Právníkem proti své vůli: několik slov k interpretaci děl Franze Kafky

Jen málo spisovatelům se dostává v právnických kruzích takové pozornosti: na Kafkovo jméno můžeme narazit v právnických učebnicích[1] i v judikatuře[2]; v jeho dílech jsou hledány symboly a metafory postihující temné stránky moderního práva; běžně se říká, že je nějaká právní situace kafkovská, stejně absurdní a bezvýchodná jako příběhy tohoto autora.

odborný asistent na Katedře právní teorie Právnické fakulty MU v Brně
Foto: Shutterstock

Samozřejmě, na právo se nedíváme jen takovýma očima – to by pak bylo zatraceně těžké věřit v jeho smysl a vůbec v nějakou spravedlnost – ale přesto se jedná o jeden z náhledů, který se stal neodmyslitelnou součástí naší kulturní výbavy, který má své více nebo méně důležité místo v každém z nás. Tím spíš si však stojí za to položit následující otázky: Jak by nejspíše hodnotil tuto situaci samotný Kafka? O co ve svém díle ve skutečnosti usiloval? Jak četl své vlastní povídky a romány? A čteme-li je my právě tím způsobem, který jsem naznačil výše – tedy jako právníci dychtící dozvědět se v umělecké formě něco o tom, čím se nejvíce zabýváme – čteme je stejně jako on? Čteme je správně?[3]

O Nietzscheovi údajně jeden myslitel napsal, že ten, kdo se při četbě jeho děl hlasitě nesměje, je čte špatně. Dalo by se totéž říci i o Kafkovi? Na první pohled se to zdá být jen těžko slučitelné – všechna ta absurdita, osamělost, odcizení a smích. A přece bychom našli alespoň jednoho člověka, který se při četbě Procesu hlasitě smál – byl jím samotný Franz Kafka, když z něj předčítal úryvky svým přátelům, kteří ostatně tohoto jinak nenápadného člověka hodnotili jako docela zábavného společníka. Ovšem, literární teorie přiznala jeho textům jistý specifický druh humoru již před nějakým časem, avšak to v zásadě neovlivnilo způsob, jakým jsou jeho práce nejčastěji nazírány – tedy jako symbolické, metaforické výpovědi o právu, resp. o osamělosti člověka ve světě, drtivé síle absurdní byrokracie apod.[4] Nenabízí nám ale smějící se Kafka diametrálně odlišné čtení svého díla? Jeho čtení jako osobitou karikaturu svého života, jako určitou nadsázku, která se snaží učinit jeho neštěstí takovými, aby se jim člověk dovedl smát?

Jaké argumenty by mohly podpořit takovou – právníkům poněkud vzdálenou – interpretaci? Předně se domnívám, že jsme si až příliš zvykli dívat se na prózy tohoto autora prizmatem druhé světové války a naší zkušenosti s totalitními či autoritářskými režimy. Obojí nás přimělo vidět jeho práce jako temnější, než doopravdy jsou. Nakolik totiž mohla tato zkušenost být Kafkovi vlastní? Předválečný svět Rakouska Uherska byl jiný, jistě ne náhodou jej Stefan Zweig ve své autobiografii popisoval jako svět jistoty. Kafkův stěžejní román Proces byl napsán z největší části před nebo na počátku první světové války, takže pro něj nemohla být směrodatná ani jakákoliv reflexe s ní spojeného válečného běsnění. Kafkovy zkušenosti, které ovlivnily jeho psaní, nezbytně pramenily výlučně z jeho osoby, z jeho vnitřního světa. Samozřejmě mohly úspěšně anticipovat i hrůzy, které dopadly na pozdější společnost, avšak v zásadě nelze předpokládat, že něco takového on jakožto autor považoval za svůj záměr.

V Kafkově díle je opravdu vše velice osobní – počínaje jmény hlavních postav (např. Josef K., zeměměřič K. a dokonce – pokud souhlásky v příjmení hlavního hrdiny Proměny posuneme v abecedě o osm písmen, vyjde nám „překvapivě“ Kafka) až třeba po charakteristiky jednotlivých míst z Procesu, u kterých lze poměrně snadno identifikovat jejich předobrazy v Praze počátku 20. století (např. v chrámu, ve kterém Josef K. diskutuje s knězem, lze poměrně snadno rozpoznat Týnský chrám). Zůstaneme-li pak u Procesu ještě chvíli, odrazem reálné situace z Kafkova života je dokonce i slavná úvodní scéna tohoto románu.[5] Konkrétně ji inspirovala událost bezprostředně ústící ve zrušení Kafkova prvního zasnoubení s Felice Bauerovou: Do jeho hotelového pokoje v Berlíně tehdy vtrhla Felice, její sestra Erna a Grete Blochová „jako skupina žalobců do soudní síně“[6], načež následoval rozhovor, jehož smysl on vůbec nechápal a nebyl se v něm tedy ani schopen hájit. V následujících dnech pak u něj stále přetrvával pocit, že je mu cosi kladeno za vinu, ačkoliv si nebyl schopen udělat jasnou představu co a proč. Tyto pocity jsou přitom jednou z konstitutivních emocí zmiňovaného románu, který sám o sobě může být vnímán jako způsob, jak se s nimi vyrovnat.

Jestliže je veškerá Kafkova tvorba natolik osobní, je tak úzce svázána s ním samotným, neměli bychom právě na jeho osobní výklad položit stěžejní důraz? Samozřejmě, správnost toho nebo onoho pohledu na jeho osobu i dílo lze jen stěží dokázat. Nelze ani dokázat, že náhled, který výše obhajuji, je pro nás v něčem užitečnější. Spíše je ho tudíž třeba brát jako jednu z opomíjených alternativ, která nechce číst Kafkovy prózy jako temné, symboly zatížené texty vyžadující složité dešifrování, ale snaží se k nim naopak přistoupit jiným, ne tolik obvyklým způsobem. Stále si totiž říkám, jestli vlastně my právníci nejsme vůči Kafkovi velice nespravedliví, když se v něm snažíme vidět především svého kolegu, když z člověka, který toužil psát knihy, děláme právníka, který se vyjadřoval formou beletrie. Je přece obecně známo, že Kafka svou práci nemiloval, že úmyslně hledal takové zaměstnání, které by mu vedle sebe dávalo prostor na psaní, že jedním z důvodů, proč váhal nad uzavřením manželství, byla stálá nutnost dělit svůj čas mezi nezbytnou práci a neopomenutelnou literární tvorbu, což veškerý prostor pro rodinný život naprosto eliminovalo.

Přemítání nad tím, jak Kafkovo dílo správně interpretovat, můžeme však použít též jako analogii k interpretování práva. Není vlastně převládající nazírání na jeho dílo nedostatkem empatie k člověku? Nebyl opravdový Kafka vlastně zapomenut v interpretacích, které se ukázaly jako sugestivnější? Interpretujeme-li dnes právní předpisy, příliš nás nezajímá, co nám jimi chtěl autor říct, ale hledáme spíše jejich takový význam, který by si jejich tvůrce, pokud by byl rozumný, přál, aby za současné společenské situace měly. Vůli konkrétní entity (ať už opravdové, nebo fiktivní) tak nasazujeme ohlávku obecných principů (jako třeba právě rozumnosti). Nepochybuji, že je tento přístup veden nejlepšími úmysly a zpravidla má i mnoho pozitivních efektů. Přece však cítím potřebu klást si otázku, zda se tímto i skuteční lidé nedostávají jaksi pod kuratelu, zda jsou v potaz brány jejich reálné možnosti. I dobře míněný princip se může snadno stát tyranem. Nadto člověk leckdy váhá, zda právě díky upřednostňující roli principů a jejich nesporným úspěchům neusínáme trochu na vavřínech, zda nás v posledních letech poněkud falešně neukolébávají v pocitu, že teď už máme konečně po ruce ten nejlepší z možných nástrojů a že tedy to, co lze vůbec vyřešit, je už vyřešeno. V souvislosti s právem je přece třeba si ustavičně klást otázku, zda v něm není skutečný člověk opomíjen. Kafkovo dílo a jeho reflexe, ať už prováděna v různých formách a různým způsobem, nám toto tázání neustále připomíná.


[1]    Viz např. HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 3. vyd. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2012. 429 s. ISBN 9788073803957. S. 162.

[2]    Jen z judikatury Ústavního soudu ČR lze uvést Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. Pl.ÚS 25/06. NALUS [online]. Ústavní soud ČR, © 2006 [cit. 6. 7. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=52520&pos=2&cnt=3&typ=result, dále i odlišné stanovisko Stanislava Balíka k Nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. II.ÚS 549/06. NALUS [online]. Ústavní soud ČR, © 2006 [cit. 6. 7. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=52935&pos=1&cnt=1&typ=result.

[3]    Musím zdůraznit, že následující úvahy, ať již o samotném Kafkovi nebo o právu, rozhodně nelze vnímat jako vyčerpávající, ale spíše jen jako dílčí podněty k diskuzi.

[4]    Proti obvyklému chápání Franze Kafky a jeho děl vystoupil mimo jiné i Milan Kundera. Viz jeho velice zajímavé eseje KUNDERA, Milan. Kastrující stín svatého Garty. 1. vyd. Brno: Atlantis, 2006. 72 s. ISBN 80-7108-274-0.

[5]    K tomu srovnej pasáž v monografii MURRAY, Nicholas. Kafka. Vydání první. Brno: Jota, 2006. 388 s. ISBN 80-7217-434-7. S. 184-186.

[6]    Tamtéž, s. 184.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu