Povinnost advokáta přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení

Na konci května minulého roku vyhověl Nejvyšší soud dovolání podanému ve věci žaloby o zaplacení. Rozsudek ze dne 27. 5. 2020 je dohledatelný pod sp. zn. 23 Cdo 1858/2019. Uvedené rozhodnutí navíc letos vyšlo ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (vydání 2/2021). V projednávané věci šlo o aktuální a zajímavou problematiku zabývající se tím, jaké povinnosti má advokát při převzetí právního zastoupení klienta. Konkrétně se jednalo o otázku, zda je advokát na základě generální plné moci povinen přihlásit pohledávku klienta do insolvenčního řízení. Pro bližší pochopení kontextu případu, je nutné přiblížit fakta popisující situaci.

Žalobkyně, jako klientka advokáta, uzavřela s advokátem mandátní smlouvu o právní službě. Advokát pro klientku vymáhal pohledávku za dlužníkem nejprve v nalézacím a následně také v exekučním řízení. V průběhu exekučního řízení však dlužník klientky vstoupil do insolvenčního řízení, kde mu bylo povoleno oddlužení. Advokát však ve stanovené lhůtě nepřihlásil pohledávku klientky a ta tak zůstala mimo uspokojení v rámci plnění v insolvenčním řízení. Pro úplnost dodávám, že v průběhu oddlužení dlužník splatil 100% všech přihlášených pohledávek dokonce dříve, než po uplynutí pěti let, čili existuje předpoklad, že by došlo i k uspokojení nároku žalobkyně.

Soud prvního stupně žalobu klientky zamítl z důvodu, že „žalobkyně neunesla své břemeno důkazní, tedy že neprokázala, že žalovaný měl povinnost podat přihlášku do insolvenčního řízení.“ Odvolací soud rozsudek potvrdil a rovněž neshledal důvody, ze kterých by byl advokát povinen insolvenční přihlášku podat. Dle odvolacího soudu „nelze dospět k závěru o porušení této povinnosti žalovaným a nejsou tak naplněny předpoklady pro odpovědnost žalovaného za škodu z porušení této povinnosti vzniklou“.

Žalobkyně následně podala dovolání, ve kterém soudům nižších stupňů vytýkala, že neaplikovaly § 16 zákona o advokacii, tj. zejména „Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny.“ Oba soudy nižších stupňů uvažovaly nad obsahem mandátní smlouvy, ve které nebyly konkrétní záležitosti specifikovány. Nejvyšší soud však se závěry obou soudů nesouhlasil a svým rozsudkem jejich rozhodnutí zrušil. Své rozhodnutí založil zejména na závěru, že advokát má při své činnosti řadu povinností, mj. také povinnost ověřovací a znalostní. Jinými slovy si tedy advokát měl být vědom, že insolvenční řízení bylo zahájeno, a že běží lhůta pro přihlášení pohledávky, neboť insolvenční řízení má před exekučním řízením přednost [§ 109 odst. 1, písm. c) insolvenčního zákona]. Nejvyšší soud konstatoval, že hlavním zájmem klientky bylo vymožení pohledávky za dlužníkem, což však nekonání advokáta zmařilo. Nejvyšší soud tedy na základě rozsahu zmocnění (byla udělena generální plná moc), obecnosti mandátní smlouvy a podmínek § 16 zákona o advokacii konkrétně uzavřel, že „Advokát je povinen k výkonu své činnosti přistupovat důsledně a svědomitě. Těmto požadavkům žalovaný nedostál, když v rámci vymáhání pohledávky žalobkyně průběžně nekontroloval, zda proti jejímu dlužníku nebylo vedeno insolvenční řízení, resp. nebyl zjištěn úpadek tohoto dlužníka a do kdy běží lhůta pro přihlášení vymáhané pohledávky, a následně neučinil kroky směřující k odvrácení pro žalobkyni negativního následku, tj. nevymahatelnosti žalovaným vymáhané pohledávky.“ Nejvyšší soud tedy dal žalobkyni za pravdu a otevřel jí možnost k náhradě způsobené škody ve výši 549.051,56 Kč s příslušenstvím. Dlužno dodat, že žalovaný byl pravděpodobně pojištěn, a tato škoda bude pokryta pojišťovnou.

Z uvedeného rozhodnutí lze tedy obecně konstatovat, že advokátova činnost a odpovědnost je zpravidla daleko širší, než se může na první pohled zdát. Advokát je přece jenom právní profesionál, který by měl řadu záležitostí domýšlet za klienta a konat, i když od klienta zrovna nemá výslovný pokyn. Klient totiž často ani nemusí tušit, že ta či ona záležitost je nutná, nebo možná, a proto si advokáta v první řadě najímá.