Mediace ve školách

Školní prostředí je, co se týče vztahů, náročný systém. Vidím to ve své praxi mediátora často. Komunikovat zde spolu musí dospělí mezi sebou, ať už se jedná o učitele, ředitele, rodiče, asistenty pedagoga, či jiné pedagogické a nepedagogické pracovníky, také děti mezi sebou a v neposlední řadě dospělí s dětmi a naopak. Už samotné množství aktérů vstupujících do komunikace je zde náročné zvládnout a pak stačí málo a konflikt je na světě.

Udržet klidnou a konstruktivní komunikaci v konfliktu, jehož jsme součástí, umí jen málokdo. I ti nejklidnější z nás mají určitou hranici, která, pokud je překročena, přestávají reagovat racionálně, ovládnou je emoce a tomu odpovídá i jejich jednání. Proto se i v oblasti školství nabízí využití mediace a jejích technik. Jednou z variant, jak mediační způsob řešení konfliktů ve škole zapojit, je proškolení pedagogických pracovníků a vedení školy na správné použití komunikačních technik, které se v mediaci používají. V běžných situacích, které denně na půdě školy přicházejí si tak budou umět zaměstnanci školy poradit sami. Vedlejším efektem bude to, že svým příkladem budou v praxi ukazovat žákům a studentům, že konflikty lze řešit i jinak a s mnohem lepším výsledkem.

Další možností zapojení mediace do školského prostředí je tzv. peer mediace neboli vrstevnická mediace. Jak už samotný název napovídá, jedná se o mediaci, nebo proces podobný mediaci, vedený někým, kdo je ze stejné skupiny (tedy vrstevník) jako strany sporu. Mediátoři se většinou etablují z žáků či studentů starších ročníků, nicméně základní pravidla konfliktu jsou schopny pobrat i malé děti. Proto se na západ od nás setkáváme s peer mediací nejen na školách, ale někde dokonce i v předškolních zařízeních. Peer mediátoři projdou základním proškolením, odpovídajícím jejich věku a stupni vývoje, následně již v kolektivu působí přirozeně a žáci a studenti zároveň vědí, že se na ně mohou s důvěrou obracet, pokud je třeba řešit jakýkoliv vrstevnický spor.

Pokud škola přesto nezvládne (a je to přirozené) řešit některý konflikt v rámci svých struktur, je v pořádku přizvat k řešení konfliktu mediátora, jako nestrannou osobu, která není ovlivněna prostředím ani vztahy ve škole. Mediátor je pak přesně tou osobou, která má nad situací nadhled, konflikt sama neprožívá, ani na něm není nijak zainteresována, a proto je nejlepší osobou, která může pomoci sporným stranám nalézt cestu z konfliktu ven. Mnohdy to ve školském prostředí nejsou jen strany dvě, na mediačních jednáních bývají velmi často zastoupeni ve větším počtu představitelé školy – ředitel, pedagog, školní psycholog, pracovník prevence, dále rodič, někdy i žák či student samotný.

I zde se samozřejmě nabízejí a bývají i častěji využívána tzv. oddělená jednání, tedy jednání, kdy mediátor hovoří o konfliktu s každou stranou zvlášť mezi čtyřma očima a poté se opět všichni vracejí zpět ke společnému jednacímu stolu. Zásadou oddělených jednání je, že si mediátor dopředu s každou zainteresovanou osobou dohodne, které informace zůstávají právě mezi čtyřma očima a které informace může mediátor sdělit u společného jednání.

Ve školské legislativě se o mediaci přímo nehovoří. Její využití je však praktické všude tam, kde dochází k rozhodování o právech a povinnostech osob podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Takové rozhodnutí se ne vždy musí setkat s přijetím toho, o kom je rozhodováno. Jako příklad lze uvést rozhodování o přijetí a vyloučení ze školy, rozhodování o povolení individuálního vzdělávacího plánu, rozhodování o individuálním vzdělávání dítěte, resp. jeho ukončení, rozhodování o opravných a komisionálních zkouškách, rozhodnutí o nepovolení opakování ročníku aj. Namísto dlouhých odvolacích procesů, jak na úrovni správního řádu, tak na úrovni správního soudnictví, lze i v těchto případech vstoupit do mediace a rychleji a smírněji celou věc vyřešit.

Mnohem častěji se však na půdě školy vyskytují spory, které nezařadíme pod žádný typ správního rozhodování, o to více však narušují klidný průběh vzdělávacího procesu a klima školy. Jsou to interpersonální spory a konflikty osob, které jsou součástí vzdělávacího procesu. Tyto spory se mohou týkat přístupu k výuce či jednotlivým žákům a studentům včetně těch se speciálními vzdělávacími potřebami, náplně vzdělávacího programu, rozložení rozvrhu, časové dotace jednotlivých předmětů, množství domácí vs. školní přípravy, komunikace s rodiči, filozofického směřování školy, pojetí výuky, rozložení odpovědnosti za průběh vzdělávání mezi jednotlivé pracovníky školy a mohla bych pokračovat dále. V této kategorii nesmíme zapomenout na spory mezi žáky a studenty včetně případů šikany a dalšího závadného chování. Tady všude může mediace pomoci ke zklidnění rozbouřených emocí a nalezení řešení, ze kterého budou benefitovat všichni zúčastnění.

V neposlední řadě mediace proniká také do školského prostředí na vysokých školách. Nezřídka vidíme, že některé vysoké školy zřizují funkci ombudsmana. Jedním z úkolů ombudsmana na vysoké škole je řešit konflikty vzniklé na půdě vysoké školy ať už se týkají sporů mezi pedagogickými pracovníky, či například stížností studentů na přístup vyučujících. Obecně se dá říci, že ombudsman má přispívat ke zdravému klimatu školy, a to ať už preventivními opatřeními, nebo v roli samotného mediátora, pokud už k nějakému konfliktu dojde. Ombudsman by měl být rovněž důvěryhodnou osobou pro všechny na akademické půdě, aby se na něj mohli obracet s jakýmikoliv situacemi ohledně vztahů na škole.

Jak můžeme vidět, důvodů pro využití mediace ve školství je celá řada a můžeme jen doufat, že bude přibývat škol, které tuto pomocnou službu budou využívat, případně že se tato úvaha objeví de lege ferenda v návrzích zákonodárce.

Patří tedy mediace do školství? Za mě určitě ano a troufám si tvrdit, že tak jako má každá škola svého školního psychologa, měla by mít i svého „školního“ mediátora, kterého může zavolat na pomoc, pokud chce pracovat na zlepšení klimatu ve škole, nebo se konkrétní konflikt již vymyká z rukou. Kde jinde než ve škole by se mělo dbát na vztahy a smírné řešení konfliktů, když právě školské prostředí ovlivňuje tu nejzranitelnější skupinu – děti.