Pojem a struktura právní normy - I. část

Ačkoli je norma běžnou součástí života právníka, její pojem není zcela jasný. V příspěvku bude učiněno zamyšlení nad pojmem normy a v té souvislosti také nad její strukturou a strukturními prvky.

Mgr. Bc. Martin KoloušekPrávnická fakulta Univerzity Karlovy

Úvod

Úvodem je třeba konstatovat, že navzdory neznalému používání slova norma v neodborných kontextech není tématem tohoto příspěvku pojem právního předpisu.[1] Tématem příspěvku je norma, tedy pravidlo, a právní norma, tedy právní pravidlo.

Co se těmito pojmy myslí? Obdobnou otázku by si mohl klást každý právní teoretik i praktik, stejně jako každý, kdo se kdy s nějakým normativním systémem setkal – tedy každý. Zdá se však, že přinejmenším v právní oblasti není otázka po pojmu a ontologii normy často tematizovaná. Ostatně se jeví, že každý právník ví, co to právní norma či právní pravidlo je, nebo má alespoň určitou představu, která mu pro výkon jeho profese docela stačí. Když se tedy ví, co to právní norma je, nejeví se užitečným dále zkoumat, co že tedy je, jestli je tím, čím se zdá být, nebo něčím jiným. Otázka po právní normě stála mimo předmět zájmu snad i proto, že ne vždy byla považována za esenciální součást práva: za klíčový pojem práva byl považován mj. pojem nařízení či rozkazu, kterážto představa, existující v úvahách o ethice, morální filosofii i v právu déle než od dob biblického desatera přikázání, dosáhla svého vrcholu pravděpodobně v představě státu jakožto gangstera nutícího jiné pod hrozbou zbraní k určitému chování.[2] Ostatně se jeví, že úvahy mnohých směřovaly spíše k pojmu či fenoménu práva jako celku, jeho funkci a fungování ve společnosti, vztahu k státu a jednotlivci apod., zatímco jeho základní součást byla poněkud opomíjena. Přesto tomu není tak, že by pojem právní normy nebyl vůbec tematizován.

Zejména mezi právně positivistickými mysliteli byly pokusy o vymezení pojmu učiněny. Základní pojmové vymezení právní normy tak existuje. Snad žádné z těchto vymezení právní normy však nakonec neobstojí jako úplné vymezení právní normy, případně ztroskotá v konfrontaci s vymezením normy obecně. Přitom odpověď na otázku, co je to právní norma, je docela jednoduchá: je to norma, která je zařazena do normativního systému nazvaného právo. Skutečnou otázkou tak zůstává, co je to norma. Neužitečnost této otázky, výše naznačená, je přitom jen zdánlivá. S otázkou, co je to norma, totiž souvisí neméně důležitá otázka, totiž jak norma působí, jak lze normu dodržet a jak ji naopak lze porušit, jak ji lze vynucovat či je-li možné s její pomocí něco vynucovat, jakým způsobem dovoluje, zakazuje či přikazuje určité chování a podobně. Je-li základním účelem práva regulovat společnost a chování jednotlivců v ní, pak jsou tyto otázky, a především odpovědi na ně, klíčové pro pochopení práva jako takového. Teprve je-li jasné, co to norma je, z čeho se skládá a jak působí, je možné ji s úspěchem tvořit, poznávat a používat. 

Má-li dále být nalezen pojem normy, a v návaznosti odpovědi na další otázky s ním spojené, je třeba hledat takový pojem normy, takový pojem pravidla, který bude všem druhům pravidel společný, který abstrahuje společnou vlastnost jich všech. Není překvapivé, že běžné definice pravidla toto nesplňují. Stačí si uvědomit, že vedle např. právních pravidel existují pravidla morální a mravní, pravidla náboženská, přírodní zákony, technické normy, pravidla pro zprovoznění pračky (návod) či pravidla pro přípravu pokrmu (kuchařský recept). Tento text je pokusem přispět k nalezení odpovědi na otázku, co je to norma a z čeho se skládá, jaká je její struktura. Cílem této práce je pomocí konceptuální analýzy nalézt pojem normy, a to nejen právní. Na základě toho bude učiněn pokus o redefinici tohoto pojmu. Po uskutečnění tohoto pokusu bude pojem normy dále upřesněn vymezením úkolu normy, její struktury a působení. Práce konečně bude doplněna o stručnou úvahu nad vznikem normy jako takové.

