Hudba na provozovnách jako standard
Je naprosto běžné, že při příchodu do obchodu bude prvním, co zákazník uslyší, hudba, která zde hraje. Podnikatelé, kteří tyto obchody provozují, si totiž dobře uvědomují, že opakované výzkumy v oblastech marketingové psychologie prokázaly, že hudba má příznivý vliv na chování zákazníka. U určitých typů provozoven je tak ozvučení zcela logické. Obzvláště například u obchodů s oblečením, kde navíc hudba často slouží i k podtrhnutí životního stylu, který daná značka oděvů reprezentuje, nebo ve velkých nákupních střediscích, kde celoplošné ozvučení přispívá ke zlepšení atmosféry a návštěvníci tak v prostorách obchodního centra stráví více času, v důsledku čehož utratí i více peněz. Podobně by šlo uvažovat o účelnosti hudební kulisy v restauracích. Setkáváme se však kromě těchto promyšlených řešení i se situacemi, kdy je prodejna ozvučena bez zjevné snahy dosáhnout jakéhokoliv navýšení zisku, například pokud si prodavačka krátí pracovní dobu při zapnutém přenosném rádiu položeném na pultě. Autorské právo však na všechny tyto případy hledí jako na veřejnou produkci a hudba, stejně jako televizní a jiné audiovizuální produkce, tak spadá pod režim ochrany, kdy jejím autorům a výkonným umělcům náleží odměna za užití jejich díla nad rámec osobní potřeby. A právě v tomto okamžiku vstupuje do hry kolektivní správa, která tyto umělce zastupuje a jejich nároky též vymáhá.
Koncesionářský poplatek věc neřeší
Při umístění rádia na provozovnu mnohé podnikatele napadne, že – stejně jako u rozhlasového přijímače doma – podléhá koncesionářskému poplatku. Toto rozhodně není chybná domněnka, dokonce pro podnikatele platí, že na rozdíl od domácností je povinen tento poplatek odvádět za každé rádio, které používá. Problém však nastává ve chvíli, kdy se podnikatel domnívá, že zaplacením koncesionářského poplatku dojde, stejně jako u rádií v domácnostech, k úplnému vypořádání všech nároků, které jsou potřeba pro pouštění hudby na provozovně. Někdo tak činí v dobré víře, jiný toto vědomě používá jako prvotní výmluvu při vymáhání bezdůvodného obohacení ze strany kolektivního správce, když argumentuje, že platbou Českému rozhlasu přece musí být vše vyřešeno. Tak či onak, režim placení koncesionářského poplatku má s režimem placení licenčních odměn kolektivním správcům společné vlastně jen ono rádio. Rozhlasový poplatek totiž vůbec neřeší problematiku autorských práv. O tu se stará právě kolektivní správce, respektive pro danou oblast relevantní kolektivní správci dva.
OSA a Intergram zastupují odlišné subjekty
Tím známějším z kolektivních správců, se kterými podnikatel přijde do styku, je nepochybně Ochranný svaz autorský, známý hlavně pod zkratkou OSA. Tento zapsaný spolek, dříve občanské sdružení, se zabývá, jak již jeho název napovídá, kolektivní správou práv náležejícím autorům. Druhým kolektivním správcem působícím v oblasti veřejných produkcí audiovizuálních děl na provozovnách je někdejší občanské sdružení, dnes rovněž zapsaný spolek Intergram, působící jako nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Je však nutno pamatovat na to, že autor a výkonný umělec nemusí (a často v praxi ani není) jedna a tatáž osoba. Pro podnikatele to má ten reálný dopad, že právě z tohoto důvodu, kdy každá z těchto dvou skupin umělců má práva kolektivně spravována jiným kolektivním správcem, je povinen mít pro úplné vypořádání autorskoprávních nároků uzavřeny licenční smlouvy s oběma kolektivními správci zároveň. Existují pak i další kolektivní správci, zastupující například zvukaře, nicméně v rámci vzájemné domluvy kolektivních správců mezi sebou jsou tito při uzavírání licenčních smluv zastoupeni dvěma největšími, tedy Osou a Intergramem, a ti se pak starají o další rozúčtování licenčních odměn v rámci kolektivních správců.
