Omezení/vyloučení odpovědnosti advokáta při poskytování právních služeb

Principy výkonu advokacie

Advokát je povinen při výkonu svého povolání postupovat v mezích zákona, podzákonných norem a stavovských předpisů a ve prospěch klienta činit vše, co považuje za prospěšné a účinné.[1] Za základní principy advokacie, respektive výkonu advokacie, se přitom považují zejména nezávislost advokáta (především nezávislost na státu a jeho orgánech), nadřazenost zájmů klienta nad osobními nebo jinými zájmy advokáta a zájem na zachování cti a vážnosti advokacie. Nepřípustnost omezení nebo vyloučení advokátovy odpovědnosti za jím poskytované právní služby je rovněž vnímána jako jeden z předpokladů, na kterém je založen vztah mezi advokátem a klientem, neboť pro tento vztah jsou mnohdy důležitější nepsaná pravidla než dikce zákona.

Za neslučitelné s výkonem advokacie lze potom považovat takové činnosti, které budou jakýmkoliv způsobem v rozporu se shora uvedenými principy, na nichž je advokacie založena. Přesto zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), v důsledku posílení principu autonomie vůle smluvních stran do jisté míry přístup k omezení a vyloučení odpovědnosti mění.

Vymezení odpovědnosti advokáta za újmu

Odpovědnost advokáta za újmu[2] upravuje ustanovení § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „AZ“), ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle citovaného ustanovení odpovídá advokát klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Odpovědnosti za újmu se zprostí tehdy, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na advokátovi spravedlivě požadovat.[3] Samotná možnost smluvního omezení odpovědnosti advokáta za újmu však výslovně v AZ upravena není.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), upravoval pouze ustanovení absolutně zneplatňující takové dohody, ve kterých se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout.[4] Obecná úprava smluvního omezení odpovědnosti za škodu nebyla v OZ upravena, na rozdíl od zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“), umožňujícím smluvní omezení odpovědnosti účastníka občanskoprávního vztahu za škodu.[5]

K předmětné problematice se v roce 2012 vyjádřilo i představenstvo České advokátní komory (dále jen „ČAK“), přičemž vyjádřilo názor, že nebylo úmyslem zákonodárce umožnit advokátovi smluvně omezit jeho odpovědnost za škodu, neboť právní a stavovské předpisy naopak předpokládají navýšení pojištění odpovědnosti za škodu v případě, kdy stávající pojistné krytí není dostatečné s ohledem na výši případné škody. Pokud jde o osobní odpovědnost advokáta za škodu, kterou způsobí výkonem advokacie, představenstvo ČAK konstatovalo, že jsou i jiné cesty omezení odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem advokacie, neboť AZ umožňuje výkon advokacie prostřednictvím takových obchodních společností, kde je ručení za závazky společnosti podstatně omezeno – např. v případě společnosti s ručením omezeným.[6]

Podle § 24a AZ musí advokát, který vykonává advokacii samostatně nebo ve sdružení, být pojištěn pro případ odpovědnosti za újmu, za kterou klientovi odpovídá podle ustanovení § 24 AZ. Minimální limit pojistného plnění z pojištění advokátů stanoví ČAK stavovským předpisem. V současné době je to 5 mil. Kč pro samostatného advokáta a 3 mil. Kč pro advokáta vykonávajícího advokacii jako společník sdružení.[7] Usnesení Představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický kodex“) současně předpokládá, že advokát se vždy pojistí na takovou výši, která odpovídá případné náhradě újmy, ke které by byl povinen z titulu své odpovědnosti.[8]

Změna náhledu na omezení odpovědnosti v souvislosti s novou právní úpravou

Na tomto místě je třeba si uvědomit, že AZ (včetně prováděcích stavovských předpisů) je lex specialis ve vztahu k obecným právním předpisům umožňujícím smluvní omezení odpovědnosti účastníka občanskoprávního vztahu za škodu. Na druhou stranu, s účinností NOZ zákonodárce zdůraznil princip autonomie vůle smluvních stran a odstranil zákaz smluvního omezení rozsahu náhrady újmy, přičemž tyto legislativní změny nemohly zůstat bez povšimnutí ČAK. Přestože představenstvo ČAK se snažilo přijmout výkladové stanovisko k předmětné problematice, zatím žádné oficiální stanovisko přijato nebylo. Někteří členové představenstva ČAK však vyjádřili názor, že s účinností NOZ bude možné sjednat omezení (případně vyloučení) odpovědnosti advokáta za újmu způsobenou klientovi, mezi nimi například JUDr. David Uhlíř.[9]

S účinností NOZ nicméně nastaly nejenom změny týkající se možnosti smluvního omezení náhrady újmy. Došlo navíc k tomu, že se předchozí dvojstupňovost úpravy v OZ a ObchZ nahradila ustanoveními o příkazu v § 2430 až 2444 NOZ. Na uvedené však rovněž dopadají i ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem dle ustanovení § 1810 až 1819 NOZ.

K omezení odpovědnosti k náhradě újmy NOZ v ustanovení § 2898 konstatuje, že „nepřihlíží se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.“ Z výkladu předmětného ustanovení vyplývá, že je možné ve smlouvě vyloučit nebo omezit odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi z prosté nedbalosti (avšak ne škodu způsobenou úmyslně nebo z hrubé nedbalosti), pokud klient nebude spadat do kategorie klienta – slabší strany.