Neměli bychom však pravdu, pokud bychom si mysleli, že toto slovo žije jenom v ústech akademiků a vysoce postavených právníků. Stačí si vybavit nedávné arabské jaro,[1] kde právě „důstojnost“ skloňovali lidé na ulicích a učinili z ní jeden z klíčových pojmů, s jejichž pomocí zastřešovali své požadavky.
Navzdory této své nesporné popularitě směřuje proti ideji důstojnosti řada námitek.[2] Možná by znělo opravdu trochu posměšně, kdybychom protestujícím Arabům podsouvali, že vlastně nevěděli, co chtějí. A přece je to kritika přílišné vágnosti tohoto konceptu, která se v odborném diskurzu snad nejčastěji objevuje. Lidská důstojnost, jak se zdá, má příliš mnoho tváří na to, abychom mohli s jistotou vědět, co máme přesně na mysli, když tento výraz používáme, natožpak která z nich je ta pravá.
Například Doris Schroederová popisuje aspirující a nedotknutelnou důstojnost, které ještě dělí do řady dalších podkategorií.[3] Hlavním rozdílem mezi těmito dvěma druhy důstojnosti je, že zatímco první z nich nemají všichni lidé ve stejné míře, ale například v závislosti na množství svých zásluh nebo výši svého postavení, tu druhou má každý bez rozdílu a jako takové jí ani nemůže být nikdy a nikým zbaven. Napětí, které mezi těmito dvěma odlišnými, neřknu-li přímo nesouměřitelnými, pojetími důstojnosti nutně existuje, je přitom podle názoru zmíněné autorky neřešitelné.[4]
Osobně bych však nebyl v této věci takovým skeptikem. Samozřejmě, že naznačená mnohoznačnost nám může v praxi hodně komplikovat život, přesto si myslím, že ji lze alespoň částečně omezit tím, že najdeme vhodný kontext pro jednotlivé významy, které tento pojem má. Budeme-li například uvažovat o možném založení univerzálních lidských práv, jistě budeme hledat takový koncept důstojnosti, v němž má i ona sama univerzální charakter. Zatímco aspirující důstojnost bude v této oblasti selhávat, o nedotknutelné důstojnosti, například v Kantově pojetí, zde již má smysl vést diskuzi. Naopak budeme-li důstojnost chápat jako dílčí hodnotu, kterou by měla lidská práva chránit, jen těžko zůstaneme u teorií slavného německého filozofa, podle něhož je důstojnost od člověka zcela neodlučitelná. Cožpak by mělo smysl chránit něco, na čem se nám nemůže stát žádná újma? V takovém případě nám mohou různé koncepce aspirující důstojnosti prokázat velkou užitečnost.
Nejedná se přitom o čistě akademickou diskuzi. Zmiňovaném rozdělení do značné míry koresponduje i s různými přístupy ústavních soudů k pojmu důstojnosti. Zatímco některé z nich ji vnímají jako součást určitého základu lidských práv, jako ten nejvyšší a nedotknutelný princip (Německo, v JAR společně s právem na život),[5] kterému v případě vzájemného konfliktu musí jednotlivá práva ustoupit, jiné v ní vidí pouze jedno z mnoha práv,[6] které může být bez problému předmětem testu proporcionality.
Snad se mi podařilo v předchozích řádcích alespoň v té největší možné stručnosti ukázat, že mnohoznačnost důstojnosti nemusí být nezbytně hrozbou, kterou bychom se měli snažit eliminovat. Spíše bychom se měli naučit s významovou bohatostí, kterou si s sebou nese, správně pracovat a těžit z ní. Nakonec, tento závěr lze jistě vztáhnout i na všechny podobné pojmy s mnoha tvářemi, kterými se svět práva jen hemží, ať už bychom vzpomněli spravedlnost, rovnost či svobodu.
[1] Srovnej např. MISZTAL, Barbara A. The Idea of Dignity: Its Modern Significance. European Journal of Social Theory. 2013, vol. 16, no. 1, pp. 101-121. ISSN 1368-4310. S. 102.
[2] Coby jeden příklad za všechny srovnej např. PINKER, Steven. The Stupidity of Dignity. The New Republic [online]. Chris Hughes, publikováno 28. 5. 2008 [cit. 27. 5. 2015]. ISSN 0028-6583. Dostupné z: http://pinker.wjh.harvard.edu/articles/media/The%20Stupidity%20of%20Dignity.htm
[3] SCHROEDER, Doris. Human Rights and Human Dignity. Ethical Theory and Moral Practice. 2012, vol. 15, no. 3, pp. 323-335. ISSN 1572-8447. S. 332.
[4] Tamtéž, s. 324.
[5] V souvislosti s JAR viz např. rozhodnutí tamního ústavního soudu v případu State v. Makwanyane and Mchunu. MCCRUDDEN, Christopher. Human Dignity and Judicial Interpretation of Human Rights. The European Journal of International Law. 2008, vol. 19, no. 4, pp. 655-724. ISSN 0938-5428. S. 688 a 699.
[6] Právě toto proklamoval roku 2001 francouzský Conseil Constitutionnel. Viz tamtéž, s. 699.
Diskuze k článku ()