Rozhodnutí soudu jako zdroj oprávnění zásahu do integrity Zdroj: Fotolia

Rozhodnutí soudu jako zdroj oprávnění zásahu do integrity

Článek se zabývá problematikou zásahů do integrity člověka a soudním přivolením coby právním důvodem opravňujícím v určitých situacích zákrok narušující integritu vykonat. Analyzuje pojetí integrity a nejasnosti či rozpory, které může přinášet, a zvažuje, zda lze za zásah do ní považovat i ukončení probíhajícího působení na tělo či mysl dotčené osoby. Posléze se zabývá předpoklady pro související soudní rozhodování a kritérii, jimiž se má řídit.

JUDr. Tomáš Holčapek, Ph.D.

katedra občanského práva, Právnická fakulta, Univerzita Karlova

JUDr. Tomáš Holčapek, Ph.D.

katedra občanského práva, Právnická fakulta, Univerzita Karlova

Úvod

Občanský zákoník[1] se věnuje ochraně osobnosti člověka podrobněji a s větším důrazem než jeho předchůdce.[2] Je to důraz chtěný, jak vyplývá i zdůvodové zprávy k němu, která proklamuje antropocentrické pojetí,[3] tedy to, že se zákon snaží stavět do středu svého zájmu člověka. Samozřejmě platí, že všechny právní předpisy slouží pro usměrnění chování lidí. Zde má však jít o víc: člověk není jen adresátem normy, ale norma má být taková, aby co nejvíce usnadňovala jak soužití lidí ve společnosti, tak i úsilí každého jednotlivce o štěstí jeho vlastní i jeho blízkých.[4]

Podstatnou součástí zaměření se na člověka je respekt k jeho osobnosti coby nehmatatelnému, ovšem naprosto stěžejnímu, se samou podstatou lidství neodlučitelně spojenému statku. Česká právní nauka zastává převážně názor, že osobnost je celistvá a mnohotvárná zároveň. Její jednotlivé stránky představují spíše úhly pohledu než nějaké zcela oddělené složky.[5] Pro snazší uchopení je ovšem obvyklé hovořit o jednotlivých dílčích osobnostních právech, kterásobě ochrana osobnosti jako celku zahrnuje. Patří mezi ně mimo jiné právo na osobní svobodu, čest, důstojnost, dobrou pověst, soukromí či tělesnou a duševní integritu. Pojem integrity je v tradici českého občanského práva i civilistické nauky přítomen.[6] Souvisí s ústavněprávním principem nedotknutelnosti člověka[7] a vyjadřuje, že do těla a mysli člověka není jinému dovoleno zasahovat, anižby jej k tomu opravňoval zákonný důvod. Jinak řečeno, zásah je a priori nedovolený, právní důvodněmu je výjimkou z pravidla, byť v praxi velmi častou. Nejde o koncepci výjimečnou, vždyť obdobně jsou pojímána i jiná absolutní práva – například zásah do vlastnického práva je také obecně nedovolený, není-li k němu dán právní důvod.

Ochranu integrity nelze zužovat jen na problematiku zákroků oblasti péče o zdraví. Do osobnosti člověka zasahuje kadeřnice, která ho stříhá, i protihráč ve fotbalu, který do něj při hře strčí. Zdravotnické výkony bývají ovšem typicky závažnější, s většími riziky i dalekosáhlejšími důsledky pro další život. Bývají také intimnější, zdravotnický profesionál zasahuje obvykle do soukromí člověka výrazněji anebo déle, než je tomu při jiných činnostech. Člověk také obyčejně, necháme-li stranou některé výkony zejména estetické medicíny, po zdravotnických zásazích do své integrity nijak netouží. Sice s nimi třeba i souhlasí, protože je považuje za prospěšné svému zdraví, ovšem příjemné jsou jen málokomu. Právě na zdravotní péči lze často dobře demonstrovat napětí mezi různými hodnotami a zájmy, které se právo snaží řešit. Ze všech těchto důvodů se v tomto článku budeme zabývat primárně zdravotními výkony, třebaže úvahy zde vedené se nutně neomezují jen na ně.

Jak prozrazuje název, pozornost bude zaměřena na roli soudu, kterou sehrává, má-li být založeno právo zasáhnout do integrity člověka bez jeho řádného souhlasu. Budeme se zabývat stránkou hmotněprávní, tedy za jakých okolností se soudní přivolení stává právním důvodem ospravedlňujícím určitý zákrok a jakými úvahami má soud při tom být vedenZmíníme i rozměr procesní, neboť z praktického hlediska nestačí zákonem stanovit jen, kdy a podle čeho má soud rozhodovat, ale takéjak má rozhodování proběhnout. Pokusíme se naznačit některá úskalí, kterátěchto souvislostech vyvstávají.

1. Co je zásahem do integrity a co je nazasahováním

Všeobecné osobnostní právo v subjektivním smyslu představuje možnost člověka nakládat se svou osobností, respektive jednotlivými hodnotami tvořícími celistvost její osobnosti.[8] Za zásah do osobnosti lze považovat, jestliže s těmito hodnotami nakládá někdo jiný než dotčený člověk sám. Součást osobnostního práva tvoří právo na integritu, zahrnující nedotknutelnost života, zdraví, těla a mysli člověka. Působí-li na některý z těchto aspektů jiná osoba – působí-li na život člověka, na jeho zdraví, tělo anebo mysl nějaký jiný subjekt – zasahuje tím do jeho integrity. Jinou otázkou pak je, zda jde o zásah dovolený (na základě souhlasu dotčeného člověka nebo jiného zákonného důvodu) a poprávu, nebo nedovolený, protiprávní.

uvedeném smyslu lze pojem zásahu do integrity vykládat velmi široce. obecném významu se objevuje v komentářové literatuřenapříklad: „Pojem zásahu do integrity je velmi široký. Zahrnuje veškeré počínání, jehož podstatným či alespoň nezanedbatelným prvkem je působení na tělo nebo psychiku člověka.“[9Podobně hovoří i judikatura, když uvádí, že „zásahem do nedotknutelnosti osoby je porušení tělesné fyzické integrity člověka, chápáno v širším smyslu, tj. jako porušení či zhoršení zdraví, jímž může být způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby, a to i choroby, resp. poruchy psychické, ale i pouhé způsobení bolesti“.[10]

Toto pojetí má své nesporné přednosti, především proto, že brání vzniku „skulin“ v ochraně osobnosti dotčeného člověka. Život přináší velmi různorodé situace a obecnost vymezení dovoluje postihnout je pokud možno všechny, aniž by na každou z nich zákonodárce musel předem pomyslet. Demokratický právní stát má zachovávat zdrženlivost, aby jednotlivci umožnil maximální osobníautonomii. „Respekt a ochrana lidské důstojnosti a svobody je nejvyšším a nejobecnějším účelem práva.[...Součástí této svobody je možnost jednotlivců činit vlastní rozhodnutí o způsobu svého života, a být tak aktivním tvůrcem své životní dráhy, neboli vytvářet si svůj životní projekt. Při respektování této autonomie jednotlivců musí do určité míry platit, že každý je strůjcem svého štěstí. Stát má pouze omezenou možnost do tohoto rozhodování zasahovat a toto právo omezovat.“[11]

Na druhou stranu lze ovšem namítnout, že tak obecné pojetí v sobě nese značnou neurčitost avnitřní rozpory. Předně, na tělo či mysl člověka může přímo či zprostředkovaně působit nekonečné množství faktorů. Jako živé bytosti jsme v neustálém kontaktu s okolím a podněty, kterými na nás působí. tomto smyslu bychom pak za zásah do integrity mohli považovat, když někdo dýchá vzduch ve stejné místnosti (nějakým způsobem, byť zpravidla marginálně, ovlivňuje i náš organismus) nebo když se v televizních zprávách objeví nějaká zvláště rozčilující zpráva o politickém dění (a ten, kdo jisdělil, tím zapůsobí na naši mysl). Taková bezbřehost by v podstatě znemožňovala rozumnou právní regulaci. Reálně tedy nezbývá než vyžadovat, aby působení na tělo či mysl druhého člověka v určité situaci bylo podstatnější, bezprostřednější, cílenější, případně konkrétnější, než je pouhé všeobecné vzájemné působení lidí na sebe vyvolávané běžným životem ve společnosti. Teprve pak lze skutečně hovořit o právně významném zásahu do integrity.

Druhý problematický aspekt tkví v tom, že vymezíme-li si zásah do integrity jako působení na život, zdraví, tělo anebo mysl člověka, směšujeme tím do jedné množiny různé kategorie. Život a zdraví jsou totiž spíše vlastnostmi, které lidský organismus v té či oné míře vykazuje. Působíme na ně skrze zásah do těla či mysli člověka. Zásah se pak může projevit změnou ve vlastnosti „život“ (například zemře-li člověk v důsledku jinou osobou způsobené dopravní nehody, která svou destruktivní silou zapůsobila na jeho organismus) či „zdraví“ (například když faul při sportovním utkání vyvolá pád hráče, jenž si přitom přetrhá vazy v koleni, nebo když lékař podá nemocnému lék, který potlačí probíhající infekční onemocnění). Zdůrazněme slovo „může“, neboť určité vnější působení na lidský organismus se vždy střetává s jeho odolností či setrvačností a dalšími faktory, které mohou ovlivnit výsledek a vznik případné újmy na životě nebo zdravínebo naopak prospěchu v podobě zlepšení zdraví.

Konečně se nabízí i otázka, zda je výstižnější považovat za narušení integrity stav, kdy na tělo či mysl člověka aktuálně působí nějaký vnější vliv (zásah), takže odstranění takového působení znamenákonec zasahování do integrity, nebo spíše zda je zásahem do integrity změna vzpůsobu či míře určitého vnějšího působení na tělo či mysl, takže do tohoto pojmu zahrneme i ukončení probíhajícího působení, avšak ne jeho nezměněné trvání.

Abychom ilustrovali toto zásadní rozlišení na konkrétním příkladu, představme si situaci, kdy je pacientovi v nemocnici průběžně poskytovánkonkrétní zdravotní péče, například jsou mu infúzí nepřetržitě podávány nějaké látkyNa počátku, kdy byla péče zahájena (infúze zavedena), se nepochybně jednalo o zásah do integrity – předtím osobnostní sféra narušena nebyla, nyní ano.[12] Poté plyne čas a péče v nezměněné podobě a míře pokračuje. Látky jsou infúzí podávány průběžně,nezměněném dávkování. Dochází tím průběžně k pokračujícímu narušení integrity dotčeného člověka, nebo již ne?

Lze mít za to, že ano, neboť podávané látky stále působí na organismus pacienta a ovlivňují jej. Ochrana osobnostní sféry se nevyčerpává zahájením léčby, jestliže její poskytování představuje kontinuální působení na tělo anebo mysl člověka.

Jednoho dne lékaři seznají, že další péče již není potřebná, například proto, že pacient nemoc překonal, a ukončí ji. Zasáhli tím (znovu) do integrity dotčeného člověka? Situace se komplikuje tím, že někdy nelze vést hranici mezi aktivním konáním a pasivním opomenutím čistě podle přítomnosti nebo nepřítomnosti nějakého fyzického pohybu. Ukončení péče může zahrnovat aktivní úkony zdravotnického personálu, v naznačeném příkladu třeba odstranění kanyly z pacientova těla. Přesto lze zřejmě argumentovat, že pokud takové nezbytné dílčí aktivní úkony představují menší působení na tělo člověka než do té doby poskytovaná péče (v našem příkladu je relativně rychlé a banální odstranění kanyly zřetelně méně invazivní než její průběžná přítomnost v těle pacienta a podávání infúze skrze ni), nemění to nic na charakteru ukončení péče jako celku. To zjevně směřuje k nastolení stavu, kdy na tělo a mysl dotčeného člověka již působeno nebude. Zdá se tedy přijatelné rozlišovat polinii: aktivní podávání léčivé látky je zásahem, zdržení se dalšího podávání není zásahem, třebaže pro samotný přechod do režimu zdržení se dalšího podávání látky bude v praxi medicínsky potřebné provést menší aktivní úkony (fyzické pohyby) typu odstranění kanyly a překrytí rány.

Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/173/144

 

Vol 8, No 3 (2018): Časopis zdravotnického práva a bioetiky


[1] Zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

[2] Zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

[3] Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. I. Obecná část [online], s. 21. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf [cit. 2018-10- 26].

[4] Byť zákon výslovně zdůrazňujspíše druhý, individuální rozměr (srov. například § 3 odst. 1 občanského zákoníku), aspekt harmonického soužití společnosti je v jeho ustanoveních přirozeně rovněž přítomen.

[5] Jde o tzv. monistické chápání všeobecného osobnostního práva. Srov. KNAP, K. a kol. Ochrana osobnosti podleobčanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2004, s. 17.

[6] Srov. například KRČMÁŘ, J. Právo občanské III. Právo obligační. IV. doplněné vydání. PrahaKnihovna sborníku věd právních a státních, 1947, reprint Wolters Kluwer, 2014s. 308. Užívá se zde ve spojení „tělesná integrita“, což ovšem podstatu věci nijak zásadně nemění.

[7] Proklamovaným mimo jiné v článku 7 Listiny základních práv a svobod, návazně též v § 91 občanského zákoníku.

[8] KNAP, K. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2004, s. 92.

[9] HOLČAPEK, T. – ŠUSTEK, P. § 93. InŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář.Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 345.

[10] Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2379/08.

[11] Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2078/16.

[12] Přičemž není podstatné, zda se jednalo o zásah oprávněný, jak bude pravidlem, či neoprávněný.

tělesná a duševní integrita zdravotnické právo

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články