Menu

Články

Náhodní známí

ČlánkyOstatníNatálie Dunglová23.03.2017
Natálie Dunglová23.03.2017

Vzal sedmičku Veltlína a pečené kuře, které si nechal donést z nedalekého hostince, a vydal se na terasu své chaty. Na tohle se těšil celý rok. Proč sem nejezdí z rušné Prahy častěji?

Anebo ještě lépe: proč se sem nepřestěhuje natrvalo? On nikoho nepotřebuje, on ne! A že by ostatní potřebovali jeho? No, to se ještě uvidí, jak jim bude dobrej!

Odsunul od stolku ratanové křesílko a úlekem málem upustil svou večeři, když na podušce spatřil rozespale mžourající kočku.

„Ale no ne! Kohopak jsem to tady vyrušil? Koukej vypadnout, to je moje terasa!“

Kočka si neochotně sedla, při zívnutí ukázala všechny své mírně zažloutlé, přesto však jistě ostré zuby, důkladně se protáhla a až pak seskočila z křesílka. Dávala si načas a i její výraz naznačoval mírné pohrdání k příchozímu dvounožci. Poodešla na první schůdek do zahrady a s okázalou nevšímavostí se začala čistit.

Vystřídal kočku v křesle a pomalu se pustil do jídla. Myšlenky se mu už už chtěly rozeběhnout k jeho plánu, nicméně vyhřáté místečko, které pod sebou cítil, ho zavedlo zpět ke kočce. Nyní se na něj upřeně dívala. V jejím pohledu se mísil zájem o jeho pečínku, pohrdavost, jiskřička šibalství a něco zvědavosti. Pche, přece ho nemůže znervóznět pohled nějaké toulavé čičiny s natrženým uchem! Hlasitě říhnul, aby zahnal rozpaky před tím zvláštním stvořením. Kočka dotčeně přivřela oči a jako by se jí i znechuceně zavlnila tlamka.

„Pardon,“ slyšel najednou sám sebe.

Kočka se olízla.

„Tak jo, to ode mě nebylo hezký…Chytej!“

Lačně zhltla kůžičku, kterou jí hodil. Zvedla k němu opět tvář a polkla. „To bylo všechno?“ ptaly se její oči.

Postupně hodil kočce ještě asi pětkrát. Cpala se jak protržená. Už mu nepřipadala tak škaredá jako na první pohled. Byla spíše dlouhosrstá, takže nešlo říci, zda je dobře živená či vyzáblá, tmavě mourovatá, možná šlo přímo o mainskou mývalí kočku. Ale ne, čistokrevná koťata stojí mnoho peněz, takže je lidé drží doma, aby se jim neztratila. Tohle bude jistě obyčejná toulavka… Leda že by utekla z domácího vězení.

Dolil si vína. Kočka pochopila, že hody jsou u konce. Avšak neodešla si po svých, naopak – váhavě se k němu vydala. Došla až k jeho židli, tam si sedla.

Spustil ruku, aby kočku podrbal mezi ušima, ta ale uskočila a vrátila se na schod.

„Potvoro!“ vzdychnul si. „Pomáhat mi s večeří, to jo, ale pohladit se nenecháš! Holt nevděk vládne světem… Proto tu vlastně jsem: mám plán, jak dát všem nevděčníkům za vyučenou!“

Odešel dovnitř pro rozečtenou knihu. Když se vrátil, kočka opět seděla v křesílku. Tentokrát však vrněla. Opatrně ji jedním prstem pohladil po líčku a když viděl, že se jí to líbí, laskal ji celou rukou. Seskočila na zem a otírala se mu kolem nohou. Usednul a předčítal jí, než usnula na svém nejvyšším schodu.

Stal se z toho jejich večerní rituál. Celý den si oba dělali svoje, ale kolem 19. hodiny se scházeli, aby spolu povečeřeli a „četli si“. Dal kočce jméno Holly, neboť říkal, že jistě snídává u Tiffanyho a pro něj si udělá čas až na večeři. Navíc mu připomínala slečnu Holiday Golightlyovou, která se také nechala vyživovat, ale udržovala si nezávislost. Jemu to připadalo kvalitně humorné a na úrovni, kočce to bylo fuk. Těžko říci, zda na „Holly“ slyšela: jednou ji spatřil už okolo poledního na druhém konci zahrady, ale nevolal na ni, neb jejich byly až večery a teď ještě na ni neměl čas a ona neměla čas na něj.

Takhle to šlo asi 10 dní.

„U tohoto jídla jsme se seznámili, pamatuješ?“ řekl jednoho večera a položil na stůl kuřecí stehno. „Je to můj asi nejoblíbenější pokrm a… Neměl jsem ho už více než týden, tak jsem si řekl, že už je zase čas. A ty futruješ cokoliv. Řeknu ti, hezky ses spravila, vyžírko!“ Hodil jí kus masa.

Holly se na něj ale nevrhla s takovou dychtivostí jako vždy. Čichla ke kousku před sebou a zase vzhlédla.

Znejistěl. „No co je? To už pro tebe není dost nóbl?“

Kočka maso pomalu snědla. Pak se přesunula na svůj nejvyšší schod a olízanou tlapkou se drhla za ušima. Tím mu vždycky dávala najevo, že už stačilo a je plná. Nikdy to však neudělala hned po prvním kousku. Pokrčil rameny a dal se do jídla. Ještě asi dvakrát na Holly zamával kůžičkou, ta však nejevila zájem.

„Dnes nebude detektivka,“ řekl, když sbíral ze stolu nádobí od večeře, „dnes ti přečtu něco svého.“

Vrátil se se čtyřmi listy papíru. „To jsou dopisy pro mou bývalou manželku, pro sestru, pro jednoho přítele ze studií a pro strýce. Než jsem jel sem, poslal jsem každému z nich dar. Ne že bych je měl tak rád, právě naopak – ani jeden z nich mě nikdy nedocenil. Dlouho jsem přemýšlel, jak jim dát lekci, na kterou by nezapomněli, a já se u toho trochu pobavil. Konečně jsem si všimnul, že § 2072 občanského zákoníku mi k tomu dává jedinečnou příležitost. Víš, Holly, nikdy jsem neměl problémy s financemi, to opravdu ne, a tak nebyl problém zakoupit bývalé manželce luxusní náhrdelník s českými granáty, sestře auto, kamarádovi domácí kino a přezíravému strýčkovi křovinořez. Už zhruba týden se s těmi dary těší. Teď však přicházím na scénu podruhé pomocí těchto dopisů,“ máchnul jimi ve vzduchu, „v nichž píšu, že jsem si to s tím darováním rozmyslel, a sice proto, že z jejich strany nevidím pražádný vděk. Na to nemusím být právník, abych pochopil, co mi nadpis „Odvolání daru pro nevděk“ umožňuje. Stačí mít jen prostředky a trochu invence. A to právě ze mě udělalo pána situace. No co tomu říkáš, není to báječný fór?“

Holly seděla jako socha, jen pohupující se špička ocasu prozrazovala, že není kámen. Když se Hercule Poirot neomylně dostával na stopu vrahovi, mívala mnohem živější pohled, dokonce se někdy zdálo, že je i napnutá, teď však vypadala spíše jako sfinga.

„Holly, co je dneska s tebou? To už seš tak rozmlsaná, že tě kuře urazilo? To slečinka čekala kaviár, nadívaného bažanta a šlehačkový dort?“

Spustil ruku, čekal, že si dojde pro pohlazení. Nehnutě seděla dál.

„Počkej, já ti přečtu ty dopisy, to tě aspoň pobaví.“

Začal dopisem pro manželku, ve kterém jí vysvětloval, jak hluboce ho ranil její nevděk projevený tím, že se okamžitě po přijetí daru nespakovala a nepřijela mu poděkovat, že očekával, že si vezme ty nádherné modré večerní šaty, které jí koupil kdysi dávno k prvnímu výročí svatby, ale vlastně čemu se diví, vždyť ona ty šaty jistě dávno nemá, vsadí se, že je prodala, aby měla peníze na ten svůj divadelně vzdělávací kroužek pro haranty, nikdy jí na to nechtěl přispět, tak si asi pomohla těmi šaty, avšak ten náhrdelník už ne, ještěže včas procitnul, chce ho zpátky, darování odvolává, vidí, že ona je pořád stejná, proč si ji vůbec bral… Ještěže se s ní pak rozvedl.

