Ke kontrole držení zbraní, centrálnímu registru a „amnestii“

Hlavní smyslem pak je zřízení neveřejného informačního systému veřejné správy podle zvláštního právního předpisu sloužící k výkonu státní správy a k dalším úkonům v oblasti zbraní a střeliva, ve kterých policie při plnění úkolů státní správy podle tohoto zákona vede informační systémy obsahující údaje o vydaných zbrojních průkazech a jejich držitelích, vydaných zbrojních licencích a jejich držitelích, vydaných průkazech zbraní, registrovaných zbraních kategorie A, B nebo C, hlavních částech zbraní, zakázaných doplňcích zbraní a střelivu do těchto zbraní, vyvezených nebo provezených zbraních, střelivu nebo zakázaných doplňcích zbraní, zbrojních průvodních listech pro trvalý vývoz, trvalý dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva, jednorázových dokladech o povolení přepravy a povoleních přepravovat zbraně nebo střelivo, ztracených nebo odcizených zbraních, zbrojních průkazech, zbrojních licencích, evropských zbrojních pasech, průkazech zbraní a průkazech zkušebních komisařů, zajištěných, zadržených, odebraných, odevzdaných, propadlých nebo zabraných zbraních, zakázaných doplňcích zbraní a zbraních nebo zakázaných doplňcích zbraní určených ke zničení nebo znehodnocení.

Nutno podotknout, že samo Ministerstvo vnitra neúspěšně podalo návrh na novelu shodného zákona, kterým by byla účinnost odložena. Předmětný návrh novely zákona o zbraních a střelivu byl pouze v oblasti odložení fungování Centrálního registru zbraní (dále jen “CRZ”), a to z technických důvodů na straně Policie ČR. Lze konstatovat, že takový postup by byl rozhodně lepší, než vytvoření nefunkčního CRZ, což lze bohužel očekávat. V odborném tisku probíhá dlouhodobá debata o smysluplnosti zavádění CRZ do našeho práva. Na jednu stranu se rozhodně jedná o další byrokratický aparát týkající se kontroly zbraní, na druhou stranu by se mohlo jednat o účinný argument pro příznivce stále opakujících se snah zabraňovat občanům ČR v přístupu ke zbraním. Z tohoto důvodu lze předmětný návrh považovat za systémově správný, pouze požadovaný termín “odkladu” byl snad až příliš krátký, kdy bylo dáno reálné nebezpečí, že bude muset být dále prodlužován. Jak již je shora uvedeno, k odložení nakonec nedošlo a zůstává tedy otázkou praxe případná předčasnost a s tím spojené komplikace.

Je třeba si uvědomit, že hlavní otázkou vždy zůstává, zda stát přiznává občanům právo k vlastnictví a držení střelných zbraní a jakého typu. Zatímco předrevoluční právní úprava byla v tomto smyslu velmi rigorózní, kdy držení krátkých kulových zbraní bylo výhradně pro vyvolené, v mysliveckých sdruženích pak docházelo k povolování brokových zbraní a držení dlouhých kulových zbraní bylo taktéž výsadou. Tento stav pak přetrvával částečně i v první polovině devadesátých let. Autor článku se sám úspěšně soudil, když mu policie v roce 1991 odmítla přiznat vlastnictví a držení byť jediné střelné zbraně.

Podstatnou novelou, zákonem č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), který nabyl účinnosti dnem 1.3.1996, pak došlo k výrazné liberalizaci vlastnictví a držení střelných zbraní, kdy byly odstraňovány nesmyslné byrokratické překážky. Od tohoto data lze považovat veškeré další návrhy novelizací zákona o zbraních a střelivu za zpřísňující, předmětné zřízení centrálního registru zbraní nevyjímaje.

Každé zpřísnění předpisů o vlastnictví a držení zbraní však nelze považovat za špatné. Tak je tomu například u znovuzavedení nákupních povolení zbraní kategorie B, čímž bylo odstraněno nebezpečí, že na ztracený či odcizený zbrojní průkaz mohlo být pořizováno téměř neohraničené množství zbraní zařazených do takové kategorie. Na druhou stranu se stále jeví otázkou, zda neuvolnit režim držení zbraní kategorie C nebo alespoň dlouhých brokových zbraní, které požívají například v sousedním Rakousku režim přiznávaný v České republice kategorii D, tj. bez ohlašovací povinnosti, volně prodejné nad 18 let.

Mezi hlavní absurdity předmětné právní úpravy v českých zemích pak patří dodatečně zaváděný zákaz používání laserových zaměřovačů spojených se zbraní či noktovizorů v puškohledu. Zůstává otázkou, co vedlo jistě zasvěcené legislativce k zákazu laserových zaměřovačů na zbrani, když jejich používání v devadesátých letech nepřineslo ničeho škodlivého. S velkými problémy si pak lze představit smysluplnost zákazu používání noktovizorů v puškohledu, když atentáty se dějí většinou při denním či umělém světle, neboť oběti atentátu v naprosté zdrcující většině nechodí venku po tmě. Stejně tak zůstává otázkou i povolení tlumičů hluku výstřelu pro myslivce. Nejedná se samozřejmě o tlumiče, které by tlumily výstřel zcela, čímž by umožňovaly nehlučné zabíjení. To by bylo dáno pouze v případě, že by měl náboj podzvukovou rychlost, neboť sonický třesk se tlumit jaksi nedá. Pro myslivecké účely by takto byl dán naprostý nedostatek energie střely. Princip si lze představit velmi jednoduše, byť provizorně nasazením prázdné PET láhve na hlaveň pušky. Jistě by si oddechla nejen zvěř, která nebyla předmětem lovu, ale i obyvatelé přilehlých území, což při hustotě zalidnění v České republice rozhodně není druhořadé.

Ohledně předmětného centrálního registru však lze hovořit jako o prospěšné novele, která rozhodně nebude omezovat řádné držitele střelných zbraní. No a ti neřádní nechť trpí.

Za zmínku však stojí otázka tzv. amnestie v oblasti zbraní a střeliva, která má být letos opět časově ohraničeně zavedena. Jedná se o snahu státu přimět držitele neregistrovaných zbraní, kde je dána povinnost jejich registrace, k jejich registraci, resp. přihlášení, bez rizika, že by přišli o jejich vlastnictví. V tomto smyslu bych doporučil zavést tuto “amnestii” v podstatě nepřetržitě, neboť hlavním zájmem státu, a to legitimním a logickým, je v maximální míře omezit počet neregistrovaných zbraní. Autor se setkal s různými zasvěcenými názory zejména ze strany zástupců Ministerstva vnitra, že vyhlašovat neomezenou amnestii by znamenalo legalizovat trvale nelegální zbraně, když dotyčné osoby by tvrdily, že je právě jsou odevzdat k amnestii. Takový názor rozhodně neobstojí, neboť to mohou pachatelé trestných činů přistiženi s nelegálně drženou zbraní tvrdit i nyní a to i bez ohledu zda je či není amnestie dána. Lze se oprávněně domnívat, že hlavním smyslem zákona o zbraních a střelivu je zákonná regulace pohybu, vlastnictví a držby vybraných zbraní na území České republiky a s tím sounáležící věci, to vše pod dostatečnou kontrolou státu. Státu ani společnosti tedy není nebezpečný sběratel zbraní vlastnící i stovky či tisíce střelných registrovaných zbraní, ale zejména osoba, která vlastní tajně byť jednu takovou zbraň! Tuto skutečnost by bylo dobré legislativním sborům v České republice a zejména v Evropské unii neustále připomínat.