Úvod
Předně je třeba rozlišovat mezi neoprávněnou stavbou ve smyslu § 1084 – 1086 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“), tj. stavbou umístěnou na cizím pozemku, a stavbou nedovolenou ve smyslu § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění (dále jen „StavZ“), tj. stavbou provedenou bez příslušného veřejnoprávního správního aktu (např. územní souhlas, územní rozhodnutí, stavební povolení apod.) nebo v rozporu s ním. Níže se budeme zabývat pouze druhým zmíněným pojmem.
Možnosti ponechání nedovolené stavby podle judikatury
Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu se již několikrát zabývala otázkou, zda za určitých okolností je možné nedovolenou stavbu ve smyslu § 129 StavZ ponechat tak, jak stojí a leží, tedy v rozporu s individuálním správním aktem vydaným stavebním úřadem, aniž by stavební úřad přistoupil k výkonu rozhodnutí o nařízení odstranění nedovolené stavby.
- V první řadě je třeba zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č.j. 8 As 127/2016-56, který se zabýval odstraněním části stavby vodního díla odpadního potrubí v délce cca 160 m od čistírny odpadních vod. Soud zde dovodil, že by nebylo v souladu s principem proporcionality, aby k odstranění „černých staveb“ došlo vždy, za všech okolností, neboť takový postup by mohl znamenat nepřiměřený zásah do práv vlastníka stavby či stavebníka (bod 17).
- V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2020, č.j. 8 As 52/2019-75 se pak soud zabýval nařízením obnovení předcházejícího stavu stavby dle § 129 odst. 8 StavZ za situace, kdy stavebník propojil bez stavebního povolení existující kanalizační soustavu skládající se ze samostatné kanalizace na splaškovou vodu a samostatné kanalizace na vodu dešťovou, a tak fakticky vytvořil kanalizaci jedinou. Soud zde vyslovil argument, že v případě nařízení obnovení předcházejícího stavu stavby dle § 129 odst. 8 StavZ je povinností správního orgánu přezkoumat jeho technickou proveditelnost. Odkázal také na přiměřenou aplikaci § 111 StavZ, podle něhož má stavební úřad přezkoumat žádost o stavební povolení mj. z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a výsledky tohoto přezkumu se musí odrazit v odůvodnění rozhodnutí (bod 25 rozsudku).
- Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19 zabýval situací, kdy stavebník postavil bez jakéhokoliv rozhodnutí oplocení ve výšce 170 cm v době, kdy stavební zákon umožňoval v tzv. volném režimu pouze stavbu oplocení do výšky 150 cm. V mezidobí nabyla účinnosti novela zákona, která tuto hranici pro stavbu ve volném režimu zvýšila až na 200 cm, a stavební úřad následně vydal rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Ústavní soud zde konstatoval, že takové rozhodnutí je zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele, neboť ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahovalo do veřejného práva závažným způsobem ani do práva jiných subjektů, tím spíše za situace, kdy překročení stavebního zákona bylo zcela marginální a v mezidobí byla přijata novela zákona, která takovou stavbu považuje za legální. Soud zdůraznil, že proporcionalitu zásahu státu je nutno posuzovat i v situacích, kdy zákon takový postup nestanoví, tj. nejen na možnost dodatečného povolení stavby, ale i na odstranění „černé“ stavby. Kromě toho soud dovodil, že nuance 20 cm oplocení zahrady rodinného domu nelze srovnávat s rozsáhlými „černými“ stavbami developerů, na jejichž odstranění existuje naléhavý právní zájem.
- Konečně je třeba citovat usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 121/10, kdy stavební úřad uložil stavebníkovi odstranit nástavbu rodinného domu a uvést tuto stavbu do původního stavu, tj. snížit hřeben střechy o cca 60 cm a snížit hrany říms cca o 1 m. Stěžovatelka zde odkazovala na to, že odstranění části stavby by mělo být nejzazším prostředkem zásahu do vlastnického práva a že v daném případě je diametrální rozpor mezi právy, která byla přiznána vlastníkovi dotčeného pozemku, a povinnostmi uloženými stěžovatelce. Soud zde však stěžovatelce nedal za pravdu, neboť ji stěžovatelka podle něj provedla zjevně úmyslně, nikoli v omylu či nevědomosti. Současně stanovil, že nelze na soudu požadovat, aby přesně stavebně technicky určil, do jakého stavu má být stavba uvedena.
Využitelnost závěrů judikatury v praxi
- Pokud stavební úřad i přes argumenty stavebníka uvedené v žádosti o dodatečné povolení stavby vydá rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, je možné se proti výkonu tohoto rozhodnutí bránit například v situaci, kdy se jedná pouze o marginální rozpor (např. odchýlení se od kolaudačního rozhodnutí v řádech centimetrů). V takovém případě by totiž újma vzniklá stavebníkovi „černé“ stavby při jejím odstranění (zejm. náklady na odstranění) nepoměrně převyšovala újmu, kterou by utrpěl veřejný zájem nebo vlastník sousední nemovitosti v případě ponechání nedovolené stavby.
- Dále je možno podle mého názoru ponechat nedovolenou stavbu v případě, že její odstranění je technicky téměř neproveditelné a jejím odstraněním by mohla vzniknout závažná újma např. vlastníkovi sousedního pozemku (např. u stavby stojící v příkrém svahu, pří jejímž odstranění by mohlo dojít ke zborcení tohoto svahu a poškození nemovitosti sousedního vlastníka). Zde lze odkázat na povinnost vodoprávního úřadu přezkoumávat i technickou proveditelnost odstranění dané stavby, dovozenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, a dále na povinnost důsledného naplnění § 130 StavZ. Současně je vhodné stavebnímu úřadu předložit stanovisko odborníka (např. geologa nebo statika) ohledně nevhodnosti navrhovaného odstranění stavby.
- Z hlediska ústavněprávní roviny lze pak odkázat na princip proporcionality při zásahu do práv osob, vycházející z toho, že je třeba zde poměřovat újmu, která by vznikla v případě odstranění stavby vlastníkovi stavby a vlastníkovi sousedního pozemku, s újmou, kterou by utrpěl veřejný zájem v případě ponechání takové stavby. Při respektu k ochraně vlastnického práva (čl. 11 LZPS) je třeba také myslet na to, že odstranění stavby by mělo být až nejzazším prostředkem ochrany práva (tzv. ultima ratio).
- Z procesního hlediska se stavební úřad musí zabývat tím, zda rozhodnutí o nařízení odstranění stavby bude z technického hlediska materiálně vykonatelným.
- Argumentovat lze podle mého názoru i tím, že stavebník je jako každý jiný povinen postupovat v souladu s generální prevenční povinností dle § 2900 OZ, tj. počínat si tak, aby nedošlo k bezdůvodné újmě na zdraví nebo vlastnictví jiného, za kterou by následně odpovídal (§ 131 odst. 2 StavZ).
- Konečně by také stavební úřad měl přihlédnout k formě a intenzitě zavinění stavebníka, zejména k tomu, zda stavebník jednal od samého počátku územního řízení v rozporu s veřejnoprávními rozhodnutími ve zjevném úmyslu, zda k tomuto rozporu došlo až ve fázi kolaudace, anebo zda se stavebník tohoto rozporu dopustil z nedbalosti či zcela bez svého zavinění.
Pravděpodobnost nařízení výkonu rozhodnutí v praxi
Co když ani všechny výše uvedené argumenty nezaberou, stavební úřad zamítne vaši žádost o dodatečné povolení stavby a rozhodne o nařízení odstranění stavby i o stanovení podmínek pro jejich odstranění?
Pokud svou povinnost odstranit stavbu dobrovolně nesplníte, může stavební úřad přistoupit buď ke správní exekuci na nepeněžité plnění dle § 107 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „SpŘ“), nebo k exekuci dle exekučního řádu dle § 40 odst. 1 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v platném znění (dále jen „EŘ“).
Pakliže vás k odstranění stavby nedonutí ani stavebním úřadem uložené donucovací pokuty [§ 112 písm. c) SpŘ], přistoupí exekuční správní orgán k exekuci provedením náhradního výkonu [§ 112 písm. a) SpŘ], tj. stavbu odstraní někdo jiný než povinný, avšak na náklady povinného.
Podle odborné literatury je však k zajištění faktického výkonu takového rozhodnutí přistoupeno jen v malé části případů.[1] Důvod je ryze ekonomický, odstranění stavby je finančně dost náročné a příspěvek ze státního rozpočtu k plnění úkolů v přenesené působnosti obcí a krajů k uhrazení náhradního výkonu plnění nestačí. Ze statistik[2] vyplývá, že za období od 1.1.2014 do 30.6.2017 vydaly zúčastněné stavební úřady celkem 2.064 rozhodnutí o nařízení odstranění stavby dle § 129 odst. 1 StavZ, z nichž byla povinnost odstranit stavbu ve stanovené lhůtě dobrovolně splněna jen v 727 případech (35,2 %). V 1.337 případech tedy dobrovolně splněna nebyla. Nadto bylo v případě dobrovolně nesplněných povinností odstranit stavbu vydáno celkem pouze 121 exekučních příkazů (9,1 %).
[1] Ondra, M.: Provádění staveb a jejich změn. Praha: Leges, 2020, str. 169-170; Vašíková, J.: Otazníky nad výkony rozhodnutí stavebních úřadů. In: KOLEKTIV AUTORŮ. Almanach Stavební právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, str. 70.
[2] Zajištění finančních prostředků k provedení výkonů rozhodnutí (exekucí) obecných stavebních úřadů vydaných ve veřejném zájmu: Plnění usnesení vlády č. 630/2017. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj, 2017, s. 11. Dostupné také z: https://www.komora.cz/files/uploads/2018/02/ma_KORNAVWJ3402.docx
Diskuze k článku ()