Pojem normy

Terminus technicus norma, pojem normy 

Samotné slovo norma je termínem označující určitý pojem, tedy „jednotné myšlenkové označení určité věci, které je obsahově úplné a formálně přesné“.[3] Proto se jeví vhodným při analýze tohoto termínu začít u samotného jazyka. Slovo norma je latinského původu a znamená úhloměr, měřidlo či měřítko, teprve v přeneseném významu pak pravidlo. Dnes se tohoto slova používá nejčastěji právě v posledně uvedeném významu. Protože slovo norma není ničím jiným než cizím výrazem pro pravidlo, bude ho nadále užíváno právě v tomto významu. Další významy latinského termínu norma však lze použít pro bližší vysvětlení toho, co je pojem normy, resp. pojem pravidla. Klíčové pro další práci s pojmem normy a pravidla je uvědomění, že stejně jako norma, i pravidlo má mnoho společného s měřením; kromě jeho blízkosti s pravítkem však zároveň vyjadřuje, že něco je praveno. To, co pravidlo praví, je pravidelnost určitého děje. Jako takové jednak popisuje existující stav, tedy stav, ve kterém se určitý děj pravidelně opakuje, a hledí tak do minulosti, jednak si přisvojuje nárok na to být předpisem, kterým je vyjádřeno přesvědčení, že ona pravidelnost se bude opakovat, a hledí tak do budoucnosti. Stejně jako pomocí pravítka či jiného měřítka lze určit či zhodnotit, odpovídá-li nakreslená čára pravítku (nejčastěji: je-li rovná), lze ji s pomocí pravítka popsat, tak i pomocí pravidla lze určit či zhodnotit, odpovídá-li mu nějaká skutečnost (je-li podle pravidla), lze jím popsat, že určitá skutečnost či určitý děj se odehrává pravidelně. Stejně, jako pravítko slouží k nakreslení rovné čáry o určité vzdálenosti (úsečky), tedy k nakreslení čáry, která dosud nakreslena není, tak i pravidlo slouží k vyjádření toho, že určitá pravidelnost, která dosud není, má být. Pravidlem tak, stejně jako pravítkem, může (i) být popsána existující skutečnost,[4] může (ii) jím být tato skutečnost zhodnocena z hlediska jejího souladu s tímto pravidlem, a konečně (iii) jím může být dán předpis do budoucna. Adekvátně k tomu může být o skutečnosti řečeno, že (i) je pravidelná, nebo (ii) že je správná, nebo (iii) že má nějakým způsobem být. Prvním způsobem se pravidlo používá nejčastěji, je-li hovořeno o tzv. přírodních zákonech, druhý způsob použití pravidla je uplatněn při vynášení (hodnotících) soudů, tedy vždy tam, kde je řečeno, že něco je správné nebo nesprávné, a třetím způsobem používá pravidlo normotvůrce. Lze završit, že pravidlo je sdělením, že něco nějakým způsobem je nebo má nějakým způsobem být. Jestliže je pravidlo sdělením, je nutné, že má zároveň podobu věty. Větná struktura, ve které je pravidlo vyjádřeno, je vždy, byť ne vždy zjevně, větou hypothetickou, tedy větou obsahující určitý předpoklad či podmínku a následek této podmínky. To znamená, že v pravidle není o pravidelnosti hovořeno prostě, nýbrž tak, že za určité situace nastává (nebo má nastat) nějaký následek. Z řečeného plyne, že pravidlo je větnou strukturou, ve které je vyjádřen pravidelný následek určitého děje. Normativita pak znamená pravidelnost.[5]

Skutečnost, že norma, či pravidlo, praví, co má být, je podstatná pro odlišení pravidla od příkazu. Příkaz má jazykovou podobu imperativu (lat. imperare, přikazovat), pravidlo má jazykovou podobu indikativu. Pravidlo cosi oznamuje, samo o sobě nepřikazuje. Již nyní lze konstatovat, že tzv. modality, které jsou k pravidlu tradičně přiřazovány, jsou něčím, co v samotném pojmu pravidla zahrnuto není. Aby pravidlo bylo pravidlem, nemusí nic nařizovat, zakazovat ani dovolovat, nýbrž jen musí říci, že něco je nebo má být. Ostatně většina pravidel, se kterými člověk přichází do styku, ať už se jedná o pravidla přírody, nebo pravidla určující postup při tvorbě pokrmu nebo zprovoznění pračky, žádné příkazy, zákazy ani dovolení neobsahují – bylo by absurdním tvrdit, že kuchař do pokrmu přidává určité suroviny proto, že mu to kuchařské pravidlo dovolilo či snad dokonce přikázalo. Pravidlo modality obsahovat může, aby však bylo pravidlem, musí zároveň říci, co se po splnění či nesplnění těchto modalit stane.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Na nešvar, kdy se slovo norma používá pro označení právního předpisu, upozorňuje Jan Pinz. Viz KŘUPKA, Jiří a Miloš VÍTEK. Systémové inženýrství a informatika. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2013, s. 67. ISBN 978-80-7395-732-2.

[2] Představu práva jako příkazu zastával např. anglický právní positivista John Austin. Obraz státu jako gangstera pochází z Hartovy kritiky Austina. Viz k tomu HART, H. L. A. Positivism and the separation of law and morals. In: Harvard Law Review, 1958, Vol. 71, no. 4, s. 603.

[3] PINZ, Jan. Úvod do právního myšlení a státovědy. Praha: O.P.S., 2006, s. 27. ISBN 80-903773-0-0.

[4] Také: stav věcí. Právo jako povahu stavu věcí lidského života popisuje Werner Maihofer. Viz MAIHOFER, Werner. Die Natur der Sache. In: Archiv für Rechts- und Sozialphilosophie, s. 145–174.

[5] To, co latina vyjadřuje jedním slovem, tedy že slovem norma myslí jak pravidlo, tak měřítko či úhloměr, a co je v češtině vyjádřeno sice více slovy, avšak se stejným základem, je vyjádřením vztahu, který vyjadřují i jiné jazyky. Anglické podstatné jméno rule jakožto pravidlo je základem slova ruler, které znamená jak vládce, tak pravítko; sloveso to rule pak znamená vládnout či vést. Je ovšem třeba poznamenat, že vyhnout se latině vynecháním anglického norm není žádným vítězstvím, neboť i slovo rule je latinského původu – pochází ze slova regula, které znamená: pravidlo. V němčině není tento vztah tak jednoduchý: německé Regel (rovněž z latiny) znamená pravidlo a regeln vést, ovšem vztah k vedení lze pozorovat pouze přes vládnutí a vládce – der Herrscher, kromě vládce, znamená i pravítko.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři