopak judikátem rozumíme rozhodnutí soudu zpravidla vyššího stupně, které obsahuje obecný nebo zobecnitelný výklad určité normy nebo principu. Eventuálně toto rozhodnutí samo určitou normu nebo princip, obvykle v souvislosti s právním předpisem, vytváří.
Judikatura tak má zcela jistě neoddiskutovatelný význam jak v aplikační praxi soudů, tak v normotvorné činnosti státu a příznivě působí rovněž vůči principu právní jistoty, jehož součástí je předvídatelnost práva v podobě legitimního očekávání v konstantní soudní rozhodování, vycházející z předchozí zkušenosti, pravidel, a rozhodování typově podobných případů, vedoucí k zamezení existence libovůle při výkladu právního předpisu.
Ostatně občanský zákoník reflektoval tento apel na princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který se dlouhodobě opakovaně objevoval především v rozhodovací praxi Ústavního soudu[1], a do znění svého paragrafu 13 zahrnul toto ujednání, které výše uvedenou premisu potvrzuje, když uvádí:
§ 13, zákon č. 89/2012 Sb.
„Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“
Toto ustanovení tak jistě otevírá možnou diskuzi nad formálně právní závazností judikatury. Jsou tedy rozsudky závazné jen pro strany konkrétní kauzy? Názory na jasnou odpověď se liší. Jedna skupina odborné právní veřejnosti se domnívá, že ne, neboť podle nich se občanský zákoník přihlásil k přesahu soudní moci do moci zákonodárné a přinesl do soudního rozhodování větší prostor, další k tomu dodávají, že podle nich se judikatura postupně stává (nepsaným) pramenem práva, a také to, že pro judikaturu vzniká ideálně prostor především tam, kde se v legislativě objevují chyby, nebo je příliš obecná, anebo naopak až příliš kazuistická, případně tam, kde zákonná úprava chybí zcela.
Za posledních zhruba deset, patnáct let se ve vztahu k judikatuře výrazně zvýšil význam aktivního působení procesních stran v rámci soudního sporu, ve kterém jsou právní zástupci stran nuceni aktivněji přispívat k vyhledání „správného“ právního řešení. Odkaz na judikaturu v podání je tak dnes již jeho naprosto standardní součástí. Podání bez uvedení vybraných judikátů podporující samotnou právní argumentaci mnozí advokáti vnímají jako nezodpovědné chování vůči svých klientům.
Potřeba orientace v judikatuře však platí jak pro soudce, tak pro právní zástupce procesních stran, ale čím dál více také pro běžné občany, neboť až na příkladu konkrétního životního příběhu často pochopí významový obsah dané normy. Judikatura sice není formálně závazná, ale poskytuje sílu podpůrného argumentu (interpretace práva), mnohdy také návodu, pro další (nejen) soudní rozhodování.
Uchopení judikatury a snaha o definování jejího místa v systému českého právního řádu tak nabývá na své důležitosti, a to přesto, že náš kontinentální systém není oproti angloamerickému vystavěn na zkušenosti a přirozeném vývoji z praxe (precedentech), ale na tradici psaného práva (co je psáno, to je dáno). Z podpůrného pramene práva se tak postupně rodí pramen nezbytný, neboť v praxi takto judikatura často působí. Její nezastupitelné místo je tak zcela jistě v rámci argumentace v soudním podání, v následném soudním rozhodnutí (zejména v jeho části odůvodnění), a samozřejmě v odborné autorské činnosti (především při tvorbě komentářové či monografické literatury). Pravidelně se však na příkladech skutečných příběhů z praxe, začíná rovněž objevovat v oborových profesních periodicích, ale i lifestylových časopisech, jako návod, jak řešit konkrétní životní situaci.
Podle mého názoru proto nelze pochybovat o rostoucím významu judikatury v českém právním řádu. Její poznávání, zkoumání, hodnocení a používání je a bude nepostradatelným nástrojem a metodou práce každého právníka, ať již působí kdekoliv.
Právní informační systém CODEXIS® JUSTICE je vybaven řadou specifických funkcí určených pro obor soudnictví, díky těmto funkcím jej ocení jak odborníci z oblasti práva, tak i administrativní pracovníci, kteří spolupracují s těmito odborníky. Přehledný software vynikající uživatelskou přívětivostí a jednoduchým ovládáním je neustále vyvíjen, a to ve spolupráci se Soudcovskou unií České republiky. CODEXIS® JUSTICE je optimalizován pro práci s dokumenty z různých zdrojů (české i evropské zákony, judikatura, obecné předpisy justice atd.). Přehled hlavních funkcí softwaru si můžete prohlédnout zde.
Právě Fenomén judikatury v právu je jedním z tematických bloků odborného kongresu Právní prostor 2018, který probíhá v termínu 24. – 25. dubna 2018 v Seči u Chrudimi. Mezi další zajímavá témata patří např. Ochrana osobních údajů (GDPR a ePrivacy) či Aktuální otázky justice. Více informací o kongresu, který již poosmé pořádá CODEXIS® najdete na webových stránkách www.kongrespravniprostor.cz.
[1] např. Nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97.
Diskuze k článku ()