„Možná, že je ten náhrdelník už taky prodaný,“ obrátil se rozjařeně na konstantně ledově se tvářící kočku, „a peníze vyházený v tom jejím kroužku, víš, tam chodí děcka skoro z ulice, jejichž rodiče nemají na pořádný sportovní oddíl nebo hudební školu, bejvalá chce, aby tyhle výrostci dostali taky nějakou šanci se realizovat, dělá to skoro zadarmo, ale… Kde je vděk? No nikde, tak to jen půjde hulit a drogovat o dvě hoďky později, no, efekt však žádnej! Jenže to ona si nikdy neuvědomí, tváří se furt jako éterický dobračisko, kdybys ji viděla… Koukám, že tě to moc nenadchlo, počkej, teď ti přečtu dopis pro kamaráda Lojzu!“

V dopise pro Lojzu se šlo mnohem více do historie, dokonce tak hluboko, že důvodem odvolání daru byl Lojzův komentář z maturitního ročníku: „Hele, vole, jestli se mě ptáš upřímně na můj názor, tak bych řek, že vona je pro tebe dost dobrá a v porovnání s Mirkem z béčka se můžeš jít s tou říkankou, nebo co to je, bodnout.“ Lojza mu tím navždy strhnul jeho sebevědomí, způsobil mu veliké mindráky a pocity méněcennosti v jednání se ženami i v jeho poetické tvorbě a tak dále… A on se přes to prostě nemůže přenést, ne, ne, sice to těch pětatřicet let, kterých od tohoto incidentu uplynulo, vypadalo, že na všechno zapomněl, že jsou s Lojzou zase přátelé, ale ne, ono se to pořád vynořuje, naposledy projevil teď tím domácím kinem vůči Lojzovi dobrou vůli, ale když vidí jeho nevděk…

Při dopise pro strýčka, v němž bylo křovinořezem obdarovanému muži vyčítáno, že svého synovce nepozval na svou oslavu osmdesátin, která se konala v Lednicko-Valtickém areálu, se Holly prudce zvedla, seběhla schůdky a  zmizela v potemnělé zahradě.

On si toho však nevšiml a prázdnému schodu přečetl ještě žoviální dopis pro sestru, kde leitmotivem byla šibalská otázka: „Snad sis nemyslela, že bych ti opravdu dal auto?“

„Co to má znamenat?!“ zavolal směrem ke keřům, když konečně zpozoroval, že je na verandě sám. „Jsem pro tebe zajímavej, jenom s kusem žvance, viď? Seš stejná jako tihle čtyři!“

Měl na Holly tak trochu vztek. Má právo pohladit její kožíšek, je to jejich dohoda! „Jo,“ zvolal nejistě do tmy, „přece jsem po tobě nechtěl tolik! Měla jsi se mnou jídla, kolik jsi chtěla! A to jenom za to, že jsi mi pak chvilku zavrněla a dělala společnost!“

Najednou zjemnil: „Holly! Či, či, či… Já zítra odjíždím! Či, či… Chtěl jsem se s tebou ještě rozloučit.“

Nic. Už se nevrátila. Vzal dopisy a šel spát.

Ráno dával pozor, zda ji nezahlédne. Nikde však nebyla. Nanosil věci do auta, vypnul vodu a elektřinu. Těsně před odchodem vyšel ještě jednou na terasu. Všimnul si, že na stolku cosi leží. Byla to tučná zakousnutá krysa. Na nejvyšším schodku seděla Holly, záhryz v uchu byl zvětšený, chlupy na jedné pacce slepeny krví a ocas zježený. Nahnul se k Holly, aby ji podrbal pod bradou, kde to měla nejraději.  Avšak ona již považovala celou záležitost za oboustranně vyřízenou. Jedním skokem překonala všechny schůdky a bez ohlédnutí klusala zahradou pryč, aby se už nikdy nevrátila. Byla to čistokrevná mainská mývalí aristokratka, která neuznávala pány a nesnášela dluhy.

Soutěžní příspěvek v soutěži Právnická povídka 2017, 2. místo v kategorii povídka.

0%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři