Několik poznámek k interpretaci práva, její úloze a možnostem jejího zneužití Zdroj: Fotolia

Několik poznámek k interpretaci práva, její úloze a možnostem jejího zneužití

Thematem příspěvku je interpretace práva, jeho cílem je upozornit na problémy jejího zneužití. Za tímto účelem je nejprve vymezen pojem interpretace práva a pomocí určitých distinkcí jsou dále vymezeny její další atributy. Je tak rozebrán předmět interpretace práva, její úkol, její methody, její subjekty a její závaznost. Na takto vymezeném základě příspěvek ukazuje problém zneužívání interpretace práva, který odporuje principům demokratického právního státu.

Mgr. Bc. Martin Koloušek

Universita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Česká republika

Mgr. Bc. Martin Koloušek

Universita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Česká republika

1. Introductio

Interpretaci práva je věnována velká pozornost. Předmětem zájmu jsou zejména jednotlivé interpretační methody, jejich využití a jejich přípustnost v právní interpretaci a argumentaci. Zdá se však, že zatímco tomu, jak lze interpretaci práva použít, je pozornost věnována značně, otázka, co vlastně ona interpretace práva je, zůstává poněkud stranou. Co je interpretace práva? Co je jejím předmětem, co je jejím úkolem? Těmto otázkám je věnována menší pozornost. Možná panuje představa, že odpověď na ně je jasná. Na první pohled jistě jasná je. Na druhý pohled však již méně, což lze pozorovat na praktickém používání interpretace práva. Do představ o úkolu interpretace práva vnikají konfusní myšlenky, které nedělají dobře ani jejich nositelům, ani jejich adresátům, konečně pak ani samotné interpretaci. V tomto krátkém příspěvku se tak jeví vhodným stručně načrtnout pojem interpretace práva, vymezit její úlohu a v tomto rámci následně poukázat na některé běžné problémy s ní spojené. Cílem přitom není navrhnout konečné řešení těchto problémů ani kvůli nim interpretaci práva jako takovou odmítnout. Cílem je na poukázaná nebezpečí upozornit a varovat před nimi. Tomu bude odpovídat struktura příspěvku.

2. Interpretace a interpretace práva

Tak jako při interpretaci práva, i při zjišťování významu pojmu interpretace je třeba začít jazykovým výkladem,[1] neboť jazykový rozbor je nejvíce s to poskytnout skutečný význam slova. Slovo interpretace pochází nepřekvapivě z latinského interpretatio, což lze přeložit jako výklad či vysvětlení. Stejně tak sloveso interpretari znamená vykládat, vysvětlovat, ale také rozumět. Je zjevné, že podstata činnosti interpretace je noetická, základem interpretace je poznání. Lze nepochybně zároveň říci, že „interpretace je integrální složkou procesu poznání“.[2] Interpretace je tedy výklad či vysvětlení toho, jak interpret rozumí předmětu interpretace.

Je-li uvažováno o interpretaci práva, je zřejmé, že se jedná o takovou interpretaci, jejímž předmětem je právo. Interpret tak podává výklad, jak rozumí právu, zjišťuje, co znamenají, co se jimi myslí. František Weyr konstatuje, že každá norma něco tvrdí, a úkolem poznávání v tomto případě je zjistit obsah tohoto tvrzení. „Následkem toho stává se výklad čili interpretace normového obsahu nejdůležitější složkou metody normativního poznávání.“[3] Jako taková je interpretace práva podstatnou složkou právní methodologie, která eo ipso musí předcházet každé aplikaci práva, neboť to, aby mohlo být aplikováno (sc. použito), musí být předem uchopeno, tedy poznáno. V konkrétním případě tak musí být poznán obsah právní normy, tedy je třeba „přesně definovati (ohraničiti) skutkovou podstatu v ní obsaženou“[4].

2.1  Předmět interpretace práva

Již bylo ukázáno, že interpretace práva je taková interpretace, jejímž předmětem je právo. Na tom tedy, jak je tento předmět chápán, závisí chápání interpretace práva jako takové, včetně formulace cílů interpretace práva, jejích method, subjektů a dalších otázek. V určitém smyslu se interpretace práva týká především právních textů, tedy zákonodárných aktů, ale také smluv a jiných právních úkonů.[5] Lze rovněž uvažovat, že předmětem interpretace práva budou i úkony nepsané, resp. nezapsané – to např. v případě ústně uzavřených dohod. Z jiného hlediska lze jako předmět interpretace odlišovat jednotlivou právní normu, právní řád jako celek, zákonodárný akt zákonodárce, tedy akt, kterým je zákon přijímán, proces přijetí, a konečně účel právní normy, tedy cíl regulace, ale také hodnoty a principy, k jejichž naplnění právní úprava slouží.

