Ostatní | Damián Němec | 22.09.2017

Otázka právního zakotvení kaplanství v oblasti zdravotnictví, část III. Zdroj: Fotolia

Otázka právního zakotvení kaplanství v oblasti zdravotnictví, část III.

Na základě jasnější specifikace samotného pojetí kaplanství v oblasti zdravotnictví a analýzy jeho současné podoby i právního zakotvení v České republice přináší článek jak vymezení otevřených a dosud právně neřešených otázek spojených s tímto kaplanstvím, tak návrhy na koncepční podobu nové právní úpravy, zejména ve zdravotnickém právu.

Damián Němec

Cyrilometodějská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

Damián Němec

Cyrilometodějská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

Realizace klinické pastorační péče u jednotlivých poskytovatelů

Realizace z pohledu poskytovatelů zdravotních služeb

Zcela zřetelně není vhodné zůstat na vratké základně neformálních (ústních) dohod mezi jednotlivým zdravotnickým zařízením a církví či náboženskou společností, je nutno potřebná pravidla stanovit na místě samém.

Protože vysílání nemocničních kaplanů je – alespoň teoreticky – právem každé registrované CNS, je třeba počítat s působením více kaplanů z různých CNS, alespoň v případě středních a velkých nemocnic. Zde se jeví potřebné vytvořit interní normy jednotlivých zařízení, které tak mohou vést k velmi konkrétnímu uzpůsobení služby kaplanů jednotně pro všechny zúčastněné CNS, na druhé straně však musí zakotvit i zásadní principy poskytování klinické pastorační péče u poskytovatele, v lepším případě také zásady pro postavení kaplanů. Jako příklad si dovolím použít předpis Fakultní nemocnice Olomouc. Metodický pokyn č. MP-L004-02 Zajištění klinické pastorační péče ve FNOL, 2011[1] platný v této nemocnici, jehož znění bylo vypracováno v úzké spolupráci s nemocničními kaplany působícími v nemocnici a jejich církevními nadřízenými.

Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi ČBK a ERC z roku 2006 považuje za nutné uzavírání smluv či dohod mezi jednotlivými poskytovateli a jednotlivými vysílajícími CNS, v nichž je specifikováno poskytování klinické pastorační péče s potřebnými detaily v oblasti organizační, a především personální a finanční.

Při respektování náboženské plurality však nutně vyvstává praktická otázka počtu kaplanů z jednotlivých CNS především s ohledem na religiózní situace v konkrétním území. Nabízí se tu paralela se stanovením kvót pro jednotlivé CNS, jak je tomu v Armádě ČR, ačkoli by to jistě nebylo možno uplatnit tak striktně a direktivně. Při neřešení této otázky vyvstává reálná hrozba nedostatečného zajištění klinické pastorační péče především pro nejpočet-nější CNS, především v případě přístupu poskytovatele: jednoho kaplana už mám, víc není potřeba.

Nevyhnutelným důsledkem takto individualizovaných regulací je však aplikace dosti rozrůzněných řešení pro zakotvení klinické pastorační péče v jednotlivých zařízeních v témže místě či regionu, a to i v obecných principiálních otázkách. Výrazné – a prakticky velmi významné – jsou rozdíly v otázkách personálních, především v postavení nemocničních kaplanů vůči zdravotnickému zařízení: většinou je jejich mzda plně hrazena vysílající CNS, což vede k nejistotě postavení nemocničního kaplana v zařízení, zvláště v ohledu přístupu ke zdravotnické dokumentaci; nebo je kaplan zaměstnán zařízením na zlomkový úvazek (např. úvazek ve výši 0,05) či dohodu mimo pracovní poměr, což mu dává jasnější postavení mezi nemocničním personálem. Pouze výjimečně je kaplan plně zaměstnán samotným poskytovatelem.

Realizace z pohledu církví a náboženských společností

Pro vyslání nemocničního kaplana musí vysílající CNS nejprve realizovat výběr vhodných osob; zkušenost ukazuje, že to jsou většinou laici, převážně ženy. Ve shodě s kvalifikačními předpoklady stanovenými ve výše zmíněné dohodě mezi ČBK a ERC, resp. v jejím dodatku č. 1, je třeba, aby to byly osoby, které již mají pastorační zkušenosti – klinická pastorační péče je specializovanou pastorací, kladoucí vysoké nároky na nemocniční kaplany.

Není proto divu, že zmíněná dohoda vyžaduje a specifikuje potřebnou vstupní kvalifikaci nemocničních kaplanů i dobrovolníků v klinické pastorační péči. Vstupní vzdělání kaplanů zajišťují jednak odborné asociace obou smluvních stran, tj. Asociace nemocničních kaplanů působící na platformě ERC a Katolická asociace nemocničních kaplanů mající postavení účelového zařízení CNS, jejím zřizovatelem je ČBK, jednak ve spolupráci s asociacemi teologické fakulty.[2] Kurzy pro dobrovolníky se dosud konaly na církevní půdě r. 2016 v arcidiecézi olomoucké církve římskokatolické, přičemž lektory byli převážně sami nemocniční kaplani.

Ve smyslu zmíněné dohody je pak potřebné zorganizovat vyslání nemocničních kaplanů v ekumenické spolupráci, což se mnohdy koná jako slavnostnější úkon v časovém odstupu po již realizovaném vyslání kaplana; ekumenické vyslání totiž je v dohodě doporučeno, není nutnou podmínkou.

S narůstajícím počtem kaplanů se ukazuje nezbytná vnitrocírkevní koordinace jejich služby – v případě církve římskokatolické na úrovni jednotlivých diecézí cestou pravidelných setkání, která vhodně slouží pro nezbytné další vzdělávání pověřených osob a pro supervizi jejich služby.

Protože CNS obvykle samy platí službu nemocničních kaplanů, vstupují s nimi do pracovněprávního vztahu. Zkušenost tu ukazuje, že je třeba v rámci úvazku ponechat potřebný prostor na odbornou i duchovní přípravu kaplanů a že zpravidla je vhodnější, aby tato služba byla realizována na částečný úvazek, protože jinak hrozí rychlý nástup syndromu vyhoření.

Otevřené otázky

Jak vyplývá z předchozích kapitol, realizace klinické pastorační péče u poskytovatelů zdravotních služeb je spojena s některými důležitými otázkami, které nejsou dosud buď dostatečně, nebo vůbec řešeny. Jsou to zejména:

  • Otázka zaměstnavatele: má jím být poskytovatel zdravotních služeb, CNS, nebo oba dva subjekty v kooperaci? Nikdy se tu nebude možné vyhnout faktické dvojí podřízenosti, známé např. i v případě vojenských a vězeňských kaplanů,[3] která je věcně potřebná – kaplan musí být „doma“ jak u poskytovatele zdravotních služeb, tak ve své CNS.

  • Otázka výše úvazku: zkušenost ukazuje, že pro prevenci syndromu vyhoření je vhodné, aby nemocniční kaplan vykonával svou službu spíše na částečný úvazek, aby ji tak mohl poskytovat delší dobu, neboť se jedná o vysoce kvalifikovanou službu. Pro doplnění úvazku, nutné i z existenčních důvodů, se jeví vhodné spíše zaměstnání mimo poskytovatele zdravotních služeb (zde se sice nabízí v případě zdravotnických pracovníků kombinace s jejich zdravotnickou profesí, což ovšem vytváří nemalé praktické komplikace), možná i mimo vysílající CNS.

  • Otázka počtu kaplanů u jednotlivých poskytovatelů zdravotních služeb: jak pro potřebnou možnost výběru kaplana ze strany adresátů klinické pastorační péče, tak pro vzájemné doplňování a zastupování se jeví vhodné, aby kaplanů bylo u poskytovatele více. To s sebou nese i otázku koordinace této služby, zahrnující jak složku odbornou, tak administrativní.

  • Otázka postavení nemocničních kaplanů ve zdravotnickém týmu, aby mohl být vskutku jeho integrální součástí, s čímž je neodbytně spojena otázka organizační podřízenosti – to není v praxi řešeno unifikovaně, převládá zde podřízenost osobě vykonávající funkci náměstka pro nelékařskou péči, i když jsou reálné i jiné varianty (podřízenost přímo řediteli, nebo naopak vedoucímu kliniky apod.).

  • Otázka přístupu ke zdravotnické dokumentaci a obecně k těm informacím o pacientovi, které jsou pro tuto službu nezbytné. Má mít kaplan možnost nahlížet do zdravotnické dokumentace, nebo dokonce do ní zapisovat? V první otázce se kloním jednoznačně ke kladné odpovědi, v druhé otázce také spíše ke kladné odpovědi.

  • Otázka potřebných prostor a jejich vybavení, neboť je zřejmé, že kaplani pro svou službu potřebují minimálně kancelář, kde budou mít své věci a kde se mohou setkávat s adresáty této služby, a nadto je prakticky nezbytná existence kaple, v případě větších nemocnic více kaplí, umožňujících jak potřebné individuální ztišení (na což stačí malá, spíše intimní prostora), tak na bohoslužebné úkony (zde je vhodné využít prostor před kaplí, zvl. v soboty a neděle, kdy je běžný provoz v nemocnicích omezen). Je evidentní, že prostory musí poskytnout poskytovatel (a principiálně bezúplatně, neboť se jedná o integrální součást celistvé péče o pacienty), stejně tak by poskytovatel měl zajistit vybavení kanceláře; vybavení kaple lze pořizovat různým způsobem, ale spíše by to měly určovat CNS – zde je potřebná alespoň rámcová dohoda (lépe písemná) ohledně provozu a vybavení kaple.

  • Otázka zdrojů hrazení nákladů služby nemocničních kaplanů: protože se principiálně jedná o zabezpečení výkonu ústavně zaručeného práva výkonu náboženské svobody ve ztížených podmínkách (obdobně jako ve vojsku a vězeňství) a o poskytování celostní zdravotnické služby, je zřetelné, že by to mělo být hrazeno ze zdrojů veřejného zdravotního pojištění. Na to však chybí právní podklad, kromě toho je otázka financí (nejen) ve zdravotnictví vždy palčivou záležitostí.

  • Otázka závazného zakotvení vstupní kvalifikace nemocničního kaplana, jeho dalšího vzdělávání a supervize: tyto otázky jsou nyní fakticky ponechány na zodpovědnosti autorit CNS, přičemž se jedná o velmi zásadní skutečnosti. Zde je naprosto zřetelná potřeba právní regulace.

Budoucí legislativní zakotvení – de lege ferenda

Z hlediska legislativního zakotvení klinické pastorační služby lze konstatovat existenci značného právního vakua. Zatímco ústavněprávní zakotvení se jeví jako dostačující, chybí tu explicitní zakotvení v zákonu o CNS, které považuji za žádoucí, a zcela chybí regulace ve zdravotnické legislativě, které je naprosto nezbytné.

V rámci zdravotnické legislativy je základní zakotvení klinické pastorační služby již obsaženo v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, byť pouze z pohledu péče o pacienta – v klinické pastorační službě přistupuje péče o pacientovy blízké a v neposlední řadě o zdravotní personál.

Především chybí vymezení klinické pastorační péče jako integrální součásti zdravotní služby, vymezení postavení kaplanů jako plnoprávných členů multidisciplinárního týmu a vymezení jejich pracovněprávního a profesního postavení u poskytovatelů zdravotních služeb. Jako vhodné východisko se jeví možnost „povýšení“ existující mezicírkevní dohody na trojstrannou dohodu, jak je tomu v jiných resortech v ČR; nezbytné však je zavedení regulace zde řečených otázek do zdravotnické legislativy, a to patrně cestou podzákonných norem.

Stejně tak je dříve nebo později potřebné regulovat otázku hrazení nákladů služby nemocničních kaplanů a provozu potřebných prostor, což by mělo být saturováno ze systému veřejného zdravotního pojištění a v této oblasti legislativně ošetřeno, patrně také podzákonnými normami.

Závěr

Jasnější specifikace samotného pojetí kaplanství v oblasti zdravotnictví vede k poznání, že jeho žádoucí podobou je stabilně poskytovaná péče u samotného poskytovatele zdravotních služeb, která je jako součást celostní (holistické) péče zaměřena jak na pacienty a jejich blízké, tak na zdravotnický personál, a že tato služba má charakter pastorační služby; proto se zdá být nejvhodnější označovat ji jako klinickou pastorační péči. Současně ukazuje, že tato péče má především lidsky existenciální rozměr a že musí být konána v ekumenickém duchu.

Rozbor současného právního zakotvení klinické pastorační péče ukazuje množství otevřených a dosud v České republice právně neřešených otázek spojených s tímto kaplanstvím: postavení kaplanů v rámci zařízení poskytovatelů zdravotní péče, jejich pracovněprávní zařazení, specifikaci vstupních kvalifikačních požadavků pro jejich službu, další vzdělávání a supervize, prostorové zabezpečení této péče v zařízeních poskytovatelů zdravotní péče, v neposlední řadě také otázku financování této služby.

Vede tak k specifikaci návrhu na koncepční podobu nové právní úpravy: ponechat dosavadní ústavní garance, které se jeví dostatečné, doplnit explicitní zmínku o této péči do zákona o církvích, zejména však doplnit mnohou chybějící právní regulaci ve zdravotnickém právu, která by řešila výše jmenované otevřené otázky, a to vhodně patrně podzákonnými normami, přičemž by bylo záhodno řešit základní skutečnosti trojstrannou dohodou mezi orgánem státu, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice, jak je tomu především v armádě a vězeňství.

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Tento metodický pokyn není veřejně přístupný.

[2] Dosud se konaly kurzy celoživotního vzdělávání na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, od října 2016 probíhá obdobný kurz také na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

[3] V případě vojenských kaplanů je to řečeno explicitně v Dohodě o spolupráci mezi  Ministerstvem obrany ČR, Ekumenickou radou církví v ČR a Českou biskupskou konferencí z 3. 6. 1998: „8. U vojenského duchovního není dotčena církevní podřízenost v rámci struktury jeho církve.“; v případě vězeňských kaplanů implicitně v Dohodě o duchovní službě mezi Vězeňskou službou České republiky, Ekumenickou radou církví České republiky a Českou biskupskou konferencí z 21. 11. 2013, čl. 4: „5) Funkci kaplana vykonává ve věznici a ústavu pověřená osoba, podle zákona způsobilá k výkonu duchovní činnosti: […] b) do pracovního poměru kaplana lze přijmout duchovního z církví a náboženských společností účastných na této dohodě, kterému jeho církev či náboženská společnost vydala pověření, jež je kvalifikačním předpokladem pro službu kaplana, […] e) odebrání pověření registrované církve nebo náboženské společnosti je vnímáno jako ztráta kvalifikačního předpokladu pro výkon duchovní služby a má za následek ukončení pracovněprávního vztahu ze strany Vězeňské služby, […].“

zdravotnické právo církev a stát

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze