Rozhovor: Štěpán Janků - O právnících coby nejlépe placených spisovatelích (II. část)

Rybář má prut, myslivec flintu, traktorista traktor… Co je nástrojem právníka? Ano, je to jazyk, jímž by každý úspěšný právník měl umět vládnout. Zároveň lze říci, že většina výstupů právníkovy práce má písemnou podobu, proto se v následujícím rozhovoru zaměříme na otázky navýsost praktické. V čem právníci při používání svého nástroje nejčastěji chybují?

JUDr. Ondřej Drachovskýspolupracující redaktor

Zamýšlíme se my právníci dostatečně nad tím, jakou sílu mohou mít naše slova? Nezapomínáme při soustředění se na to, co píšeme, přemýšlet nad tím, jak píšeme? Odpovědi naleznete mezi řádky tohoto rozhovoru, potažmo též na facebookové stránce, či twitterovém účtu mého rozhovorového souputníka, kterým je Štěpán Janků. Třebaže jsem letos absolvoval nejeden inspirativní rozhovor, nezdráhám se ten, jenž právě čtete, označit za pomyslný zlatý hřeb tohoto obecně poněkud prapodivného roku[1]. Abychom čtenáře nepřehltili záplavou informací, rozdělili jsme příspěvek na tři části, které postupně přinášíme v tomto (před)vánočním čase. 

Tuto část, jež se zabývá jednak jazykem, jednak formální stránkou právního psaní, uvádí aforismus z pera prof. Tilsche: „Čím spletenější kdo jest, tím více slov potřebuje, aby se propracoval k jasnosti.“[2]

Dalším tématem je právní jazyk. V právnické češtině se lze setkat s několika až prazvláštními výrazy či souslovími. Namátkou uvádím spojení "bylo lze" či v příslušných kruzích nechvalně proslulá slova o tom, že "rozhodnutí se zrušuje". Opakovaně jsem se dále setkal s tím, že se neprávníci pozastavovali nad slovem "předemřel(a)". Máte v těchto kategoriích své osobní favority, ať již v pozitivním či negativním smyslu? 

Mými „oblíbenci“ jsou především takové výstřelky právničtiny, které jsou samoúčelné a zbytečné. Snadno nahraditelné latinské výrazy jako inter alia, expressis verbis nebo condicio sine qua non, které se navíc často píše špatně s „t“. Zbytečně rozvláčné formulace jako „v návaznosti na výše uvedené důvody “ namísto běžného „proto“. Zahalování sdělení do odosobněných slov, trpného rodu a složité větné struktury, ze které místo myšlenek někdy čiší spíše nadřazenost.

Text plný kauzálních nexů a relutárních restitucí z nikoho lepšího právníka neudělá. Naopak. Spíše než uznání sklidí takový text úsměvy. Pokud lze něco říci běžně používaným českým slovem a neutrpí tím přesnost sdělení, není důvod, proč sahat po čemkoliv jiném. Zbytečná slovní vata je pak nejen ztrátou času, ale i skvělým způsobem, jak snížit srozumitelnost a údernost sdělení, a naopak zvýšit pravděpodobnost, že čtenář bude text číst méně pozorněji a unikne mu jeho podstata.

Neznamená to, že je třeba latinu, dlouhé věty nebo trpný rod zakázat. Každá z těchto věcí má ve slovníku právníka své místo. Teď jde jen o to, aby s nimi nakládal účelně a účinně. A to ne kvůli nějaké jazykové čistotě, ale kvůli tomu, že špatně napsaný text s sebou strhává i obsah.

Vyskytují se podobně zvláštní výrazy i v cizích jazycích, např. v právnické angličtině či němčině?

Vyskytují. Už na počátku první republiky se psalo, že český právník píše tak, „že jeho češtině nikdo nerozumí, a řeč, jíž píše, je českou pouze písmeny, nikoli slovy, a dokonce již ne větami.“ Na pravdivosti tohoto úryvku by se však nezměnilo nic, i kdyby v něm figuroval právě třeba ten Američan, Němec nebo Francouz. Stejně jako nejsou právníci jedinou profesní skupinou, jejichž písemný projev je z různých důvodů „jiný“, nejsou ani čeští právníci v mezinárodním srovnání výjimkou.

V zahraničních právních textech byste tak mohli nepotřebnou formulku „dále také jen“ najít jako „hereinafter also referred to as“, náš „předmětný případ“ jako „im vorliegenden Fall“ a spojení „s ohledem na výše uvedené“ zas jako „compte tenu de ce qui précède“.  

Máme toho společného více, než by se zdálo. Jediný rozdíl je, že my u toho všeho používáme háčky a čárky.

Právničina v mnohém připomíná jakousi kódovou řeč, které rozumí toliko hrstka zasvěcenců. Mělo by se právní psaní více přiblížit psaní obecnému? Existují naopak jistá specifika, kterých se právní jazyk coby jazyk odborný musí držet v každém případě? 

K té první otázce. Jazyk právníků by se běžnému jazyku určitě přiblížit měl. Pro vytváření jakéhosi jazykového skanzenu totiž není důvod. Ačkoliv většina právníků onu kódovou řeč nepoužívá proto, aby si dodala pocit výjimečnosti, následky jsou často stejné: znechucování práva ostatním, vytváření zbytečné výkladové mlhy a plýtvání papírem.  

Nikdo neříká, že stručné a srozumitelné psaní je bez chyb. Rozhodně jich však vytváří míň. A snaha předcházet chybám je přece profesní povinností každého z nás. Schopnost předat právo lidsky bude navíc podle mě sílit: už nepůjde o výsadu, ale o důležitou složku úspěchu.  Stále více klientům totiž přestává stačit jen „mít právníka“. Sami chtějí své situaci porozumět. Stejně tak podle mě přibývá právníků, kterým je právničtina cizí. Znáte ostatně někoho, kdo by si stěžoval na to, že je podání nebo soudní rozhodnutí příliš srozumitelné? 

A k té druhé otázce. Jak říkáte, právní jazyk má svá omezení: odborné výrazy, zákonné formulace nebo třeba takové hodnoty jako je konzistentnost a přesnost. Jsme jimi však omezeni natolik, že se té „kódové řeči“ vlastně nemůžeme vyhnout? Jsou to skutečně ty hlavní důvody, proč píšeme, jak píšeme? Nemyslím si.

Mají podle Vás v právním textu místo přirovnání či dokonce metafory? Jak jinak případně oživit právní text? 

Určitě mají. Kdo umí pracovat s přirovnáními a metaforami, ten má v právním psaní výhodu. Obě totiž umožňují vzít třeba i složitý právní problém a zasadit jej do čtenáři známého a autorovi vyhovujícího myšlenkového rámce. Práce s nimi však vyžaduje um a jejich nadužíváním můžeme snadno vyvolat dojem, že se vyhýbáme „skutečné“ právní argumentaci nebo že nám jde namísto prezentace našich myšlenek spíše o prezentaci nás samotných. Raději bych je proto nechal nějaký ten čas na papíře uležet a ještě se k nim později vrátil. Většina těch trefných a vtipných úryvků totiž jde – alespoň z mých textů – při revizích pryč jako první. Časem totiž zjistím, že vlastně tak trefné ani vtipné nejsou.

Způsobů, jak oživit právní text, je však mnohem víc: od volby slov a jejich umístění ve větě, přes práci s nadpisy a vizuálními prvky, až po způsob vyprávění příběhu a přednes argumentů. Nejlepším způsobem, jak právním textům vdechnout život, je však podle mě psaní stručným a běžným jazykem. Žádné oslnivé metafory, libozvučná slova ani neotřelé větné stavby k tomu nejsou třeba. Právní text má především plnit svou funkci – a tu většinou nejlépe naplní tak, když bude napsán stručným a běžným jazykem. Dá to sice zabrat, ale vždy má cenu se o to alespoň pokusit. 

V hodinách slohu jsme se učili, že nemáme příliš opakovat slova. Právním textům ovšem používání různých označení pro tentýž jev spíše škodí (obzvláště jde-li o text smlouvy či právního předpisu). Rovněž používání shora zmíněných metafor do textů tohoto typu (alespoň dle mého mínění) spíše nepatří. Napadnou Vás nějaká další pravidla vyučovaná v rámci hodin slohu, které pro právní psaní neplatí?

Nejde sice vyloženě o pravidla, ale pár věcí mě napadá. 

Alespoň po nás na základní škole chtěli, abychom často používali přídavná jména a příslovce: krutá zima, havraní oči, zuřivý štěkot. Přitom přídavná jména a příslovce často nedělají nic jiného, než že zabírají místo. 

Zejména v hodinách angličtiny se pak někdy učí, že věta nesmí začínat spojkou. To je mýtus. Máloco dokáže čtenáři usnadnit cestu naším textem a naznačit mu vztah mezi našimi myšlenkami tak jako ony.

Stejně tak nevím, zda by mi na základce prošla jednoslovná věta nebo jednovětný odstavec – v právním psaní účinné zdůrazňovací techniky.

S úspěchem bych se asi nesetkal, ani kdybych text prokládal nadpisy, z nichž by už dopředu vyplývalo, o čem daný odstavec bude, nebo kdybych v první větě celou esej shrnul a nastínil její závěr. To už však souvisí s funkcemi textů – zatímco tajuplnost oceníme při čtení románu, ze soudního rozhodnutí, z něhož se nám podstata případu zjeví až na poslední straně, už asi tak nadšení nebudeme.[3]

Rozhodně však nechci základoškolské či středoškolské hodiny slohu hanit. Ty totiž za to, jak my právníci píšeme, nemohou. Větší díl odpovědnosti vidím spíše u škol vysokých.

Rovněž grafická stránka věci může hrát při hodnocení kvality právního textu poměrně významnou roli. Následuje proto série otázek zabývající se právně-pisatelskými formalitami. Můžete nejprve čtenářům přiblížit, jaký význam má zabývat se podobnými grafickými drobnostmi?

Důvod je prostý. Přesvědčování není jen o obsahu, ale i o formě. Tak to jednoduše je. Ostatně, právníci to svým jednáním sami přiznávají – ať už jde o vzhled jich samotných, jejich kanceláří či internetových stránek. Směrem ke klientům je tím právní službě dodáván punc profesionality a kvality. 

A podobné je to při komunikaci se soudem. Argumentace ztrácí na síle nejen když je nesrozumitelná či rozvleklá, ale také když není doplněna o kvalitní formu. Advokát se zdravě sebevědomým projevem bude přesvědčivější než ten v pomačkaném obleku, který se vyhýbá očnímu kontaktu a v ruce žmoulá propisku. Sami si to zkuste představit. A stejně tak bude přesvědčivěji působit ten, v jehož podání panuje přehlednost a vizuální čistota namísto chaosu a nevkusu.

Není to tak, že by vzhled podání dokázal obrátit případ naruby. Dokáže však přilákat či odradit klienta nebo v očích soudce vytvořit představu o pečlivém profesionálovi – ne nedbalém flákači – a tím ovlivnit jeho pohled na obsah podání. To koneckonců sami soudci opakovaně říkají. 

Stručně řečeno: vzhled našich textů je důležitou součástí přesvědčování. Přesně proto má význam se o ony grafické drobnosti zajímat. Ony to totiž vlastně vůbec nejsou drobnosti, protože čtenářův první dojem formují daleko silněji než cokoliv jiného. 

Existují ohledně této problematiky nějaké empirické výzkumy?

Existují. A vyplývá z nich třeba to, že vzhled textů ovlivňuje, jak dobře a rychle je bude čtenář schopen přečíst nebo kolik si z nich dokáže odnést.  Grafické prvky, které podle výzkumů nejvíce ztěžují čtení a následné vstřebání textu jsou třeba VERZÁLKY, kurzíva, podtrhávání, nevhodně zvolený font nebo příliš úzké či široké okraje a řádkování. I vědecké výzkumy je však třeba vykládat opatrně. Vedle nich můžeme navíc čerpat i z všemožných průzkumů či publikací typografů.

