Právní aspekty rozhodování o zdravotní péči v závěru života člověka

Podrobnější rozbor je pak věnován české právní úpravě, zejména s ohledem na to, kdo může o poskytování zdravotní péče v závěru života rozhodovat. Také jsou stručně vymezeny právně relevantní situace, při kterých dochází k rozhodování na konci života. V závěru je pak předloženo i několik problematických okruhů, které současná právní úprava v ČR neřeší optimálně, včetně krátké úvahy de lege ferenda zohledňující požadavky Evropského soudu pro lidská práva, kterou předestřel v několika svých rozsudcích.

Úvod

Obrovský rozvoj moderní medicíny v 19. a 20. století a zejména pak v jeho druhé polovině přinesl neskonalý společenský užitek a zvýšení lidského blahobytu. Nemoci, na které dříve lidé umírali, dnes umíme bez větších obtíží léčit. Nástup vítězné medicíny ovšem s sebou přinesl i zásadní proměnu diskursu v oblasti medicínské etiky a objevení nových dilematických otázek, které souvisejí právě s uvedeným rozvojem, bez nějž by nevznikly. Zřejmě nejpalčivější nové etické problémy se objevily při rozhodovacích procesech na začátku života a na jeho samotném závěru.

Právě při rozhodováních na konci života došlo v moderním bioetickém diskursu k zásadní proměně. Nové medicínské technologie totiž uvedly do chodu „vítěznou medicínu“, při níž lze zachovat biologický život na přístrojové podpoře i v okamžiku, kdy život biografický[1] (tj. život, kdy by osoba vnímala sama sebe a měla o takovém životě jakékoliv povědomí) již dávno skončil. Nizozemský lékař Van den Berg ve své útlé, nicméně velmi průlomové publikaci z roku 1965 uvádí následující:

„[…] nová technologická síla vyžaduje nezbytně nový etický kodex. Jeho motto zní ,Lékař má povinnost ochraňovat, šetřit a prodlužovat lidský život kdykoliv, kdy taková činnost má nějaký smyslʻ.“[2]

Oproti minulosti tedy podle něj není nutné zachovávat život vždy, za jakýchkoliv okolností. Současná etika pak mluví o tomto problému jako problému dystanázie, tj. udržování při životě za okolností, kdy to již působí pacientovi pouze diskomfort, strádání a jiné újmy.[3]

Moderní medicína zapojila postupně do svého obsahu i léčbu paliativní.[4] Apel na důstojné umírání je základním principem novodobé právní úpravy v této oblasti, přičemž ovšem tento pojem může mít řadu různorodých obsahových, často i protikladných, vymezení.

V moderních právních řádech je zároveň kladen důraz na autonomii pacienta,[5] případně na zjištění jeho hodnotového a osobnostního rámce, podle nějž pak má být rozhodování vedeno. Opět je tento apel v různých právních úpravách rozváděn a zajištěn odlišným způsobem.

Nicméně je důležité vnímat, že rozhodovací procesy na konci života tvoří poměrně komplexní oblast, která v sobě nutně zahrnuje potřebu vnímat problém v jeho celistvosti, s apelem na multidisciplinární přístup. Jedná se o problém medicínský, psychologický, etický a v konečném důsledku i právní. Zejména sepětí práva a etiky je proto v této oblasti více než žádoucí a potřebné. Skutečnost, že k prolínání práva a etiky docházelo, ilustrují bohaté zahraniční zkušenosti. Řada problémů souvisejících s rozhodováním na konci života byla řešena v rámci činnosti soudů, přičemž etické názory ovlivňovaly rozhodování soudů, a naopak soudní rozhodnutí měla vliv na formování moderního medicínského diskursu.[6]

Také v tomto článku se nutně budou prolínat etické a právní úvahy, ale významnou měrou bude akcentována zejména rovina právní. Pro lepší pochopení celé problematiky se nevyhneme ani krátkému komparativnímu pohledu, kde budou uvedeny některé prvotní případy řešené v angloamerické judikatuře a dále bude analyzováno i německé právní prostředí, které právní problémy spojené s otázkami rozhodování na konci života má poměrně podrobně upravené. Stručně bude rozebrán i přístup ESLP k uvedeným otázkám, když některé judikaturou ESLP vymezené povinnosti by měly mít zásadní vliv a dopad na český právní řád. Bohužel, jak bude rozebráno níže, česká legislativa upravující procesy rozhodování na konci života apelům zmiňovaným v rozhodnutích ESLP ne zcela vyhovuje a bylo by proto vhodné provést některé legislativní změny.

Rozhodování na konci života v právní rovině zasahují jak civilněprávní oblasti, tak oblasti trestněprávní. V tomto článku se úmyslně zaměříme na civilněprávní problematiku, když trestněprávní otázky v českém právním řádu byly podrobně rozebrány v jiných publikacích.[7]

Lze jen zdůraznit, že problematika rozhodování na konci života je velmi komplexní a složitá a tento článek je tak pouhým nástinem všech problémů v dané oblasti.

1. Základní tematické okruhy v rámci rozhodování na konci života

Jaké typy a okruhy otázek spadají do právní roviny rozhodování na konci života? V tomto článku shrneme jen ty nejzásadnější, jedná se tedy pouze o příkladový, nikoliv taxativní výčet.[8] Mezi typické, právem upravované, rozhodovací procesy v rámci rozhodování na konci života můžeme zahrnout např.:

a) asistované sebeusmrcení[9] a aktivní vyžádanou eutanazii

b) terapeutickou pasivitu na konci života (ESLP) spojenou s konceptem medicínské marnosti (neadekvátností péče); sem by spadaly zejména tyto rozhodovací procesy:

• odmítnutí (život udržující) léčby ze strany pacienta;
• rozhodování o tom, zda je péče adekvátní, případně, zda se jedná o medicínsky marný (futile) či nepřínosný (non-benefical) postup a s tím související postup, spočívající v nezahájení život udržující léčby, která je medicínsky neadekvátní (withholding) nebo ukončení život udržující léčby, která je medicínsky neadekvátní (withdrawing);[10]