Existence povinnosti k náhradě újmy je pak podrobně analyzována s ohledem na odlišnost situací, kdy informovaný souhlas nebyl vůbec udělen nebo byl udělen po vadně provedeném poučení. Cílem tohoto článku je poskytnout ucelenější teoretickou analýzu povahy informovaného souhlasu a jeho zakotvení v systematice civilního práva.
Úvod – problematika právní povahy informovaného souhlasu
V zahraniční medicínsko-právní odborné literatuře je jen málo témat, která by byla častěji diskutována než problematika informovaného souhlasu. Tak je tomu i v ČR, ovšem s tím, že většina zdejších publikací se spokojí s konstatováním, že informovaný souhlas je nezbytnou podmínkou poskytování zdravotních služeb a souhlas udělený bez patřičného poučení je neplatný. Je jen málo publikací, které se zabývají právní povahou informovaného souhlasu a vyvozují z toho důsledky pro posuzování platnosti či neplatnosti informovaného souhlasu a s tím spojených právních následků. Obecně lze konstatovat, že zde dosud chybí ucelenější teoretická analýza povahy informovaného souhlasu a jeho zakotvení v systematice civilního práva.[2][1]
Samozřejmě nelze pominout skutečnost, že právní praxe již s problematikou informovaného souhlasu určitým způsobem nakládá a existuje zde i poměrně rozsáhlá judikatura NS. Cílem tohoto článku je pak stávající úpravu představit, zasadit ji do širšího rámce a následně kriticky přezkoumat, zda stávající praxe může obstát.
1. Informovaný souhlas jako právní jednání
Ačkoliv se zejména v zahraniční literatuře vedou vášnivé diskuse o tom, jak právně kvalifikovat informovaný souhlas, lze konstatovat, že česká právní doktrína vychází z toho, že informovaný souhlas je z pohledu práva právním jednáním, v daném případě projevem vůle směřujícím ke vzniku práva zdravotnického pracovníka zasáhnout do integrity pacienta, tj. provést určitý diagnostický či terapeutický výkon. Tento názor zastává většina autorů s tím ovšem, že pouze menší část těchto autorů přináší důvody pro zařazení informovaného souhlasu pod právní jednání. I kdyby se však našli autoři, kteří by kvalifikaci informovaného souhlasu jako právního jednání odmítali, tj. vycházeli z toho, že se jedná o jednání zaměřené výlučně na způsobení faktického následku, zjevně by nedošlo k výraznější modifikaci přístupu k tomuto institutu, neboť by se jednalo o jednání obdobné právnímu jednání a k následné analogické aplikaci pravidel o právních jednáních. [7][6][5][4][3]
Z hlediska systematického zařazení se pak v případě informovaného souhlasu jedná o adresované jednostranné právní jednání, které spadá do širší kategorie jednostranných právních jednání, která nazýváme svolení. Takové svolení je pak vyjádřením maximy „volenti non fit iniuria“ a projevuje se ve dvou rovinách – v rovině výkonu práva na sebeurčení a v rovině nutnosti nést odpovědnost za své jednání. Prostřednictvím svolení dochází k realizaci principu autonomie, na němž je soukromé právo založeno. Z hlediska systematického se v české právní nauce svolení nazývá jako svolení poškozeného a řadí se k okolnostem vylučujícím protiprávnost. Pro to, aby bylo možno určité právní jednání hodnotit jako svolení poškozeného, musí být naplněny následující podmínky: (i) svolení se musí týkat takových práv, o nichž může člověk rozhodovat, (ii) svolení musí být dáno osobou způsobilou právně jednat a (iii) musí být dáno před vlastním zásahem. Pokud jsou splněny tyto podmínky, je vyloučena protiprávnost jednání v konkrétním případě, a z jednání zakázaného se stává jednání dovolené. Tato okolnost je velmi podstatná, neboť v případě zásahu do absolutních práv (kterým právo na tělesnou a duševní integritu člověka je) je protiprávnost indikována již samotným zásahem a pouze okolnost vylučující protiprávnost může změnit povahu zásahu na zásah dovolený.[9][8]
Svolení je tedy dovolení (právní jednání), jehož prostřednictvím se mění právní podstata vztahu mezi jednajícím a osobou, která dovolení uděluje: obecný zákaz zásahu se mění prostřednictvím zvláštního, na účel vázaného dovolení, tj. z jinak protiprávního zásahu se stává jednání dovolené. Toto svolení se v civilním právu objevuje na různých místech, ale jedinečné postavení zaujímá zejména v oblasti zásahů do integrity člověka. A ačkoliv i zde se svolení vyskytuje v různých situacích, největší pozornost atrahuje svolení se zákroky prováděnými v rámci poskytování zdravotních služeb. V těchto situacích se pro svolení vžil termín informovaný souhlas. [12][11][10]
Jak bylo uvedeno shora, česká právní dogmatika vychází z toho, že informovaný souhlas udělovaný pacientem poskytovateli zdravotních služeb je svolením k zásahu do integrity člověka a je právním jednáním. Je ovšem otázkou, zda i v dalších aspektech se k informovanému souhlasu přistupuje skutečně tak, jako by se jednalo o právní jednání a jsou z toho vyvozovány patřičné důsledky.[13]
2. Důsledky chápaní informovaného souhlasu jako právního jednání
Mezi pojmové znaky právního jednání patří: a) projev vůle, b) jeho zaměření na vznik, změnu či zánik práv a povinností a c) aprobace právním řádem. Svolení v obecné rovině je tedy projevem vůle, směřujícím k dovolení určitého zásahu do právem chráněného statku, který je právem vyžadován, aby se nejednalo o zásah protiprávní. Informovaný souhlas jako zvláštní druh svolení je pak projevem vůle, směřujícím k umožnění určitého zásahu poskytovatelem zdravotních služeb a současně k převzetí rizik spojených s lege artis provedeným zákrokem. [15][14]
Důsledky chápání informovaného souhlasu jako právního jednání lze analyzovat ve dvou základních rovinách – v rovině náležitostí právního jednání a v rovině následků spojených s nedodržením stanovených náležitostí, tj. vad právního jednání. Zatímco první rovině je v odborné literatuře věnována dostatečná pozornost, druhá rovina je poněkud opomíjena, respektive právní dogmatika se vydala zvláštní cestou, aniž by byla zohledněna podstata informovaného souhlasu – tj. že se jedná o právní jednání a občanský zákoník obsahuje pro odstranění vad právních určité postupy a spojuje s nimi určité následky.[16]
2.1. Náležitosti právního jednání – náležitosti kladené na projev informovaného souhlasu
Projevení informovaného souhlasu musí splňovat zákonné náležitosti kladené na kterékoli jiné právní jednání. V teorii se obvykle rozlišují čtyři základní náležitosti – (i) náležitost subjektu, (ii) náležitost vůle, (iii) náležitost projevu vůle a (iv) náležitost předmětu projevu vůle. Předně se vyžaduje, aby jednání bylo učiněno osobou v právním slova smyslu, která je k němu způsobilá. Projevená vůle musí být svobodná, vážná a prostá omylu. Projev vůle musí být učiněn určitě, srozumitelně a v předepsané formě (je-li vyžadována). Právní jednání musí být možné a dovolené, tj. nesmí odporovat dobrým mravům a zákonu. Z pohledu náležitostí informovaného souhlasu lze pak problematické aspekty shledávat zejména v oblasti náležitosti subjektu (zejména v hraničních případech, kdy se jedná o osoby sice svéprávné, ale stádium nemoci výrazně ovlivňuje jejich rozumové a volní schopnosti, nebo v případě nezletilých ) a oblasti kvality vůle, kde mohou vznikat spory, zda projevená vůle byla prosta omylu (typicky udělení souhlasu po neúplném poučení). [25][24][23][22][21][20][19][18][17]
2.2. Následky vad právního jednání
