Na základě těchto pozorování článek demonstruje rizika, která pro akademickou integritu právní teorie z těchto konfliktů vyplývají, a hledá v inspiraci (především) zahraničními etickými standardy akademické činnosti možné způsoby, jak těmto rizikům čelit.
Úvod
Z anekdotických pozorování české „právní krajiny“ je zjevné, že nezanedbatelná část autorů, kteří se z akademických pozic (či s akademickými ambicemi) vyjadřují k právu a jeho vývoji, je rovněž tou či onou formou činná v právní praxi. Můj osobní případ budiž toho dokladem nad jiné.
Toto propojení právní praxe s právní teorií přináší oběma disciplínám prospěch, zároveň však vytváří pro právní teorii a její integritu významná rizika. Tato rizika dosud nebyla v tuzemském diskursu popsána a nejsem si vědom toho, že by o nich – a o způsobech, jakými jim lze čelit – proběhla či probíhala diskuse. Účelem tohoto textu je takovou diskusi nastolit.[1] Text v první části představuje pět typických příkladů konfliktu, k nimž při propojení právní praxe s právní teorií může docházet. V části druhé je navozena a testována hypotéza, podle které se právní teoretikové dostávají do konfliktů tohoto druhu především v důsledku značné disproporce mezi příjmy, kterých v tuzemsku právníci dosahují při zaměstnání v akademickém prostředí, a příjmy, kterých lze dosáhnout v privátní právní praxi. Třetí část představuje výsledky empirické studie, jejímž cílem bylo zjistit, kolik z pedagogů čtyř českých státních právnických fakult je zároveň členy České advokátní komory. Část pátá popisuje typické organizační formy, jimiž je právní teorie s právní praxí propojována. Část šestá poměřuje přínosy a rizika propojení právní teorie s právní praxí, mj. též v kontextu toho, kterou z popsaných organizačních forem je právní praxe vykonávána. Část sedmá se stručně věnuje stávajícímu regulatornímu režimu, vztahujícímu se na řízení konfliktů vznikajících při kombinaci právní teorie s právní praxí, a část osmá přináší návrhy řešení stávajícího stavu a náměty do další diskuse.
Pět hypotetických příkladů konfliktu
Právník, kombinující angažmá v právní teorii s angažmá v právní praxi, se může dostat do řady situací, v nichž se etické příkazy jedné z jeho rolí dostanou do konfliktu s etickými příkazy jeho role druhé. Pro názornost následující diskuse a analýzy nabízím čtenáři v této části popis pěti hypotetických situací, v nichž k takovému konfliktu může docházet. Jak tomu u prózy bývá za časté, žádná z popsaných situací není a nemá být připsatelná konkrétním osobám, všechny jsou však inspirovány dlouhodobými pozorováními reálií tuzemského právního života a osobní participací na něm.
Příklad první: Právník s akademickými ambicemi, praktikující ve velké privátní praxi, napíše teoretický text kritizující právní postupy velké, státem vlastněné obchodní společnosti, jejíž aktivity mají současně značný vliv na výkon veřejné moci. Vedení privátní praxe, které usiluje o zakázky od kritizované společnosti, s právníkem neprodleně ukončí spolupráci. Na teze, naznačené v jeho textu, nenásleduje v dalším diskursu žádná odezva a téma, které právník nastolil, zapadne.
Příklad druhý: Právník s postavením významné autority v právní oblasti, které se teoreticky věnuje, je osloven se zakázkou vyhotovení právního posudku pro účely sporné právní otázky, která komplikuje obchodní transakci, jež se má na trhu odehrát, případně sporné právní otázky, na níž závisí rozhodnutí zvažovaného či již vedeného sporu. Právník zakázku přijme, jelikož řešení, které vyhovuje poptávající straně transakce či sporu, není v obecných rysech v rozporu s jeho akademickým názorem na správné řešení problému. Po vyhotovení posudku právník své závěry zpracuje do podoby akademického článku a předloží článek k publikaci v právním časopise, aniž v článku upozorní na to, že závěr, ke kterému dospěl, je výsledkem placené právní služby.