Podívejme se tedy na několik konkrétnějších otázek a doporučení ohledně formy právních textů. Doporučujete zarovnávat veškerý text do bloku?

Zahraniční typografové a experti na právní psaní se shodují spíše na tom, že pokud nemáme po ruce profesionální sázecí programy, měli bychom texty zarovnávat doleva. To abychom zamezili zbytečně velkým a nejednotným mezerám napříč řádky a mezi jednotlivými slovy. Ty totiž narušují plynulost textu.

U nás však platí zarovnání do bloku za jakýsi standard. Diplomové práce nebo podání zarovnané doleva proto mohou na některé působit odbytě a neprofesionálně. A nic na tom nezmění ani výklady o tom, jak je zarovnání doleva uvolněnější, lákavější a čtivější. Což je. Opatrnější možností, alespoň u formálnějších textů, však zůstává zarovnání do bloku. Jeho nedostatky lze navíc alespoň částečně zmírnit zapnutím dělení slov na konci řádku.

Preferujete spíše patkové, nebo bezpatkové fonty?

Opět záleží na tom, co píšeme. Právní text totiž rozhodně neznamená text v patkovém písmu. Při grafické úpravě právních textů nás zajímají zejména dvě věci: jak budeme na čtenáře působit a zda tím nějak ovlivníme proces čtení. To, zda více důvěřujeme něčemu, co je napsáno v patkovém písmu, je spíše o pocitu každého z nás. Shoda nepanuje ani na tom, zda se lépe čte písmo patkové či bezpatkové. Převládá tak názor, že vnímání písma a rychlost čtení jsou značně ovlivněny tím, na co je čtenář zvyklý.  

A protože jsou právníci zvyklí spíše na patková písma, doporučuji pro delší a formálnější texty zvolit právě některé z nich. Namísto ohraného Times New Roman pak třeba něco atraktivnějšího: Garamond, Century Schoolbook, Palatino Linotype, Constantia, Georgia, Cambria nebo třeba Baskerville. 

I bezpatkové písmo však má v právních textech své místo – například v emailech, na internetových stránkách, ve smlouvách nebo při komunikaci s klientem. A jeho role bude možná stále sílit. Ve formálnějších dokumentech je to s ním však podobné jako s tím zarovnáním doleva: na některé může působit příliš neformálně a neprofesionálně.

Jaké řádkování doporučujete používat?

Řádkování doporučuji nastavit někde v dolní polovině rozmezí jednoduchého a 1,5násobného – první je totiž příliš stísněné a druhé zas příliš rozvolněné. Zkusil bych si proto s řádkováním chvíli hrát a dal na vlastní cit. 

Je lepší tisknout dokumenty jednostranně či oboustranně?

Chápu, že jednostranně vytištěný text může mít pro čtenáře určitě výhody. Avšak tisknout delší texty jednostranně, když mám možnost tisku oboustranného, je pro mě barbarství. 

Má podání na soud obsahovat hlavičku s logem advokátní kanceláře?

Pokud máme hezké logo, které ve čtenáři nebudí žádné negativní emoce a zbytečně neodvádí pozornost, proč s ním nepracovat? Zamyslel bych se však nad tím, zda musí zabírat místo na každé straně podání.


[1] Chtělo by se říci, že se cum grano salis jedná o opus magnum (protagonista tohoto rozhovoru by mě za tuto „chytráckou“ formulaci patrně příliš nepochválil, a proto ji schovávám pod čáru).

[2] Tilsch, E. Aforismy a myšlenky. Praha: Právnická jednota, 1916, s. 40.

[3] Srov. Havelková, B. Co a jak psát aneb obrana badatelských výstupů v právu. Jurisprudence, č. 6/2016, s. 14-15, která si v této souvislosti všímá zajímavého rozdílu mezi českým (detektivním) přístupem a angloamerickým pojetím, v němž je výsledek čtenáři odhalen již na samém začátku. Martin Kopa ve svém kurzu na nostis.org pojmenovává první přístup trefně jako "Poirot", kdežto o druhém hovoří jako o "Columbovi".

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři