Rodiče se po narození svého syna v roce 2012 domáhali u Městského úřadu ve Vrchlabí, Odbor vnitřních věcí a správní matriky, zápisu jeho jména Thymian, ale úřad v roce 2013 řízení zastavil s odůvodněním, že navrhované jméno je velmi nezvyklé, bez odborných znalostí nelze posoudit jeho správnou pravopisnou podobu a stěžovatelé nepředložili matričním zákonem požadovaný doklad vydaný znalcem. Toto rozhodnutí potvrdil i odvolací správní orgán a následně podaná správní žaloba byla zamítnuta. Až Nejvyšší správní soud na základě podané kasační stížnosti rozhodnutím vrátil věc Městskému úřadu ve Vrchlabí k dalšímu řízení, neboť shledal, že správní orgány pochybily při interpretaci ust. § 62 odst. 1 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách.
Rodiče se domáhali poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to každý ve výši 50.000,- Kč, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí správního orgánu, když jim nebylo umožněno pojmenovat syna podle své vůle a ten měl potom v rodném listě po dobu téměř tří let u svého křestního jména uveden údaj „nezjištěno“.
Obvodní soud pro Prahu 7 vyhodnotil nárok rodičů jako částečně důvodný a stanovil, že žalovaný, v tomto případě Ministerstvo vnitra ČR, je povinen zaplatit každému z nich částku 15.000,- Kč, ve zbytku však žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dle jeho odůvodnění nebyla dána podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu ust. § 5 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, neboť jak v případě rozhodnutí Městského úřadu ve Vrchlabí, tak v případě rozhodnutí Krajského úřadu Královehradeckého kraje jako odvolací instance se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí procesní povahy a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla pouze napravena vada správního řízení, které v konečném důsledku stejně vedlo k vyhovění žádosti rodičů a zapsání jimi vybraného jména dítěte do knihy narození matričního úřadu ve Vrchlabí.
Rodiče se v ústavní stížnosti proti argumentaci Městkého soudu rozhodnutí bránili tím, že v jejich věci byla splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., když jim bylo nezákonným rozhodnutím znemožněno svobodně zvolit jméno svého dítěte a posléze jim byla rovněž odepřena satisfakce za tento postup, v čemž spatřují porušení svých práv dle ust. čl. 3 a 36 Listiny základných práv a svobod. V této souvislosti rovněž odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1711/2015 ze dne 16. 11. 2015, kde se uvádí, že „prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření) je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ, a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Zákon neobsahuje žádný negativní výčet dotčených rozhodnutí, tedy se vztahuje na jakýkoliv akt aplikace práva, včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu řízení, o čemž svědčí i důvodová zpráva k zákonu, hovořící o tom, že „je lhostejno, zda jde o výrok ve věci samé, či zda jde o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda“.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí odkázal na čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ze kterého vyplývá, že „Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“ Další kritéria z tohoto ustanovení Listiny pro účely náhrady škody nevyplývají a stejně tak je tomu i podle požadavků zákona č. 82/1998 Sb., který zakládá odpovědnost státu pouze při současném splnění tří předpokladů: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
V případech souvisejících s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální či nemateriální škodu je dle názoru Ústavního soudu „nutno hledat mnohem větší sepjetí s ústavním právem, a to primárně z toho důvodu, že jedním ze stěžejních principů právního státu, k němuž Českou republiku zavazuje čl. 1 odst. 1 Ústavy, je budování důvěry občanů v právo a instituce státu, resp. veřejné moci.“ Ústavní soud uzavřel své rozhodnutí tak, že z hlediska zásahu do práv účastníka řízení není ve své podstatě rozhodné, zda se jedná o rozhodnutí procesní či rozhodnutí ve věci samé, ale podstatný je právě vznik škody bez ohledu na povahu zrušeného rozhodnutí a v projednávané věci tedy ke vzniku nemajetkové újmy došlo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci tedy bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze. Ten se bude nyní věcí opětovně zabývat a posoudí rovněž povahu přiměřeného zadostiučinění, které rodičům za porušení jejich práva náleží.
Diskuze k článku ()