Příklad třetí: Právník s postavením významné autority v právní oblasti, které se teoreticky věnuje, zastupuje klienta v precedenčně důležitém sporu. Právník v průběhu zastupování dospěje k závěru, že argumentace, která – bude-li soudy akceptována – povede k vítězství klienta v dané věci, současně vyšle právní odvětví na vývojovou trajektorii, kterou právník z akademického hlediska nepovažuje za žádoucí.
Příklad čtvrtý: Právník s postavením významné autority v právní oblasti, které se teoreticky věnuje, sleduje medializovaný soudní spor precedenčního významu a rozhodnutí, k nimž prozatím soudy ve věci dospěly, považuje za nesprávná. Vysloví proto v populárních médiích kritiku těchto rozhodnutí a nabídne opačnou argumentaci. Na vedení velké privátní praxe, s níž je právník asociován, se neprodleně obrátí nespokojené vedení jedné ze stran sporu, která měla z kritizovaných rozhodnutí prospěch a která je velkým soukromým zadavatelem právních služeb v oblastech, jimž se právní praxe věnuje. Právník ve své kritice ustane a řízení nadále probíhá bez jeho komentářů.
Příklad pátý: Právník – soudce soudu vysoké instance – mající postavení významné autority v právní oblasti, které se teoreticky věnuje, obdrží v rámci opravného prostředku od právního zástupce strany sporu právní argumentaci ohledně sporné právní otázky, která je po všech stránkách přesvědčivější než argumentace, kterou soudce opakovaně publikoval ve svých publikacích, na trhu značně rozšířených. Jistě by bylo možno přijít i na další konfliktní situace – výše uvedený výčet není v žádném smyslu uzavřený. Některé z výše naznačených hypotetických konfliktů jsou eticky dramatičtější než jiné (k jejich kategorizaci dospějeme v části šesté), v každém případě však jde o situace, jimž by se většina lidí „postižených“ akademickými ambicemi pravděpodobně raději apriori vyhnula, pokud by zde nebyl nějaký velmi silný důvod riskovat, že jim bude vystavena.
Mou hypotézou je, že tímto velmi silným důvodem jsou peníze, resp. akademičtěji řečeno, náklady příležitostí výdělku, které úspěšným a velmi úspěšným teoretikům práva unikají v důsledku jejich rozhodnutí věnovat se akademické práci spíše než právní praxi.
Vědcovo dilema: Výdělek ušlý v právní praxi
Nemůže být pochybností o tom, že mezi příjmy, jichž lze dosáhnout v právní teorii, a příjmy, jichž by úspěšný právní teoretik mohl dosáhnout v právní praxi, je významný rozdíl ve všech tržních ekonomikách. To platí tím více, čím „snáze zpeněžitelné“ právní oblasti se právní teoretik ve svém výzkumu věnuje.
Akademické práci se patrně všude na světě věnují právníci, jejichž motivace je podstatně odlišná od motivací těch, kdož se věnují právní praxi[2] – a je to pravděpodobně k dobru obou disciplín. Problém nastává v okamžiku, kdy disproporce mezi příjmy právních teoretiků a právních praktiků dosáhne příliš vysoké míry. Jakkoli obě disciplíny potřebují právníky rozdílně motivované, obě – mají-li plnit svou společenskou roli – potřebují právníky nadprůměrně inteligentní a pracovité.[3] Neúnosná míra disproporce mezi příjmovými příležitostmi může – ceteris paribus – způsobit v extrému to, že právní teorii se v dané jurisdikci nebude věnovat ten typ talentu, jaký je k plnění její společenské role potřeba[4]. V méně extrémním případě pak může tato disproporce vyústit v situaci, kdy hledání dodatečných výdělků mimo akademickou sféru přeroste v principu v systematický nástroj (spolu)financování právní teorie,[5] ovšem s důsledky, z nichž některé jsou popsány v hypotetických příkladech výše.
Jaká míra disproporce mezi příjmovými příležitostmi je již „neúnosná“ je otázkou z povahy věci spekulativní a subjektivní, mou tezí však je, že stávající stav v České republice se této míře povážlivě blíží.
Provést srovnání příjmových příležitostí v právní teorii a právní praxi není na celorepublikové úrovni prakticky vůbec možné, především proto, že trh právních služeb je napříč republikou velmi nehomogenní a negeneruje žádné ověřitelné informace o výdělcích advokátů a advokátních koncipientů. K empirickému srovnání se tak nabízejí velká města, mezi nimiž v tomto ohledu vyniká dvěma skutečnostmi Praha: zaprvé tím, že zde je univerzita, mající plně akreditovanou právnickou fakultu, a za druhé především tím, že zde jako v jediném velkém českém městě funguje relativně přehledný a likvidní pracovní trh s praktikujícími právníky, generující relativně spolehlivé informace o příjmech v jednotlivých úrovních seniority.[6] Jedná se přirozeně o specifický segment trhu – ten, který lze s mírnou nadsázkou i v místních podmínkách nazvat jako „Big Law“[7] – tedy o segment velkých právních kanceláří, věnujících se převážně obchodněprávním agendám. Je to nicméně právě tento segment trhu, s nímž české právnické fakulty soutěží o talent, resp. s nímž by o talent nutně soutěžily, pokud by měly důsledně sledovat aspirace, vytýčené jim zákonodárcem v § 1 zákona o vysokých školách.
Vytýčíme-li jako srovnávané ukazatele příjmy pedagogů Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze na straně jedné a příjmy právníků, praktikujících ve velkých pražských obchodněprávních kancelářích na straně druhé, narazíme ještě na dvě další obtíže. Zaprvé, veřejně dostupný vnitřní mzdový předpis Univerzity Karlovy[8] nerozlišuje mezi jednotlivými fakultami, pro účely odhadu skutečné výše mzdy pedagogů PrF UK na jednotlivých stupních seniority je tedy jen nedokonalých vodítkem. Za druhé, výzkumné zprávy společnosti Globe White Page Ltd. jsou sice vyrešeršovány poměrně precizně, konkrétní údaje obsažené v jednotlivých výzkumných zprávách jsou však k dispozici pouze platícím zákazníkům agentury.[9]
Za daných okolností je nutné omezit se zde na konstatování, že údaje z právního trhu potvrzují intuici o existenci značné disproporce mezi příjmy právních pedagogů, jak na ně lze usuzovat z vnitřního mzdového předpisu Univerzity Karlovy, a příjmy právníků praktikujících na pražském právním trhu v segmentu „Big Law“, s následujícími pozorovatelnými jednotlivostmi a trendy:
- na juniorní (vstupní) úrovni v obou disciplínách[10] jsou rozdíly v příjmech relativně nižší, i když významné;
- na seniorní úrovni v obou disciplínách[11] jsou rozdíly v příjmech velmi signifikantní;
- dosažení seniorní úrovně přitom trvá v právní teorii podstatně déle, než v právní praxi;[12]
- tlak na snížení růstu příjmů v právní praxi, vyvolaný tlakem na ceny právních služeb, je sice významný, jeho efekty jsou však ve vztahu k segmentu právní teorie pravděpodobně neutralizovány rozpočtovými restrikcemi, které na odvětví státního vysokého školství dopadají.[13]
Za navozeného stavu příjmové disproporce mezi právní teorií a právní praxí by nepřekvapilo, kdyby nikoli zanedbatelná část právních pedagogů hledala dodatečné příjmy mimo akademickou sféru. Údaje, na nichž by takovou hypotézu bylo možno testovat, v podstatě nejsou k dispozici, jako hrubá prvotní indikace však může posloužit alespoň zjištění, zda a v kolika případech jsou pedagogové tuzemských právnických fakult členy České advokátní komory.
Organizační formy propojení právní teorie s právní praxí V obecné rovině si lze představit, a v praxi pozorovat, tři základní organizační formy propojení právní teorie s právní praxí. Pro účely tohoto textu je budu označovat jako:
- ad hoc modus;
- permanentní modus samostatný a
- permanentní modus v asociaci s privátní právní praxí.
Ad hoc modus je přesně tím, co značí jeho název. Tedy formou propojení právní teorie s právní praxí, kdy právní teoretik příležitostně akceptuje placené, zpravidla konzultační zakázky, které však aktivně nevyhledává, a jakkoli je příjem z nich vítaným dodatečným příjmem jeho osobního rozpočtu, není příjmem předem kalkulovaným a akutně postrádaným v případě, pokud nebude v očekávaném objemu realizován. Tento modus pravděpodobně nevyžaduje advokátní licenci.
