Ostatní | redakce | 07.01.2015

Pavel Salák - NOZ se hlásí k římskému právu, často jej však opouští Zdroj: Fotolia

Pavel Salák - NOZ se hlásí k římskému právu, často jej však opouští

Hostem pořadu Právo o páté byl JUDr. Pavel Salák, Ph.D., odborný asistent Katedry dějin státu a práva Masarykovy univerzity v Brně. To nejzajímavější z rozhovoru přinášíme ve verifikovaném přepisu. Jaký je vztah římského práva a (nového) občanského zákoníku a jak tento legislativní počin hodnotí doktor Salák?

redakce

redakce

redakce

Ve svém profesním životě se věnujete římskému právu, potažmo dějinám. Kdy přišlo rozhodnutí ubírat se tímto směrem? Bylo to již v průběhu studií?

Věnovat se historii jsem chtěl již na začátku. Během studií na pedagogické fakultě jsem dospěl k názoru, že v historii již není mnoho co vyzkoumat, a tato skepse mě vedla k odchodu na práva. Na právech jsem ale zjistil, že jsou témata, která jsou ještě stále "polem neoraným". To se projevilo v mé diplomové práci a následně i v dizertaci. To mělo za důsledek nasměrování k českým a československým právním dějinám, což jsou však zároveň i dějiny Rakouska a přilehlého habsburského soustátí. Pokud jde o římské právo, tak k němu jsem se dostal částečně jako slepý k houslím. Paní docentka Židlická odcházela na Ústavní soud, což na ni samozřejmě kladlo poměrně značné nároky a bylo potřeba najít někoho, kdo by ji nahradil ve výuce římského práva, a tím někým jsem se stal tedy já. Odtud začíná větší zájem o římské právo, kde se snažím zúročit právě znalosti z českých a československých právních dějin. Římské právo je pro mě východiskem k pozorování změn v moderním právu, míněno v moderních zákonících, ať již je to ABGB, nebo další jako Code civil, BGB apod. Tyto moderní kodexy ovlivnily i naší právní úpravu, tedy kodifikační pokusy za první republiky, jednotlivé osnovy z dvacátých let, z let 1931, 1937 a následně roku 1946. V konečných důsledcích jsou východiskem i pro nový občanský zákoník. Předchozí zákoníky, tedy zákoníky z období komunismu, sice opouštějí římské právo, nicméně v některých ohledech se i přes toto tvrzení římským právem inspirují. Je fakt, že římské právo je takový měrný úhel, kterým hodnotíme právo i dnes. Ptáme se: „Znali to Římané? Neznali to Římané?“ Takže byť moje zaměření původně nebylo na římské právo, tak jsem v něm nalezl určité zalíbení.

V důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku je napsáno, že se určité instituty hlásí k odkazu římského práva. Jak to vnímáte Vy?

Nový občanský zákoník skutečně přináší řadu institutů, které koření v římském právu. Je otázka, do jaké míry je úprava těchto institutů v novém občanském zákoníku shodná a další otázkou je, jestli skutečně to, že autoři zákona tvrdí, že se hlásí k římskému právu u toho kterého institutu, znamená, že se hlásí k římskému právu. Někdy se k němu hlásí, někdy ho naopak opouštějí, někdy se zase odklání od úpravy obsažené v ABGB. ABGB v některých ohledech pokračuje v myšlenkách, které byly nakousnuté už v římském právu. Musíme si uvědomit jednu zásadní věc. Když se bavíme o římském právu, tak to je, jako kdybych já dnes řekl, jak české právo ovlivnilo německé právo. Římské právo je právo Římské říše, která existovala několik set, resp. tisíc let, a za těch několik tisíc let se to právo pořádně vyvíjelo, takže je otázka, k čemu my se v tom římském právu vracíme. Stejně tak je nemožné říci, jak české právo ovlivnilo německé právo, můžeme najít v nějakém období výseč, ale v obecnosti je ten pojem římské právo velmi vágní a velice obsáhlý, takže se v něm dá najít cokoli.

V momentě, kdy římské právo vychází ze skutečnosti, že např. otroci jsou věci, je ideologicky v pořádku vracet se, byť i k nesouvisejícím institutům římského práva?

Že je otrok věcí, je dáno dobou. Byla to otrokářská společnost. V tomto ohledu není samozřejmě římské právo přínosné pro naši dobu, stejně tak jako nebyla tato ustanovení aplikovatelná ani ve středověku. Na druhou stranu to, co právě římské právo má s naší dobou společné, je ve své podstatě tržní ekonomika na rozsáhlém území, tedy dálkový obchod. V římském právu můžeme nalézt pro moderní právo v soukromém sektoru řadu inspirací. Ale stejně tak bychom našli řadu inspirací i v právu veřejném. Ono o tom vlivu ve veřejném právu se moc nemluví, protože není tak velký, ale koneckonců třeba slovo republika vychází z res publica. I ve veřejném právu se najdou pravidla, která by mohla sloužit jako vhodná inspirace. Třeba skutečnost, že úředníci byly čestné funkce, tedy neplacené.

Dá se vůbec hovořit o tom, že je římské právo bezchybné, že je to jeden z nejdokonalejších právních systémů, a že se proto vracíme k jeho institutům?

Žádné právo není bezchybné a nemyslím si, že by římské právo bylo výjimkou. Každopádně římské právo skutečně je pro nás možným inspiračním zdrojem, a to nejenom pro ta společná východiska. Kazuistika, která se nám zejména v justiniánských digestech zachovala, a to, jak římští právníci uvažovali, jak mysleli – to by pro nás dnes mohlo být velkou inspirací. Není to až takové slovíčkaření jako dnes, je to leckdy i myšlení postavené mnohem více na rozumném uvažování, než právě na slovíčkaření, chytání za slova a hledání předpisů, které by stanovovaly podmínky pro danou konkrétní situaci. Šlo o prosté lidské uvažování opřené o lidské chování, o to, jak by se člověk měl chovat při dodržení veškeré opatrnosti, apod.

Na co se v poslední době nejvíce zaměřujete?

Pokud jde o posledních několik let, tak jsou takové dvě oblasti, které mě zajímají. První je otázka nálezu pokladu, srovnání úpravy v římském právu a pozdějšího vývoje. Druhou a spíše aktuálnější, je otázka dědického práva, opět vývoj římskoprávní a novodobý, a nyní zejména ve směru k novému občanskému zákoníku. Právě v oblasti dědického práva přináší nový občanský zákoník velmi zásadní změny, ať už v celkovém koncepčním pojetí oproti období 1949, resp. 1950-1989 nebo až do roku 2013. Dnešní koncepční pojetí je bližší právě onomu římskému právu. Zároveň se vrací i instituty, které římské právo znalo, ale v řadě případů jsou vykládány jinak, a někdy jde zákoník v podstatě i proti smyslu římského práva, byť používá římskoprávní instituty. Takže z tohoto hlediska je to poměrně zajímavá otázka. Já to řeším zejména ve vztahu k institutu tzv. vojenského testamentu, což je specifický institut, který vzniká v období císařství. Jakákoliv zásada, která v římském dědickém právu platila, tak ve vojenském testamentu neplatí. Z tohoto hlediska je zajímavé, že vojenský testament skutečně ovlivnil i moderní zákoníky. To, co v Římě bylo ve vojenském testamentu výjimkou, v moderním právu v ABGB začíná být pravidlem. Z tohoto hlediska je zajímavé sledovat, jak se právo postupně vyvíjí, že to, co bylo výjimkou, se náhle stává pravidlem, zásadou. Konkrétní příklad je dále zásada kombinace jednotlivých delačních důvodů. Jestliže v římském dědickém právu byl testament, tak všechno dědil dědic z testamentu, zákonní dědicové nepřicházeli do úvahy, protože se testament a zákonná posloupnost vylučovaly (což neplatilo ve vojenském testamentu). Pokud se podíváme do moderních zákoníků, tak všechny říkají, že je možno dědit testamentárně, intestátně nebo z obou těchto důvodů, resp. v novém občanském zákoníku ještě přibývá dědická smlouva. Tyto delační důvody lze tedy kombinovat.

Dalším aspektem jsou konkrétní instituty a pojetí dědického práva, protože právě pojetí let 1950-1989, které přetrvalo do roku 2013, bylo ovlivněno myšlením, které nepreferovalo soukromé vlastnictví a logicky nebyla preferována ani kumulace majetku. Proto v dědickém právu bylo preferováno především udržení rodinných vazeb a podpora příbuzných, nikoli svoboda zůstavitele pořídit o majetku dle své vůle, třeba tak i některé ze svých potomků motivovat k tomu, aby se stali dědici. V období let 1950-2013 nebylo v zásadě možno ustanovit dědice pod podmínkou. Takovéto ustanovení bylo neplatné, nový občanský zákoník tuto možnost opět přináší.

Mohl byste dát příklad ustanovení dědice pod podmínkou?

Nejlepší příklad – budeš mým dědicem, pokud vystuduješ vysokou školu. Potenciální dědic je tedy motivován k tomu, aby vystudoval, protože pokud nevystuduje, tak se dědicem nestane. Technicky do budoucna bych chtěl upozornit, pokud někdy budete závěť sepisovat, myslete na skutečnost, že podmínka řeší situaci, co se stane, když se splní, ale bylo by vhodné myslet i na to, co se stane, když podmínka splněna nebude. Nový občanský zákoník bohužel nepřevzal institut, který znalo římské právo a který používá i ABGB, a to je tzv. ležící pozůstalost. Takže i s ohledem na tuto skutečnost by bylo dobré, aby ti, kteří sepisují závěť, stanovili dědice i pro případ nesplnění podmínky.

Vidíte v nové právní úpravě další pozitivní návrat k římskoprávním institutům? Vidíte i nějaká negativa?

Pozitivním je ještě jistě institut odkazu, který naše právo neznalo od roku 1964. Ten tzv. střední občanský zákoník z roku 1950 ho ještě znal. Že se tento institut vrací, vnímám jako pozitivum. Znamená to, že ne každý musí být dědic, aby z pozůstalosti něco obdržel. Když chci např. někomu dát moje starodávné hodiny, tak je zbytečné činit jej dědicem. Od ledna 2014 jde takto učinit formou odkazu. To jsou ty pozitivní rysy. Naopak v čem spatřuji negativní rys, a je to právě to, co jsem říkal, kde instituty římského práva jdou proti smyslu římského práva, je otázka odpovědnosti za dluhy. Ti, kteří mají v paměti občanský zákoník, který nedávno skončil, tak jistě ví, že odpovědnost za dluhy byla do hodnoty dědictví.

Jak na tento institut nahlíží nový občanský zákoník?

Nový občanský zákoník přináší velmi zásadní změnu a v duchu římského práva nastupuje odpovědnost za dluhy v plné výši. To znamená, že pokud zůstavitel měl větší dluhy, než byl jeho majetek, tak zacáluje - lidově řečeno - ten zbytek ze svého dědic. Římské právo tento institut znalo, problém je ovšem v tom, že dědictví chápalo jinak. Pro Římany dědic nastupuje na místo zůstavitele. Dědictví není jen záležitost majetková, ale má to mnohé další jiné rozměry včetně rozměru náboženského. Mimo jiné i to byl právě důvod, proč platila zásada jednou dědic, navždy dědic. Naopak moderní právo stojí na majetku, a priori je pozůstalost majetek. V tomto smyslu to trochu postrádá logiku, protože když se podíváme na vývoj římského práva, které od toho původního "náboženstvím ovlivněného" pojetí dědického práva postupně vlivem práva prétorského a potom práva doby císařské přechází rovněž k chápání a priori majetkovému, tak vidíme, že se postupně objevují instituty, které se snaží odpovědnost za dluhy zůstavitele omezit. Vrcholí to za císaře Justiniána, který zavedl institut beneficia inventarii, tedy dobrodiní inventáře pro všechny obyvatele. Podle tohoto institutu odpovídal dědic za dluhy pouze předměty z tohoto inventáře, tedy provedl se inventář pozůstalosti a předměty z tohoto inventáře se odpovídalo za dluhy. Na první pohled to vypadá, že nový občanský zákoník plynule navázal, protože vedle oné plné odpovědnosti přebírá i dobrodiní soupisu, nebo výhradu soupisu, což je v podstatě ono dobrodiní inventáře. Ale když se podíváte na konkrétní úpravu inventáře v římském právu justiniánském a v moderním novém občanském zákoníku, tak zjistíte, že císař Justinián byl mnohem příznivěji nakloněn dědicům, zatímco nový občanský zákoník je mnohem příznivěji nakloněn věřitelům. Hlavní argument profesora Eliáše byl, že cílem této úpravy je, aby dědicové nezatajovali majetek zůstavitele před věřiteli. Osobně mám spíš obavu, že dědicové nezatajují majetek ani tak před věřiteli, jako spíš z důvodu příliš drahého notářského dědického řízení. Bojím se, že toto bude další důvod. Každý se samozřejmě bude bát, zejména má-li odpovídat za dluhy v plné výši, a bude tak chtít pořídit tento inventář. Notářská komora již, pokud jsem informován, příslušně ohodnotila práci na tomto inventáři, takže dědicům stoupnou další náklady. Dle mého názoru, a není to jen můj názor, ale je to i názor řady mých kolegů, kteří mají historické vzdělání, a koneckonců je to i názor profesora Jana Vážného, protože tato inspirace byla převzata z osnovy z roku 1937 a z AGBG, kdy Jan Vážný říká - toto je zbytečné, protože věřitel má mnoho jiných možností, jak si svoji pohledávku zabezpečit, než takto "týrat" dědice. Jde to proti smyslu římského práva. Celé římské právo směřovalo k "co největšímu osvobození" dědice od povinností na těch dluzích, a teď se zase vracíme zpátky.

Jak nový občanský zákoník vnímáte v jeho celistvosti? Mohl byste pár větami zhodnotit nový občanský zákoník ve světle římského práva?

Pokud jde o nový občanský zákoník, má samozřejmě řadu pozitivních rysů. Pokud bych mluvil o dědickém právu, tak tam byl již zmíněn větší prostor pro dispozici zůstavitele. Dalším pozitivním rysem je skutečnost, že dosud kupní smlouva a smlouva o dílo byly roztříštěny mezi občanský zákoník a obchodní zákoník, v těchto ohledech pak panovala velká nejistota, která teď pravděpodobně opadne, zmizí. Rovněž je třeba možno říci, že pozitivní je návrat k zásadě superficies solo cedit, že povrch ustupuje půdě, že stavba je součástí pozemku. Tato zásada byla opuštěna v padesátých letech, a vzhledem k tomu, že občanský zákoník nedefinoval, co je stavba, docházelo k řadě kuriózních sporů. Asi nejkurióznější řešil Nejvyšší správní soud v souvislosti se zříceninou hradu Stará Dubá. Otázkou bylo, jestli je zřícenina hradu stavbou, nebo jestli je to součást pozemku.

Na druhou stranu je pravdou, že ne vždy skutečnost, že byla úprava inspirována římským právem nebo z nějakého jiného zdroje, musí být pozitivní, protože právo je systém. Může dojít k tomu, že některý institut převzatý z jiného kodexu u nás nemusí logicky na právní úpravu navazovat, protože nebyl převzat jiný institut, na který v daném zákoníku ten institut navazoval. To může vést k problémům, a i u dědického práva již tady bylo zmiňováno, že základní inspirace v dědickém právu byla v ABGB, resp. v osnovách prvorepublikových, ale třeba nebyla převzata ležící pozůstalost, což je pro fungování dědického práva poměrně zásadní institut. V tomhle ohledu dost dobře nevím, jak to bude fungovat a kolegům zabývajícím se občanským právem to tak trochu nezávidím. Ale v zásadě rekodifikace občanského práva byla potřebná. Otázka je, zda to bude zcela úspěšné a bojím se, že v řadě věcí bude třeba tento nový zákoník novelizovat.

Takže - sečteno, podtrženo, nejste úplně spokojen s výsledkem?

Já jsem s tím výsledkem spokojen v tom ohledu, že mám o čem psát a mohu srovnávat nový občanský zákoník a římské právo a mohu tím škádlit studenty na seminářích z římského práva se slovy - počkejte, v novém občanském zákoníku ten institut najdete také. Takže z tohoto hlediska já naopak spokojen jsem, ale je otázka, jak to bude fungovat v praxi. To je ale problém každé novinky a tento zákon svou dosti odlišnou koncepcí (oproti letů 1950-2013) prostě je odlišný. Škoda jen, že vzdor proklamaci se jeho autoři obrátily spíše k textům ABGB a BGB, než k československým meziválečným osnovám občanského zákoníku (1924, 1931, 1937, 1946), které si kladly za cíl právě ABGB novelizovat. Občas se tak stane, že se vrací něco, co již bylo právě mezi válkami odstraněno jako překonané.


Celý rozhovor si můžete poslechnout zde.

rekodifikace dědické právo římské právo právo o páté

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články