Nejvyšší správní soud vydal dne 23. dubna 2020 rozsudek, č. j. 5 Azs 189/2015-127, ve věci řízení o odnětí azylu z důvodu spáchání zvlášť závažného zločinu, který je významný pro budoucí řízení tohoto typu. Jeho hlavním přínosem je vymezení pojmu „nebezpečí pro bezpečnost státu“, který je dle ust. § 17 odst. 1 písm. j) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) jedním z důvodu pro odnětí azylu.
Zákon o azylu upravuje v ust. § 17 odst. 1 písm. j) možnost odnětí azylu pokud „azylant byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin a představuje tak nebezpečí pro bezpečnost státu.“ Zvlášť závažným zločinem jsou podle trestního zákoníku ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Pojem „nebezpečí pro bezpečnost státu“ není definován ani v zákoně o azylu, ani ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Dále nutno zmínit, že odnětí azylu z důvodu nebezpečí pro bezpečnost státu je upraveno rovněž v ust. § 17 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, které stanoví, že se azyl odejme, jestliže „existují oprávněné důvody považovat azylanta za nebezpečí pro bezpečnost státu.“ S ohledem na výše uvedené tak byl výklad pojmu „nebezpečí pro bezpečnost státu“ ponechán především na členských státech a vznikaly interpretační nejasnosti při jeho aplikaci.
V posuzovaném případě se jednalo o azylanta, tj. osoby požívající mezinárodní ochrany (dále jen „stěžovatel“), který se na území České republiky dopustil opakovaně zvlášť závažného zločinu loupeže. Z tohoto důvodu bylo správním orgánem rozhodnuto o odnětí azylu podle § 17 odst. 1 písm. j) zákona o azylu, neboť byl stěžovatel pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin a představoval tak nebezpečí pro bezpečnost státu a jeho občanů, kdy podle názoru Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán“) byla naplněna podmínka pro odnětí azylu podle § 17 odst. 1 písm. j) zákona o azylu, který je implementací čl. 14 odst. 4 kvalifikační směrnice.
Stěžovatel napadl rozhodnutí správního orgánu žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, který tuto žalobu zamítl, načež podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. V řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přisvědčil některým argumentům stěžovatele a zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozhodnutí správního orgánu o odnětí azylu. S ohledem na omezení stanovené v § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, Nejvyšší správní soud nejprve posoudil, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a zda je tedy přijatelná, načež dospěl k závěru, že tomu tak v daném případě je, a to z následujících důvodů. Nejvyšší správní soud dosud neřešil otázku platnosti čl. 14 odst. 4 kvalifikační směrnice, o nějž se opírá § 17 odst. 1 písm. i) a j) zákona o azylu, ani otázku transpozice čl. 14 odst. 6 kvalifikační směrnice. Stejně tak se Nejvyšší správní soud do této doby nezabýval výkladem pojmu „zvlášť závažný zločin“ užitého v § 17 odst. 1 písm. j) zákona o azylu. Dále spatřil Nejvyšší správní soud „zásadní pochybení městského soudu v posouzení otázky spáchání zvlášť závažného trestného činu ve smyslu uprchlického práva a nebezpečnosti stěžovatele pro bezpečnost státu, které mělo nepříznivý vliv na hmotněprávní postavení stěžovatele.“
S ohledem na rozsah tohoto příspěvku autor cituje pouze nejdůležitější argumenty Nejvyššího správního soudu v této věci, v níž byla mj. položena předběžná otázka Soudnímu dvoru EU (sp. zn. 5 Azs 189/2015-36).
Podstatou předmětného rozsudku je závěr, že pokud azylant spáchá zvlášť závažný zločin, nemusí to být bez dalšího důvod pro odnětí azylu podle § 17 odst. 1 písm. j) zákona o azylu, neboť nebezpečí pro stát musí být prokázáno, a nemůže být dovozeno bez dalšího s odkazem na spáchání zvlášť závažného zločinu. Jednak je nutno podotknout, že závěr o spáchání zvlášť závažného zločinu ve smyslu uprchlického práva nelze opřít pouze o to, že je čin spáchaný azylantem takto označen vnitrostátním trestním právem, musí se jednat zločin vyznačující se mimořádnou závažností a v úvahu je nutno brát povahu a závažnost konkrétního jednání, výši uloženého trestu či způsobenou újmu. Nejvyšší správní soud dále upozornil, že zatímco čl. 14 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice uvádí jako důvod odnětí azylu spáchání zvlášť závažného trestného činu a „nebezpečí pro společnost“, azylový zákon pracuje s pojmem „nebezpečí pro bezpečnost státu.“ V této souvislosti bylo konstatováno, že unijní právo je v tomto ohledu k azylantům méně příznivé než vnitrostátní právní úprava. Rozdíl mezi nebezpečím pro společnost a stát pak Nejvyšší správní soud vysvětil odkazem na svou předchozí judikaturu, jmenovitě rozsudek ze dne 9. 2. 2017, č. j. 1 Azs 216/2016-41, č. 3596/2014 Sb. NSS, ve kterém se mj. uvádí, že v případě trestných činů ohrožujících bezpečnost státu se musí jednat o trestnou činnost směřující buď přímo proti České republice (hlava IX trestního zákoníku) nebo proti jiným chráněným zájmům páchanou v takovém rozsahu, z důvodu nebo způsobem, že může představovat ohrožení bezpečnosti České republiky. Jako příklad se uvádí trestná činnost proti životu a zdraví, která by byla trestnou činností proti společnosti, avšak nikoliv takové intenzity, aby ji bylo možno označit jako trestnou činnost proti bezpečnosti státu. Pojmem bezpečnost státu je tedy míněna národní bezpečnost a trestnou činnost páchanou proti ní je nutno odlišovat od jednání kvalifikovaného „pouze“ jako trestná činnost proti společnosti.
V praxi se již objevují rozhodnutí správního orgánu, která s ohledem na toto pro něj závazné stanovisko upouští od odnětí azylu v případech, kdy trestná činnost azylantů nesměřuje proti bezpečnosti státu či národní bezpečnosti, za předpokladu, že takové nebezpečí nelze dovodit ani z jiných okolností případu, zejména za situace, kdy se pachatel osvědčil, před spácháním trestného činu, a stejně tak i po jeho spáchání, vede řádný život apod. Z pohledu správního orgánu se tak jedná o jisté odchýlení od dosavadní praxe, byť z textu samotného rozsudku je patrné, že jde spíše o uvedení na pravou míru soudem dosud neřešené otázky.
Diskuze k článku ()