Jako permanentní modus samostatný označuji takovou formu propojení právní teorie s právní praxí, při níž právní teoretik samostatně aktivně vyhledává placené zakázky, s příjmem z nich předem kalkuluje ve svém osobním rozpočtu a v případě, že takový příjem nebude v očekávaném objemu realizován, bude akutně postrádán, jelikož spotřební standard nebo minulá investiční rozhodnutí právního teoretika nelze pokrýt z jeho akademických příjmů. Tento modus pravděpodobně vyžaduje, aby právní teoretik disponoval advokátní licencí, pokud ji však nemá, je to spíše problémem regulace poskytování právních služeb než problémem akademické etiky.
Konečně jako permanentní modus v asociaci s privátní právní praxí označuji takovou formu propojení právní teorie s právní praxí, při níž právní teoretik poskytuje na trvalé, zpravidla výhradní bázi, placené, zpravidla konzultační služby právní praxi, s níž je pro tyto účely viditelně asociován. Do jaké míry jsou příjmy z této činnosti pro právního teoretika postradatelné závisí na individuální situaci. Jde-li však o asociaci výhradní, lze rozumně očekávat, že jsou v poměru k jeho ostatním příjmům podstatné a jejich výpadek by byl akutně postrádán. Zda tento modus vyžaduje advokátní licenci či nikoli, závisí na okolnostech dané situace a na tom, zda právní teoretik poskytuje své služby právní praxi toliko interně či zda vystupuje přímo vůči jejím klientům.
Při dlouhodobém anekdotickém pozorování situace v tuzemské právní teorii lze opakovaně narazit na všechny tři výše uvedené mody, v posledních letech lze však, alespoň v segmentu „Big Law“, pozorovat zjevný trend k modu třetímu – tedy k modu permanentní asociace s privátní právní praxí.
Přínosy a rizika propojení právní teorie s právní praxí
Přínosy
Propojení právní teorie s právní praxí může přinášet právní teorii mnoho dobrého.
Předně, což platí především o pozitivně-právních disciplínách, rozumná míra sepjetí s praxí přináší právnímu teoretiku neocenitelné podněty pro jeho výzkumnou agendu (a samozřejmě i pro výuku). Ví-li, s jakými problémy se praxe ve skutečnosti potýká, může právní teoretik na tyto problémy zaměřit svou výzkumnou činnost. Bez ohledu na kvalitu svých výstupů si tak teoretik může být přinejmenším jist tím, že se ve své akademické činnosti zabývá pro praxi relevantními tématy.
V modu asociace s privátní právní praxí může toto propojení rovněž působit do určité míry kultivačně. Ve srovnání s mody samostatné činnosti lze očekávat, že zavedené právní praxe budou dbát na vyloučení střetu zájmů a další modality advokátní etiky, jichž si příležitostně (či samostatně) praktikující právní teoretik nemusí nutně být v plné míře vědom. Modus asociace s privátní právní praxí zajišťuje rovněž ve srovnání s mody samostatné činnosti alespoň minimální míru transparentnosti. Jakkoli jsou všechny advokátní praxe vázány pravidly důvěrnosti ohledně klientských věcí, z povahy praxe zejména velkých advokátních kanceláří plyne, že jejich mandáty jsou často veřejně známé, pokud ne v detailu, pak alespoň v obecné rovině, a dále v rovině povahy práce a klientely, jimž se tyto kanceláře věnují. Zveřejněná asociace právního teoretika s určitou privátní právní praxí dovoluje proto usuzovat na potenciální klientské vlivy, kterým může tento teoretik ve svém výzkumu podléhat.
Konečně – a tento element by měl být postaven na místo první – v zemích, v nichž univerzity nejsou schopny nebo ochotny vyplácet právním teoretikům mzdy v rozumné proporci k příjmům dosažitelným v právní praxi, umožňuje propojení právní teorie s právní praxí univerzitám získat k akademické práci (byť na bázi částečných úvazků) právníky, které by tyto univerzity jinak na pracovním trhu jednoduše získat nemohly.
Článek byl publikován v časopise Právník č. 2/2013. Jeho pokračování je dostupné zde.
[1] Předešlá podoba textu byla přednesena na konferenci „Complex Law Teaching: Knowledge, Skills and Values“ v Olomouci pod názvem „He who pays the piper: Acknowledging and managing the conflicts involved in combining careers in legal academia and legal practice“. Za úvodní nasměrování v rešerších americké literatury vděčím profesoru Davidu Wilkinsovi z Harvard Law School. Za provedení empirického výzkumu členství pedagogů českých právnických fakult v advokátní komoře děkuji Martině Schützové a Jakubu Karfilátovi, za totéž ohledně Ústavu státu a práva AV ČR Elišce Novotné. Za poznámky děkuji dvěma anonymním recenzentům. Odpovědnost za veškeré případné chyby je má.
[2] Rory Little hovoří o právnících, kteří směřují k akademické kariéře, jako o „spontánních teoreticích“ („compulsive scholars“). LITTLE, R. K. Law Professor as Lawyers: Consultants, Of Counsel, and the Ethics of Self-Flagellation, 42 S. Tex. L. Rev. 345 (2001), s. 347.
[3] V právní praxi se k úspěchu v mixu těchto vlastností vyžaduje patrně spíše mírná převaha pracovitosti, v právní akademii zřejmě spíše mírná převaha inteligence, to ovšem nemění nic na tom, že špičkové právnické fakulty v principu na pracovním trhu soutěží o velmi podobný druh talentu, jaký k úspěchu potřebují špičkové privátní právní praxe.
[4] Srov. § 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v platném znění. Mezi nefinanční faktory, odrazující jinak spontánní teoretiky od akademické kariéry, lze počítat např. pochybnosti o intelektuální kvalitě či etické integritě prostředí, v němž je teorie oboru v dané zemi provozována.
[5] Tento postřeh učinil, byť v jiném historickém a ekonomickém kontextu, Norman Redlich. REDLICH, N. Professional Responsibility of Law Teachers, 29 Clev. St. L. Rev. 623 (1980), s. 628.
[6] Výzkumu výdělků na pražském právním trhu se již po mnoho let věnuje konzultační společnost Globe White Page Ltd.
[7] Srov. RIBSTEIN, L. The Death of Big Law, 2010 Wis. L. Rev. 749 (2010).
[8] Srov. V. úplné znění Vnitřního mzdového předpisu Univerzity Karlovy v Praze (včetně příloh), Příloha č. 1, k dispozici na www.cuni.cz.
[9] Srov. http://www.legalmarketintelligence.com/ReportsAvailable.aspx.
[10] Pro odvětví právní teorie se juniorní (vstupní) úrovní rozumí akademický pracovník v prvním roce po ukončení studia, tedy asistent v mzdové třídě AP 1; pro právní praxi advokátní koncipient v prvním roce koncipientské praxe.
[11] Pro odvětví právní teorie se seniorní úrovní rozumí profesor, tedy akademický pracovník v mzdové třídě AP 4; pro právní praxi nekapitálový partner [srovnání s kapitálovými partnery (equity partners) není na místě, jelikož tito praktikující právníci nesou riziko finanční ztráty z podnikání, což je element nesouměřitelný s postavením akademického pracovníka].
[12] Tento závěr je spekulativní a nevyplývá z citovaných zdrojů, z anekdotických pozorování nicméně usuzuji, že kariérní postup z pozice juniorního pedagoga na pozici profesora trvá v českých podmínkách zpravidla zhruba dvakrát déle než kariérní postup z pozice juniorního koncipienta na pozici nekapitálového partnera.
[13] Tento závěr je spekulativní a nevyplývá bez dalšího z citovaných zdrojů, je však evidentní, že zatímco po prudké kontrakci právního trhu v období bezprostředně po roce 2008 došlo k jistému uvolnění a opětnému zvýšení dynamiky růstu příjmů, vnitřní mzdový předpis Univerzity Karlovy nebyl změněn od poloviny roku 2007.
Diskuze k článku ()