Jak již bylo řečeno shora, vydala se právní dogmatika v oblasti informovaného souhlasu zvláštní cestou, aniž by byly zohledněny instituty, které občanský zákoník pro odstranění vad právního jednání nabízí. Protože jsem nikde nenašel (ani v odborné literatuře, ani judikatuře) analýzu, proč jsou nástroje, které občanský zákoník pro odstranění vad právního jednání nabízí nevhodné, pokusím se je ve stručnosti představit a následně zhodnotit, zda jejich použití není vhodnější než stávající právně-dogmatický přístup vycházející primárně z absolutní neplatnosti. [26]
Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/181/152
Vol 9, No 1 (2019): Časopis zdravotnického práva a bioetiky
Např. ŠUSTEK, P. – HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas: Teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. Praha: ASPI, 2007, s. 57. [1]
Výjimkou je např. Šustek s Holčapkem, viz ŠUSTEK, P. – HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas: Teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví, s. 50. [2]
Zejména v německé a rakouské oblasti jsou diskuse o právní povaze informovaného souhlasu velmi časté. O jejich komplikovanosti svědčí i fakt, že Koziol ve svém posledním článku z roku 2019 píše: „In der zivilrechtlichen Diskussion über die Einwiligung des Patienten wurde in grunlegenden Fragen bisher keine Einigung erzielt, insbesondere ist die rechtliche Qualifikation strittig.“ – KOZIOL, H. Fehlende Einwilligung des Patienten und Haftung in Österreich – Notwendigkeit neuer Lösungen? Medizinrecht. 2019, Vol. 37, s. 105. [3]
Viz § 545 o. z.; Ohly k tomu uvádí: „Die Einwilligung ist also ein Rechtsgeschäft, wenn auch ein untypisches.“ – OHLY, A. "Volenti non fit iniuria": die Einwilligung im Privatrecht. Tübingen: Mohr Siebeck, 2002, s. 214. [4]
Viz např. ŠUSTEK, P. – HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas: Teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví, s. 27 an., nebo DOLEŽAL, T. In: TĚŠINOVÁ, J. – DOLEŽAL, T. – POLICAR., R. Medicínské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019., s. 53. [5]
V obecné rovině k tomuto problému viz MELZER, F. In: MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2013, s. 468.[6]
Viz ibidem, s. 476. [7]
Tradičním prostředkem soukromého práva k realizaci úpravy svých právních poměrů je právní jednání – viz OHLY, A. "Volenti non fit iniuria": die Einwilligung im Privatrecht, s. 207. [8]
Např. LAZAR, J. – ŠVESTKA, J. Občanské právo hmotné. II. svazek. Praha: Panorama, 1987, s. 220, obdobně KNAPP, V. – PLANK, K. Učebnice československého práva hmotného – obecná část. Praha: Orbis, 1965, s. 397. [9]
OHLY, A. "Volenti non fit iniuria": die Einwilligung im Privatrecht, s. 207. [10]
Např. § 84, § 86, § 2194 o. z. [11]
Viz čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. [12]
V obecné rovině ve smyslu § 93 o. z., dále pak ve smyslu příslušných ustanovení zvláštních zákonů (ZZS apod.)[13]
Blíže viz MELZER, F. In: MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, s. 468, m. č. 14. [14]
KOZIOL, H. Fehlende Einwilligung des Patienten und Haftung in Österreich – Notwendigkeit neuer Lösungen?, s. 106. [15]
Např. řešení otázek způsobilosti udělení souhlasu nezletilými, osobami omezenými ve svéprávnosti atp. [16]
Např. ZUKLÍNOVÁ, M. Definice právního jednání podle (nového) občanského zákoníku I. Dostupné z: .https://www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/definice-pravniho-jednani-podle-noveho-obcanskehozakoniku[17]
Podle § 581 o. z.: „Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá.“ [18]
§ 552 o. z. [20]
§ 583 až 585 o. z. [21]
Viz ustanovení § 551–553 o. z. a § 587 o. z. [22]
Viz § 547 o. z[23]
Blíže např. DOLEŽAL, T. Způsobilost nezletilých udělit souhlas s poskytováním zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2018, roč. 8, č. 1, s. 48–61. [24]
K tomu viz dále v článku. [25]
K tomu viz dále v článku.[26]
Diskuze k článku ()