Odměnu určí sazebníky, pohybuje se v rámci stovek korun měsíčně
Podnikatel, který se rozhodne provozovat na své provozovně veřejnou produkci, je tedy – kromě registrace ke koncesionářskému poplatku nejpozději do patnácti dnů od zahájení veřejné produkce – povinen uzavřít licenční smlouvu s kolektivními správci. Stejně jako v případě Českého rozhlasu i při jednání s kolektivními správci je podnikatel ten, od kterého musí vzejít iniciativa k uzavření příslušných licenčních smluv. V praxi to vypadá tak, že si podnikatel z internetových stránek jednotlivých kolektivních správců stáhne formulář licenční smlouvy, ten dvakrát vytiskne a pravdivě vyplní a odešle kolektivnímu správci k potvrzení. Kolektivní správce následně jednu kopii uzavřené licenční smlouvy zašle zpět podnikateli. Výše licenční odměny se pak odvíjí od počtu provozovaných zařízení, velikosti obce, v níž se provozovna nachází, a počtu měsíců, po které dochází k provozu zařízení na provozovně. Nejnižší možná licenční odměna je v sazebnících kolektivních správců stanovena na 139,20 Kč v obci s počtem obyvatel pod jeden tisíc za zvukové zařízení u kolektivního správce OSA, u Intergramu je částka za stejných podmínek ve snížené sazbě ve výši 131,40 Kč. S připočtením rozhlasového poplatku ve výši 45 Kč je minimální celková částka 315,60 Kč a v některých městech by potom úhrnná částka činila 384,30 Kč. Pro televize a jiné zdroje audiovizuální veřejné produkce platí stejný režim jen s tím rozdílem, že autorské odměny jsou vyšší. Nejnižší možná úhrnná odměna za zvukově obrazové zařízení s úhlopříčkou do 128 cm je včetně koncesionářského poplatku 670,72 Kč, ve velkých městech pak 804,85 Kč. Promítnutí těchto částek do rozpočtu podnikatelů tak opět odhalí nerovnost předestřenou v úvodu. Pro velkou provozovnu, která je součástí úspěšného řetězce, se jedná o drobnou částku, pro malého podnikatele, který by měl vyhovět všem zákonným požadavkům a platit prodavačkám rádio v malé provozovně na vesnici, už může tato částka znamenat citelnou finanční zátěž, rozhodně převyšující jakýkoliv potenciální zisk, které může rádio na provozovně kdy přinést.
Platby se mohou zdát drahé, pokuty jsou však ještě dražší
Vzhledem ke zmíněné nevyváženosti v poměru výše poplatku k reálnému obratu provozovny se často právě u těch nejmenších provozoven, které mohou považovat výši měsíčních plateb kolektivním správcům za příliš vysokou, setkáváme s tím, že tyto platby nehradí, nebo mají uzavřenou licenční smlouvu pouze s jedním z kolektivních správců (většinou s OSA, která je známější). Napříč podnikateli se najde i početná skupina těch, kteří hrazení licenčních poplatků kolektivní správě z principu odmítají. Důvody, proč podnikatel licenční smlouvy uzavřené nemá, jsou vedlejší, případné sankce na ně totiž nikterak nehledí, a proto tento postup v dnešní době nelze doporučit. Kolektivní správci jsou vybaveni početným kontrolním aparátem, a tak spoléhání se na to, že přítomnost zvukového či zvukově obrazového zařízení na provozovně zůstane nepovšimnuta, nemívá dlouhého trvání. V případě odhalení poskytují kolektivní správci podnikateli dodatečnou lhůtu k uzavření licenční smlouvy zpětně, pokud se tak nestane, uchylují se k vymáhání bezdůvodného obohacení, které na straně podnikatelů vzniklo. Ač se měsíční poplatky mohou zdát vysoké, částky vymáhané na bezdůvodném obohacení jsou ještě vyšší. Ze zákona toto bezdůvodné obohacení činí dvojnásobek licenční odměny, což už samo o sobě představuje citelný nárůst částky, kterou má podnikatel zaplatit. Nadto spory často končí u soudů, kdy dlužná částka narůstá ještě o soudní poplatek a náhradu nákladů právního zastoupení. V případě, že je celá věc postoupena až do exekučního vymáhání, může se tak částka ve výši stokorun vyšplhat do výše desítek tisíc.
Streamovaná hudba věc neřeší
Častou radou, které se podnikatelům na různých internetových diskuzích dostává, je přehrávat na provozovnách hudbu z internetu. Bohužel české právo však tuto možnost jako definitivní řešení daného problému neuznává. Problémem služeb jako Spotify nebo Deezer je to, že byť uživatel platí za zpřístupnění hudební databáze, nevztahuje se tato platba v žádném případě na veřejnou produkci na provozovně. Ani takzvaná svobodná hudba sama o sobě není řešením. Jeden z největších poskytovatelů svobodné hudby Jamendo sám rovněž rozlišuje mezi osobním a komerčním (tedy i veřejné produkce) užitím hudební banky, kdy za užití komerční účtuje poplatek. Ke kýženému cíli neplatit za hudbu na provozovně nic by tedy tato cesta sama o sobě také nevedla. Nadto si je Jamendo plně vědomo odlišností v právních rámcích jednotlivých států a ve smluvních podmínkách uvádí, že v závislosti na zákonné úpravě země, v níž se nachází uživatel služby, tedy náš podnikatel, se poplatek za komerční užití nevztahuje na nároky kolektivních správců autorských práv. A to je přesně případ České republiky. Problém internetových rádií typu Tunguzka, hrajících svobodnou hudbu, je zase ten, že je téměř nemožné prokázat, že na provozovně hraje výhradně tato hudba, jelikož zvukové záznamy z kontrol prakticky neexistují. I kdyby tomu tak bylo, dostáváme se k jádru problému, kterým je, že kolektivní správce zastupuje všechny relevantní subjekty i ty, které s ním nemají uzavřenu smlouvu o zastupování. Nadto na základě smluv kolektivních správců z různých zemí mezi sebou zastupuje i subjekty zahraniční, za něž pak vybrané licenční odměny prostřednictvím zahraničních kolektivních správců v poměrné části rozúčtovává. Hnáno do krajnosti, zastupuje tak i zahraniční interprety, kteří o to ani nijak nestojí, pokud se tito sami výslovně práva být zastupován kolektivním správcem nezřeknou. Ve finále tak před českými soudy podobná argumentace ani jiné hledání právních kliček v současné době nemá moc nadějí na úspěch.
Problém by řešila jen změna zákona
Skutečnost, že na kolektivní správce je veřejností nahlíženo jako na jakési výběrčí výpalného, pramení ani ne tak z kolektivních správců samotných, jako ze značně neutěšené zákonné úpravy jejich chování, kterou v plné míře využívají. Na hudbu je nutno nahlížet jako na výsledek tvůrčí duševní činnosti, a tedy něčí nehmotné vlastnictví, a její neoprávněné užití je nutno chápat jako krádež a podobně na něj i reagovat. To, jakým způsobem k těmto reakcím ze strany kolektivních správců dochází, je přinejmenším rozporuplné. Rovněž je rozporuplná otázka, kdo by vlastně měl být zodpovědný za právní bezvadnost veřejných produkcí, zda koncový uživatel, tedy podnikatel, nebo někdo jiný. Nelogické je nerozlišování mezi jednotlivými provozovateli, co do velikosti a návštěvnosti provozoven, jako je tomu například v Německu. Co se povahy provozovny týče, zde alespoň částečně nepříliš pochopitelnou tvrdost zákona zmírnil ústavní soud, který vyhověl ústavní stížnosti provozovatele cykloservisu, a konstatoval, že v případech, jako je tento, kdy hudba nemá žádnou souvislost se zaměřením provozovny, není provozovatel povinen uzavírat s kolektivními správci licenční smlouvy. Soudy tak budou muset případy posuzovat individuálně. Otázkou však zůstává, kde žalobě kolektivního správce ještě vyhoví a kde už ji zamítnou. Jediní, komu byl zatím poskytnut odlišný mírnější režim placení licenčních odměn, jsou hoteliéři, kteří nově nebudou muset platit paušálně, ale v závislosti na obsazenosti pokojů. Podobný logický přístup by však byl na místě i u ostatních podnikatelů. Nezbývá než doufat, že dříve nebo později projde autorský zákon změnou v tomto směru. Do té doby je však nutné zákon respektovat a dodržovat. Jedinou stoprocentně účinnou cestou, jak předejít problémům s kolektivními správci, tak i nadále zůstává řádné uzavření licenčních smluv.
Diskuze k článku ()