Obecně však lze říci, že pohled na pojem interpretace práva je zásadně ovlivněn chápáním pojmu práva.[6] O pojmu práva dosud panují spory a neshody, přesným se tak jeví být předběžné vymezení, že právo je multidimensionální fenomén.[7] Toto vymezení však, jak je předběžné, je zároveň pro další zkoumání nepříliš užitečné. Právo je bezpochyby určitým sociálním fenoménem, který lze zkoumat prismatem sociologických věd. Má-li však zřetel zůstat v rámci právní vědy, nelze, zejména v podmínkách demokratického právního státu, tvrdit o právu nic jiného, než že právo je systhem právních norem.[8] Tím se nemyslí nic jiného, než že právo je souhrn pravidel chování, či ještě přesněji vět, které určují, že za dané podmínky při dané disposici nastane určitý následek, který je stanoven – sankcionován. Z principů právního státu, zejména z požadavku právní jistoty pak plyne, že tyto právní normy mají být psané. Autoři Aleš Gerloch a Jan Tryzna soudí, že „za jediný objekt interpretace, který vykazuje vlastnosti omezující možnost svévole při aplikaci, lze považovat normativní právní text zprostředkující vůli normotvůrce. Ten by měl být primárním objektem interpretace.“[9] Akcentují tak požadavek právní jistoty v protikladu ke svévoli při interpretaci práva. Předmětem interpretace práva tedy jsou především psané právní normy, zákony.[10]

2.2 Úkol interpretace práva

Když je stanoven předmět interpretace práva, lze již vzhledem k němu vymezit její úkol. Ten je třeba vymezit, aby mohla být právní vědě i praxi k užitku. Neboť je nástrojem právní methodologie, je třeba vědět, k čemu má být tento nástroj použit. Teprve je-li stanoven úkol interpretace práva, lze určovat, jaké methody má používat, v jakých souvislostech ji lze užít a podobně.

Úkol interpretace práva je vymezen již v jejím pojmu – jejím úkolem je poznat obsah právní normy. „Zjištění obsahu normy jako úsudku o tom, co má býti, je úkolem interpretace.“[11] Interpret se tak ptá, co právní norma znamená, co říká, co se jí myslí. Jinými slovy ji poznává. Toto poznávání činí každý, kdo s normou přijde do styku, neboť by s ní mohl pracovat, musí ji poznat. Jako taková je interpretace práva činností ryze intelektuální oproti aplikaci, která je činností volní.[12] Základní funkce interpretace práva tak je funkce kognitivní. „Východiskem jak pro autoritativní tvorbu právních aktů v rámci aplikace práva (…), tak pro tvorbu neautoritativních právních aktů v rámci realizace práva (…) je proto poznání práva za účelem zjednání si jistoty o jeho přesné a správné existenci.“ [13] Tímto způsobem jsou získána právní pravidla, úkolem interpretace práva tak je jejich poznání.

Vedle této funkce však bývá pozorována další funkce interpretace práva. Touto funkcí je funkce kreativní. Interpretace práva má podle některých úkol nejen právo poznávat, ale také je dotvářet. Potřeba takového činu se objevuje tam, kde samotné poznání normy nepostačuje pro subsumpci skutkového stavu pod tuto normu, zejména proto, že na daný skutkový stav právní norma nedopadá, případně proto, že zjištěný výsledek je z nějakého důvodu nežádoucí. Právo tak je třeba dotvořit. I takové dotvoření však lze označit jako součást poznání práva. Melzer říká, že „dotváření práva je tak nalézáním práva, které je v rozporu s doslovným výkladem příslušných ustanovení právních předpisů“.[14] Není tak poznávána jednotlivá norma, nýbrž ta norma je hledána poznáváním celého právního řádu. Pomocí argumentace principy, zásadami, účelem práva a podobně je nacházena norma pro dosud neupravený, nebo „špatně“ upravený, skutkový stav – je dotvořeno právo. Je zde zřejmé, že kreativní funkce interpretace práva má oporu v poněkud odlišném chápání pojmu práva, do kterého jsou kromě samotných právních norem řazeny i právní principy, zásady a účel práva.[15]

Těmito funkcemi, tedy funkcí kognitivní a kreativní, je určeno, jaké methody interpretace se používají; účelem těchto method je dosáhnout určeného úkolu, tedy poznání či dotvoření práva.

2.3 Methody interpretace práva

Methody interpretace práva rozlišoval již Friedrich Carl von Savigny. Ten, za účelem rekonstrukce myšlenky obsažené v zákoně, rozlišoval prvek gramatický, logický, historický a systematický.[16] Zejména dříve byly tradičně rozlišovány standardní a nadstandardní methody interpretace práva.[17] Mezi standardní tak je řazen výklad jazykový, logický a systhematický, mezi nadstandardní pak historický, teleologický a komparativní. Jazykový výklad se zabývá jazykovou stránkou právního textu, zejména s ohledem na jeho gramatiku a sémantiku.[18] Logický výklad používá poznatky formální logiky při zkoumání logické struktury normy.[19] Výklad systhematický pak právní normu zasazuje do kontextu právního řádu či jeho odvětví.[20] Nadstandardní methody interpretace vykračují z rámce právního předpisu. Historický výklad tak zkoumá úmysl zákonodárce, resp. celý zákonodárný proces vedoucí k přijetí zkoumané normy.[21] Teleologický výklad (z řeckého telos, účel či cíl) se zaměřuje na předpokládaný účel právní úpravy, zasazuje ji do hodnotového rámce a do základních zásad právní kultury.[22] Konečně komparativní výklad srovnává obdobné právní instituty v různých právních řádech.[23] Nadstandardní methody interpretace mají společné to, že překračují literu zákona a argumentují e ratione legis.[24]

Jiné dělení je stručnější a všechny methody podřazuje pod čtyři skupiny. Je tak rozlišován výklad jazykový, systematický, historický a teleologický.[25] Podle Jana Wintra se interpretační zásady, které bývají řazeny pod interpretační methody, které neužívá, dají zařadit pod některou ze čtyř uvedených method. Ačkoli lze pochopit důvody takového zúžení, nelze si nevšimnout toho, že toto dělení neobsahuje hodnotící kritérium, a přinejmenším v předběžném vymezení jsou všechny methody chápány jako rovnocenné. Je třeba doplnit, že způsobů, jak třídit methody interpretace práva, existuje více.[26]

V rámci interpretace práva je preferovaný je takový stav, kdy se jednotlivé methody doplňují; převládá názor, že nelze dosáhnout uspokojivého výsledku interpretace za použití jen jedné z method.[27] Vzhledem k předmětu interpretace by se dalo říci, že jazykový výklad odpovídá výkladu jedné normy, výklad systematický odpovídá výkladu právního řádu (tedy systhemu norem), výklad historický má za předmět zákonodárný akt (tedy činnost vedoucí k přijetí zákona) a výklad teleologický má za předmět účel právní úpravy. Vzhledem k požadavku využití všech method při interpretaci práva tak lze říci, že tento koreluje s požadavkem zkoumání celého systhemu právního řádu, nikoli jen jedné isolované právní normy.

2.4 Subjekty interpretace práva

Interpretem práva, jak bylo řečeno, může být každý, kdo s právem přijde do styku. Kromě laické interpretace jsou však rozlišovány další typy interpretace, vždy podle subjektu. Základní členění lze vést podle vztahu, jaký k normě interpret má. Lze tak rozlišit interpretaci autentickou a neautentickou. Při autentické interpretaci je norma interpretována jejím tvůrcem, při neautentické je interpretována subjektem od tvůrce odlišným. V systhemu dělby moci pak přirozeně autentický výklad náleží zákonodárci, neautentický orgánům moci výkonné a soudní.

Jen u některých subjektů interpretace práva však lze říci, že je jejich interpretace právně relevantní. Právně relevantní je taková interpretace, která je právně závazná. Závaznost právní interpretace je v úzkém sepětí s tzv. mocenskoorganizační funkcí interpretace.[28] Přitom ne každá interpretace práva je závazná. Formální závaznost musí být vždy dána právním předpisem, tedy ústavou, zákonem či mezinárodní smlouvou. Závazný výklad je podáván na základě zákonného zmocnění, je proto nazýván výkladem legálním.[29] Z hlediska závaznosti lze členit výklad obecně závazný, interně závazný a závazný ad hoc; vedle těchto pak stojí výklad nezávazný.[30]

Rozlišit lze závaznost kompetenční a závaznost procesní. Kompetenční závazností se myslí taková situace, kdy je stanoven určitý orgán, který je právním předpisem nadán kompetencí vykládat zákon. Závaznost interpretace v kompetenčním smyslu nebývá spojena s aplikací práva. V liberální demokracii bývá považována za nepřípustnou závazná autentická interpretace, tedy taková interpretace, ke které je kompetentní zákonodárný orgán. V některých případech je orgánem s touto kompetencí ústavní soud.[31] K legální závaznosti výkladu, tedy k obecně závaznému výkladu, říká Jan Pinz, že „je třeba považovat takový obecně závazný výklad z hlediska právněteoretického za nonsens“.[32] Obecně závazná interpretace totiž není nic jiného, než dotváření práva.[33]

Závaznost procesní závisí na procesním postavení subjektu. Právní názor aplikujícího orgánu tak je závazný vůči účastníkům v dané věci. Závazný je také právní názor orgánu vyšší instance, opět však jen v dané věci.[34] Z hlediska závaznosti lze konstatovat, že výrok rozhodnutí je samozřejmě v dané věci závazný vůči všem; ten však nevyjadřuje interpretaci práva.[35] Právní názor však, obsažený v odůvodnění rozhodnutí, pro jiné případy formálně závazný není.[36] To se týká i nálezů ústavního soudu, které jsou dle článku 89 odst. 2 Ústavy[37] závazná pro všechny orgány i osoby, nicméně jen v rozsahu výroku. Podle § 57 odst. 3 zákona o Ústavním soudu[38] má právní názor, tedy interpretace, ústavního soudu všeobecný význam, nikoli však obecnou závaznost.[39]

Tento stav de lege et de constitutione lata v zásadě odpovídá názoru, že obecně závazný výklad je nepřípustný. Zákon jako obecný pramen práva by pozbyl smyslu, kdyby byl otevřen libovolným interpretacím. Soudní činnost je třeba v tomto smyslu chápat tak, že soudy právo nalézají, avšak netvoří.[40] Je-li tedy obecně závazný výklad chápán jako tvorba práva, je třeba odmítnout takový stav, ve kterém by tento výklad náležel moci soudní. Ostatně takový stav by byl popřením faktu známého již od Aristotela, že moc zákonodárná je mocí nejvyšší.[41]

Třebaže lze konstatovat, že stav de lege et de constitutione lata je takový, méně je jisté, jestli stav de iure odpovídá stavu de facto. Ačkoli formálně u nás obecně závazný výklad neexistuje, v praxi jsou výklady nejvyšších soudů a ústavního soudu za závazné považovány.[42] I když totiž platí jen pro konkrétní případy, jejich závěry lze použít i na obdobné případy a tyto soudy budou pravděpodobně rozhodovat i v budoucnu obdobně.

3. Zneužití interpretace práva

V rámci učiněných distinkcí lze vést množství úvah. Z nich nejzajímavější je patrně otázka možnosti zneužití interpretace práva. Interpretace může být zneužita v zásadě vždy, když je sledován cíl obejití zákona. Na první pohled je zřejmé, že interpretace práva je zneužitelná všude tam, kde je závazná, z povahy věci vyplývá, že zneužití nezávazné interpretace nepřináší mnoho výhod. Již bylo řečeno, že v liberální demokracii je odmítán závazný autentický výklad činěný ex post. Jestliže je interpretace práva integrální součástí aplikace práva, lze s tímto souhlasit; aplikace práva nemůže v systhemu dělby moci náležet zákonodárnému orgánu.[43] Aplikace práva naopak náleží orgánům moci výkonné a moci soudní. Protože pak akty moci výkonné jsou zpravidla přezkoumatelné orgány moci soudní, jeví se vhodným upozornit zejména na problém zneužití interpretace práva v rámci soudní moci.

Soud při své rozhodovací činnosti přistupuje k aplikaci práva, nutně tedy přistupuje k jeho interpretaci. Bylo řečeno, že závěry soudu jsou závazné především pro účastníky dané věci. Závazný je rovněž právní názor soudu vyššího vůči soudu nižšímu, opět však jen v dané věci. Ačkoli u nás de iure není zakotvena obecně závazná interpretace, tedy neexistuje orgán, který by měl kompetenci obecně závazně vykládat právní předpisy, de facto obecně závaznou interpretaci podávají soudy nejvyšší a ústavní. Snad největší dopad mají právě závěry ústavního soudu, který má mj. pravomoc rušit zákony. Není nesnadné se domnívat, že největší možnost zneužití interpretace práva se nalézá právě v oblasti moci soudní.

Je to také soud, který potřebu interpretace práva pociťuje nejvíce. Veden obecným principem zákazu denegatio iustitiae musí v daném sporu rozhodnout, byť by to snad bylo obtížným úkolem. Prostor pro interpretaci práva je velký úměrně abstraktnosti a nedokonalosti (či vágnosti) právního řádu. V běžném případě se soudce uchyluje jen ke standardním methodám interpretace, tedy k těm methodám, které se zaměřují na psaný text právního předpisu. U těch je prostor pro použití libovůle, a tedy zneužití, relativně nejmenší. Tak je tomu proto, že text zákona je každému přístupný, což v kombinaci s podmínkou, že soud musí svůj rozsudek odůvodnit, dává širokou možnost kontroly rozhodovací činnosti a lze snadno určit, držel-li se soudce zákona. Jinými slovy, lze snadno poznat, jestli soudce právo poznával, či dotvářel.

Existují názory, že samotné methody jazykového a systematického výkladu nestačí. Důvodem tomu je tvrzená neurčitost jazyka, který je třeba vždy interpretovat se zřetelem na záměr zákonodárce a na účel, který právní úprava sleduje. Jako příklad neurčitosti jazyka uvádí Melzer slovo podpis, u kterého není jasné, stačí-li podepsat se křestním jménem, nebo je-li třeba příjmení.[44] Jiným takovým příkladem může být slovo pes, které není v právním řádu definováno, a přece je, mj. v souvislosti s místními poplatky, používáno. Podobných příkladů může být nalezena celá řada. Přesto je liché usuzovat z nich na to, že právo kvůli nim potřebuje nějaké nadstandardní methody interpretace. Právní společenství je především společenstvím jazyka. Ten má zpravidla kodifikovaná pravidla, stejně tak u jednotlivých slov je zřejmé, co se jimi myslí. Tak podpis je ručně psané vypsání jména či jiného označení osoby. K tomu není třeba další interpretace. Obdobně pes je psovitá šelma vymezená druhovými znaky. V takových případech, kdy obecný jazyk nestačí, se lze obrátit na znalce, který pozná, jedná-li se v konkrétním případě o psa či nikoli, a tedy dopadá-li na něj povinnost uhradit poplatek. Jiným řešením by bylo u slov nejasného významu pořádat dotazníková šetření. Lze se domnívat, že navzdory jeho účelovým zkreslováním jazyk obsahuje více jasných než nejasných slov. Poučením pro zákonodárce snad může být to, aby se nejasným či vágním slovům při tvorbě zákona vyhýbal.

Nadstandardních method interpretace je podle některých třeba také tam, kde existují mezery v právu. Mezerou v právu se rozumí taková situace, kdy právo určitou oblast neupravuje, ať již opomenutím, nebo úmyslem zákonodárce, a ve které přece vyvstane potřeba rozhodnout. V tomto kontextu formulovala ryzí nauka právní, a ostatně i normativní theorie právní, tzv. všeobecnou negativní větu. Hans Kelsen říká: „Pravé mezery nicméně neexistují.“[45] Tím se myslí, že norma buď chování povoluje, nebo nepovoluje, nařizuje, nebo nenařizuje. V určitém sporu, ve kterém strana A požaduje, aby se strana B chovala určitým způsobem, pak soud zkoumá, jestli má tento požadavek oporu v zákoně. Pokud zákon požadovanou povinnost straně B neukládá, neznamená to, že by v právu byla mezera, kterou musí soudce překlenout, znamená to, že soudce požadavek strany A zamítne. Tomu v zásadě odpovídá dikce článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy. Podle těch státní moc může být uplatňována jen v případech, které stanoví zákon, a každý občan může činit to, co není zákonem zakázáno. Pokud zákon nějakou věc neupravuje, pak dle okolností je podle těchto odstavců dané jednání povolené, nebo naopak zakázané. Mezera, kterou by soud musel překonávat, neexistuje. Vyvstane-li potřeba danou oblast právně upravit odlišným způsobem, je tu od toho moc zákonodárná, nikoli moc soudní. Melzer k všeobecné negativní větě uvádí, že „je přímým důsledkem vymezení pojmu práva“[46]. Ryzí nauka právní chápe pojem práva jako systhem norem a ničeho jiného. Je nepochybné, že nauka o dotváření práva cestou interpretace vychází z odlišného pojmu práva. Očištění pojmu práva, kterého chtěla ryzí nauka právní docílit, však není jen rozmařilostí theoretiků. Jen když pojem práva zůstane čistý, může být zachován demokratický a právní charakter státu. Jen tak může mít požadavek právní jistoty nějaký obsah. Jen tak může být omezeno nebezpečí zneužití státní moci.

Z řečeného je zjevné, že z důvodu nebezpečí zneužití je třeba odmítat zejména takové methody interpretace, které se neopírají o text zákona. Literárně vědecká otázka: „co tím chtěl asi básník říci?“, nebo ještě lépe: „co bychom tím chtěli říci my, kdybychom byli básníkem?“ nemá v právní praxi místa. Teleologický výklad, hledající jakýsi účel zákona, nejvíce směřuje k soudnímu aktivismu, prosazování soukromých hodnot a zájmů, a účelovému zkreslování práva. Lze namítnout, že teleologický výklad, kterým jsou překonávány domnělé mezery v právu, může směřovat k lepšímu výsledku, než by byl dosažen použitím všeobecné negativní věty. V jednotlivostech to snad může být pravda. Nicméně principiálně je to pořád ku závadě. Ve státě, který je demokratický, může normotvorba příslušet jen orgánu s demokratickou legitimitou. Úlohou soudce je právo aplikovat, nikoli dotvářet (a to platí o všech soudcích!).

Existují názory, že účelová interpretace práva se nedá zneužít v tom smyslu, že nikdy nemůže jít proti zjevnému významu jednotlivých vět a slov předpisu. Je-li tomu tak, pak patrně proto, že tato slova a tyto věty mají jasný význam. Kde je pak prostor pro teleologický výklad? Zdá se, že teleologický výklad je buď zneužitelný, nebo zbytečný. Někteří v souvislosti s účelovostí interpretace hovoří o tzv. objektivně teleologickém výkladu.[47] Ten není opírán o subjektivní názor soudce, ale o objektivní hodnotové hledisko daného společenského řádu.[48] Výhodou zde má být to, že při změně společenských poměrů není třeba zásahů zákonodárce, nýbrž že se pouze změní výklad dosavadních předpisů. Ačkoli se lze ztotožnit s tím, že takový přístup může znamenat určité ulehčení, se zbytkem souhlasit nelze. Změní-li se společenské poměry, jeví se vhodným zásah zákonodárce, který, jakožto reprezentant lidu, spíše dovede reagovat na tyto změny. Ostatně má k tomu, jsa obnovován v pravidelných volbách, dobré předpoklady.

4. Conclusio

Z dosud řečeného vyplývá, že výklad práva zaměřený na jeho dotváření, prováděný zejména methodami teleologického výkladu, odporuje principům demokratického právního státu. Nejedná se přitom o theoretický problém, který by neměl většího dopadu na reálný svět. Nejsou neznámy případy, kdy soudy běžně rozhodují contra legem.[49] Účelově je zpochybňován význam právních norem, ba samotných slov. Do právního jazyka jsou záměrně zaváděny neurčité (nikoli nutně abstraktní!) pojmy. V právní argumentaci se objevují pojmy zcela neprávní, které přesto znamenají zásadní zásah do psaného práva. Ústavní soud tak svého času interpretací rozšířil svou pravomoc, když zrušil ústavní zákon.[50] V argumentaci se výrazně opíral o jeden z neprávních pojmů, o tzv. materiální ohnisko ústavy. Na základě argumentace nikoli právní, na základě teleologické interpretace práva, ústavní soud nejen zrušil ústavní zákon, ale zároveň za protiústavní prohlásil akt, který dával občanům možnost výkonu jejich moci. Příkladů, kdy soudy (nejen nejvyšší) rozhodli proti psanému právu, je celá řada. Pomocí nestandardních method interpretace tak dochází k narušování principů demokratického právního státu, kterými jsou dělba moci, svrchovanost parlamentu či právní jistota. Nelze než souhlasit s Janem Pinzem, když uvádí, že „právní bezpečnost je ztracena a právní jistota popřena, pokud by závisela na tom, co naposledy uhádl ten který soud“[51].

Je jasné, že interpretaci práva se nelze vyhnout. Je však nutné trvat na tom, aby byla vždy jen činností kognitivní, nikoli kreativní. Dotváření práva nemůže příslušet těm, kteří právo aplikují. Ačkoli je přirozené, že ti, kteří právo aplikují, tendují k rozšiřování své pravomoci, je v demokratickém právním státě zrovna tak nutné těmto tendencím bránit. Pro to je zejména nutné trvat na pojmu práva, který vyloučí mimoprávní argumenty, tedy na pojmu práva, který obsahuje právní normy a nikoli něco, co stojí mimo právo. Právní principy, kterými bývá v rámci teleologického výkladu argumentováno, mají sloužit jako theoretická východiska pro tvorbu práva, nikoli pro jeho interpretaci. A pokud snad, mají být zakotveny přímo v zákoně, kterého se týkají. Ostatně často tomu tak je. Dále je nutné, aby zákonodárce sám nedával bezbřehé interpretaci prostor tam, kde není nutná. Bylo řečeno, že případy tzv. mezer v právu neodůvodňují dotváření práva při jeho aplikaci. Zákonodárce tak musí dbát na to, aby co možná nejméně užíval neurčitých (právních) pojmů. Kvalita zákonů musí stát po boku požadavku čistoty pojmu práva. Jen tak se lze bránit nebezpečím plynoucím ze zneužití interpretace práva. 

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


Použitá literatura

Odborná literatura
  • ANTOŠ, Marek a Jan WINTR (eds.). Ústavní rámec politiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2014. ISBN 978-80-87975-09-1.
  • ARISTOTELES. Politika. Praha: J. Otto, c1895.
  • GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakla-datelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-454-1.
  • GERLOCH, Aleš a Pavel MARŠÁLEK (eds.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi: sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva právnických fakult České republiky (Milovy 19.–20. 6. 2002). Praha: Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-12-2.
  • GERLOCH, Aleš a Michal TOMÁŠEK. Nové jevy v právu na počátku 21. století. V Praze: Karolinum, 2010. ISBN 978-80-246-1742-8.
  • GERLOCH, Aleš a Jan TRYZNA. Úvodní teze metodologie interpretace práva. In: GERLOCH, Aleš, Jan TRYZNA a Jan WINTR (eds.). Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 9 – 20. ISBN 978-80-7380-388-9.
  • GERLOCH, Aleš, Jan TRYZNA a Jan WINTR (eds.). Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380-388-9.
  • KELSEN, Hans. On the theory of interpretation. Legal studies [online]. 1990, 10, 2 [cit. 12. 7. 2016], s. 127–135. Dostupné z: http://www. heinonline.org.ezproxy.is.cuni.cz/HOL/Page?handle=hein.journals/ legstd10 & collection=journals & id=135
  • KELSEN, Hans. Ryzí nauka právní. Metoda a základní pojmy. Brno – Praha: Orbis, 1933.
  • KELSEN, Hans a Ondřej HORÁK (ed.). O státu, právu a demokracii: výběr prací z let 1914-1938. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Klasická právnická díla (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-918-2.
  • KOLOUŠEK, Martin. Dělba moci mezi Aristotelem, Johnem Lockem a baronem de Montesquieu. In: ANTOŠ, Marek a Jan WINTR (eds.). Ústavní rámec politiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2014, s. 7–16. ISBN 978-80-87975-09-1.
  • MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vyd. V Praze: C. H. Beck, 2011. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-382-0.
  • PINZ, Jan. K otázce legality právního výkladu v moderním právním státě. In GERLOCH, Aleš, Jan TRYZNA a Jan WINTR (eds.). Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 321 – 336. ISBN 978-80-7380-388-9.
  • NOVÁK, František. Interpretace – „správnost“, závaznost, komparatisti-ka (Malé poznámky k velkému tématu). In: GERLOCH, Aleš a Pavel MARŠÁLEK (eds.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní te-orii a právní praxi: sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva právnických fakult České republiky (Milovy 19.–20. 6. 2002). Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 43 – 48. ISBN 80-86432-12-2.
  • SAVIGNY, Friedrich Carl von. System des heutigen Romischen Rechts [online]. Berlin: Veit und Comp., 1840 [cit. 2016-07-04]. ISBN 9783111692302. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/cuni/Doc?id=10760117
  • SEDLÁČEK, Jaromír a Jiří SPÁČIL (ed.). Občanské právo československé: všeobecné nauky. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Klasická právnická díla (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7357-758-2.
  • WEYR, František. Teorie práva. Brno – Praha: Orbis, 1936.
  • WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013. Studie (Auditorium). ISBN 978-80-87284-36-0.
Právní předpisy a nálezy ústavního soudu
  • Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.
  • Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 27/09.

[1] K methodám interpretace práva viz níže.

[2] GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 128. ISBN 978-80-7380-454-1.

[3] WEYR, František. Teorie práva. Brno – Praha: Orbis, 1936, s. 62.

[4] Ibidem, s. 62.

[5] K tomu viz GERLOCH, Aleš. Opus citatum, s. 128.

[6] Autor konstatuje, že pojem práva je do jisté míry závislý na konkrétních okolnostech daného společenství. Ačkoli v obecných rysech je právo vždy tím samým, tedy systhemem pravidel chování, v jednotlivostech se může i zásadním způsobem lišit. Protože toto pojednání není pojednáním o pojmu práva, nebude se autor tímto zabývat. Úvahy a platnost závěrů v tomto příspěvku tak jsou do jisté míry omezeny na oblast kontinentální Evropy, tedy oblast demokratického právního státu.

[7] Viz ibidem, s. 21.

[8] Tento názor vychází z nauky Hanse Kelsena a Františka Weyra a jejich škol, ryzí nauky právní a normativní theorie právní. Viz k tomu zejména KELSEN, Hans. Ryzí nauka právní. Metoda a základní pojmy. Brno – Praha: Orbis, 1933. In: KELSEN, Hans, HORÁK, Ondřej (ed.). O státu, právu a demokracii: výběr prací z let 1914-1938. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Klasická právnická díla (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-918-2. Na s. 32 přímo říká: „Právo jakožto řád čili právní řád je systémem právních norem.“

Obdobně i František Weyr, který soudí, že předmětem právní vědy nemůže být nic jiného, než právní normy. Viz WEYR, František. Opus citatum, s. 67. 

[9] GERLOCH, Aleš, Jan TRYZNA. Úvodní teze metodologie interpretace práva. In: GERLOCH, Aleš, Jan TRYZNA a Jan WINTR (eds.). Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 18. ISBN 978-80-7380-388-9.

[10] I když předmětem interpretace může být ústně uzavřená smlouva, tato se vždy opírá o zákon, tedy o písemný pramen práva. Současná právní věda názor, že právo je totožné se zákonem, spíše nezastává. Právo je podle ní pojem širší, než zákon či souhrn zákonů. Rozpor mezi právem a zákonem bývá akcentován zejména tehdy, je-li pociťována určitá nedostatečnost či neuspokojivost zákonné úpravy. K tomu viz GERLOCH, Aleš a Michal TOMÁŠEK. Nové jevy v právu na počátku 21. století. Praha: Karolinum, 2010, s. 26. ISBN 978-80-246-1742-8. V těchto názorech je však zřetelné jakési hodnotící hledisko, které by však více slušelo pojmu spravedlnosti, než pojmu práva.

[11] SEDLÁČEK, Jaromír, SPÁČIL, Jiří (ed.). Občanské právo československé: všeobecné nauky. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Klasická právnická díla (Wolters Kluwer ČR), s. 31. ISBN 978-80-7357-758-2.

[12] Viz k tomu WEYR, František. Opus citatum, s. 63. K tomu obdobně viz také PINZ, Jan. K otázce legality právního výkladu v moderním právním státě. In GERLOCH, Aleš, Jan TRYZNA a Jan WINTR (eds.). Opus citatum, s. 321.

[13] Ibidem, s. 322.

[14] MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vyd. V Praze: C. H. Beck, 2011. Beckovy právnické učebnice, s. 214. ISBN 978-80-7400-382-0. Je třeba poznamenat, že Melzer odlišuje interpretaci práva a dotváření práva jako dvě součásti širší discipliny, kterou je nalézání práva. Zjednodušeně řečeno interpretaci práva chápe jako nalézání práva v souladu s právními předpisy, dotváření práva pak jako nalézání práva v rozporu s právními předpisy. Lze se však domnívat, že k tomuto rozlišení lze dojít jen za dvou předpokladů. Prvním je chápání pojmu práva jako množiny širší než množina zákonů, druhým je zúžení pojmu interpretace práva na výklad jazykový. Do okruhu dotváření práva tak Melzer řadí hledání smyslu a účelu zákona, které je jinak tradičně označováno jako methoda teleologické interpretace. Pro účely hodnocení smyslu a užívání interpretace práva se nejeví vhodným toto rozlišení zachovávat, neboť je zjevné, že jak interpretace, tak dotváření práva jsou součástí činnosti nalézání práva, tedy hledání toho, co právo obsahuje a proč, tedy poznávání práva. Srov. k tomu: ibidem, s. 212 an.

[15] Nelze ovšem opomenout i skutečnost, že do takto chápaného pojmu práva prosakuje i interpretova vlastní představa o spravedlnosti a správném běhu věcí.

[16] Viz SAVIGNY, Friedrich Carl von. System des heutigen Romischen Rechts [online]. Berlin: Veit und Comp., 1840 [cit. 2016-07-04], s. 213 an. ISBN 9783111692302. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/cuni/Doc?id=10760117.

[17] Takové členění používá prof. Aleš Gerloch. Viz GERLOCH, Aleš. Opus citatum, s. 134 an. Viz k tomu také WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013. Studie (Auditorium), s. 14. ISBN 978-80-87284-36-0. Zde je správně uvedeno, že dělení na standardní a nadstandardní methody interpretace je projevem preference jazykově-systhematického výkladu před výkladem teleologickým tam, kde se střetávají. Opačný přístup zastává mj. Filip Melzer.

[18] Ibidem, s. 134.

[19] Ibidem, s. 134.

[20] Ibidem, s. 136.

[21] Ibidem, s. 137.

[22] Ibidem, s. 138.

[23] Ibidem, s. 138.

[24] Ibidem, s. 134.

[25] K tomuto členění viz WINTR, Jan. Opus citatum, s. 31 – 32. Autor zde nabízí přehled jednotlivých method interpretace, pod které podřaďuje interpretační zásady.

[26] Přehled různých pojetí viz ibidem, s. 17 an.

[27] Takto už Savigny: „Es sind also nicht viert Arten des Auslegung, unter den man nach Gechmack und Belieben wählen könnte, sondern es sind verschiedene Thätigkeiten, die vereinigt wirken, wenn die Auslegung gelingen soll.“ SAVIGNY, Friedrich Carl von. Opus citatum, s. 215. Je zde však třeba mít na paměti, že von Savignyho členění method interpretace bylo odlišné.

[28] K tomu viz GERLOCH, Aleš. Opus citatum, s. 129. Na okraj lze poznamenat, že ačkoli interpretace práva má kromě jiných i mocenskoorganisační funkci, ta rozhodně není jejím úkolem či účelem ve smyslu dříve řečeného.

[29] PINZ, Jan. Opus citatum, s. 332. Autor dále upozorňuje na odlišení pojmu legálního výkladu od pojmu authentického výkladu.

[30] GERLOCH, Aleš. Opus citatum, s. 133.

[31] Viz ibidem, s. 132.

[32] PINZ, Jan. Opus citatum, s. 332.

[33] Ibidem, s. 332. Obdobně Aleš Gerloch soudí, že „za určitých okolností by pozice ‚oficiálního interpretátora‘ byla silnější než pozice tvůrce pravidel“ a že ten, kdo by byl pravomocí obec-ně závazného výkladu nadán, by byl „skutečným ‚pánem nad osudy všech‘“. GERLOCH, Aleš. Opus citatum, s. 129. Obdobně i NOVÁK, František. Interpretace – „správnost“, závaznost, komparatistika (Malé poznámky k velkému tématu). In GERLOCH, Aleš a Pavel MARŠÁLEK (eds.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi: sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva práv-nických fakult České republiky (Milovy 19.–20. 6. 2002). Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 46. ISBN 80-86432-12-2. Novák ovšem směšuje authentický a legální výklad, pod kterými myslí výklad osobou nadanou legislativní pravomocí, shodně však takový výklad považuje za pokračování legislativní činnosti.

[34] GERLOCH, Aleš. Opus citatum, s. 132.

[35] NOVÁK, František. Opus citatum, s. 46.

[36] GERLOCH, Aleš. Opus citatum, s. 132.

[37] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dále bude používáno pouze označení „Ústava“.

[38] Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

[39] Opus citatum, s. 133.

[40] PINZ, Jan. Opus citatum, s. 333.

[41] K tomu viz ARISTOTELES. Politika 1298a 4-7. Praha: J. Otto, c1895, s. 152, dále také KOLOUŠEK, Martin. Dělba moci mezi Aristotelem, Johnem Lockem a baronem de Montesquieu. In: ANTOŠ, Marek a Jan WINTR (eds.). Ústavní rámec politiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2014, s. 8. ISBN 978-80-87975-09-1.

[42] GERLOCH, Aleš. Opus citatum, s. 132.

[43] K odlišnému stanovisku by bylo lze dospět, kdyby interpretace byla chápána jako akt kognitivní, nikoli kreativní. Jako taková by sice rovněž předcházela aplikaci práva, byla by od ní ale oddělitelná. V takovém případě by moc zákonodárná mohla podávat závazné interpretace, které by tak nebyly ničím jiným, než novým pramenem práva. Zachován by ovšem zůstal požadavek, aby moc zákonodárná následně sama právní předpisy neaplikovala. Rovněž by bylo nutné zachovat ostatní požadavky, které jsou v právním státě vyžadovány od právních norem.

[44] MELZER, Filip. Opus citatum, s. 5.

[45] KELSEN, Hans. On the theory of interpretation. Legal studies [online]. 1990, 10, 2 [cit. 12. 7. 2016], s. 132. Dostupné z: http://www.heinonline.org.ezproxy.is.cuni.cz/HOL/ Page?handle=hein.journals/legstd10 & collection=journals & id=135

[46] MELZER, Filip. Opus citatum, s. 215.

[47] O tom hovoří Melzer. Viz ibidem, s. 159 an.

[48] Zcela stranou je ponechán fakt, že spojení „objektivně hodnotové“ je oxymóron.

[49] Některé příklady uvádí Melzer. Viz MELZER, Filip. Opus citatum, s. 212.

[50] Jedná se o nechvalně známý nález v tzv. cause Melčák, Pl. ÚS 27/09.

[51] PINZ, Jan. Opus citatum, s. 335. Viz k tomu také GERLOCH, Aleš a Michal TOMÁŠEK. Opus citatum, s. 27 an. Autoři Gerloch a Tryzna zde zkoumají interpretaci na pozadí tzv. obtížných případů a docházejí k závěru, že tyto tzv. obtížné případy nejsou obtížné samy od sebe, nýbrž až na základě úvahy toho, který rozhoduje. Docházejí k závěru, že často záleží v podstatě pouze na přesvědčení soudce.

teorie práva Weyrův den právní teorie

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články